Artalk.cz

Zetové a dějiny

V Domě umění v Brně vytvořil Martin Zet instalaci, ve které se vyrovnává se sochařskou tvorbou svého otce Miloše Zeta. „Skrze ni chce Martin Zet (*1959) jednak splatit dluh pozornosti, jenž cítí jako syn, důležitější je pro něj ale touha zpracovat odkaz, vzpomínky, fakta a tušené souvislosti, nebo i fantazie o nedochovaných informacích ze života Miloše Zeta skrze vlastní uměleckou tvorbu,“ píše v recenzi Anežka Bartlová.

Zetové a dějiny

Martin Zet připravil pro Dům umění města Brna výstavu, na níž se vyrovnává se svým otcem Milošem (Bohumilem) Zetem (1920–1995). Rozhodl se ale, že neudělá jednoduše retrospektivní monografickou přehlídku autorovi, který – ač byl v určité době důležitým aktérem uměleckého dění a autorem mnoha realizací v kontextu architektury ve veřejném prostoru – byl dodnes opomíjen a jeho díla byla často odstraňována. Místo toho se mu podařilo vytvořit výstavu, jež je v pravém smyslu slova společná. Skrze ni chce Martin Zet (*1959) jednak splatit dluh pozornosti, jenž cítí jako syn, důležitější je pro něj ale touha zpracovat odkaz, vzpomínky, fakta a tušené souvislosti, nebo i fantazie o nedochovaných informacích ze života Miloše Zeta skrze vlastní uměleckou tvorbu.

Výstava Sochař Miloš Zet – Zdi, sokly a makety po delší době zaplnila všechny prostory Domu umění, díky čemuž vytváří dojem klidu – nikam nespěchejme, celý Dům umění je věnován témuž, vrstevnatému, složitému tématu, které málokdy dostane tolik prostoru: Instalace je, co se týče počtu děl, velmi velkorysá. Martin Zet na tématu pracuje v rámci svého doktorského studia na pražské UMPRUM již čtvrtým rokem a výstavu je tedy nutné vnímat v kontextu dlouhého, pečlivého a poctivého promýšlení vztahu k otci, vztahu k pozdní, unavené moderně, socialistického umění i poslání sochařství jako takového. Jakkoliv prázdná se tedy výstava může zdát, je potřeba přijmout toto nastavení jako prostor pro nadechnutí se, pro ohlédnutí do minulosti a společné přemýšlení skrze umění. Má tedy smysl přemýšlet o ní jako o „výstavě dvou Zetů“.

Tvorbu Martina Zeta charakterizuje ohledávání – někdy vtipné, jindy až agresivní – marginálních poloh světa umění. Nepouští se obvykle umělecky do společenské kritiky jako takové, i když s ní sám za sebe nejspíš mnohdy souhlasí. Jenže umění je něco jiného, je to specifický způsob zasahování do světa kolem: vážnější než politické projevy – jež jsou často víc propagandou než skutečně politickými sděleními – a legračnější a odlehčenější než popkultura – která se často pouští do zrcadlení osobních traumat a krizí. Jinými slovy: uměním je nutné svět měnit, a to právě proto, že nikdo už dávno nevěří, že by se mu to mohlo skutečně podařit.

Socialistické umění není jen jedno

„Projekt Miloš Zet“ má dvě části – jednou je výstava, druhou doprovodná publikace. Nedá se říci, že by to byl katalog, a kniha spíše rozšiřuje výstavu o dílo a životní příběh Miloše Zeta, který je tu vyprávěn třemi či čtyřmi různými způsoby. Naopak na samotné výstavě díla ani informace o životě Miloše Zeta v podstatě nenajdeme. Zastupují je místo toho – jak název napovídá – zdi, sokly a makety, tedy to vše „kolem“, ony podružné, marginalizované a spíše služebné součásti sochařské tvorby. Teprve dohromady však tvoří kniha a výstava jeden smysluplný celek. Jenže „smysl“ není jediným úběžníkem, jímž Martin Zet nad dílem svého otce přemýšlí.

V horním patře Domu umění se procházíme (podle instrukcí kustodek) nejprve po dřevěném mostku vedoucím přes tři hlavní místnosti, který nám dává perspektivu nadhledu, ale i odstupu. Ve spodní výstavní místnosti (tzv. Galerie Jaroslava Krále) najdeme polici se sádrovými modely Milošových soch čekajícími („jako v ateliéru“) na naše reakce. Martin Zet nám tak velmi přesně zrcadlí, jakou pozici vlastně vzhledem k dílu Miloše Zeta, ale i tvorbě tzv. socialistického umění často zaujímáme. Pokud jím přímo neopovrhujeme, je nutné si připustit, že onen odstup (časový i ideologický) hraje podstatnou roli v posuzování a zacházení s uměleckými díly z doby druhé poloviny 20. století. Tomáš Pospiszyl navrhuje pojímat tvorbu z let 1948–1989 v našem regionu jako něco specifického, co na Západě, Jihu ani Dálném východě nenajdeme. Proto i speciální pojmenování, jež pak v sobě zahrnuje ještě jemnější dělení na socialistický realismus konce 40. a většiny 50. let, na „zlatá“ 60. léta, ale i normalizaci a její restrikce a šedou zónu. Miloš Zet byl jedním z důležitých sochařů socialistického realismu, který však (paradoxně?) studoval na Vídeňské Akademii umění, na Baťově Zlínské škole umění a až teprve po válce vystudoval sochařství na pražské AVU. Tvořil tak vlastně po celou dobu socialismu v duchu socialistické figurace pozdní moderny. Náměty vycházely z ideologické mytologie (Internacionála, Mládí, Dítě, busty a portréty Gottwalda), další rovinou pak byly abstraktní kompozice (Kaťuša, Růže z Lidic, kašny a prolézačky, Zlatý květ) a samozřejmě i socialisticky nadčasové motivy (Obyčejná madona, Země, Snění). Speciální kategorii pak mají mít právě různé plastické hrátky s formátem tvárnice nebo s elementy sestavovanými z prefabrikovaných prvků různě pootočených k sobě do podoby opěrných zdí i ohrad. K tomu pak připočtěme ještě zmíněné sokly, které tvoří mediátora mezi sochou, na niž má být upřena pozornost, a okolím, které má pro danou chvíli ustoupit do role pozadí. „Ve způsobu osazování soch v díle Miloše Zeta lze vystopovat postupy, které vybočují z obvyklých řešení, ale zároveň se v jeho díle různě opakují,“ popisuje tuto klíčovou Zetovu schopnost jeho syn Martin. Socha-pomník ženy (Země, 1973–78) na Střelnici v Kobylisích ukazuje mistrovství v efektnosti umístění plastiky na sokl stejně expresivně jako u Nočního přechodu (1968), pomníku partyzánům v beskydské Morávce. Vyosení umocňuje dojem pohybu i existenciální atmosféru a uvolňuje zasazení do krajiny. Ostatně podoba výstavy v Domě umění vzdává Milošovým schopnostem citlivého komponování prostoru hold skrze čistou a jednoduše krásnou instalaci (kdo zná Martina Zeta, řekne si možná, že je to krásné „až moc“).

Se Zetem bez Zeta

Bylo by tedy škoda odmávnout tvorbu Miloše Zeta (ale i dalších jeho vrstevníků) s tím, že jde o konzervativního autora, který se zaprodal režimu a neuplatňoval vlastní imaginaci. To, co je na výstavním projektu podle mého názoru nejcennější, je ale právě sympaticky přiznaná Martinova nejistota v tom, jak vlastně takový život a dílo interpretovat, aniž by bylo nutné komolit a příliš zjednodušovat složitou dobu. Martin Zet se vystavením maket, soklů, maket soklů a 3D tisků zmenšenin, modelů a abstraktních nákresů situací, anebo dokonce kopií psaných dokumentů zbavil strašáka glorifikace, která by nutně doprovázela klasicky udělanou monografickou přehlídku, a otázku konzervativismu se pokusil zproblematizovat. Nechtěl nám říkat, co si o Milošovi máme myslet. Namísto toho nabídl sebe: svou vlastní skromnost, smysl pro marginální, a přece důležité momenty, přičemž kladl důraz na vědomí, že všechna interpretace historie jsou příběhy a záleží na tom, kdo je zrovna vypráví.

To také dobře ukazuje i doprovodná publikace, kde jsou Milošův život a souvislosti díla vyprávěny čtyřikrát a pokaždé trochu jinak: jednou z pozice syna, který zdědil ateliér plný rozpadajících se sádrových modelů i částí soch, skic a forem k odlévání, ale přesto všechno se snaží – i na základě rozhovorů s několika žijícími pamětníky, včetně své matky a bratra – zrekonstruovat otcův život v co největší míře nestrannosti, jaké je schopen. Přitom ve svém vyprávění zachovává a cíleně zdůrazňuje i vlastní pozici, nálady a situaci, v níž text vzniká. Dalším pohledem je studie Tomáše Pospiszyla o Zetových Gottwaldech. Bust i celých soch udělal za život Miloš Zet kolem desítky, většina však zůstala neosazena (účastnil se množství soutěží) anebo byly krátce poté odstraněny. Text je to akademicky neosobní, se snahou soustředit se na jeden motiv, čímž vynikají odlišnosti v porovnání s Martinovým osobním příběhem objevování otcovy kariéry. Podobně jako Pospiszyl, ale přesto jinak, vykládá Milošův život a dílo Jana Kořínková. Soustředí se hlavně na konfrontace s veřejným prostorem, respektive veřejné angažmá jako takové (např. Zetova role v předsednictvu Fondu výtvarných umění, redakční radě Výtvarného umění, členství v Armádním výtvarném studiu či Svazu čs. výtvarných umělců). A konečně stručně shrnutá data a chronologické řazení děl sepsala Zuzana Krišková. Z každého z textů vychází jiný Miloš Zet a autoři i autorky se snaží nepředpojatě zhodnotit život a dílo. Právě díky srovnání však vyniká, že každá a každý přináší jako základ své přesvědčení, politické, umělecké, své zkušenosti (dané věkem i postavením) atd.

Ve výsledku tak před sebou máme výstavu a knihu, která je o Miloši Zetovi vlastně až na třetím místě: na tom prvním jsme my sami a to, co si o jeho době a tvorbě přinášíme s sebou do galerie, na druhém pak Milošovo dílo, které však na výstavě neuvidíme. Jednak proto, že díla byla již odstraněna nebo přímo zničena, případně proto, že jsou umístěna ve veřejném prostoru různých měst (Praha, Morávka, Košice…), anebo jednoduše proto, že nikdy nebyla realizována, jak ukazuje například fotokopie slovního doprovodu k návrhu na „Výtvarné dotvoření Jižního města“ (1968), na němž se Miloš Zet podílel. Je to ale i tím, že formální podoba děl není tím, co nám Martin Zet chtěl ukázat. Mnohé návštěvníky to může zmást, protože informací k výstavě dostanou minimum (a odkazuji je tedy k doprovodné knize, jež by ale měla vyjít až k dernisáži 23. 4.), ale ti, kteří překonají nepohodlí vyvolané tím, že si sám Martin Zet chtěl udržet od tématu částečně odstup, a místo odmítnutí se k oběma autorům přidají, budou odměněni upřímným smíchem nad záběry stařičkého architekta Lasovského mávajícího ručníkem před kamerou a za modelem Obyčejné madony. Právě tam se totiž názorně ukazuje, že Martin Zet dokázal říci výstavou více o pozadí doby a nás samých než o sobě a svém otci.


Martin ZET: Sochař Miloš ZET – zdi, sokly a makety / kurátorka: Terezie Petišková / Dům umění města Brna / Brno / 12. 2. – 21. 4. 2020

Foto: Hynek Alt (Fotoreport si můžete prohlédnout zde)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *