Artalk.cz

TZ: Jiří Mědílek

Jiří Mědílek / Pozorování / kurátor: Petr Vaňous / Topičův salon / Praha / 13. 12. 2019 – 31. 1. 2020 

Obrazy Jiřího Mědílka z posledních několika let se výrazově omezují na jednoduché barevné skladby. Zarážejí i fascinují svou čistotou a úsporností. Ryzí barva vyplňuje volené plochy. Říkáme- li ale, že barva vyplňuje plochy, které autor volí, musíme se ptát, podle jakého klíče k těmto volbám dochází? Co za nimi stojí? Proč se tato rozhodnutí vůbec dějí a jaký mají podíl na konstituci obrazu, který si předsevzal úspornost výrazu jako hlavní metu; totiž výrazu, který je zakládán na konkrétním vztahu barvy k ploše a plochy k barvě? 

Za kompozicemi, které by mohly zároveň působit také jako elementy osvobozené od jakékoliv věcnosti a tedy hmotné tíže, spatřujeme vztahy, které zakládají tyto úsporné malířské vztahy v určitých předurčeních a, řekněme, předobrazech. Spatřujeme za nimi nejprve autorův vztah ke konkrétní krajině, kterou fyzicky prochází, později vztah k prostoru jako takovému. Vztah mezi stanovištěm pozorovatele a horizontem pozorování ustavuje určité konkrétní pole, v němž k pozorování dochází. Toto pole se proměňuje pohybem pozorovatele. Tak by tomu bylo v reálné krajině. Pohyb prostorem je proces probíhající v čase. Do vnímání prostoru se tedy zároveň integruje dimenze času. A ještě jeden moment je tu podstatný. Pohyb pozorovatele, který prochází krajinou, je zároveň procesem sebeuvědomování si své vlastní pozice v prostoru, je tedy procesem ontologické povahy.

Opustíme-li předobraz konkrétní krajiny, ocitneme se ve světě osvobozených fenoménů. Jsou jimi barvy a jsou jimi tvary. Společně vytvářejí otevřená pole nekonečných vztahových možností (interference). Zmnožením rozmanitých situací v měřítkových variantách a jejich kladením vedle sebe (variabilita výstavní instalace), vzniká horizont „jiného vnímání“. Vnímání, které se emancipuje od původní „látky“, tedy konkrétní krajiny s jejími specifickými vlastnostmi, a také od konkrétní prostorové iluze. Toto nové či spíše jiné Vnímání umisťuje svůj pozorovací horizont do konkrétní výpovědi.

Jiří Mědílek tu přes všechnu výrazovou úspornost spěje tedy k nějaké výpovědi. Nutno konstatovat, že tuto výpověď autor osvobozuje od zvěcňujících atributů a s nimi také od jakýchkoliv předmětných asociací. Vyklouzává ze světa permanentního zvěcňování, aby nalezl jiný kód pro svou „výpověď obrazem“. Zdá se, že Jiří Mědílek reaguje na „vnitřní možnost souladu“, jak nazval Martin Heidegger druhou kapitolu svého stručného, avšak stěžejního spisu O pravdě a Bytí. Heidegger se v ní dotýká otázky toho, co je a co není „výpověď“. „Výpověď není vůbec z nějaké látky,“ tvrdí. „Výpověď nemá vůbec prostorovou povahu,“ dodává. Na otázku „jak se může výpověď právě tím, že trvá na svém bytostném určení, shodovat s něčím jiným, totiž s věcí?“, odpovídá Heidegger poukazem na vztah, tedy vztah mezi VÝPOVĚDÍ a VĚCÍ. Když „věc“ mizí, dochází k jejímu „objevení“ jiným způsobem. Je to výsledek jiného způsobu pozorování, který volí

Jiří Mědílek. Heidegger píše o tom, že „objevení věci při průchodu vstřícností se uskutečňuje v otevřeném poli, jehož otevřenost je nevytváří teprve (…) před-stavováním, nýbrž se přijímá a přejímá vždy jako DOSAH URČITÉ NÁVAZNOSTI“.

Výstava Jiřího Mědílka nazvaná POZOROVÁNÍ vychází z anglického výrazu „Observation“. Ten, oproti českému ekvivalentu významově sdružuje dva paralelní stavy, totiž pozorování jako průběh/proces a pozorování jako postřehy získané vědomostí (osvojováním). Tyto stavy se propisují jak do konstituce vystavených prací, tak také do způsobu jejich prezentace (instalace). Výstava se stává „způsobem otevřeného pole“, které se vymanilo konkrétní krajině, aby založilo a získalo vlastní obrazově-pojmovou svébytnost. Výstava je vždy „jednou z možností“. Je to volba, za kterou stojí rozhodnutí. Oč podstatnější je v tomto případě rozhodnutí prozrazuje vazba na proces, který tu je plně deklarován: pozorování jako proces „vztahování se“. Heidegger ve zmíněném textu píše: „Vztahování má otevřený postoj k jsoucnu. Každý otevřený návazný postoj je vztahování. Podle druhu jsoucna a způsobu vztahování liší se i otevřený postoj člověka. Každé zhotovování a konání, každé jednání a odhalování stojí a trvá v otevřeném poli oblasti, v níž se může jsoucno jako to, co je, a jak je, každé zvlášť vystavit a stát vyslovitelným.“ Jiří Mědílek se vyslovuje obrazem, obrazy, jejich vzájemnými vztahy. Způsob vztahování prozrazuje druh jsoucna, kterého se autor dotýká. Označit ho konkrétně by bylo násilným a zbytečný zvěcněním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *