Artalk.cz

Maďarské umění v éře Viktora Orbána

V rámci své rezidence v Budapešti, která proběhla pod hlavičkou mezinárodního projektu East Art Mags, se Markéta Jonášová zaměřila na to, jak vypadá oficiální kulturní politika vlády premiéra Viktora Orbána. Autorka textu popisuje situaci s ohledem na aktuální výstavy ve státních institucích, ale také připomíná umělecké projekty, které se ke vzrůstajícímu maďarskému nacionalismu a represi svobodného uměleckého projevu staví kriticky.

András Cséfalvay, Compsognation (Pohled dinosaura na národní stát), 2013, záběr z videa. Publikováno s laskavým svolením autora

Maďarské umění v éře Viktora Orbána

Před pár lety zachvátila svět umění debata o pojmu současné umění. Umělec Liam Gillick zastával v příspěvku na e-fluxu názor, že současné umění (contemporary art) se již stalo historickým pojmem, námětem akademických prací, a nemůže proto nadále sloužit k označení nejnovější, angažované umělecké tvorby. Gillick nepřišel s žádnou převratnou alternativou, neboť pro popis nových uměleckých strategií navrhl užívat termín aktuální umění (current art). Navzdory jisté účelovosti, kterou dichotomie současného a aktuálního umění implikuje, se ukazuje jako velmi příznačná pro popis programu hlavních uměleckých institucí v Budapešti. Při procházení výstavními prostory Kunsthalle (Műcsarnok), Ludwig muzea nebo Maďarské národní galerie lze spatřit řadu děl moderních a současných umělců. Pokud bychom však chtěli nalézt opravdu aktuální současné umění, musíme opustit hlavní výstavní instituce a zabloudit do postranních uliček Budapešti. Jak k tomuto zvláštnímu schizmatu došlo?

Není tomu tak dávno, co byly Kunsthalle i Ludwig Muzeum významnými institucemi, které organizovaly průkopnické výstavy vytvořené ve spolupráci s domácími i mezinárodními odborníky. Proměna jejich pozice je pochopitelná pouze ve světle strukturálních změn, ke kterým došlo poté, co v parlamentních volbách v roce 2010 získala naprostou většinu politická strana Fidesz. Při bližším pohledu na znepokojivý příběh Kunsthalle si snadno vytvoříme obrázek o tom, jak politické zásahy pomalu zadusily i mnoho dalších kulturních institucí. V roce 2013 předal maďarský stát vedení Kunsthalle do rukou Maďarské akademii umění (MMA), kterou mnozí nazývají „stínové ministerstvo kultury“. Podle samotného jména bychom se mohli domnívat, že Maďarská akademie umění je úctyhodnou a historicky významnou organizací, jež se skládá z uznávaných odborníků. Ve skutečnosti se však jedná o seskupení samozvaných konzervativních umělců, jež tvoří z většiny muži starší šedesáti let a které strana Fidesz povýšila na oficiální kulturní orgán. Nikdo úplně přesně neví, co vlastně MMA dělá, zcela jisté je ale to, že disponuje štědrou finanční podporou od vlády a, což je horší, významnými pravomocemi v oblasti přerozdělování finanční podpory dalším kulturním subjektům. Abychom to zkrátili, z Kunsthalle se stala vlajková loď MMA, která se sama stala vlajkovou lodí kulturní politiky Fideszu. Strana Fidesz sice svůj kulturní program oficiálně nedeklarovala, jeho hlavní principy se však můžeme dovtípit na základě jednání ústředních postav.

Pohled do výstavy Gyula Konkoly / 68 – 78, 18. 9. – 17. 11., Kunsthalle Budapešť (Műcsarnok). Foto: archiv galerie

Není tomu tak dávno, co odstoupil ředitel Kunsthalle Gábor Gulyás a MMA místo něj dosadila architekta Györgyho Szega, který využil svého nástupu k předestření nového poslání Kunsthalle. Role umění podle něj nespočívá v tom, že je kritické – ve středu zájmu by měla stát především estetika, tradiční formální prostředky, místní umělecká tvorba a popularizace umělecké tvorby. Současné (západní) umění je podle Szega elitářské a nezajímá se o skutečné hodnoty. Szegö působí jako velmi chytrý muž, který se stal zajatcem agendy, jejíž význam pro současnou společnost již dávno pozbyl platnost. Od radikální deklarace nového poslání Kunsthalle uplynulo pět let a galerie se zjevně nachází v limbu, což dokazuje i výstava, kterou jsem měla příležitost zhlédnout a která je přímým důkazem toho, jak je důležité podporovat umění, které se zabývá současnými otázkami a událostmi. Ze čtyř vystavujících umělců byli všichni muži a převládajícím tématem byla variace na ženský akt: lesklé zadky a prsa na pláži, nahé ženy v temných zákoutích, kterým světlo dopadá na bradavky, smyslné malby žen (často domorodých obyvatelek Ameriky) na erotických výjevech, obklopené obrazy letadel, aut a dalších falické mašinerie. Kdybych měla posoudit oficiální kulturní hodnoty MMA pouze na základě této výstavy v Kunsthalle, řekla bych, že se zde zhmotňuje nostalgie postarších mužů po „starém dobrém“ patriarchálním řádu a jeho zdánlivé univerzálnosti. Později mi však s úděsem došlo, že se nejedná jen o jednu konzervativní instituci, nýbrž o reprezentaci hodnot těch, kteří řídí politické dění v Maďarsku.

Není tomu tak dávno, co ředitel MMA György Fekete poskytl rozhovor, ve kterém představil kritéria pro přijetí nového člena Akademie. Hlavní důraz v něm klade na rozvoj „národního cítění“ a propagaci národní kultury v kladném slova smyslu. Podle Feketeho proto výstava Co je maďarské? (pořádaná bývalým ředitelem Kunsthalle pouhý rok před tím, než ji převzala MMA) představovala nepokrytý útok na hodnoty, které představuje Akademie. Pro Feketeho jsou nepřípustné dva postoje: kritika slavného maďarského národa a kritika církve. Slova Viktora Orbána se od těch Feketových příliš neliší: je třeba za všech okolností chránit křesťanské hodnoty maďarského národa. Tyto hodnoty je pak zapotřebí chránit především před imigranty, Georgem Sorosem, (levicovými) liberály a všemi, kdo by se je opovážili kritizovat, umělce nevyjímaje. Pokud byste se odvážili ptát, jak asi vypadá vskutku maďarská výstava, tak si můžete udělat představu na základě projektu A Döntés (Odhodlání), který se uskutečnil v Muzeu Svatého Štěpána I. v Székesfehérváru v roce 2017. Kurátorský narativ byl založený na oslavování národních hrdinů (zastoupených obrazy králů, bojovníků, vojáků a svatých) a vyžadoval od návštěvníků výsadní morální rozhodnutí, že se oni sami budou podílet na budování velkolepé maďarské budoucnosti.

Pohled do výstavy A Döntés, 22. 1. – 30. 4. 2017, Muzeum Svatého Štěpána I. v Székesfehérváru. Foto: archiv muzea

Ve světle této výstavy se zdá být o něco pochopitelnější, proč MMA vnímala výstavu Co je maďarské? jako pobuřující. Nebyla to však jediná výstava, která reagovala na nebezpečí vzestupu etnického nacionalismu v Evropě. V roce 2015 uspořádala Budapešťská galerie a Muzeum Kiscell – Městská galerie výstavu s názvem Představy společenství, Osobní představy (Imagined Communities, Personal Imaginations), jež se konala pod záštitou EU v rámci mezinárodního projektu Soukromé nacionalismy (Private Nationalism), jehož kurátorkami a pořadatelkami byly Edit András a Rita Varga. Stejně jako předchozí výstava měl i tento projekt za cíl reflektovat symboly, mýty a představy, které utváří povědomí o tom, že jsme součástí imaginárního společenství určitého národa. Projekt se zaměřil především na soukromou dimenzi nacionalismu a ukázal, že nacionalismus není jen něco vnucovaného lidem zvnějšku, nýbrž že nacionální cítění tvoří nedílnou – i když často nevědomou – součást našeho každodenního života. Seznam vystavených prací dokládá kritické zaměření projektu i jeho silnou kurátorskou koncepci – mezi účastníky byli například Ilona Németh, C. T. Jasper a Jonna Malinowská, Société Réaliste nebo Szabolcs KissPál. O pouhé čtyři roky později se zdálo nemožným, že by podobná výstava mohla být znovu uspořádána ve velkém muzeu, přestože se jednalo o instituci financovanou z větší části z městského rozpočtu. Nakolik tuto situace změní říjnové komunální volby, v rámci kterých mnoho měst zvolilo do vedení opoziční strany, se ukáže během nadcházejících měsíců.

C. T. Jasper a Joanna Malinowska, Halka/Haiti 18°48′05″ N 72°23′01″W, 2015, záběr z videa. Video bylo vystavené na výstavě Představy společenství, Osobní představy v Budapešťské galerii, 28. 10. – 13. 12. 2015. Foto: archiv Národní galerie umění ve Varšavě

Andersonův pojem představy společenství a jeho analýza nacionalismu, jež byla poprvé zveřejněna v osmdesátých letech, byly revidovány mnoha badateli a badatelkami a umělci a umělkyněmi ze střední Evropy. Myšlenka národa jako zkonstruovaného celku, který drží pohromadě díky složité politice paměti, výrazně ovlivnila také umělce Szabolcse KissPála při práci na projektu Od falešných hor k přesvědčení: Maďarská trilogie (From Fake Mountains to Faith: Hungarian Trilogy). Projekt sestává ze dvou filmů, jež bychom mohli popsat jako fiktivní dokumenty, a výstavy fiktivní sbírky nalezených předmětů, tištěných materiálů a videí. KissPál pomocí běžných výstavních strategií, jako jsou popisky, nasvícení nebo rámování, vypráví příběh předmětů, které byly údajně nalezeny v Pilišských vrších. Toto pohoří představuje bájné místo spjaté s maďarskými národními mýty a mnozí věří, že právě zde se nachází kořeny pravé maďarské identity. Vystavené předměty byly údajně objeveny skupinou archeologů 29. května 2010. Podle anonymního, avšak autoritativního hlasu kurátora vzrůstá od tohoto dne (který se překrývá se dnem, kdy Orbán složil po jednoznačném vítězství Fideszu premiérskou přísahu) politický zájem o ideologii Horthyho éry. KissPál ve svém projektu používá skutečné artefakty, aby ukázal, jak mohou být kolektivní dějinné představy a národní identita přetvořeny v souladu s aktuálním politickým programem – konkrétně se přitom zaměřuje na Orbánovo vzývání autoritářského režimu křesťanského nacionalisty Miklóse Horthyho. Orbánova agenda se vztahuje k Horthyho úsilí o opětovné ukotvení maďarského státu na neofeudálních, křesťansko-nacionalistických základech a poněkud přitom opomíjí, že se Horthy připojil k nacistickému Německu a byl zodpovědný za smrt stovek tisíc vojáků i civilistů. KissPál ve svém projektu zachycuje symboliku, jež doprovází proces, kterým si Orbán přivlastňuje Horthyho politickou strategii a ukazuje, jak mohou muzea manipulovat s kolektivními představami o národní historii. Jeho projekt by měl být – v různých obměnách – vystavován ve všech národních muzeích a obzvláště pak v tom maďarském.

Szabolcs KissPál, Od falešných hor k přesvědčení: Maďarská trilogie, 2016, záběr z videa. Foto: Publikováno s laskavým svolením autora

V reakci na ustavení MMA a na přímou cenzuru, kterou uplatňuje vláda Fideszu, začali umělci protestovat proti autoritářským změnám struktury institucí. Silný odpor a protesty postupně přešly v bojkot stranou řízených institucí a zavdaly ke vzniku paralelních struktur, jako je OFF-Bienále nebo Sklepní projekt (The Basement Project). Fidesz k vymýcení nezávislých kulturních organizací využívá represivní metody, které se osvědčily za éry socialismu (jako je dohled nad médii a jejich hlavními představiteli), ale stejně dobře se osvědčují i v neoliberalismu. Umělci a odborníci, kteří odmítají být vůči režimu loajální či zachovávat současný status quo, nemohou počítat s podporou státem řízených institucí a jsou odkázáni na trh umění a soukromé sponzory. V roce 2017 navíc vláda schválila opatření, které pod záminkou větší transparentnosti organizací výrazně ztěžuje získávání financí ze zahraničí. Řada ředitelů a dalších zaměstnanců státem řízených institucí byla nahrazena osobami sympatizujícími s vládou (bez ohledu na jejich schopnosti) a ti, kteří zůstali, mají oprávněné obavy, že by své místo rovněž mohli ztratit. S tím souvisí i rozšiřující se politika strachu a zastrašování, která vytvořila atmosféru, v níž vládne autocenzura. Ze strany státu chybí jakýkoliv zájem o to, co je kritické a svobodomyslné, o co však zájem je, není zřejmé – kulturní program Maďarské akademie umění je stejně eklektický jako politická rétorika Viktora Orbána.

I kdybychom však oslavování národa, tradičních hodnot a křesťanství vnímali jako pouhou zástěrku Orbánova boje o moc, tempo, kterým Fidesz dokázal uměleckou scénu (a další oblasti) zcela rozložit a vytlačit z centra pozornosti, by pro nás všechny mělo být alarmující výstrahou. V diskuzi o současné situaci v Maďarsku vyvstává mnoho složitých otázek – jaká je role Evropské unie, může poskytnout alternativní zdroje financování? Mělo by umění spoléhat na soukromé sponzory bez ohledu na pozadí jejich podnikání? Má se s uměleckým dílem – do určité míry – zacházet jako se zbožím, které si lidé mají kupovat? A jak by vypadalo umění (a společnost), které by překonalo oba modely? Na žádnou z položených otázek nemůžu s úplnou jistotou odpovědět, jednou věcí jsem si však docela jistá: spíš než v Benátkách se příští jaro potkáme na OFF-Bienále v Budapešti.


Text je výstupem rezidence autorky v Budapešti v říjnu 2019 uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí pět středo- a východoevropských uměleckých magazínů: Artalk (CZ), Artportal (HU), Revista ARTA Online (RO), BLOK (PL) a Kapitál (SK). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2019 je projekt financován z grantové podpory od Visegrádského fondu.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

Komentáře

  1. a co tato instituce: vedena Davide Feherem, jez se v textu bohuzel neobjevila: David Feher – Curator, 20th Century and Contemporary Art .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *