Jak být spolu

Další náročný a obsáhlý projekt kurátorského týmu Domu světových kultury v Berlíně (HKW) – Láska a etnologie. Koloniální dialektika citlivosti (podle Huberta Fichte) – je věnován kritickému zkoumání koloniálního vztahu západního kulturního světa k mimoevropským prostředím a konceptu angažovaného pozorovatelského přístupu spisovatele a etnologa Huberta Fichte. „Fichteho etnologie odmítá jakékoliv vědecké koncepty a přesto by se dalo říci, že je pozorovanému blíže, než by mohl být skrze jakýkoliv odtažitý odstup. A právě díky tomuto odmítnutí jakéhokoliv racionalizovaného a institucionalizovaného přístupu zařadili kurátoři Anselm Franke a Diedrich Diederichsen zkoumání Fichteho díla do série diskurzivních výstav, které pod názvem Kanon-Fragen (Otázky kánonu) prezentují v prostorách HKW," píše ve své recenzi Anna Remešová.

Pohled do výstavy Láska a etnologie. © Silke Briel / HKW

Jak být spolu

Dvě ženy, oděné do šatů připomínajících evropskou koloniální éru, sedí v pokoji plném starých knih, za oknem se míhají palmy a v dálce tušíme moře. Některé knihy se válí otevřené na stolech, jiné drží postavy v rukou. Ženy mají bílou pleť a jedna z nich vypráví sen o vraždě jejich profesorky. Obraz se ve videu objevil chvíli poté, co jiný tlumený ženský hlas provedl diváky a divačky řízenou meditací. Těla přihlížejících se uvolnila na příjemných polštářích v galerii, abychom se vzápětí vrátili doprostřed scény. Je to důležitý moment, protože vědomí je po meditaci zjitřené a uvolněné. Teď se ve videu začínají vyprávět příběhy a rychlý střih za sebe řadí obrazy z Jávy, pro většinu návštěvníků a návštěvnic galerie představující prostředí kulturně i geograficky výrazně vzdálené, špatně představitelné. Záběry pláží známe z fotografií z výloh cestovních agentur, kam si ale zařadit tanečnici, která svým představením v opulentně nazdobeném kostýmu video uzavírá? Jak porozumět jejím gestům a jinému vizuálnímu jazyku?

Výše popsané obrazy pochází z videa Korektivní vztahy: Bad Trip Kateřiny Konvalinové, které bylo v září vystavené v pražské etc. galerii a jehož pátrání po vztahu ke geograficky vzdálené kultuře patří k vedlejší linii příběhu. Tou hlavní je strategie změněného vědomí, k čemuž může dojít skrze meditaci (ve videu se jedná o meditační spánek, tzv. lekci jógy nidra). A tak se ústřední postava videa (sama Konvalinová) nejdříve na meditaci chystá, poté ji absolvuje, popisuje sny, které vyplavou na povrch, a následně zažívá (taneční, rituální) trans, který ji zbavuje kontroly nad svým já. Video nám klade podstatné otázky o našem vztahu k jiným kulturám, ale nehledá jen kořeny našich často neopatrných postojů či představ, které nás limitují a Druhé orientalizují, ale hledá především způsob, jak rozdíly překročit a vzájemný vztah naplnit. I takové pokusy, jako jsou různé experimenty s lokálními halucinogeny nebo rituály, totiž mohou pervertovat do neokoloniálního přístupu, kdy například velká část cestovatelů a cestovatelek z globálního Severu jezdí do zemí jako Indonésie nebo Jižní Amerika, aby skrze zážitky změněného vědomí „poznali sami sebe“. Ale možná by bylo na místě nehledat své vlastní ego, jako spíš vztah k těmto odlišným kulturním prostředím. Možná nehledáme sebe, ale spíše „nemůžeme nalézt druhého“, protože se nám nedaří najít způsob, jak spolu být, jak se zbavit vlastních předsudků, jak upozadit svůj pocit kulturní nadřazenosti. A to je téma právě probíhající výstavy Láska a etnologie v Domě světových kultur v Berlíně (HKW), která se zaměřila na dílo a myšlení německého spisovatele a etnologa Huberta Fichte.

Papisto Boy, Bez názvu (Bohyně moře s hadem). © Khadidiatou Samb a Abdou Khadre Djelani Samb, publikováno s laskavým svolením Staats- und Universitätsbibliothek Hamburg: Nachlass Hubert Fichte.

Zatímco Konvalinová přistupuje k indonéské kultuře a své evropské historii skrze meditaci, Hubert Fichte, který si podobnou otázku kladl již v 60. a 70. letech minulého století, nabízí jako určitou cestu navázání intimního vztahu. Fichte jezdil do Portugalska, Brazílie, Chile, Argentiny a dalších zemí a ze svých cest psal beletristicko-reportážní knihy, které se řadí k tradici západoevropské kritiky kolonialismu a zároveň svou formou narušují klasické etnologické postupy. Namísto vědecké observace popisuje Fichte své homosexuální vztahy a tvrdí, že během (gay) sexu je pozorovatelský odstup subjektu rozpuštěn v události samotné. Kurátoři výstavy Diedrich Diederichsen a Anselm Franke pro tento Fichteho přístup používají pojem „gayifikace světa“ (gayification of the world) a upozorňují na to, že překračování kulturních rozdílů na základě takto intenzivních emocí může také vést k nebezpečí, že pozorovaný se stane jen pouhým aktérem v sexualizovaných představách pozorujícího. Proto k hlavnímu názvu výstavy přidali také podtitul Koloniální dialektika citlivosti (The Colonial Dialectic of Sensitivity), aby poukázali jednak na tento rozpor či protichůdnost, ale také vzdali hold Fichteho nikdy nedokončenému ambicióznímu dílu Dějiny citlivosti (Die Geschichte der Empfindlichkeit).

Jako příklad ambivalentnosti Fichteho přístupu uvádí kurátor Anselm Franke v katalogu, kde se ve své kapitole věnuje limitům sebereflexivity instituce (v našem případě se jedná o berlínský Dům světových kultur), autorův zájem o psychiatrickou nemocnici v Dakaru. V knize Psyché. Glosy (německy 1990) zkoumá Fichte propojování západní medicíny s tradičními a lokálně praktikovanými léčebnými metodami, přičemž pozitivně hodnotí místní praxi a zážitek transu (zde se potkává i s výše zmíněným videem Kateřiny Konvalinové). Ve Fichteho psaní samozřejmě zaznívá silná dobová kritika moderních psychiatrických institucí, ale podle Frankeho v knize také najdeme posilování protikladu mezi „moderním“ a „tradičním“. V Psyché evropská psychiatrie reprodukuje individuální subjektivitu, zatímco „tradiční“ je asociováno s „kolektivním, ezoterickým, animistickým, magickým konceptem duše“. Obojí funguje ve Fichteho knize společně, protože ne-moderní je zde pojato jako negace moderního, což nás i autorovu snahu o dekolonizaci vlastního přístupu přivádí do patové situace. Kvalita a přínos výstavy Láska a etnologie ale spočívá právě v tom, že se jakékoliv protichůdnosti, ke které musí nutně v dekoloniálním projektu iniciovaném západní moderní institucí dojít, nevyhýbá, ale naopak ji velmi přesně popisuje a ukazuje na konkrétních příkladech.

Pohled do výstavy. © Silke Briel / HKW

Psyché měla doplnit předchozí publikace Xango (1967) a Petersilie (1980), které – bohatě ilustrovány fotografiemi od Fichteho celoživotní družky Leonore Mau – byly věnovány synkretickým náboženstvím mísícím křesťanské prvky s domorodými a kultickými obřady. Nakonec se ale Fichte rozhodl první jmenovanou knihu, pár měsíců před svou smrtí, zařadit do svého opus magnum – Dějin citlivosti, jež nakonec vycházely až posmrtně a postupně v letech 1987 až 2006. Ty měly obsahovat 19 knih a dnes je zčásti tvoří romány s příběhy cestovatelů Jäckiho a Irmy (alter ega Huberta Fichteho a Leonore Mau), reportáže a rozhovory. Na výstavě se diváci a divačky seznámí jak s jednotlivými částmi Dějin citlivosti, tak také s fotografiemi Mau, ale především se současnými uměleckými díly, které na oba autory odkazují nebo které zaujímají kritický postoj k některým tematizovaným aspektům Fichteho etnologického přístupu (například autorova oslava turismu jako způsobu poznávání jiných zemí je na výstavě podrobena nemilosrdnému odsouzení z pohledu současné značně neudržitelné situace). Výstava je – jak tomu ostatně vždy v HKW bývá – přeplněná a náročná. Původní práce Fichteho a Mau střídají audiorozhovory, současné fotografie, videa, nezměrné množství publikací, plakátů a maleb. Vše v labyrintu vitrín a samostatných instalací doplněných obsáhlými popiskami.

Fichteho poetický přístup, který v jeho práci předchází jakékoliv klasické etnologii, dobře zrcadlí krátké dokumentární foto-filmy, které vznikly ve spolupráci s Mau. Na výstavě byly prezentovány snímky Der Fischmarkt und die Fische (Rybí trh a ryby, 1968) a Zwei mal 45 Bilder/ Sätze aus Agadir (Dvakrát 45 obrazů/ Věty z Agádíru, 1971), a to jak v malé videoprojekci, tak také formou plachty s rozloženými fotografiemi s připsanými titulky, které vycházejí z Fichteho komentáře. Například devítiminutový Die Fischmarkt und die Fische vypráví v du-formě příběh jednoho rybáře z malé vesnice poblíž Lisabonu, který se během Salazarovy diktatury vyrovnává s všudypřítomnou chudobou. Fichte nepodává žádný objektivizující komentář, volí poetický jazyk, který nepopisuje nějaké jednotící prvky místních zvyklostí, ale angažuje se v emocích pozorovaného. „Du bist verlobt. Oder du hast Freundin. Oder du gehst am Wochenende zu den Nutten, die aus Lissabon oder Setubal kommen und in Dunkeln an Strand sitzen und warten mit einer Taschenlampe.“ (Jsi zasnoubený. Nebo máš přítelkyni. Nebo chodíš o víkendu za děvkami, které jsou z Lisabonu či Setúbalu a za noci sedí na pláži a čekají s baterkami.)

Alair Gomes, fotografie ze série Dráha slunce, 1975–1980. © Archivy Národní knihovny Brazílie

Fichteho etnologie odmítá jakékoliv vědecké koncepty a přesto by se dalo říci, že je pozorovanému blíže, než by mohl být skrze jakýkoliv odtažitý odstup. A právě díky tomuto odmítnutí jakéhokoliv racionalizovaného a institucionalizovaného přístupu zařadili kurátoři Anselm Franke a Diedrich Diederichsen zkoumání Fichteho díla do série diskurzivních výstav, které pod názvem Kanon-Fragen (Otázky kánonu) prezentují v prostorách HKW. V rámci této série zde bylo možné zhlédnout výstavy Past Disquiet: Narratives and Ghosts from the International Art Exhibition for Palestine, 1978 (2016) nebo Parapolitics: Cultural Freedom and the Cold War (2017–2018, recenze na Artalku zde) a Neolithic Childhood. Art in a False Present, c. 1930 (2018, recenze na Artalku zde), které se vždy v souvislosti s konkrétní situací či kontextem ptaly po tom, jak vznikalo eurocentrické chápání umění či západní koncept kultury, založený na své exkluzivitě. Logicky tak Otázky kánonu ústí v kritickém komentáři Fichteho práce, která nabourává západní vědecké postupy, jež jsou založené na pohledech (na jiné, na vnější, na sebe samé) skrze koncepty, a která navrhuje poetiku citlivosti při setkávání se s druhým.

Ale jakkoliv sebereflektivní a podnětný může nový projekt Domu světových kultur být, i on má své mezery a rozhodně nijak nepřekonává „exkluzivitu kultury“, ke které se tak kriticky vyjadřuje. Výstava Láska a etnologie je náročná, vyčerpávající a vyžaduje po návštěvnících značné množství času. Rozhodně neulehčuje ani pochopení vlastního Fichtova díla a některé popisky se stávají suchým výčtem jmen – lidí, se kterými se Fichte znal, se kterými se Fichte potkal, o kterých Fichte psal atd. Jedna z mých výtek spočívá tedy v tom, že se celá výstava soustředivě točí kolem samotné postavy Huberta Fichte (více než kolem jeho myšlenkových konceptů) a nechtěně tak navazuje na tradiční kanonizování individuálních autorů (často mužů), což pro mě bylo poměrně překvapivé. Ale ještě více mě zaráželo, jak málo šla nepoučeným divákům a divačkám naproti. Možná kurátoři předpokládali, že německé publikum bude s Fichteho knihami obeznámenější, což by jim ale přesto nemělo zabránit v alespoň stručných uvozujících kapitolách nebo vysvětlivkách, které by návštěvníkům a návštěvnicím pomohly v orientaci ve výstavě. I tak ale stojí za to svůj čas návštěvě této výstavy věnovat a obrnit se trpělivostí. Hlavně kvůli tomu, že to, jaký zaujmeme vztah k Druhým, bude hrát zásadní roli v budoucnosti našeho spolubytí na planetě.

Liebe und Ethnologie. Die koloniale Dialektik der Empfindlichkeit (nach Hubert Fichte) / kurátoři: Diedrich Diederichsen a Anselm Franke / Haus der Kulturen der Welt / Berlín / 18. 10. 2019 – 6. 1. 2020