Reakce kurátorky Venduly Fremlové na recenzi Martina Drábka

Publikujeme reakci kurátorky Venduly Fremlové na recenzi Martina Drábka Roztříštěná struktura melancholické krajiny, jež je věnována výstavě Stará bydliště v Domě pánů z Kunštátu.

Pohled do výstavy Stará bydliště. Foto: Michaela Dvořáková

Přestože v českém výtvarném provozu není příliš zvykem reagovat na recenze výstav, dovolím si tak učinit v souvislosti s textem pana Martina Drábka Roztříštěná struktura melancholické krajiny týkající se výstavního projektu Stará bydliště, který jsem připravila pro Dům pánů z Kunštátu.

Martin Drábek dochází k hlavnímu závěru, že propojení problematiky environmentální krize s básněmi Ivana Blatného prostřednictvím vizuálního umění nebyl dobrý nápad. Opominu nyní rozbor toho, zda se kritik/recenzent, který se „věnuje metodologické problematice kritického psaní o umění“ (viz profil M. Drábka na Artalk.cz), má spokojit s podobným závěrem a hodnotit na škále nápad byl / nebyl dobrý. Jeho argumentace pro to, že nápad není dobrý, nebo že se jeho realizace nezdařila, spočívá v tom, že se dle jeho názoru výstava rozpadá do 2 linií. Sám je označuje jako linii umělecko-výzkumnou a linii sledující téma melancholického truchlení.

To, že ve výstavě jsou 2 paralelní linie, které se vzájemně prolínají, je součástí konceptu výstavy a upozorňuji na to již v kurátorském textu. Není to tedy náhodný efekt či nežádoucí výsledek, jak by mohlo z recenze vyplývat, ale záměr. Podobně jako ve Starých bydlištích klade Blatný vedle sebe svoji (britskou, exilovou) současnost a vzpomínky na milovaná místa a osoby, stejně této juxtapozice využívám i já. Označení „umělecko-výzkumná linie“ vnímám jako velmi vágní. Martin Drábek jej vztahuje primárně na dílo Krajiny logistiky čtveřice architektů, snad proto, že prezentované video funguje na bázi dokumentu s rozhovory (kromě videa je prezentován ještě sochařsky pojatý model Evropy a velkoformátová fotografie). Ovšem stejně by mohla být označena práce Dagmar Šubrtové, která se dlouhodobě věnuje výzkumu postindustriální krajiny, nebo práce Michaely Thelenové, sledující lokalitu bývalých Sudet, ale také videa Jana Ambrůze (jichž v poslední době vytváří desítky), zachycující drobné proměny krajiny, náhodná setkání se zvířaty a přírodními jevy, která však záměrně rezignují na touhu po umělecké dokonalosti. Jako umělecko-výzkumný přístup bychom ale mohli klidně označit i mnohaletý zájem Anežky Kovalové o zobrazování a variování kruhu, důkladnou práci Lukáše Kováčika s tématem paměti, nebo výzkum Radka Fridricha týkající se tzv. „vlašských znamení“, která nepoužil jen v zastoupených kresbách, ale např. též v básnické sbírce Krooa Krooa, oceněné v roce 2012 Magnesií Literou.

Martin Drábek dále píše, že prezentovaná díla „trpí velkou mírou kvalitativní rozkolísanosti“. Jako příklad zmiňuje video Michaely Thelenové Bílý šum pro Krásný Les. V Drábkově interpretaci však chybí to podstatné. Záběr videa je statický proto, že v něm nejde jen o obraz, ale také a především o zvuk – o zvuk nekonečného šumu (bílý šum je termínem z oblasti akustiky), který vytvářejí auta projíždějící po dálničním tělesu. Čtenáři, kteří znají Blatného Melancholické procházky, k nimž se výstava vedle Starých bydlišť též vztahuje, vědí, že jedním z jeho silných a vracejících se motivů (civilistních i civilizačních a současně melancholických) je zvuk dunícího, vzdalujícího se vlaku. Z mého úhlu pohledu tedy video Michaely Thelenové rezonuje s poezií Blatného nejen tímto konkrétním motivem, ale také synestézií počitků a vjemů, která je pro Blatného též velmi důležitá a na kterou narážíme v případě M. Thelenové již v názvu díla. Práce s konkrétními motivy z Blatného poezie se ostatně prolíná celou výstavou, což recenzentovi pravděpodobně uniklo nebo to nezapadá do jeho argumentační linie.

Martin Drábek v závěru recenze píše, že „je to všechno tak nějak didakticky stereotypní a vlastně také archaické“. Není zřejmé, zda se tento neurčitý výrok vztahuje k dílu Michaely Thelenové, ke všem dílům nebo ke koncepci výstavy. Slovo „didakticky“ zde jako příslovečné určení způsobu navozuje negativní konotace, přičemž se ale můžeme ptát, proč by měla být stereotypnost zrovna didaktická a jak se toto označení vztahuje k poezii a k prezentovaným uměleckým dílům? Jednou ze snah výstavy bylo, aby si lidé kladli otázky, jak se proměnila naše krajina, jak se liší ta dnešní od té, kterou reflektoval a poetizoval Ivan Blatný. Jestli je to právě tento záměr, který k recenzentovi promlouval jako „didakticky stereotypní“, nevím. Protože je však stav naší krajiny tristní a v obecném povědomí je starost o krajinu přítomna minimálně, je určitá míra didaxe zcela na místě. Ač nebyla mým záměrem, mohu ji vnímat jedině pozitivně a pochvalně.

V závěru bych se znovu vrátila k tomu, zda spojení Blatného básní s vizuálním uměním reflektujícím krajinu „byl nebo nebyl dobrý nápad“. Bez ohledu na kvalitu „nápadu“ či jeho zpracování zde toto propojení je – upozorňuje na ně již Jan Márius Tomeš v doslovu publikace Ivan Blatný. Verše 1933-1953. Týká se nejen Skupiny 42, pod jejímž vlivem se Blatného poetika proměnila. Jde také o vliv impresionistické malby, již Blatný v 30. letech miloval a jejíž ozvuky jsou v jeho poezii hmatatelné. Ivan Blatný a výtvarné umění reflektující krajinu mají tedy společného mnohem víc, než je v recenzi zmíněno. Prostřednictvím výstavy Stará bydliště se pokouším toto téma otevírat, aktualizovat a nechat přitom míru zodpovědnosti také na divácích a divačkách.

Vendula Fremlová