Zakleté dějiny umění

Na výstavě Okouzlení Afrikou v Pavilonu Anthropos v Brně najdeme bohatý průřez uměleckých děl z 20. století i současnosti, jejichž autoři a autorky byli inspirováni výtvarnou tvorbou a artefakty pocházejícími z afrických zemí. Podle recenzentky Anny Remešové ale daný kurátorský koncept vytváří jasnou hierarchii mezi evropskou a mimoevropskou produkcí a upevňuje kulturní stereotypy vytvářené po staletí evropským kolonialismem. 

Zakleté dějiny umění

Stojím před rozměrným plátnem Jiřího Načeradského, které nese název Totemický muž a rok vzniku 1991. Muž je vyobrazen jen po kolena, jeho tělo tvoří výrazné barevné linie, postavu má statnou a oči vytřeštěné. Ústa jsou otevřená a vyniká v nich řádka bílých zubů. Muž je nahý a výrazně sexualizovaný. Přemýšlím nad tím, co mi má tato olejomalba říci. Expresivní barevnost má blízko k československé postmoderně, tak jak si to pamatuji z přednášek dějin umění. Potud formu chápu. Symbolika a význam mi ale uniká. Vedle na stěně umístěný kurátorský text proklamuje, že obrazy Načeradského „evokují černošské plastiky a masky. Ve 2. polovině 80. let a na počátku 90. let se Načeradský vrátil k původním východiskům své rané tvorby. Soustředil se na jednotlivou a izolovanou mužskou postavu, jejíž tělo je po vzoru domorodých národů pokryté malbou, tetováním nebo skarifikací.“

Načeradského obraz se nachází v jedné z místností výstavy Okouzlení Afrikou, kterou pro brněnský Pavilon Anthropos (spadá pod Moravské zemské muzeum) připravila historička umění a vizuální antropoložka Barbora Půtová. Výstava podle úvodního textu prezentuje díla českých a československých umělců a umělkyň, kteří byli inspirováni uměleckou produkcí pocházející z afrických zemí. Průřez je široký – na výstavě najdeme práce od začátku 20. století až po současnost. Jsou tu zastoupeni umělci a umělkyně, kteří do Afriky cestovali, fotili zde a výtvarně zpracovávali své pozorování nebo kteří nalézali předměty neevropské provenience na pařížských trzích, u svých přátel umělců či v knihách. Jsou zde zastoupeni také jedni z nejznámějších sběratelů-umělců výtvarných a rituálních předmětů z afrických zemí, jako byli Emil Filla nebo Jan Švankmajer. Mezi nejmladší autory pak patří Ondřej Basjuk a Marika Volfová. Věřím, že příprava takové přehlídky, zabírající dvě velká podlaží, musela zabrat několik let a že není snadné dané téma uchopit v rámci jednoho výstavního projektu. Jenže hlavní problém výstavy netkví ani v její přílišné a bezbřehé širokosti, ale především v nepřítomnosti kritického komentáře, který by do vztahu mezi evropskou výtvarnou produkcí a artefakty pocházejícími z mimoevropských zemí doplnil ještě třetí stranu: kolonialismus. A to nejen kvůli tomu, že výtvarná reprezentace do značné míry přispívala k procesům vykořisťování (přírody, lidí žijících mimo země bohatého Severu) a vytěžování zdrojů (kácení lesů, výstavba dolů na vzácné kovy), jejichž důsledky dnes zažíváme na vlastní kůži skrze klimatickou změnu a uprchlickou krizi. Ale také kvůli tomu, že výtvarné umění a vizualita pomáhají upevňovat – anebo rozbourávat, pokud se s ní pracuje kriticky – stereotypy znemožňující vidět svět v jeho složitých a propletených vrstvách.

Proces kolonizování – obou Amerik, Afriky, Oceánie, Austrálie, Asie – tak, jak probíhal v průběhu staletí, doprovázela vždy také výtvarná produkce a vizuální reprezentace. Do Evropy proudily jak artefakty, které měly náboženskou či uměleckou hodnotu, tak také domnělé obrazy utvářející představy o „exotickém Druhém“. Největší rozkvět orientalismu – tedy zájmu o kultury Středního východu, ale také dalších mimoevropských společenství – spadá do 19. století, tedy do doby, kdy vrcholí imperiální tendence evropských velmocí (jako byly Velká Británie, Francie, Španělsko, Holandsko) a zároveň průmyslová revoluce, díky které je možné efektivně obchodovat se surovinami napříč celou planetou. K tomu však, aby bylo možné levně využívat zdroje, půdu a lidskou sílu v zemích, které byly kolonizovány, bylo zapotřebí tyto obyvatele a celá území degradovat na společenství, jejichž uspořádání a kultura nedosahují takové (životní) úrovně jako ta evropská. Tak jsme se naučili dívat na lidi jiné barvy pleti skrze naše vzorce chování, které považujeme za správné. Na to navazuje celý systém utváření reprezentací (v literatuře, ve filmu, v obrazech…), které definují mimoevropská společenství jako zastaralá, nemoderní, primitivní, iracionální a odlišná, což dobře popsal ve své dnes již ikonické knize Orientalismus z roku 1978 Edward Said. Od 50. let do současnosti se pak datuje proces dekolonizace, který se staví ke vztahu Evropy a neevropského Druhého (onen „jiný, primitivní, divošský, exotický“) kriticky. Dekolonialismus zpochybňuje expanzi imperiálních velmocí, nevnímá ji jako šíření progresivní kultury, ale jako násilí páchané na obyvatelích a přírodě mimoevropských zemí. S tím souvisí také přehodnocení role výtvarného umění a sbírkotvorných institucí. Po celé Evropě se proměňují expozice etnografických muzeí, k artefaktům jsou připisovány podrobné popisy o jejich původu, lidské ostatky jsou důstojně pohřbívány a některé předměty dokonce navraceny do zemí, z nichž byly odvezeny.

Před Totemickým mužem od Jiřího Načeradského na výstavě v Pavilonu Anthropos ale podobnou reflexi zcela postrádám. Chybí mi zde především text, který by mě uvedl do kontextu pozdní československé postmoderny, jejíž produkci nechci zavrhnout, chci spíše pochopit její ideové pozadí. I u nás je totiž třeba přehodnotit koloniální vztah k mimoevropským kulturám, a to i přesto, že Československo žádné kolonie nemělo (ačkoliv já bych se nezdráhala označit takto Baťova města po celém světě). Týká se nás ale určitě pojem, který ve svých textech uvedla historička Barbara Lüthi: kolonialismus bez kolonií. Na příkladu Švýcarska Lüthi ukazuje, že i země, které žádné kolonie neměly, se na koloniálních a imperiálních vztazích podílely – ať už ekonomicky, politicky, nebo kulturně. Do této poslední kategorie by spadali autoři jako Emil Filla, František Kupka, František Bílek, Jiří Anderle, Jan Švankmajer, František Tichý, Pravoslav Kotík, František Skála, Aleš Lamr, ale i Jaroslav Róna nebo Jan Pištěk a další. Ti všichni jsou na výstavě zastoupeni a kurátorský přístup tak do sebe musí chtě nechtě zahrnout tuto velkou otázku: Jak dnes prezentovat umělecká díla, která – někdy méně, někdy více – stereotypně vyprávějí o prostředí a obyvatelích mimoevropských zemí? Jedna věc jsou samotná díla, která mohou být často i velmi sebereflektující, mohou se pohybovat na hraně mezi sebekritikou a urážkou (tak vnímám třeba i obraz Jiřího Načeradského), mohou projevovat vážný zájem o formální skladbu a inspiraci z jiného kulturního prostředí, nebo jsou jen upřímným záznamem z cest, vzpomínkou, snahou o vystoupení z vlastních archetypálních vzorců. Druhá věc je však kurátorský rámec a texty, které výstavu doprovází.

Výstava v Pavilonu Anthropos bohužel ve svém kurátorském konceptu značně pokulhává. Začíná to názvem – Okouzlení Afrikou, který nás udržuje v tradičním pohledu na africký kontinent jako místo magična a fantastična – a pokračuje v textech na zdech, které výrazně zobecňují (lze vůbec mluvit o nějaké jednotné „africké kultuře“, když se jedná o velké množství rozličných společenství, odlišných kulturních zvyků a náboženských vyznání?) anebo jednoduše stereotypizují a esencializují obyvatele afrických zemí. „Exotické motivy se objevovaly v Paříži téměř všude – masky a sošky v obchodech se starožitnostmi, obaly, reklamy kosmetických firem, exotické potraviny, geometrický dekor na textiliích nebo hudba a tanec. Ani čeští umělci nedokázali odolat tomuto tajemnému vábení pocházejícímu z hlubin temného kontinentu,“ dozvídáme se z textu na zdi o Georgesi Braqueovi od Jany Jirouškové v kapitole „Políbení Afrikou“. Podobný přístup bychom ale našli také na výstavě První republika ve Veletržním paláci v části věnované Spolku Mánes a umělci Emilu Fillovi. Jak píše Markéta Jonášová v recenzi na expozici: „Výstavní design zde rekonstruuje tradiční etnografický pohled na ne-západní umění, kdy objekty nejsou vystaveny jako plnohodnotné sochy, ale jako artefakty ilustrující evropské představy o ‚primitivních‘ či ‚přírodních‘ kulturách, jež – zcela vytrženy ze svého původního kontextu – slouží jako zdroj inspirace evropským umělcům.“

Dějiny umění a kurátorská studia v rámci současného muzejnictví a výstavnictví potřebujeme právě proto, že umělecká díla vsazují do kontextu a vytvářejí jejich interpretační rámec. Není jedno, které artefakty postavíme vedle sebe, i ve skladbě výstavy, v jejím názvu a v doprovodných textech se skrývá ideologie, kterou si s sebou neseme z výchovy v politickém systému, v němž žijeme. Když doprostřed místnosti postavíme na nízké sokly skupinu artefaktů, které pocházejí z různých zemí Afriky, bez toho, aniž bychom je konkrétněji popsali, věnovali jim dostatečný prostor, určili jejich původ, účel a příběh toho, jak se dostaly do té které sbírky nebo depozitáře, a veškerou pozornost věnujeme dílům české a československé produkce, vytváříme jasnou hierarchii mezi prezentovanými díly. Ukazujeme, co je důležité a co ne. Současné výtvarné umění ale dokáže nabídnout i velmi kritický vhled do těchto symbolických a často násilných vztahů, je proto škoda, že zde jakákoliv intervence do vystavování mimoevropských artefaktů chybí – určitou inspirací může být třeba výzkumný projekt berlínského Domu světových kultur Kanon-Fragen (Otázky kánonu), o němž jsem psala v prosinci – a že jsou samotná umělecká díla oslabena velmi zjednodušujícím a zobecňujícím kurátorským konceptem. Na výstavě Okouzlení Afrikou je patrné, že máme před sebou ještě velmi dlouhou cestu, než se nám podaří opravdu dekolonizovat náš (uměleckohistorický) pohled a přemýšlení. Ale už je načase na tom začít alespoň pracovat.


František Kupka, Josef Čapek, Emil Filla, Alén Diviš, Antonín Pelc, Jan Křížek, František Tichý, František Hudeček, Milada Marešová, Oskar Spielmann, František Skála, Jiří Anderle, Jan Švankmajer, Petr Kvíčala, Jan Pištěk, Jindra Viková, Jaroslav Róna a další / Okouzlení Afrikou / kurátorka: Barbora Půtová / Moravské zemské muzeum – Pavilon Anthropos / Brno / 1. 5. 2019 – 29. 2. 2020

Foto: Filip Fojtík, Moravské zemské muzeum

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.