TZ: Adriena Šimotová, Jiří John

Adriena Šimotová, Jiří John / Dvojí obrazotvornost - Návrat v návratu / kurátor: Pavel Brunclík / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / Jihlava / 28. 2. – 24. 5. 2020

Výstava s názvem Adriena Šimotová, Jiří John - Dvojí obrazotvornost se pokouší přispět k rozšíření povědomí o významu uměleckého odkazu této partnerské dvojice a to nejen v kontextu jejich pomyslného návratu na Vysočinu. Jiří John pocházel z Třeště, prožitky dětství a mládí na venkově a pozorování přírodních procesů mu poskytovaly podněty pro tvorbu po celý život. Jedná se o jednoho z nejvýraznějších představitelů generace nastupující na scénu v padesátých letech, byť se jeho tvorba odvíjela na okraji dominujících výtvarných tendencí zcela svébytným způsobem.

Adriena Šimotová byla stejně jako Jiří John zakládající členkou skupiny UB12. Celou její tvorbou prostupoval hluboký zájem o člověka, síť vztahů a symboliku lidského těla. Tento zájem směřoval do nitra člověka, nikoli k jeho tělesné schránce. V průběhu tvůrčího života opustila klasické grafické a malířské techniky a různými způsoby pracovala s kresbou, frotáží, papírem, textilem a dalšími materiály.

Výstavu pořádá Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě ve spolupráci s Nadačním fondem Adrieny Šimotové a Jiřího Johna.

Záštitu nad výstavou převzali Jana Fischerová, náměstkyně hejtmana Kraje Vysočina, a Vladislav Hynk, starosta města Třeště, rodného města Jiřího Johna.

-----

Na úvod našeho rozhovoru uveřejněného na sklonku života Adrieny Šimotové, před zahájením její výstavy v pražské Galerii Rudolfinum, Adriena řekla: „Myslím si, že úplně v základě toho, co dělám, je motiv blízkosti z těch nejdůležitějších. S blízkostí souvisí vlastně celý můj důvod a potřeba udržet se v určitém emočním poli, s nímž je blízkost spojená… Blízkostí samozřejmě nemyslím prvořadě fyzickou blízkost, ale jde mi o duševní oblast nebo duchovní sféru… V mé práci to zanechává důležité stopy. To, co dělám, je taková oslava blízkosti. Blízkost také souvisí s komunikací, která je založena na setkání, a setkání je zase postaveno na blízkosti“.

V návaznosti na takto chápaný vztah blízkosti, vztah založený eticky, duchovně, v soupatřičnosti, ve společném zaměření, pak Adriena promýšlela podstatu blízkosti také v její různorodé souvislosti s oddálením, s distancí, … Na Adrieniny úvahy o blízkosti jsem chtěl výstavou věnovanou tvorbě Jiřího Johna a Adrieny Šimotové navázat. Nacházel jsem v nich východisko pro koncipování výstavy upořádané v kraji, s nímž byli oba, každý svým způsobem, spjati, a který byl, jak se říká, rodným krajem jednoho z nich. Výstava Dvojí obrazotvornost Návrat v návratu se přiřazuje k nemnoha společným prezentacím jejich tvorby, je z nich nejucelenější, a je první poté, co z vezdejšího světa odešli oba… Je společným setkáním jejich tvorby uspořádaným nedaleko Třeště, kde se Jiří John narodil, kam za ním a s ním jezdívala jeho žena Adriena, která ve svých pravidelných návštěvách pokračovala i po jeho předčasné smrti v roce 1972, při návštěvách jeho rodičů, zejména Johnovy matky, k níž měla hluboký, přátelský vztah…

Oporu pro hledisko, jímž výstavu uvádíme, můžeme najít už v raném díle Jiřího Johna, v jeho soustavném zájmu o krajinu, která mu byla od dětství domovem. Jeho malby z tohoto období můžeme chápat jako niternou výtvarnou reflexi souvislosti obojího, čím jsme v návaznosti na Adrienina slova tento text uvedli, souvislosti blízkosti i oddálení a jeho či lépe jejich hloubky. Můžeme ji nacházet v obrazech Zima (1947), Zimní plán (1951), První sníh (50. léta), Pole (1952), a v mnoha dalších pozdějších malbách, kresbách či grafických listech. Adriena vzpomínala na slova Josefa Kaplického, který u Johnova obrazu Zima (1947) poznamenal: „… pane John, za ten obzor bych chtěl jít, abych poznal, co je za ním“. Obzor či horizont byl pro Johna v tematické struktuře těchto děl motivem podstatným a příznačným; zprostředkovával blízkost i oddálení. Pro běžné vědomí je obzor hranicí na dohled, pokud k ní vůbec pozdvihne zrak. Hranicí mezi tím, co je dole a nahoře, hranicí mezi tím, co je viděné, protože je to před touto hranicí, a co je neviděné, protože je to právě za ní. Překročíme-li meze tohoto postoje, můžeme nahlédnout, že horizont jako hranice rozdělující i spojující viděné a neviděné, probíhá uvnitř teritoria obzorem původně vymezeného, jako jeho neoddělitelná součást. A postoupíme-li ještě dál, můžeme si uvědomit, že hranice mezi viděným a neviděným, proměnlivá hranice zprostředkovávající jejich vzájemný vztah i souvislost, je s celou svojí dynamikou, kvalitou, orientací… hranicí v nás, že je z nás a námi. Cesta za obzor tak může být pro toho, kdo se na ni vydá a kdo po ní jde, cestou k sobě, cesta k rozvinutému chápání horizontu pak vede k idiognozi, k sebepoznání, k takové orientaci sebevztahu, v níž můžeme hledat svoji míru v oblasti, jež vede k takovému přijetí odpovědnosti za vztah k sobě, které cestu za obzor neuzavírá, ale prohlubuje, rozvíjí a naplňuje. To je u Jiřího Johna v celé jeho tvorbě prokazováno a potvrzováno. V jeho celoživotním díle můžeme vidět, jak tato cesta prohlubuje a rozvíjí osobnostní schopnost sladit se s životním výrazem jiného či druhého živého, navázat s ním komunikativní vztah a přivést jej svou tvorbou ke slovu. Nebo ke společně sdílenému tichu… Za mnohé z autorových děl, která nám tuto zkušenost zprostředkovávají, můžeme uvést malbu ze závěru jeho života, obraz, který Jiří John nazval Úsvit, lze jej chápat jako jeho modlitbu nad rostlinou a za rostlinu, za rostlinu, která se sama modlí.

John byl žákem prof. Josefa Kaplického, spolu s Václavem Bartovským, Václavem Boštíkem, Adrienou Šimotovou, Stanislavem Kolíbalem, Vlastou Prachatickou, Alenou Kučerovou a dalšími byl členem skupiny UB 12, pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění v Praze. Během šedesátých a na počátku sedmdesátých let, v době, v níž se jeho talent naplno rozvinul, se stal jednou z výrazných a profilujících osobností českého výtvarného umění. V Třešti, kde se narodil v roce 1923, žil s vynuceným přeryvem totálního nasazení za okupace až do svého odchodu na Státní grafickou školu v Praze, na níž studoval u prof. Zdeňka Balaše, a odkud pak po roce přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. V námětové rovině jeho tvorby brzy převládl zájem o krajinu, nejdříve o krajinu, v níž vyrůstal, která mu byla v dětství a dospívání domovským okolím. Po studiích, když se natrvalo přestěhoval do Prahy, přibylo do jeho námětového okruhu město, městské prostředí, i v určité souvislosti s dobovou tendencí tzv. civilismu. Zájem o krajinu přerostl u Johna na sklonku padesátých let v zájem o přírodu, o přírodu v její genezi, měli bychom možná říci o přírodu vůbec, a ještě spíše pak o to, co se v ní, jako původnější než příroda sama, projevuje a sděluje, aniž by bylo se zkušenostně dostupným v přírodě totožné a na ně samotné redukovatelné. V setkání s Johnovým dílem máme jistě před sebou obrazy venkovských krajin, městských zdí a osamělých staveb, travin, kapek, zrn v jejich klíčení, rostlin v jejich rašení i tlení, nerostů pod povrchem země, obrazy zim a nocí… Neměli bychom však přehlédnout, že celé jeho dílo je možná především ve své podstatě řádoslovnou skladbou aktů, v níž John hledá a nachází nezjevnou souvislost − v souvislosti všeho − dostatečně nosnou pro sebezaložení, pro nalezení světlonosného základu pro toho, jenž chce být tichým a pozorným bratrem všemu sourodému, s čím se v jiném setkává…

Johnův talent se rovnoměrně rozvíjel v malbě, grafice, a vedle toho se přesvědčivě uplatnil také v ilustraci i dílech pro architekturu. Z autorů, na něž navazoval, či kteří mu byli blízcí, musíme jmenovat především Josefa Šímu, s nímž se přes dobová omezení i spolu s Adrienou několikrát setkal. Jmenovat, byť s výhradou, můžeme i Maxe Ernsta, u něhož patrně (přímo či nepřímo) navázal mimo jiné na techniku gratáže, kresebného proškrabávání malby. Příbuznost nacházel v Morandiho meditacích věcí, věcnosti věcí i v metafyzičnosti Georgese Braquea. Z českého prostředí mu byl vedle jeho ženy Adrieny Šimotové zvláště blízký Václav Boštík. Počátkem padesátých let přenechal Boštík Johnovi a Adrieně svůj ateliér. Od poloviny padesátých let pak (na Johnovo pozvání) spolu pracovali na Památníku židovských obětí v Pinkasově synagoze v Praze. Po dobu pěti let John s Boštíkem na stěny synagogy společně zaznamenávali bezmála osmdesát tisíc jmen těch, kteří padli za oběť nacistické zločinné zvůli. Tuto mezní konfrontaci s tragickým osudem jejich současníků je třeba pokládat, a to v souladu s vlastním Johnovým stanoviskem, i na základě Adrienina svědectví, za integrální a velmi důležitou součást jeho tvorby. Lze v ní možná hledat jednu z podstatných souvislostí pro odpovídání na otázku, kde je v Johnových malbách či v jeho volné grafické tvorbě člověk. V krajinách z raného období jeho díla jej ve výtvarně explicitní podobě nepotkáváme, nepotkáme jej takto, až na několik výjimek, ani mezi opuštěnými budovami měst či mezi městskými zdmi, nepotkáváme jej ani v Johnových meditacích o mystériu živého v přírodě, genezi a smyslu spojení živého se zemí. Jistě, pole v Johnových krajinách jsou místem lidské práce, práce lidí pro lidi, místem, z něhož člověk odešel a kam se znovu, až nastane příslušný čas, snad vrátí. Rozkrojené jablko na Johnově obraze se nerozkrojilo samo. Hořící ohně na polích jsou také znamením lidské přítomnosti, stejně tak jako jím je opuštěný stůl s plodem ovoce, abychom neopomněli jeden z obrazů, jímž se sedmačtyřicetiletý těžce nemocný Jiří John se živými loučil. V kontextu celkové souvislosti Johnova díla je dle našeho soudu člověk v jeho obrazech přítomen nejpodstatněji v meditativním či kontemplativním sebevztažení toho, kdo v sebeuvolnění do otevřené vstřícnosti viděné, zjevující se prostřednictvím obrazotvorného jednání, uvádí v soulad s nejvýše myslitelným, které se zjevným bezprostředně nestává. V obraze nezpodobovaný člověk je v něm přítomen v pozici toho, kdo ve světle zjevujícího se nezjevného sebe přesahuje a naplňuje v hledání ztraceného nebo skrytého místa pro sebesplnění a dovršení živého; zprostředkovává tak perspektivu smíru a pokoje, a jeho vnitřní tiché slávy, nebo alespoň vytrvává v zápase o uchování jejich možnosti.

Zatímco zastoupení tvorby Jiřího Johna na výstavě v OGV v Jihlavě lze chápat jako do značné míry reprezentativní i z hlediska struktury oborů, v nichž pracoval, prezentace tvorby Adrieny Šimotové musela být v rámci výstavy vzhledem k mnohotvárnosti jejího díla, i s ohledem na dané prostorové podmínky, koncipována jinak. Společně se snahou o reprezentativní zprostředkování podstatných hodnot, které její tvorba přináší, jsou se zřetelem ke konkrétním souvislostem místa, regionu a s tím spojené orientace výstavy ve výstavním souboru ve větší míře zastoupena díla, v nichž autorka navazovala na vztahy se specificky blízkými, na vztahy se členy rodiny – je mezi nimi dlouho nevystavovaná textilní koláž Rodiče Jiřího Johna (1974), obdobně obraz Mrtvá hlava (1973), v němž jsou rozpoznatelné rysy tváře Jiřího Johna, Portrét chlapce (Martin) (1975). Jsou zde zastoupena díla, v nichž se autorka vztahovala ke své matce Maminka z r. 1985, Maminka z r. 1986, (Adrienin synovec mi o Adrienině matce řekl, že byla nejlaskavějším člověkem, s nímž se setkal), a spolu s nimi také objekt Co zbylo z anděla (1979-80) který je dílem, v němž navazovala na siluetu matčiny postavy v jejím pozdním věku, ta je také zobrazena na grafice Velká překážka (Anděl) (1976). Do těchto souvislostí patří také Čekání (1974), v němž reflektovala svoje vzpomínky na babičku Mathyldu a tetu Adrienu… Z dalších, do výstavy nezařazených autorčiných děl, můžeme připomenout alespoň Osamělost z roku 1977, které je v době trvání výstavy v OGV v Jihlavě vázáno pro výstavu v zahraničí…