Artalk.cz

Proč není 19. století aktuální?

Výstava Od práce k zábavě. Podoby volného času v umění 19. století prozrazuje již ve svém názvu vše, co potřebuje čtenář či čtenářka vědět k úvodu dnešní recenze od historika Karla Šimy. Projekt navazuje na letošní téma Plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století, které se tradičně odehrává každý rok již od 80. let minulého století. Jak ale přispívá aktuální výstava v Západočeské galerii v Plzni k porozumění tzv. „dlouhého století“? A v čem je téma volného času tak aktuální právě dnes?

Proč není 19. století aktuální?

V temném přítmí výstavní síně 13 Západočeské galerie v Plzni je představeno široké spektrum artefaktů vizuální kultury, které nám mají evokovat, jak si naši předkové užívali volného času. Problémem je, že autoři výstavy vytvářejí spíše eklektickou iluzi, která o formování moderní podoby volného času snad jen něco útržkovitě naznačuje a navíc odpovídá velmi nesoučasnému výkladu české kultury 19. století.

Výstava vznikla v návaznosti na tzv. Plzeňská sympozia, která si pro bádání o 19. století získala věhlas v 80. letech minulého století jako místo relativně svobodné akademické debaty nad problémy výzkumu tohoto období, tradičně zatíženého nacionálními nánosy. Sympozia se rozvinula do ve své době obdivuhodné mezioborové platformy, která dokázala nastolovat důležité otázky o „našem“ 19. století. V 90. letech prošla krizovými roky, ale po roce 2000 se je daří vytrvale pořádat každý rok, vydávat pravidelně konferenční sborník a také připravit doprovodné tematické výstavy v Západočeské galerii. Z plzeňského sympozia se tak stala cosi jako instituce pro dějiny (umění) 19. století. Nemohu se však při pohledu na výstavu a její katalog ubránit dojmu jisté zacyklenosti, která se nezřídka u takových institucí po čase dostavuje. Prezentaci dějin 19. století to podle mého názoru škodí, a to jednak tím, že se vytrácí koncepční přístup, a jednak tím, že prakticky absentuje vztah k aktuálním společenským a kulturním otázkám.

Výstava je pro laiky pravděpodobně poutavou procházkou po různých podobách toho, „jak se lidé bavili“, v katalogu výstavy, který má ambici být vědeckou publikací (a jistě tak bude i vykázán), však na první pohled zarazí tři věci. Za prvé se čtenář setká s „úvodními poznámkami k tématu“, nikoliv s vysvětlením koncepce výstavy a publikace. Jde skutečně o „přibližné poznámky“, jak uvádí sám autor Roman Prahl, které nesvědčí o promyšlené a strukturované představě o tom, co se „volným časem“ míní a jak jej autor chce představit. Za druhé pak sám autor přiznává, že podněty a příklady k tématu čerpal převážně z předchozích plzeňských sympozií a výstav. Za téměř čtyřicet let sympozií se jistě podařilo nashromáždit velké množství materiálu k mnohým otázkám života v 19. století, ale opravdu stačí jejich nová kompilace ke zpracování nového tématu? Tato zacyklenost je pak pro odborného čtenáře umocněna tím, že v seznamu literatury nenajde vůbec žádnou zahraniční literaturu a namísto ní převážně texty spojené s minulými sympozii. Je možné potom očekávat, že výstava i kniha přinese nějaký odborně nový pohled na problematiku, který by reflektoval aktuální otázky?

Deklarovaná mezioborovost plzeňských sympozií znamená v posledních letech spektrum převážně umělecko-historických přístupů, které doplňují dílčí kulturně-historické příspěvky. Chybí tak interdisciplinární přesahy nejen ke společensko-vědním oborům, ale dnes ve světě běžné vykročení k vědám přírodním a technickým. Společenský, politický, technologický, environmentální kontext se tak dostává do role přibližného rámce, jemuž dominují poněkud paušální odkazy na procesy modernizace, resp. industrializace, urbanizace, individualizace apod. Na výstavě i v katalogu tak chybí hlubší zamyšlení nad sociálními aspekty formování volného času, včetně drastických proměn životního prostředí, které ho doprovázely.

Tematická skladba výstavy tak působí spíše eklekticky a nenabízí koncepční představu o tom, jak se představa „volného času“ v 19. století utvářela a jak ji reflektovala dobová vizuální kultura. Je-li první oddíl věnován procházkám a lázeňským pobytům, je otázka, proč tyto dílčí podoby odpočinkových činností nevyústí do zpracování masivního nástupu turismu na konci století? Výzkum turismu je přitom dnes mezinárodně velmi bohatým bádáním s kořeny právě v 19. století. Podobně neohraničeně působí část věnovaná „zasnění, odpočinku, zahálce a nudě“. Úplně jiný vztah k volnému času má idylické zobrazení pasáčka na rytině podle obrazu Leopolda Pollaka a protahující se dívka v řepném poli od Václava Brožíka, který je na titulu výstavy i katalogu. Přesvědčivě nepůsobí ani zařazení „světa dětství i mateřství“ do oblasti volného času. Sám autor přiznává, že jde o „hranici volnočasové sféry“, ale zařazení mateřské péče o děti a školní výchovy (na výstavě reprezentované např. obrazovými abecedami) do oblasti volného času je přinejmenším zarážející. V zahraničním bádání se přitom v posledních letech začínají tematizovat právě tyto šedé zóny pracovní sféry, které stály mimo dominantní mód kapitalistické námezdné práce.

Budeme-li pokračovat ve struktuře katalogu a výstavy, musíme se ptát, proč bylo do výstavy zařazeno zrovna téma živých obrazů a portrétní fotografie, a ne například volnočasová funkce divadla, tance či hudby? Podobně soubor vizuálního materiálu pod tématem erotiky působí značně nesourodě. Svět erotické zábavy a prostituce jistě představoval oblast trávení volného času svého druhu (jakkoli jen pro mužskou část společnosti, pro ženskou šlo naopak o práci), vyvstává ale otázka, jak souvisí s akademickým zobrazováním aktů (Bakchantka Petra Maixnera, Alšův návrh opony Národního divadla). O tom se návštěvník výstavy ani čtenář katalogu nic nedozví.

Konečně poslední téma hygiena, tělovýchova a sport ukazuje zásadní limity takto tematicky i chronologicky do široka rozkročeného zpracování oblastí života 19. století. Z hlediska sociální praxe se tyto činnosti objevují ve volném čase měšťanských vrstev nejdříve v polovině století, u nás dlouho převládá tělovýchovné pojetí a až v závěru století nastupuje koncept masového sportu, který je do značné míry vůči tělovýchově konkurenční. Idealizované vizuální reprezentace sokolské tělovýchovy a dynamické zobrazení moderního sportu (včetně cyklistického) zařazené na výstavu tak očividně ukazují na podstatnou odlišnost dvou životních perspektiv, jejichž byly součástí. Devatenácté století bylo totiž dobou zásadních proměn životních světů téměř celého obyvatelstva, které se směrem ke kataklyzmatu první světové války zrychlovaly. Ne náhodou mluví v posledních letech historici moderních dějin (jako např. Ulrich Herbert) o svébytné epoše rané modernity přibližně od druhé čtvrtiny 19. století, kdy se formující se měšťanská společnost opatrně vyrovnávala s modernizačními změnami. Na konci století však byla vystřídána obdobím, kdy se proměny dotkly již celé společnosti a v důsledku se v politice i kultuře hledaly odpovědi na krizové rozpory moderní společnosti, které nastolily ideologické rámce i pro století dvacáté. Právě k tématu výstavy by se tak pro tuto dobu nabízela například otázka práva na volný čas širokých dělnických vrstev, která měla podobu boje o osmihodinovou pracovní dobu. Výstava o „dlouhém“ 19. století, jak tuto epochu kdysi nazval Eric Hobsbawm, musí tyto zásadní, jakkoli postupné změny života tematizovat na prvním místě. To platí i o zásadních změnách vizuální kultury, jejích médií, dopadu na publikum či institucionálním kontextu.

Zpráva o výstavě se v podobě krátké reportáže dostala do hlavních zpráv v České televizi, což je na jedné straně potěšitelné, na druhou stranu to ale představuje jisté riziko. V mediální zkratce se objeví pár zajímavostí o tom, „jak se dříve lidé bavili“, a z tohoto hlediska zviditelní uměleckohistorický obor v konkurenci s epidemiology, ekonomy, politology ad. Je-li však historické téma prezentováno takto nekonfliktně, stává se zpravidla pouze zábavnou přestávkou mezi „zásadními otázkami dneška“, které řeší jiní odborníci. Otázka prezentace dějin ve veřejném prostoru, shrnovaná dnes pod označením public history, je přitom zcela zásadním problémem historických oborů, který se diskutuje v posledních letech na všech fórech. Na posledním sjezdu historiček a historiků České republiky například shrnula klíčové problémy v úvodní přednášce Lynn Hunt. Historie je dnes významnou součástí populární kultury a stává se tak výhodným nástrojem identitářských politiků. Je na historičkách a historicích (umění i obecně), aby tomu ve veřejném prostoru čelili.

Domnívám se, že tak mohou činit především tím, že budou historickou problematiku ukazovat ve světle aktuálních problémů dnešní společnosti. Nemá snad problém volného času a jeho náplně zcela aktuální podoby, které bychom měli veřejnosti historicky a kulturně kontextualizovat? Již mnoho let se mluví o rovnováze pracovního a osobního života. Opět se tak dnes nastoluje otázka zkrácení pracovní doby, kterou řešilo námezdní dělnictvo na konci 19. století. Jaké argumenty tehdy zaznívaly? Jak tento boj reflektovalo výtvarné umění? Mimopracovní čas přitom neznamenal nikdy jednoduše čas „volný“, ale byl předmětem ideologického boje různých představ o náplni života moderního člověka. Napětí mezi ohledem na vzdělávání, osvětu či politickou angažovanost na jedné straně a upoutáním pozornosti a „pobavením“ co největšího počtu lidí na druhé straně je problémem dnes jako v turbulentní době přelomu 19. a 20. století. Jak se například rodilo dnešní propojení mezi sportem, nacionalismem a konzumem, je možné ukázat na výše zmíněné tenzi mezi tělovýchovou a sportem a jejich vizuálních reprezentacích. Kam jsme se v tomto od 19. století posunuli?

Velmi si vážím takříkajíc macurovského odkazu v pohledu na 19. století, který mají v základu plzeňská sympozia, a tedy i recenzovaná výstava. Za tímto pohledem stojí velké množství výzkumů, které posunuly náš pohled za obzor národoveckého vzývání českého obrození. Je nutno také ocenit – což plzeňská výstava dobře reflektuje –, že se předmětem stává vizuální kultura v širokém slova smyslu, a nejen vybraná díla „vysokého“ umění. Obávám se ale, že si s tímto už dnes nevystačíme. Bez nové koncepční práce dobře informované zahraničními debatami, a především reagující na aktuální společenské otázky přítomné tady a teď, se 19. století, stejně tak jako umění této doby, zasune do antikvární škatulky a bude sloužit spíše k nostalgické zábavě než k reflexi našeho světa a možností jeho změny.


Od práce k zábavě. Podoby volného času v umění 19. století / kurátor: Roman Prahl / Západočeská galerie v Plzni: výstavní síň „13“ / Plzeň / 21. 2. – 10. 5. 2020

Foto: ZČG / Karel Kocourek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *