TZ: Martin Matoušek, Ondřej Roubík

Martin Matoušek, Ondřej Roubík / otevřené řady. obrazy / kurátor: Aleš Rezler / Galerie Felixe Jeneweina / Kutná Hora / 18. 1. - 22. 2. 2020

Po sochařské prezentaci Jaroslava Koléška zařadila Galerie Felixe Jeneweina do plánu na úvod roku 2020 výstavu ryze malířskou a pokračuje tak v dlouhodobé koncepci sledování vývoje současné malby. Martin Matoušek se věnuje abstrakci, Ondřej Roubík představuje malbu vyloženě realistickou, která sází na znalost kresby. Dá se říci, že společná prezentace vytváří zajímavé napětí a novou kvalitu už jen vzájemnou komparací. Pravdou je, že oba umělce svedla dohromady skutečnost, že jsou dlouholetými přáteli, sdíleli společně ateliéry a oba dobře znají vzájemně principy své práce. Matoušek se v rámci abstrakce koncentruje na význam prostředí, podstatu místa a řeší malbou v prvé řadě prostor. Roubík sleduje konkrétní symbolické vazby na příběh zobrazované postavy, psychologickou demonstraci a vnímání času. Spojnicí oběma je intuitivní a impulsivní způsob práce, oba staví obraz na jednom základu, ať už jím je bod, výraz, pohyb, gesto, pocit, detail, psychologie barev nebo výpovědní schopnost daného osobního okamžiku.

MARTIN MATOUŠEK (*1976) žije a pracuje v Praze. Vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Pardubicích v letech 1991-1994. V roce 2011 se účastnil rezidenčního pobytu v Kunstlerhausu v německém Schwandorfu. Malbě se soustavně věnuje od roku 2004. Vystavuje od roku 2006 a účastnil se několika společných výstav současné malby, mezi jinými 2009 v Galerii Kobylka v Praze se studenty intermediální školy Milana Knížáka, 2016 v Galerii Klenové Klatovy, nebo na výstavě Wit Wings v Galerii Pragovka, aj.  V průběhu času se Matouškův výtvarný projev měnil, a to jak ve vztahu k obsahu, tak vlivem použitých materiálů. Experimentuje s malbou a betonem na plátně, s malbou v kombinaci s plátkovým zlatem, klasická plátna nahradil deskami, které poskytují naprosto odlišné možnosti práce s barvou i prostorem obrazu. Hledání nových výrazových prostředků mělo ostatně významný vliv na současnou podobu Matouškovy tvorby inklinující k výrazně abstraktním formám.

ONDŘEJ ROUBÍK (1988, Plzeň), je absolventem pražské AVU, kde studoval v letech 2007 až 2014 v atelieru Jiřího Petrboka a Vladimíra Kokolii. 2011-2012 získal roční stipendium ve Velké Británii na londýnské Royal Drawing School. Vystavuje od roku 2007 na společných generačních výstavách a přehlídkách. K významnějším patřil Mezinárodní bienále mladého umění v Moskvě, nebo Artprague v Praze (2014). V roce 2015 se také účastnil 15.ročníku Současného sympozia výtvarného umění Jenewein - Kutná Hora a je zastoupen ve sbírce Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory. Věnuje se klasické malbě a kresbě, zabývá se figurou, portrétem. Zobrazované konkrétní postavy zachycuje v neobvyklých situacích osamocenosti, vydělení či intimní psychické usebranosti. Psychologie scény se pak vyznačuje jakousi nutkavou výjimečností na pomezí reality a snu. Roubíkova malba prozrazuje schopnost jeho absolutního pozorovatelského talentu, po formální stránce respektuje médium olejomalby na plátně a udržuje si od počátku nejvyšší míru autentičnosti. Někdy bychom v ní mohli zaznamenat i znaky metafyzičnosti, obecně ji lze klasifikovat ale nejspíše jako existenciální realismus.

Začátkem roku 2019 vznikla první společná série prací Martina Matouška a Ondřeje Roubíka Přání, v polovině léta téhož roku pak druhá série, představovaná cyklem Zahrady. Zahrady jsou obrazy navozující atmosféru různých životních fází, ve stinných loubích vegetace bezstarostnost mládí a počátečních vztahů muže a ženy, přes pracovní zralost k vyšším stádiím vztahovým. Matouškovou úlohou zde byla monumentální výstavba prostoru, který by odpovídal závažnosti těchto námětů. Oba autorské přístupy vzájemně komunikují odlišné technologické přístupy a materiály – beton, syntetické barvy, olej. Ve výsledku pak definují malbu jako neomezené médium. Zatímco Zahrady sledují námět vývojový, Přání se zaměřuje vyloženě na fenomén dětství, pozici dítěte ve světě dospělých, kde musí samo hledat vlastní pozici, postavení, funkci a sebeuvědomění.