Artalk.cz

Krajina jako kurátorovaná událost

Karolína Vojáčková se ve své recenzi věnuje výstavě Lípy a sakury – Proměny lidické krajiny v Galerii Památníku Lidice, která se zaměřuje na vývoj krajinných architektonických zásahů v Lidicích a jejich okolí. „Návštěvník tak může při dostatku času opravdu proniknout do euforie a optimismu tehdejších architektů. Z průvodních textů je dobře patrné, jak zásadní akt to pro všechny zúčastněné byl. Nešlo jen o návrh a motivaci k lepším zítřkům, ale o celé nastavení nových společenských hodnot,“ píše Vojáčková.

Krajina jako kurátorovaná událost

V současné době se dopady lidské činnosti na naše životní prostředí projevují čím dál více. Právě u přírodních elementů si stále markantněji uvědomujeme, jak jsme společně propojeni a jak se navzájem ovlivňujeme. Krajina je s námi dlouhodobě evolučně spojená, a tak v ní nacházíme jistý pocit harmonie, sebeidentifikace a přirozenosti. V současné době klimatické krize si stále více uvědomujeme křehkost celého systému. Systém se jako dynamický celek stále proměňuje a vyvíjí, někdy pomocí přírodních činitelů, jindy pomocí lidského přičinění. Ač vnímáme krajinu většinou jako prostředí blízké přírodě a tak trochu jako opak urbanizovaného území, mohou nastat i transformace určitého místa, které ztratí svůj historický dlouhodobý charakter (například vesnický nebo industriální) a stane se nově místem blízkým přírodě. Taková přeměna je ve své podstatě kurátorovanou událostí, kde můžeme krajinu nazvat spíše umělou. Právě Lidice jsou takový typ krajiny a nový design celého území je výsledkem tragických událostí, jež se odehrály v této lokalitě. Současný stav je ale ve své podstatě nový a historická kontinuita byla silně narušena. Výstava v lidické galerii předkládá zprávy a svědectví jak o tragických událostech, které tuto obec postihly, tak i o velké snaze o regeneraci, která byla reakcí na hrůzy války. Zároveň ukazuje jeden z příkladů, jak lze přistupovat k zaznamenávání minulosti a snaze formovat novou budoucnost.

Výstava nese název Lípy a sakury – Proměny lidické krajiny a její koncepce navazuje na předchozí kurátorské tendence otevřít lidickou galerii a celé téma obrody vesnice a jejího okolí širší veřejnosti, a tím poukázat na specifika stávajícího pietního i urbanistického celku. Název je přitom odvozen od smutečních sakur, jež jsou výrazným prvkem památníku, a lipové aleje v nové zástavbě, která je hlavní urbanistickou osou nového osídlení, a symbolizuje naději a víru ve znovu vybudované Lidice. Celá výstava obsahuje několik částí a vrstev, jež se částečně prolínají. I když je prostor galerie půdorysně členitý a jednotlivá témata jsou umístěna posloupně od vyhlazování Lidic německými vojáky po soutěž na novou výstavbu a její realizaci, v každé části vždy periferně vnímáme i ostatní části výstavy. Takže i když jsme pohlceni modernistickými návrhy předních českých architektů, tak na nás stále trochu doléhá bolest pietního místa po bývalé obci a naopak.

Začátek výstavy obsahující videozáznamy nacistických vojsk likvidujících obec je poněkud tvrdý, ale dále již postupujeme jen po pozitivních činech a koncepcích, s jejichž pomocí se lidé rozhodli vyrovnat s tímto tragickým osudem. Dále chronologicky postupujeme k vypsání architektonické soutěže a k souboji předních českých architektů, jako byl Václav Hilský, Antonín Tenzer, Jaromír Krejcar nebo František Marek a Zbyněk Jirsák. Jak sborníky československé architektury, tak i některé vybrané návrhy nainstalované na zdi nás okamžitě strhávají do modernistického diskurzu o ideálech tehdejšího plánování. Pochopitelně zde nechybí ani sborník, kde jsou přesně vypsány požadavky na soutěž i hodnocení všech návrhů. Návštěvník tak může při dostatku času opravdu proniknout do euforie a optimismu tehdejších architektů. Z průvodních textů je dobře patrné, jak zásadní akt to pro všechny zúčastněné byl. Nešlo jen o návrh a motivaci k lepším zítřkům, ale o celé nastavení nových společenských hodnot.

Následně se pak přesouváme k řešení pietního území na místě bývalé obce. Vzhledem k tomu, že je zde nainstalovaný mix historických fotografií a těch z velmi blízké minulosti, přirozeně nás to trochu přibližuje k současnosti. Realizace nových Lidic uzavírá téma růžového sadu, který byl původně koncipován Františkem Markem jako součást celkové koncepce. Růžový sad byl nejen poetickým přechodem mezi pietním územím a novou obcí, ale i symbolem celosvětové podpory Lidic. Při původní výsadbě se zde objevily odrůdy věnované z celého světa jako gesto podpory. Výstava ukazuje i regeneraci růžového sadu po roce 2000, jehož forma přetrvala do dneška.

Ve chvíli, kdy uzavřeme kolečko pádu a vstání z popela této obce, kolem velkého dřevěného stolu se v galerii dostáváme do koridoru, kde jsou umístěny studentské práce z Ateliérů produktového designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a pražské UMPRUM. Všechny návrhy se věnují určitému doplnění pietního území o nové typy mobiliáře nebo výtvarné instalace. Tím ale také znovu otevírají diskuzi o nedotknutelnosti tohoto místa a jeho užívání.

Nakonec pak výstava otevírá ještě poslední část věnující se tématům alejí, jež jsou pro českou krajinu typické. Samotné Lidice mají řadu alejí, které formují jejich krajinný ráz. Proto bylo i toto téma zařazeno do celkové koncepce. Prostor s fotkami a výkladem ohledně přínosu alejí zde navíc doplňuje několik uměleckých děl mladých českých umělců. Například Tereza Darmovzalová z pražské AVU se ve své práci věnuje hluboké analýze vztahu lidí a jejich životního prostředí a vizi pro budoucnost. V animovaném videu sledujeme Darmovzalové predikci, jakou by měl lidský druh v budoucnu zaujmout pozici vůči těm ostatním a jak by dle toho formoval svoje okolí.

Výstava nás tedy provede zánikem původní vsi Lidice, především však postupnými kroky k dnešní podobě. A i když se kurátorka Markéta Jonášová i autoři soustředili především na krajinný ráz, výraznou součástí je architektonická soutěž a vzniklé návrhy. Součástí práce architektů bylo i zpracování pietního území, které dnes vykazuje znaky volně koncipované krajiny. To však bylo i tím, že obor krajinný nebo zahradní architekt se řádně formoval ještě desítky let po soutěži. Téma krajiny se tedy nese výstavou ve svém nejširším rázu, od volně koncipované po obytnou. Pro navození tématu jsou v galerii dokonce nainstalované květináče s odrůdami, které byly mezi dary při budování růžové zahrady. Jejich nenápadné umístění bohužel nijak nenabádá k bližšímu zkoumání. Pokud se výstava chce především dotýkat zelené dynamické složky našeho prostředí, pak by měly i rostliny v galerii získat významnější pozici v rámci celkové, jinak tradičně provedené instalace. Velký dřevěný stůl uprostřed by mohl symbolizovat pospolitost a sdílení, ale mimo odkládací plochy pro knihy a sborníky československé architektury není nijak výrazněji zapojen do výstavy, a slouží spíše k edukačním účelům školních skupin. V galerii je navíc umístěna zóna pro kreativní tvorbu s dětmi, která se věnuje vztahu k zeleni a rostlinám. Otázkou je, jestli vůbec nejmladší návštěvníci dokážou myšlenkově propojit práci s vegetací se symbolem lidické tragédie.

Na výstavě se pak dozvídáme i o konkrétních návrzích domů pro navrácené lidické ženy a koncepci jejich zahrad a hospodářství. Na tuto část skvěle navazuje nově otevřený zrekonstruovaný dům čp. 116, který se stal součástí expozice Lidic a byl uveden do původního stavu. Ideální tak je projít si celý komplex Lidic po zhlédnutí výstavy. Krajina se totiž nedá zažívat z fotek nebo výkresů, ale jen skrze naši tělesnou přítomnost v ní. Celá obec díky své novosti jako by ještě čekala na to, až získá svou patinu. Pozorný návštěvník si jistě všimne již z oken galerie, že i spousty prvků ve veřejném prostoru nových Lidic mají velmi monumentální tvarosloví, jako by i obec vykazovala prvky pomníku. Dosavadní vedení galerie se tento ustrnulý trend snažilo všelijak nabourat a otevřít obec více veřejnosti. Zároveň si uvědomovalo choulostivosti celého tématu. V současné době probíhá v galerii personální výměna a bylo by vhodné, kdyby na tuto tendenci nové vedení navázalo a dále ji rozvíjelo. Památník Lidice by se neměl opírat jen o válečná a vojenská témata, ale měl by být moderní otevřenou galerií. Takovou, co si uvědomuje historii a vztah k ní, ale tvoří moderní výstavní program pro širokou veřejnost. Ale to se ukáže až časem. To nejhorší, co by se mohlo novým Lidicím stát, je ustrnutí v podobě živého monumentu. Zásadní je žít s vědomím odkazu k minulosti, ale především formování budoucnosti a vizí, se snahou o zachování kontinuity.


Jan Kolský, Tereza Darmovzalová, Vojtěch Rada, Martin Homola, Jana Brandtlová, Kateřina Jouklová, Michal Zábranský, Magdaléna Spanilá, Dominika Rejdová, Pavla Špásová, Rostislav Tsvetkov, Dominik Novák, Karolína Vintrová, Radek Brezar, Valérie Záhonová, Petr Vykoukal, Markéta Špačková, Nela Kuhnová / Lípy a sakury: Proměny lidické krajiny / kurátorka: Markéta Jonášová / Památník Lidice / 12. 12. 2019 – 1. 5. 2020