Artalk.cz

Nejláskyplnější high

Jen Kratochvil píše o výstavě Oestrus, kterou do prostor pražské Polansky Gallery připravila finská umělkyně Anni Puolakka: „Puolakka tento prostor, který by někdo mohl nazvat sociální bublinou, ruší a namísto něj staví nový, diametrálně odlišný, nacházející se mimo jakýkoli hmatatelný kontext. Kritická hrana sdělení, které Oestrus nese, se ale nijak netupí a jasně směřuje zpět do naší reality. Můžeme být koněm, můžeme utíkat od okolního stresu nebo poslouchat ptáky za jakýchkoliv okolností, splývat s přidanou technikou i organickou hmotou, snít o zažívání prožitků jiných živočichů…“

Nejláskyplnější high

Můj iPhone se v jemném oblouku přiblížil k bezdrátovému terminálu, aby se něžně políbily výměnou dat pro provedení bankovní transakce. Pro mě běžná dennodenní rutina, zvyk. Moji spolusedící se však nad situací pozastavili a prohlásili (plurál pro dost marný pokus identifikovat nebinárního člověka pomocí češtiny): „Oh, what a Black Mirror shit!“ Někdo, ke komu mě váže v mnoha ohledech pevné pouto, naráz odhalil skutečnost, že v jistých zdánlivě nepatrných ohledech žijeme v lehce posunutých realitách.

***

V posledních měsících jsem se nepřestal vracet k pozorování změn mého pohybu v prostoru a vnímání okolí od doby, co jsem si pořídil sluchátka s aktivním potlačením hluku. Schopnost podržením spínače vyrušit valnou většinu ruchů, zvuků a melodií urbánního prostředí, které je skoro tak familiární jako části vlastního těla, je téměř magická. Celý zážitek průchodu ulicí plné zvukomalebných nálad se naráz změní prostřednictvím ve skutečnosti velmi jednoduchého technického zařízení. Nepřestává mě ale udivovat, že algoritmus filtrující okolní zvuky nikdy nevyruší zpěv ptáků.

***

Anni Puolakka se stává koněm, protahují se jí nohy a její ramena jsou namožená od dlouhého běhu na všech čtyřech. Kurátorka Christina Gigliotti s lehkou žárlivostí pozoruje a popisuje celý proces ve svém doprovodném textu k výstavě a vzpomíná, jak přesně o takové proměně snila jako dítě. Přála si mít dlouhý ohon, který by jí někdo splétal do copánků, než došla do věku, kdy podobné představy už neměly v životě rostoucího dítěte místo a bylo třeba se od snů přesunout do praktičnosti dospívání. Já takové sny nikdy neměl. Dnes si nanejvýš můžu dost nerealisticky přát adekvátnější platy v místním vysokém uměleckém školství nebo aspoň jednu volnou neděli v měsíci. Ale ani jako dítě jsem si nepředstavoval transformaci v něco nelidského. Nanejvýš si vybavuji, jak jsem v rámci několika pro mě palčivých měsíců strávených první socializací mimo okruh rodiny ve školce toužil po příchodu skupiny dinosaurů, kteří by mě na svých dlouhých krcích odnesli někam hodně daleko mimo tento svět. Do místa, kde bychom společně trávili čas dlouhými konverzacemi, už ani nevím o čem. Obě představy, Christinina, jejíž srst někdo láskyplně hřebelcuje, a moje, v plném hovoru s antropomorfizovanými vyhynulými živočichy, pevně stojí na přítomnosti něčeho lidského. Puolakka chce ale být od člověka co nejdál, ideálně v prostoru, který lidství zcela postrádá.

Galerie se proměnila ve stáj pro skupinu maskovaných kentaurů. Figur, které patrně nejsou finálními stavy metamorfózy, ale pouze jejich postupnými kroky oscilujícími mezi lidským a zvířecím. Jejich chodidla ještě udržují siluety bot na vysokém podpatku, nicméně už jim narostla v gradientech šedé zbarvená kopyta. Jejich hávy se propojují s prostorem malbou plnou abstrahovaných autobiografických záznamů prožitků autorky na její cestě k vytříbení vlastní nové nelidské identity. Fragmentárně po prostoru roznesená sláma je plně dispozici, pokud pocítíte i jemný hlad. Napít se asi dá za rohem ve dřezu vedle kávovaru. Ve skle zhmotněné falické tvary doplněné o bohaté oháňky nabízí příslib vnitřního tepla. Snění. Strategie současného umění autorů poučených internetem, kritikou biopolitiky, posthumanismu nebo environmentálního smýšlení svítí v očích přítomných tvorů schovaných za bujnou hřívou pohlcující jejich transformující se tváře, na které nám zatím není dopřáno pohlédnout. Klíčem k pochopení celé scenérie je bezesporu krátké video, které Puolakka v rámci vernisáže převedla do performance. Intimní výpověď v hovoru s objektivem kamery, jež je usazená do klidu domácího prostředí, nabízí postupné hledání a utváření jakéhosi neurčitého mentálního i fyzického „bezpečného místa“. Pojmu, který tak často akcentují dnešní dvacátníci. Místa, kde restrikce okolního názorově a postoji tříštěného světa nehrají roli. Klub, kde se navzdory rozšířeným stavům mysli chováte s plným vědomím v respektu k sobě i lidem kolem vás, kavárna, kde všichni přítomní odpovídají kategorizaci prekarizovaných pracovníků se vzájemně pochopitelnými radostmi i strastmi nebo veganské bistro, postel, galerie, park, školní ateliér, objetí partnera anebo jednoho ze vzájemně provázaných partnerů, vlastní svět mentálních projekcí v plném ruchu projíždějících aut proměňující se před očima v nekonečné zelené lány daleko od stájí, oprátek a lidí, kteří je vytvořili. Snění.

Puolakka tento prostor, který by někdo mohl nazvat sociální bublinou, ruší a namísto něj staví nový, diametrálně odlišný, nacházející se mimo jakýkoli hmatatelný kontext. Kritická hrana sdělení, které Oestrus nese, se ale nijak netupí a jasně směřuje zpět do naší reality. Můžeme být koněm, můžeme utíkat od okolního stresu nebo poslouchat ptáky za jakýchkoliv okolností, splývat s přidanou technikou i organickou hmotou, snít o zažívání prožitků jiných živočichů a čichat vůni i pachy vlastního těla a srovnávat je se zvířecími, rostlinnými, s půdou nebo v queer komunitě oblíbeným čističem na kožené produkty, které vám po přivonění dá ten nejláskyplnější high. Přitom zůstáváme zcela přítomní v prostředí, které vyžaduje konstantní přehodnocování a hlasy, které nejsou sto se smířit s ustáleným během věcí. Tam a zpátky. A pokud budete hledat vhodný soundtrack na cestu z galerie, pusťte si do svých sluchátek Extreme Love z posledního alba Holly Herndon vzniklou ve spolupráci s hudební a vizuální umělkyní Jennou Sutelou. Extreme Love vypráví příběh života po opuštění našich těl, kdy již nejsme skupinou individuí, ale makroorganismy žijícími jako komplexní ekosystém.


Anni Puolakka / Oestrus / kurátorka: Christina Gigliotti / Polansky Gallery / Praha / 6. 2. – 21. 3. 2020

Foto: Jan Kolský

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *