TZ: Kryštof Brůha

Kryštof Brůha / Resonare de inter solaris / kurátor: Petr Vaňous / Galerie Atrium / Praha / 14. 2. – 15. 3. 2020

Výstava Kryštofa Brůhy (1990), loňského absolventa pražské Akademie výtvarných umění (2013-2019, Ateliér Nová média I, Škola Tomáše Svobody), je první realizací z celkového počtu tří vítězných projektů vzešlých z Open Callu 2020 vyhlášeného pro prostor žižkovské Galerie Atrium. Mladý intermediální umělec Kryštof Brůha vychází ve své práci z reflexe vztahu mezi poznávacím subjektem (karteziánské Já) a tím, co je (jím) pozorováno, zaznamenáváno, do čeho je zasahováno a co je zpětně vyhodnocováno (prostor, prostředí, čas, matérie apod.). Jeho videa, procesuální objekty, site-specific akce a instalace vykazují povahu vědeckého experimentu doprovázeného badatelskou systematizací vytčeného problému. Ve výsledku jsou však především autorskými sondami do mezi-prostorů, které zůstávají z hlediska běžné percepce opomíjené. Právě tyto nově zaměřované a pro téma reflexe objevované „jiné rozměry“ poznávání a prožívání často nabízejí překvapivé vhledy do zdánlivě běžných situací či souvislostí. Bezprostřední vazbu své práce na přírodu a přírodní rámec dokládá autor slovy: „Roli umělce chápu jako pokračování šamanské tradice. Ve svém životě jsem strávil mnoho času v přírodě a mám k ní silný vztah. Struktury, které vnímám, jsou spektrem zdrojového kódu, jejž dokáže zachytit mé vědomí, a já jsem poté schopen ho vizualizovat ve své tvorbě.“

Petr Vaňous

Instalace Resonare de Inter Solaris

Instalace Resonare de Inter Solaris navazuje na předchozí akce kinetické sochy Inter Solaris.  Ta v minulosti putovala po různých lokacích a pomocí slunečního paprsku přetavovala horniny. Akce Inter Solaris měly za cíl záznam okamžiku, který se díky přetavení do horniny zapsal. Hornina zde kromě média sloužila i jako důkaz místa, kde se akce odehrála. Inter Solaris však prochází další transformací, jeho díly jsou rozloženy a postaveny do jiných konstelací. Neviditelná geometrie magnetických siločar, se kterými socha pracuje, zde funguje jako spojovací prvek, díky kterému spolu jednotlivé komponenty komunikují. Hlavním artefaktem, kterým původně byla hornina přetavená slunečním paprskem, je zde série kreseb vzniklá činností robotického ramena. Tato procesuální reprodukce hornin naznačuje jejich další postupující analýzu a vytváří tak relikt uplynulých akcí kinetické sochy Inter Solaris.

Inter Solaris

Inter Solaris je kinetický mechanismus, který po umístění do specifických lokací za pomoci slunečního záření transformuje horniny nalezené v jeho okolí. Samotné vystavení kinetického mechanismu je představeno jako site-specific instalace, pro kterou je klíčové zpracování hornin na různých lokacích. Koncepce mechanismu Inter Solaris pracuje v časových cyklech, během kterých působí koncentrovaným slunečním světlem na dané médium. Médium-hornina je umístěna v rotační hřídeli, která se otáčí a tím vystavuje slunečním paprskům různé části. Kontinuálním působením slunečního světla se hornina transformuje, obrábí. Celý přístroj pracuje v závislosti na solární aktivitě Slunce, což má vliv na průběh transformace daných objektů. Aktivita Slunce se tak odráží v různých intenzitách záznamu do jednotlivých objektů.

Vypálený zápis v hornině však není pouze záznam sluneční aktivity. Sluneční záření je totiž ovlivňováno dalšími proměnnými faktory. Například při průchodu naší atmosférou dochází k jeho redukci. Důležitá je i denní a roční doba. Dalšími faktory mohou být tlak, vlhkost vzduchu, oblačnost, nadmořská výška nebo i náhodný přelet ptáka na obloze. Tyto proměnlivé faktory, které ovlivňují samotný zápis, označuji jako filtry.

Filtry promítnuté ve vypálené struktuře do horniny nám zobrazují unikátní moment. Moment chvíle nebo nevratný záznam okamžiku, který se během záznamu stal. Protože divák přihlížející této akci se stává součástí filtrů, je i jeho přítomnost přetavená do zápisu součástí jedinečné chvíle. Tento koloběh je definován specifickou lokací, ze které pochází hornina reprezentující ono místo. Role umělce zde splývá s rolí badatele, který definuje klíčovou lokaci a nastaví solární laboratoř. Ta na základě těchto parametrů zaznamená onu unikátní chvíli. Slunce reprezentuje věčný motor lidstva, který skrze filtry a solární laboratoř přetaví unikátnost chvíle do konkrétního záznamu. Důkazem je zpracovaná hornina, která díky svému původu představuje i fragment místa, kde se akce odehrála.

Kryštof Brůha

Kryštof Brůha (1990) absolvoval v l. 2013-2019 Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Nová média I, Škola Tomáše Svobody). V r. 2014 prošel stáží na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v l. 2016-2017 stáží na Indonesian Institute of the Art v Yogyakartě (Indonésie). V r. 2018 absolvoval rezidenční pobyt v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. Vystavuje od roku 2014. V r. 2018 představil na Mezinárodním festivalu dokumentárního filmu Ji.hlava v Jihlavě svůj studentský krátkometrážní experimentální film Prolog k Signum Supra. Žije a pracuje v Praze 3 na Žižkově.