Artalk.cz

Prohlášení Adama Budaka k údajným důvodům jeho výpovědi z Národní galerie Praha

V polovině letošního listopadu propustila ředitelka Národní galerie Praha (NGP) v Praze Anne-Marie Nedoma kurátora speciálních projektů Adama Budaka. V souvislosti se svým rozhodnutím později uvedla několik důvodů. Právě v návaznosti na tyto argumenty, které se objevily v médiích a prohlášení ministerstva kultury, se rozhodl Adam Budak vydat vysvětlující prohlášení, které publikujeme v plném znění níže (originální odpovědi v angličtině se nachází na konci příspěvku).

Original English version below.

Liam Gillick, The Museum You Deserve, 2016, Moving Image Department v Národní galerii Praha. Foto: archiv NGP

Od 15. listopadu 2019, kdy se mnou Národní galerie Praha (NGP) nečekaně a s okamžitou platností rozvázala pracovní poměr, jsem od ředitelky pověřené jejím vedením nedostal žádné skutečné odůvodnění této výpovědi. Moje pozice kurátora speciálních projektů se podle dopisu, který jsem obdržel, neruší, a proto motivy výpovědi nechápu. V Lidových novinách se objevily spekulace ohledně některých důvodů mé výpovědi, které se údajně zakládají na interním dokumentu, jež pověřená ředitelka NGP poskytla ministru kultury. Proti těmto obviněním, která mi ale dosud ani nebyla osobně sdělena a jež poškozují mou čest a dobré jméno, se budu bránit právní cestou. Následuje (odhalená) krutá „poezie“ institucionální zvůle a patologie. Říká se, že jen viníci se sami hájí. Ale momentálně mi nebyla umožněna jiná cesta, a proto zde s omluvou přicházím s vysvětlením, které bude bezpochyby součástí mého zahanbení (zatímco slovo vina by bylo nevhodně použitým termínem). „Never take the love of your life for granted.“

K údajným důvodům mé výpovědi:

Nepředložil výstavní radě NGP ke schválení jediný vlastní realizovatelný projekt na rok 2020, i přesto, že byl vyzván, aby tak učinil.

Toto je absurdní odůvodnění, které kategoricky odmítám, neboť se mne zjevně snaží zdiskreditovat, a které mohu snadno vyvrátit. Předně je třeba zdůraznit, že jak v pozici šéfkurátora, tak v pozici kurátora speciálních projektů jsem sám byl aktivním členem výstavní rady, který spolu s ostatními členy nejužšího vedení NGP schvaloval všechny projekty výstavního plánu a stanovoval programovou dramaturgii NGP. Výstavní rada NGP se skládala z vedení galerie a zahrnovala generálního ředitele, ředitele sbírek a ředitele jednotlivých sekcí.

Co se týče mých aktivit pro rok 2020, měl jsem předně pracovat na výstavním projektu Former Uncertain Indicated, který Stanislav Kolíbal představil na Mezinárodním benátském bienále a v roce 2020 měl být rekonstruován ve Veletržním paláci jako součást jarního Grand Openingu. V téže době jsem připravoval otevření dvanácté kapitoly cyklu Moving Image Department nazvané A Marvellous Entanglement s monumentální instalací britského filmaře Isaaca Juliena. Dále měl být součástí jarního Grand Openingu můj nový projekt v cyklu Introducing představující českého umělce Davida Fesla.

Vrcholem výstavní sezóny 2020 měla být první velká výstava německého umělce Anselma Kiefera v ČR nazvaná Cosmologies, kterou jsem připravoval pro Velkou dvoranu Veletržního paláce pro podzimní opening v říjnu 2020. V rámci příprav jsem dvakrát navštívil jeho dva ateliéry ve Francii (Barjac a Croissy) a Kieferovi zástupci si v Praze prohlédli výstavní prostory. Jednání byla již velmi pokročilá a Kiefer sám měl přijet koncem ledna 2020. 1. listopadu 2019 jsem se spolu s dočasnou ředitelkou paní Nedomou sešel s ředitelkou Goethe Insitutu v Praze, paní Angelikou Ridder, a zástupkyní německého velvyslanectví v Praze, paní Martinou Kroupovou, abychom projednali jejich možnou podporu tohoto projektu. Během tohoto jednání paní Nedoma výslovně potvrdila otevření této výstavy na podzim 2020. Výstavu sice předchozí pověřený ředitel Ivan Morávek na nátlak ředitelky Sekce prezentace Veroniky Wolf vyškrtl z výstavního plánu, avšak nová ředitelka Nedoma mě ústně vyzvala, abych v jejích přípravách pokračoval a považoval za datum otevření podzim roku 2020.

Další tři projekty, které jsem připravoval pro rok 2020, byly zrušeny v pokročilém stádiu příprav. To se týká výstavy Miloš Zet očima Martina Zeta, na které jsem s Martinem Zetem pracoval tři roky. Dalším podobným případem je výstava Warhol/Matisse. Investigation into Form and Color, kterou se mnou kurátorsky připravoval Peter Pakesch a která měla být otevřena na jaře 2020. NGP rozeslala žádosti o zápůjčky do přibližně 50 institucí, načež byla výstava opět v pokročilé fázi příprav z výstavního plánu vyškrtnuta.

Posledním, avšak neméně alarmujícím příkladem, je projekt Leonard Cohen: Crack in Everything, který byl ještě za generálního ředitele Jiřího Fajta schválen pro jaro 2020 a měl být připraven ve spolupráci s Museum of Contemporary Art v Montrealu. Vzhledem ke schválenému datu konání v Praze zapůjčující instituce naplánovala další zastávky výstavy v Židovském muzeu v New Yorku a v Nikolaj Kunsthal v Kodani, načež NGP z projektu opět na poslední chvíli odstoupila a způsobila v jeho plánování spolupracujícím institucím obrovský chaos. Přitom se již jednalo o velmi pokročilou fázi přípravy projektu – montrealské muzeum zaslalo generálnímu řediteli NGP hotovou smlouvu k podpisu. Na konci března 2018 jsem byl Jiřím Fajtem vyslán do Montrealu, abych výstavu shlédl a dojednal podmínky spolupráce s ředitelem Johnem Zeppatellim a spolukurátorem výstavy, Victorem Shiffmanem. Oba pánové pak v květnu 2018 přijeli do Prahy, aby si prohlédli prostory ve Veletržním paláci. Z toho je zřejmé, že z hlediska našich partnerů vše nasvědčovalo tomu, že se bude jednat o seriózní spolupráci mezi dvěma významnými institucemi realizovanou v blízké budoucnosti.

Takto bych mohl pokračovat výčtem dalších výstav, jako je například projekt Julian Schnabel/Georg Jiří Dokoupil a další, které byly zrušeny po delších přípravách, což značně poškodilo dobré jméno a důvěryhodnost NGP v očích spolupracujících institucí a odrazuje to umělce a další partnery od spolupráce s ní. Jasně to odráží neprofesionalitu a špatné řízení výstavního oddělení a chaos, který v něm panuje.

Nečekané a radikální škrty v rozpočtu se často týkaly především mých projektů – jak těch, které už byly dříve schválené, tak těch, které byly teprve předloženy ke schválení. Některé z nich pak byly označeny za „nerealizovatelné“. Snažil jsem se vždy tyto výstavy zachránit před vyškrtnutím z plánu (což byl případ výstavy Jitky Hanzlové, která by bez toho, aniž by pro ni umělkyně sehnala dodatečné finanční krytí, nebyla realizována). Dalším příkladem je cyklus Poetry Passage (místně specifický nízkonákladový projekt, který se zaměřoval na díla pracující s textem a využíval prostor velkého schodiště ve Veletržním paláci), který byl zrušen a vyškrtnut z výstavního programu. V poslední době byl také cyklus Moving Image Department (série výstav zaměřená na film a video, často v kontextu sběratelství) po nevysvětleném zásahu ředitelky Sekce prezentace Veroniky Wolf zredukován na jednu kapitolu ročně (namísto původních tří a pozdějších dvou kapitol ročně). Mé výstavní projekty byly evidentně sabotovány členy výstavní rady a především pak výstavním oddělením.

Z toho je, doufám, zřejmé, že jsem průběžně pracoval na řadě projektů, které měly být otevřeny v roce 2020, a argument, že jsem žádný projekt „nepředložil výstavní radě“, je holý nesmysl.

Služební cesty bez jasného účelu a přínosu pro NGP, spojené s extrémními cestovními výdaji. Velká část těchto výdajů dle generální ředitelky NGP jen volně nebo vůbec nesouvisela s projekty, které měl v NGP na starost.

To je další lživé obvinění, které se nezakládá na pravdě. Na rok 2019 jsem měl schválený cestovní rozpočet ve výši 225 000 Kč a tuto sumu jsem nepřekročil. Všechny služební cesty byly schválené mým nadřízeným na základě předložené žádosti, kde byl přesně rozepsán účel cesty, navštívené instituce i osobní kontakty a plánovaná jednání. Samotné proplacení nákladů na služební cesty pak prochází dalším schvalováním a teprve, když jejich oprávněnost uzná nadřízený, jsou pracovníku proplaceny a služební cesta je uznána jako součást jeho pracovní doby.

Tuto část své činnosti jsem nikdy nevyužíval k jiným účelům než k těm, které byly součástí mého popisu práce. Všechny služební cesty se vztahovaly k výstavám, na nichž jsem pracoval, a k souvisejícím výzkumným aktivitám, nebo to byly návštěvy uměleckých veletrhů, kde byla má účast standardní součástí networkingu mezi kurátory a vedoucími pracovníky institucí. To zahrnuje také mou činnost komisaře českého pavilonu na Mezinárodním benátském bienále, kde jsem dohlížel na přípravy naší výstavy. Tyto služební cesty byly vždy prováděny v nejlevnějším možném režimu, často s lety s nízkonákladovými společnostmi a ubytováním v hostelech, jako například v St Albans v Baselu, kde jsem bydlel ve sdíleném pokoji pro 8 osob. Nejdražší hotel, v němž jsem bydlel, stál 120 Euro za noc.

V roce 2019 jsem podnikl deset služebních cest. Dvě z nich se týkaly mé práce komisaře Českého pavilonu v Benátkách (instalace výstavy Stanislava Kolíbala a účast na vernisáži) a tyto dvě cesty stály přibližně třetinu mého ročního cestovního rozpočtu. Další cesty byly následující: Berlín (návštěva ateliéru Jeppe Heina, jehož dílo se mělo objevit jako speciální instalace ve dvoře Schwarzenberského paláce), Essen (schůzka s Jitkou lovou týkající se výstavy, kterou jsem připravil pro Veletržní palác), Berlín (během berlínského galerijního víkendu, kdy jsem se opět sešel především s Jitkou Hanzlovou a pracovali jsme na katalogu k její výstavě), Londýn (na veletrh Frieze a jednání s Isaacem Julienem, jehož video instalace se měla stát ústředním dílem příští kapitoly Moving Image Department), Madrid (veletrh ARCO), Basel (veletrh Basel), a konečně dvě návštěvy v ateliéru Anselma Kiefera (ve městech Barjac a Croissy ve Francii), kde jsme domlouvali jeho plánovanou výstavu pro Veletržní palác.

Pro rok 2019 jsem dále měl rozpočet na reprezentaci ve výši 60 000 Kč, který jsem taktéž nepřekročil. Všechny tyto výdaje, které rovněž v systému správců rozpočtu schvaloval pověřený pracovník instituce, se vztahovaly k mým projektům v NGP a reprezentaci této instituce jakožto člen jejího nejužšího vedení.

Nestandardní postup a plnění u licenčních smluv s umělci a autory. Obvykle umělci v prestižních galeriích a nekomerčních muzeích vystavují bez nároku na honorář. A. Budak bez ohledu na tuto zvyklost vyplácel některým vystavovaným umělcům, jejichž výstavy si prosadil, vysoké honoráře za vytvoření díla a vystavení v NGP, přesto tato díla nepatří do majetku NGP a ta s ním není oprávněna dále nakládat.

Přehnané honoráře pro autory textů do katalogů k výstavám. Ačkoliv obvyklý honorář činní 500 korun za normostranu s tím, že je předem domluven rozsah textu, neboť obojí se významně podílí na nákladech publikace, v případě honorářů autorů dojednaných A. Budakem činily tyto až 70 euro za normostranu, aniž by byl dopředu domluvený rozsah textů. Honoráře bez určení minimálního počtu stran tak činily 1500 2000 EUR (např. publikace k výstavám Grosse, Dokoupila, Lassnig či Hanzlové).

To je směšné obvinění a za takovou věc bych ve skutečnosti byl vyhozen mile rád. Považuji za protizákonné a neetické, aby se těm, kdo pro NGP odvedli práci, nevyplatila férová mzda. Například v Kanadské národní galerii existují závazná pravidla, která vyplácení honorářů upravují. Dalšími příklady by mohly být iniciativy W.A.G.E. v USA, Paying Artists ve Velké Británii, Wages for Wages Against ve Švýcarsku, les vagues nebo La Buse ve Francii. Bohužel, v ČR zatím žádná podobná pravidla neexistují (snad s výjimkou iniciativy Nulová mzda).

Honorář Jitky Hanzlové uváděný ve výši 570 000 Kč je totální nedorozumění. Systém používaný v NGP je bohužel stále ještě patologicky nastavený. Nedovoluje například umělcům zakoupit letenky, když mají přijet instalovat svá díla, a proto se všechny podobné náklady musí promítnout do položky „honorář“. V případě Jitky Hanzlové, která je z německého Essenu, bylo na cestovné vyhrazeno 100 000 Kč, které pokryly tříletou spolupráci, jež vyvrcholila vernisáží 14. listopadu 2019 a vydáním knihy k její výstavě. Další část „honoráře“ pokryla náklady na výrobu nového díla pro NGP – fotografického cyklu Water, který Jitka Hanzlová vytvořila na Islandu a poprvé představila na výstavě Tišiny ve Veletržním paláci. Tyto náklady v výši 370 000 Kč pokryly její cestu a pobyt na Islandu, materiál, rámování, reprodukční práva atd., vše na základě uznaných výdajů doložených účtenkami. Částka 100 000 Kč byla správcem rozpočtu výstavního oddělení schválena jako skutečný honorář za více než tříletou práci na první retrospektivní výstavě umělkyně v její rodné zemi, která představila více než 30 let její umělecké činnosti, zahrnuje 250 fotografií a knihu o 220 stranách. Pro tuto knihu Hanzlová připravila rozhovor se Zdeňkem Felixem a věnovala mnoho času a energie korekturám a dalším souvisejícím činnostem. V této souvislosti je uvedených 100 000 Kč nepoměrně méně, než kolik by její tříletá práce stála v jakékoliv jiné slušné a korektní instituci.

Na pokrytí nákladů spojených s výstavou navíc sehnala podporu ve výši 60 000 euro a rád bych viděl, který další umělec nebo kurátor přinesl své výstavě podobně hojné finanční zdroje. Získávání finančního krytí pro své projekty nepatří do popisu práce kurátorů NGP a jiní kurátoři se mu proto většinou nevěnují. My jsme však navzdory tomu získali podporu od českoněmeckého fondu budoucnosti, Deutsche Börse, dvou švýcarských soukromých sběratelů, kteří vlastní díla Jitky Hanzlové, a dvou soukromých galerií v Curychu a Miláně, které Hanzlovou zastupují, stejně jako od Festivalu evropské fotografie v Reggio Emilia, kde bude výstava po skončení v NG uvedena v dubnu 2020.

Navíc, co se týče plateb a honorářů, nebyla výstava Hanzlové v žádném případě výjimečná. Další umělci jako Aj Wej-wej, Magdalena Jetelová, František Skála nebo manažer studia Gerharda Richtera, Norbert Arns, dostali podobně vysoké, ne-li mnohem vyšší honoráře. Totéž se týká autorů textů v katalogu nedávné výstavy Giacomettiho a dalších výstav.

Problém honorářů za texty do katalogů má navíc další aspekt – stejně jako služební cesty jsou všechny tyto platby provedené na základě smlouvy, kterou schvaluje generální ředitel a správce rozpočtu příslušné sekce NGP (procházejí tedy několikastupňovou kontrolou). Jakožto kurátor mohu honorář pro umělce nebo svou vlastní služební cestu pouze navrhnout, jeho schválení ovšem není v kompetenci kurátora. Přestože jsem – jak jsem vysvětlil výše – férové honoráře vždy v NGP prosazoval, neboť je považuji za součást slušného chování k těm, kdo pro instituci odvedli svou práci, všechny honoráře i služební cesty byly schválené mým nadřízeným, respektive správcem rozpočtu příslušné sekce. Obvinění mé osoby ze strany NGP je tudíž směšné, protože kritizuje rozhodnutí, které udělal můj nadřízený a plnění ze smluv, které podepsal generální ředitel nebo jím pověřená osoba (nikoliv já jako kurátor).

Podnětné zamyšlení týkající se platů uměleckých kritiků a umělců právě v těchto dnech uveřejnila francouzská filosofka a kritička Elisabeth Lebovici, která pro nás shodou okolností napsala esej do katalogu k výstavě Kathariny Grosse Wunderbild, pořádané ve Veletržním paláci v roce 2018.

Budak při nástupu do NGP podepsal prohlášení, že nevykonává žádnou jinou výdělečnou činnost, ačkoliv jí později prokazatelně vykonával.

Od začátku svého působení v NGP (léto 2014) jsem měl ústní dohodu s bývalým generálním ředitelem, která mi umožňovala pracovat na dalších aktivitách mimo NGP. Nikdy jsem nepřevzal právně závazný dokument, který by tuto problematiku upravoval. V NGP jsou navíc vedlejší aktivity zcela běžnou praxí, každý je provozuje a všichni to o sobě navzájem ví. Pro mnohé je to z důvodu podprůměrných platů ve skutečnosti jediný možný způsob přežití. Pro další subjekty jsem nicméně ve své pracovní době v NGP nikdy nepracoval, a pokud jsem se během své dovolené věnoval dalším činnostem, nebylo to nikdy na úkor práce v NGP, ale právě naopak. Jednalo se o působení v komisích, účast na konferencích, publikaci textů apod., které prestiž NGP zvyšovaly a pomohly jí získat řadu kontaktů a příležitostí pro vlastní projekty. Tyto aktivity jsou také spojeny s reprezentací instituce, kde jsem zaměstnán, a s šířením její dobré pověsti, neboť jsem se ke své mateřské instituci vždy během uvedených činností hrdě hlásil. Načasování daných aktivit nikdy nekolidovalo s mými povinnostmi v NGP, které měly samozřejmě jakožto moje hlavní pracovní činnost absolutní prioritu, a svou práci pro NG jsem nezanedbal z důvodu angažmá jinde. Nazval bych to právě naopak velmi vhodným a plodným doplňováním a obohacováním daných aktivit navzájem.

NGP získala zprávu americké Transparency International, která uvádí, že A. Budak zkreslil vědomě svou předešlou praxi, její délku a důvody zániku pracovního poměru. Ve svém životopise uvedl, že v Hirshhorn Museum and Sculpture Garden/Smithsonian ve Washingtonu DC pracoval dva roky (2011-2013), ačkoliv byl ve skutečnosti muzeem propuštěn na hodinu po 11 měsících.

Předně nechápu, jak je tato záležitost relevantní k mým pracovním výkonům v NGP v posledních pěti letech. Dokazuje jediné, a sice že se někdo snaží za každou cenu najít v mém životopise jakékoliv informace, které by mě pošpinily, zničily mou reputaci a zpochybnily mou integritu. Považuji to za čistou pomluvu. Nikdy jsem informace vztahující se k mému předchozímu působení v Hirshhornu netajil, ani nepozměnil. Na detaily mých předchozích zaměstnání se mě totiž ani nikdo neptal. Prohlášení Barbary Levine, dlouholeté členky dozorčí rady Hirshhornu a jedné z nejvýznamnějších amerických sběratelek současného umění, které dosvědčí mé bezúhonné chování a integritu v době, kdy jsem pracoval v Hirshhornu, je k dispozici na vyžádání.

Lidové noviny citovaly údajnou interní zprávu, podle níž blíže nespecifikovaná komerční galerie“ prohlásila, že jsem si řekl o desetiprocentní provizi z každého prodaného díla umělce, kterého jsem do ní přivedl.

To je hanebná fabrikace a kategoricky to popírám. Žádnou komerční galerii v Praze jsem nikdy o finanční benefity nepožádal a nikdy jsem neprovozoval obchodní transakce s nimi spojené. Vážím si spolupráce s místními soukromými galeriemi, považuji je za významnou součást umělecké scény a její identity. Jakožto kurátor NGP jsem vždy udržoval zdravý vztah s galeriemi, které mi poskytovaly cennou součinnost při práci s umělci. Tyto vztahy patří k dynamice kurátorství současného umění a práci se současnými umělci.

V článku, který v Lidových novinách 27. listopadu 2019 uveřejnil Pavel Vokatý, je uvedeno, že Francesca von Habsburg odstoupila z projektu zápůjčky děl ze své galerie TBA21 do Salmovského paláce s odůvodněním, že jsem ji požádal o finanční provizi.

K tomu uvádím, že Francesca von Hasburg poskytla k této věci dne 17. prosince 2019 následující prohlášení, jež zcela vyvrací údajný důvod pro ukončení mého pracovního poměru: „V reakci na nedávné obvinění Adama Budaka bych ráda uvedla, že mne Adam Budak nikdy nepožádal o úplatek. Jediným důvodem pro ukončení spolupráce mezi NGP a TBA21 byly neshody ohledně našich institucionálních cílů a vizí.“

Děkuji za Vaši podporu a také za petici, kterou jste na mou obranu sepsali. V reakci na četné pobídky k sepsání svého prohlášení jsem se rozhodl uveřejnit výše uvedené skutečnosti a upřímně doufám, že tato vrcholně nepříjemná záležitost bude brzy uzavřena.

Adam Budak

* * *

ENGLISH VERSION

Since November 15th, 2019 when NGP unexpectedly terminated my contract, I have not received from the interim Director a single reason of such a sudden decision. According to the termination letter, my position (Curator of Special Projects) is not going to be cancelled, thus I do not understand the motives behind my dismissal. Lidové noviny published speculations regarding some arguments of my dismissal which on the basis of a certain “internal document” the interim Director presented to the Minister of Culture. Those false allegations damage my reputation and I’ll defend myself in a legal way. Meanwhile, here it is, a cruel “poetry” of an institutional treatment and its pathology (exposed). The saying goes: only the guilty one defends himself/herself. As no other channel has been made available, so forgive me, here am I, with a self-explanation, a part of the case: shame (while the guilt marks an abuse of language). “Never take the love of your life for granted”.

Adam Budak didn’t submit to the exhibition board any workable project to be realized in the year 2020 although he was asked to do so.

This is not true and I absolutely deny it; it is an absurd and ridiculous accusation which aims at humiliating me and underestimating my work and commitment. First of all, I have to underline that I’ve been an active member of the exhibition board (výstavní rada) from the very beginning for over five years. In my capacity as the Chief Curator, I was the leader of the exhibition board and the author of the exhibition program dramaturgy, and later on as the Curator of Special Projects, I remained its member, submitting my own exhibition projects as well as evaluating all exhibition proposals submitted by other NGP curators. Exhibition board discusses all exhibition projects and is in charge of the exhibition plans. It is composed of the top management of the Gallery, including the General Director, Directors of the Collections and the Directors of Sections.

Regarding the plans for 2020, I was supposed to be responsible for the reenactment of Stanislav Kolíbal’s exhibition Former Uncertain Indicated from the Czech Pavilion of the Venice Biennale (Kolíbal’s show in NGP is planned for the so called Spring Grand Opening, first week of March, 2020). During the same Spring Grand Opening, I was supposed to inaugurate the 12th chapter of the so called Moving Image Department (a cycle of exhibitions focused on moving image which I was curating on a regular basis for over five years – two exhibitions/chapters per year) with the monumental video installation of British filmmaker Isaac Julien, “A Marvellous Entanglement”. Yet another exhibition was supposed to be inaugurated on that very Spring Grand Opening – in yet another (low budget) cycle, entitled INTRODUCING (focused on very young artists and using the interior of the Trade Fair Palace’s Presidential Lounge), with a new project by Czech artist, David Fesl.

The highlight of the 2020 exhibition program was supposed to be the first exhibition in Czech Republic of the German artist Anselm Kiefer’s monumental paintings, planned to be exhibited in the Trade Fair Palace’s Grand Hall (Anselm Kiefer. Cosmologies). While working on this show, I have visited the artist twice in his two studios in France (Barjac and Croissy). This project was very advanced. The representatives of Kiefer visited Prague in order to check the exhibition space. Kiefer’s visit in Prague was planned for the end of January 2020 and his exhibition was supposed to be open within the so called Autumn Opening (October 2020). On November 1st, the interim director, Mrs. Nedoma, and myself met in the Goethe Institute Prague with the Director of the Goethe Institute, Angelika Ridder, and the representative of the German Embassy, Martina Kroupová, in order to discuss the future collaboration regarding this project. During this meeting Mrs. Nedoma herself confirmed the opening of this significant exhibition for Autumn 2020. Although Kiefer’s exhibition was officially removed from the exhibition program by Ivan Morávek under the pressure of the Exhibition Department run by Veronika Wolf, Mrs. Nedoma in a private conversation assured me that I should continue working on it and consider it for Autumn 2020.

There were also three shows planned for 2020 that were cancelled – which I consider an act of institutional mobbing. Projects such as Miloš Zet očima Martina Zeta was in the 2020 exhibition plans for over two years and was suddenly cancelled. We have been working for over three years on this research-based exhibition. The same concerns the exhibition Warhol/Matisse. Investigation into Form and Color (co-curated with Peter Pakesch and planned for Spring 2020) which was suddenly cancelled although the loan forms were sent to over 50 institutions all over the world. Last but not least comes the exhibition Leonard Cohen: Crack in Everything. This show was approved by Jiří Fajt and planned for Spring 2020 as part of a tour which originated in the Museum of Contemporary Art in Montreal. This show was fully approved by NGP and according to this approval the Canadian host institution planned a schedule of other venues, including the Jewish Museum in New York and Nikolaj Kunsthal in Copenhagen. NGP withdrew at the last minute which caused huge problems for this schedule. The project from NGP side was advanced – the contract was sent by the Museum of Contemporary Art in Montreal to NGP for the Director’s signature. In the end of March 2018 I was sent to Montreal by Jiří Fajt in order to see the show and negotiate the conditions of the collaboration with the Director John Zeppatelli and the co-curator of the show Victor Shiffman. Both Zeppatelli and Shiffman came to Prague in May 2018 to look at the space in the Trade Fair Palace where the show was planned. As you see, it all looked like a serious commitment and a promise of a solid, near-future collaboration between two important institutions.

The cancellation of an exhibition only a few months before its opening – such as, for instance, the case of the Julian Schnabel/Georg Jiří Dokoupil exhibition of collaborative works, abruptly cancelled in 2018 – damages the reputation of the institution and discourages the artists, the curators and all other partners involved. It proves the lack of professionalism and mismanagement, and it clearly reflects the chaos in the Exhibition Department.

Sudden and radical budget cuts affected mainly my projects – those that were already approved as well as those that were submitted and in progress. Thus some of them became “nerealizovatelné” indeed. I’ve tried to do my best to save the exhibitions and rescue them from cancellation (Hanzlová’s show is a good example of this as the show without a fundraising action undertaken by the artist and myself wouldn’t be possible). Another cycle, entitled Poetry Passage (a site-specific, low budget project, focused on text-based works and using a large staircase of the Trade Fair Palace as an exhibition space) was cancelled, too, and disappeared from the exhibition program. Most recently, the Moving Image Department (a cycle of exhibitions, aiming at turning attention to the medium of film and video, also in the context of the collecting activity) had been reduced by the unexplained decision of the Director of Exhibition Department, Veronika Wolf, to one chapter per year (instead of three at the beginning of its existence, and two at the later stage). As you can clearly see, my exhibition projects had been obviously sabotaged by the members of the exhibition board, and especially by the Exhibition Department.

Business trips without a clear purpose and contribution for NGP with extreme related travel costs. A greater part of these costs, according to the General Director of the NGP, was only loosely related, or was unrelated to projects that were part of his duties at NGP.

This is yet another false accusation. I had an annual travel budget, approved by the General Director, in an amount of 225 000,- KČ for the year of 2019. This budget had not been exceeded. All business trips require an approval by the superior. The business trip document includes the description of its purpose, estimated costs, as well as a final report. I have never ever abused this part of my activities. They belong to my duties as mentioned in my job description (“náplň pracovní činnosti”). All business trips were exclusively and solely related to the research connected with the exhibitions I’ve worked on, or with the visits to the art fairs (such visits are extremely important component of curatorial networking). This also includes the activity connected with my role of the Commissioner for the Czech Pavilion of Venice Biennale (overseeing the realization of the exhibition in Venice). Such trips were always maintained at the lowest cost-level possible (traveling with the budget airlines and staying oftentimes in the hostels, such as St Albans in Basel – a dormitory with 8 persons in the room). The most expensive hotel I stayed in costed 120 EUR per night. In the year of 2019 I have undertaken 10 business trips. Two of them were related to my role as the Commissioner of the Czech Pavilion of the Venice Biennale (installation of the exhibition of Stanislav Kolíbal and the opening ceremony where I represented NGP). Those two trips costed nearly one third of my entire annual budget. Other trips included: Berlin (a visit in the studio of Jeppe Hein to discuss a commission of Hein’s site specific installation for the courtyard of Schwarzenberg Palace), Essen (a meeting in the studio of Jitka Hanzlová to discuss the exhibition which I curated for Trade Fair Palace), Berlin (for Berlin Gallery Weekend, during which there was yet another meeting with Jitka Hanzlová, this time regarding the exhibition catalogue), London (for Frieze Art Fair which also included a meeting with Isaac Julien, whose video installation was supposed to be a major work of the new chapter of Moving Image Department), Madrid (for ARCO Art Fair), Basel (for Art Basel Fair), and last but not least, two visits to the studios of Anselm Kiefer (Barjac and Croissy, France) in order to discuss Kiefer’s exhibition planned for Trade Fair Palace.

Additionally, I had a representation budget, approved by the General Director, in an amount of 60 000,- KČ for the year of 2019. This budget had not been exceeded, and spent solely on events related to my activities as curator and representative of the NGP top management.

Irregular practices and fulfillments related to licence agreements with artists and authors. In prestigious galleries and non-commercial museums, artists usually don´t ask for a fee for their exhibitions. Irrespective of this practice, Adam Budak paid to some artists, whose exhibitions he enforced in the NGP, high fees for their creation of an artwork and realization of their exhibitions, although these works were not the property of the NGP and the NGP was not going to be entitled to them in the future.

Excessive fees for authors of texts for exhibition catalogues. Although the regular fee is 500 KČ for a standard page and the number of pages is agreed in advance, as both these items are an important part of the budget of the publication, Adam Budak agreed with the authors to pay them even as much as 70 EUR for a standard page and the number of pages was not specified. Some fees, without a previous agreement on the number of pages to be submitted, amounted to 1500 – 2000 EUR (such as for the catalogues to the exhibitions Grosse, Dokoupil, Lassnig, Hanzlová).

This is a ridiculous accusation. I’m actually proud to be fired for such a reason! I do think and have always thought that it is unlawful and unethical not to pay the fees to the artists who work for the public institutions, including the prestigious ones, as NGP calls itself. For that matter, the National Gallery of Canada, an equally prestigious art institution of a national status, is obliged to follow the rules, elaborated by CARFAC Canadian Artists Representation. Other foreign parallels include W.A.G.E. in USA, “Paying Artists” in the UK, “Wages for Wages Against” in Switzerland, “les vagues” or “La Buse“ in France. Unfortunately, no such rules exist here in the Czech Republic (with an exception of the initiative “Nulová mzda”).

Jitka Hanzlová’s “fee” in the amount of 570.000,- KČ is a total misunderstanding. Unfortunately, the system at NGP is still a pathological one: for instance, it doesn’t allow to purchase flight tickets for the artists, thus there is a necessity to find a place for such costs within a certain category. The category of the fee is often used for it. In case of Jitka Hanzlová, who is based in Essen, Germany, there was an amount of 100.000,- KČ indicated as an amount for traveling (it covered the period of more than three years working process, leading towards the opening of the show on November 14th and release of the publication). Another aspect is the production of the new work, a photographic series entitled “Water”, which was conceived by Jitka Hanzlová in Iceland and premiered in her exhibition Silences in the Trade Fair Palace. Those costs were estimated in the amount of 370.000,- KČ (trip and stay in Iceland, materials, framing, rights, etc). The remaining amount of 100.000,-KČ was supposed to be considered as a pure fee for the artist for her more than three-year long work on her first retrospective in her homeland, a retrospective which covers 30 years of her career, and includes over 250 photographs and 220-page book in two language versions, co-edited by the artist with her conversation with Zdeněk Felix and Hanzlová’s serious engagement in proofreading texts and controlling translations. This amount (100.000,-KČ) is less than a standard fee in all professional, decent art institutions.

I would also like to emphasize that Jitka and I fundraised over 60.000 EUR for this show which is truly unusual. Fundraising doesn’t belong to the curator’s duties (as listed in the position’s description), and hardly any curator at NGP does it. The sources we found money at include: Česko-německý fond pro budoucnost, Deutsche Börse, two Swiss private collectors who collect Hanzlová’s work and two private galleries who represent Hanzlová (Zürich and Milan), as well as the Festival of European Photography in Reggio Emilia where the show will travel afterwards (April 2020).

I’d like to emphasize that the fee for Jitka Hanzlová was not an exception. Other artists whose exhibitions were presented in the recent past in the National Gallery (and curated by other curators) had received fees too. For example, Ai Weiwei, Magdalena Jetelová, František Skála or the studio manager of Gerhard Richter, Norbert Arns. The same concerns the fees for the authors of the catalogues’ texts (vide Giacometti’s exhibition catalogue). The aspect of the fees for the catalogue’ authors can be also explained in a more extensive way.

Just one more, I guess important, comment on the issue of fees for artists or for the catalogue texts‘ authors (as well as with regard to the business trips, etc): all this is based upon a contract which must be approved by the General Director and the one who is responsible for the budget of the related gallery section (“správce rozpočtu”). It is a multilayered procedure. As a curator, I can only propose a business trip or suggest the fee for the artist or the author. Of course, I was always forcing the fees, as I explained earlier, considering them an ethical obligation of an institution towards all those who work for it. Thus this accusation is ridiculous as it seems that the Gallery is criticizing the decisions that were made and approved by my superior – the General Director himself/herself (all contracts include the Director’s signature).

For an interesting reflection on the wages for art critics and artists, please read a brand new article, “The Price of Words”, written by Elisabeth Lebovici, French art critic and writer who contributed an essay for the catalogue of Katharina Grosse’s exhibition WUNDERBILD in the Trade Fair Palace (2018).

Upon starting to work for the NGP, Adam Budak signed the declaration stating that he is not engaged in any other profit-making activity, but later he provably engaged in it.

From the very beginning of my employment at NGP (Summer 2014), I’ve had a verbal agreement with the former general director which regulated that matter and granted me a liberty in undertaking other activities outside of NGP. I had never been given any legal document that would instruct me on that matter. Needless to say, a side-job is obviously a regular practice at NGP, everybody does it and everyone knows about it. It is also, and perhaps primarily, a form of survival. Besides, I consider lecturing, participating in conferences, seating in the juries, writing texts, etc. as an integral part of my professional activity as a curator, an aspect of „being in the world“ which becomes beneficial for the Gallery I’m affiliated with on the permanent basis, as I always carry with me the name of the institution I belong to and am identified with. It is linked with an aspect of „representation“ and an “image”. I was conducting all additional activities within my holidays time from the NGP (“dovolená”), and the schedule of those events never collided with my obligations at the NGP, which had always been considered an absolute priority, thus I never failed any work performance at the NGP due to my engagement somewhere else. I would say the opposite: those two professional tracts enriched one another.

NGP obtained an information from the American Transparency International, which claims that Adam Budak intentionally misstated the details of his previous working position, its length and the reasons for the termination of his working engagement. In his CV, he stated that he worked for two years in the Hirshhorn Museum and Sculpture Garden/Smithsonian in Washington DC (2011-2013), although he was in fact dismissed from the museum after 11 months.

First of all, I don’t see how this issue is relevant to my working performance at NGP within the last 5 years. It proves that someone by digging into my biography is trying hard to find as much dirt as possible in order to destroy my reputation and question my integrity. I consider it a pure act of defamation. I have not covered anything related to my previous employment at the Hirshhorn. Nobody had asked me for the details about my previous jobs. The statement of Barbara Levine, long time trustee of the Hirshhorn and one of the most distinguished collectors of contemporary art, proving my correct conduct and integrity, while having been employed at the Hirshhorn, is available upon request.

Regarding the article by Pavel Vokatý published on 27th November 2019 in Lidové Noviny, quoting NGP’s internal report”, according to which one unspecified Prague-based “commercial gallery“ claimed that I asked 10% provision for each sold work by an artist that I had procured for that gallery.

This is a shameful fabrication and I categorically deny it. I have never asked any commercial gallery in Prague for any financial benefits and I never conducted any business-related transactions with any of them. I treasure a lot the collaboration with the local private galleries, considering them a very important part of the art scene and its identity. As NGP curator, I have always maintained healthy relationships with the galleries who often assisted me in a generous way by providing all needed and requested materials or by facilitating the collaboration with the artists. Such liaisons belong to the dynamics of curating contemporary art and working with contemporary artists.

Regarding the same article from Lidové Noviny, quoting NGP’s internal report”, according to which Francesca von Habsburg cancelled her collaboration with NGP because of a bribe I allegedly asked her for.

Here there is the official statement of Francesca von Habsburg, dated from 17the December 2019: “In response to recent allegations against Adam Budak, I would like to state that Adam Budak never asked me for a bribe. The sole reason for cancelling the collaboration between the National Gallery Prague and TBA21 was a difference in our institutional goals and visions”.

Thank you for your support, and also for the petition which you wrote in my defense. In response to numerous incentives to make a statement, I have decided to publish the above. I do sincerely hope that this most unpleasant matter will soon find its justice.

Adam Budak

Komentáře

  1. Mohu potvrdit, že jsme s Adamem od října 2016 připravovali na rok 2020 výstavu ve které se zabývám svým otcem – sochařem Milošem Zetem. V roce 2020 bude 100 let od jeho narození a 25 od úmrtí. To že tento podzim byla stažena z výstavního programu mi velmi zkomplikovalo život, protože některé práce se už produkovaly. Výstavy takovéhoto typu vyžadují několikaletou přípravu, kde do poslední chvíle jsou všechna rizika na vystavujícím.
    Práce s Adamem byla velmi inspirativní – nutí přemýšlet, podněcuje představivost, podporuje velkorysost a citovost. Má radostnou vizi, což v našem skeptickém oboru není běžné.
    K deklarované zvyklosti NG neplatit honoráře umělcům mohu jen říci, že ve světových muzeích a galeriích, jak ve střední a východní Evropě, tak v USA – podle mé osobní zkušenosti – instituce běžně pomáhají vystavujícím nebo vystupujícím s náklady a platí cestovné a honorář nebo stipendium. Ty slušné dokonce už i v České republice.
    Ale peníze nejsou nejpodstatnější. Prostředí současného výtvarného umění stojí na osobních vazbách. Adam přijel do Prahy a své vazby nabídl našemu prostředí…

    21. 12. 2019
    Martin Zet

    • Pavel Büchler

    Tvrzení NGP, že „obvykle umělci v prestižních galeriích a nekomerčních muzeích vystavují bez nároku na honorář“ ukazuje buď zoufalou snahu posílit čímkoli, bez ohledu na skutečnost, chatrný argument anebo to ilustruje neinformovanost a tedy neprofesionalitu vedení galerie. Tvrzení sice neupřesňuje ve které části světa mají být takové zvyklosti běžné, ale v Evropě, Severní Americe nebo Austrálii je (podle mé zkušenosti) naopak běžné, že umělec obdrží honorář za odvedenou práci alespoň tehdy, kdy se jedná o vytvoření nového díla na výstavní projekt. A navíc, honorář je obvykle tím vyšší čím „prestižnější“ je daná instituce.

    Souhlasím s panem Zetem v tom, že „peníze nejsou nejpodstatnější.“ Daleko podstatnější mi připadá, že zdůvodňovat takto způsob propuštění Adama Budaka vlastně nic nevysvětluje. Vzbuzuje to pouze podezření, že skutečné důvody se nacházejí někde jinde a že s nimi buď nechce nebo nemůže vedení NGP přijít na veřejnost. Veřejnosti může být nakonec jedno, proč se Národní galerie zbavuje jednoho ze svých velmi schopných pracovníků, nemůže však být lhostejná k tomu zda a jak si národní instituce zachová dobré jméno, postavení a kritický ohlas. Vedení galerie by tedy mělo veřejnosti objasnit, jak má odchod Adama Budaka přispět kvalitě programu a všeho ostatního, na čem postavení galerie ve světě i doma závisí. Zdá se však, že vedení NGP se takovou otázkou nezabývá, že „prestiž“ si přisvojuje jako samozřejmost a že podle toho také jedná.

    Pavel Büchler

    • Markéta Othová

    Myslím že by se paní Nedoma měla Adamovi Budakovi veřejně omluvit, za způsob jakým ho odvolala, nebo my všichni… Je mi hrozně líto Adame, že tomuto musíš čelit!

    • Monika Stoneová

    V reakci na výzvu „k veřejnému vysvětlení celé situace a jejímu narovnání a ke zveřejnění záměrů, personálních změn a programu NGP pro další období“ byl předložen veřejnosti stěží uvěřitelný obraz fungování státní příspěvkové organizace, kde si každý jezdí kam se mu zachce a kdy se mu zachce a „vyplácí“ svým oblíbeným umělcům, „jejichž výstavy si prosadil“, honoráře, které by byly stěží uvěřitelné i v mnoha prestižních (světových) galeriích.

    Takřka všichni signatáři dopisu jsou ze své předchozí profesní praxe srozuměni s poměrně náročnými, několikastupňovými schvalovacími procesy NGP, jednali s příslušnými útvary výstavním/ lektorským/ edičním, které v součinnosti s právním odd. a odd. veřejných zakázek zadávají veškeré objednávky, smlouvy a podklady pro veřejné zakázky a odpovídají za čerpání rozpočtu projektů schválených vedením NGP. Naznačená paralela s působením A. Budaka ve Washingtonu se ve struktuře řízení NGP jeví jako zcela irelevantní a účelová.

    • Jitka Hanzlová

    Bylo by dobré a nutné rozlišovat, co je co. A ne věřit všemu, co a jak nám novináři předloží. Co vědí novináři o vzniku a nákladech tak velkého projektu? Nic. Ani je to nezajímá. Když něco děláte, produkujete a nebo necháte dělat, je to v Čechách zadarmo? Nikde to není zadarmo.

    Co vše je možné i po čerstvě oslavených 30ti letech svobodného života v demokracii, kde již neexistuje jeden druh másla, či chleba, jako neexistuje jen jeden druh instituce umění. Vypadá to ale tak, že i po 30ti letech není možné, aby tyto instituce žily vedle sebe v míru nebo se i podporovaly. Jsou to snad netransformované zbytky staré doby života v komunismu nebo jen hlad po monopolu mocnářství?

    Zveřejněné články Vokatého a Vitvara jsou naplněny nevědomostí, jednostranností. Nakrmeni předloženými informacemi a bez jakékoli novinářské zvědavosti, o čem je druhá strana, bez ohledu na osoby, myšlenky a práci, která za tím stojí, tyto informace jednoduše zveřejnili. Nezajímá je více, či jsou-li tyto informace vůbec pravdivé, či zkroucené. Nezajímá je, že za tím jsou jak práce, tak další osudy lidí. To je nahý bulvár, obsah, který měl zničit Adama Budaka i (mou) výstavu TIŠINY/SILENCES.

    Strávili jsme s panem kurátorem 3 roky práce na tom, aby byla výstava TIŠINY/SILENCES v NG tak, jak byla koncipovaná a 3 roky předem plánovaná, krok po kroku vyvinuta a připravena. S knihou a s dobrými texty, s mezinárodní účastí. Dnes výstava i kniha existuje. Novináři neví zřejmě nic o času a energii, kterou každý tak velký projekt vyžaduje. Nemluvě o práci. Nehledě na překážky a těžkosti, které ve stávající situaci NG nesporně byly a jsou. Pro všechny.

    Rozpočet na tuto výstavu se stále měnil. Tedy zmenšoval. Nic nebylo jasné, šli jsme, dá se říci naslepo, ale kupředu. Když jsme se konečně dostali ke konkrétnímu kroku a to byly smlouvy, bylo alespoň trochu jistoty. Honorář mé práce byl na schůzce dohodnut na 100 000 Kč a za dva měsíce na to schválen. Za celkové 3 roky příprav. Je to symbolický honorář (rozpočítám-li jej na jeden rok, dělá to 333 Euro za měsíc). S mnoha byrokratickými kameny na cestě. Zhruba tento plat má ředitel za měsíc. Pracoval by, nebo někdo jiný, za tyto peníze? Asi těžko. Náklady na cesty určené schůzkám a vývoji výstavy jsem si až do srpna 2019 platila sama. Nejezdila jsem do NG za 34 korun tramvají, musela jsem přiletět. Kolikrát však zúčastnění ke schůzkám ani nepřišli, což ztěžovalo a zdržovalo přípravy, docházelo i ke zbytečnému opakování chyb a nedorozumění.

    Produkce děl jen jednoho nového cyklu tvořily ostatní výdaje. Je nutné říci, že v této době mě práce na různých částech výstavy (interview, vznik knihy TIŠINY/SILENCES, kontroly všech textů a překladu ve třech jazycích (které zčásti naprosto odporovaly intencím mé práce), celá administrace, koncepce výstavy, prostoru spolu s architektem) a zároveň tvorba nového díla časově vytěžovala natolik, že by ani minuta nezbyla na jakékoliv vedlejší činnosti. Byrokraticky kolos, který určitě stojí měsíčně daleko víc peněz, ale není schopen fungovat tak, aby se mohly dodržovat termíny či harmonogramy. Výrok, že by umělci měli pracovat bez honoráře je tu naprosto mimo realitu, a už vůbec, když to řekne někdo s takovým měsíčním příjmem. Jedná se o velkou výstavu, která pojímá 30 let me tvorby. Z toho jediný cyklus byl spoluprodukován NG. Všechny další cykly, je jich celkem 12, dostala NG hotové – jen je pověsit.

    Byl to naprosto low budget projekt, neboť rozpočet byl dramaticky seškrtán. Z našeho rozpočtu NG jsme směli vydat 1 200 000 korun. Museli jsme sami hledat sponzory – a našli je, díky budovaným, dlouholetým osobním vztahům. Bez nich by výstava nebyla. Sponzorské oddělení nenašlo nikoho. Další kroky pak vzal do rukou produkční výstavy a vypracoval profesionálně vše až do úspěšného uzavření sponzorských smluv. Tyto příspěvky sponzorů, z části od privátních sponzorů, byly nebyrokraticky a explicitně domluveny na naši výstavu Tišiny/Silences, ne na jiné projekty. Jen paneláž stála kolem 880 000 Kč.

    Když se psal 13. listopad a celé to konečně stálo, okna NG vyčištěna, celé 5. patro na naše náklady částečně zrenovované díky produkčnímu výstavy, a následně vše mohlo svítit do světa, řeklo nám výstavní oddělení: „jak je možné za tak málo peněz udělat tak krásnou výstavu …?“

    Výsledkem veškerého jak fyzického, tak duševního úsilí bohužel ale bylo, ze pan kurátor Adam Budak byl druhý den ráno, den po vernisáži, bez udání důvodu vyhozen. Radost z výsledku jsme mohli vychutnat snad pouhý jeden den.
    Bylo to tak plánované? Mělo to mít i dopad na výstavu? Začalo se záhy mluvit o zrušení části rámcového programu výstavy, který Adam a já jsme díky naší spolupráci, komunikaci a propojení postavili na nohy. Vedené prohlídky kurátorem byly bohužel rovněž znemožněné. Nikdo jiný v NG se do materie tak hluboko nepropracoval.

    Musím podotknout, že jsme jako tým (kurátor Adam Budak, produkční Michal Štochl a já) vzali co se dalo do vlastních rukou, aby výstava mohla vzniknout, aby se vyvíjela a konečně dostala směr, který potřebovala. Chtěli jsme udělat kvalitní výstavu, s kvalitní knihou a s kvalitním rámcovým programem. Za tím jsme šli, s low budget, s podporou sponzorů, ale hlavně s přesvědčením, že to, co děláme, má smysl. To nás vedlo, živilo a posouvalo krok za krokem dopředu.

    Moje osobní zkušenosti s Adamem Budakem, kterého jsem poznala v roce 2016 a který se později stal kurátorem mé první, a jeho bohužel poslední výstavy v NG Praha, jsou pozitivní, inspirující a nasměrované kupředu, vyžadující i dávající energii, vždy upsané věci jako takové.

    Skutečnost, že pochází z Polska, tedy bývalého tzv. východního bloku, zlomy, kterými prošel během své cesty světem, jemuž se dokázal otevřít, čerpat z něj a zase dávat, ale hlavně energie, kterou do života umění vkládá, jakož i jeho postoj, sehrávají důležitou roli a přináší nové světlo, přináší naději a jiný úhel pohledu na svět, právě v této východní části, dosud ne zcela otevřené světu. Tato energie bude v Praze chybět. Adam Budak není oportunista, je networker, inspiruje, spojuje, hledá a vidí. Jde za cílem obnovení, ne za penězi či jakkoliv nerovným pozadím, aby se obohacoval. Je mu to cizí, neb jde za myšlenkou, za vizí.

    Tato instituce – NG má obrovský potenciál a zasloužila by si velkorysejší otevření. Pro mne bylo ctí a velkou výzvou tuto výstavu v rodné zemi uskutečnit.

  2. From far and hardly involved I like to make only a small statement: I wrote a 5600 word text on the work of Jitka Hanzlová. Thanks to the intervention of Adam Budak, the NGP paid 1’500 Euro for that central text of the book, that is half of what I usually get for such an article. Without the intervention of Adam Budak I would have received approx. 1’000 Euros which is obviously ridiculous for 2 to 3 weeks of work, living in Switzerland, living not in Prague.
    So much to overpaid essays ……
    Urs Stahel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *