Jak uhlí hledalo cestu domů

Oto Hudec je slovenský umělec dlouhodobě se věnující ve své tvorbě environmentálním tématům a jeho aktuální výstava v Galerii 35m2, o níž píše v následujícím příspěvku Alžběta Cibulková, není výjimkou. Umělec se zde obrací dovnitř samotného provozu umění, ptá se, jaký kontext mají materiály, které se v rámci umělecké tvorby používají, a hledá odpovědi na to, jakým způsobem byl utvářen vztah člověka k přírodě.

Jak uhlí hledalo cestu domů

Umělecký svět se nachází v úzkém vztahu s aktuálním děním společnosti a má často blízko také k různým formám politického aktivismu. Na výstavách můžeme vidět obrazy, objekty a instalace reagující svým vzhledem, obsahem, materiálem a způsobem tvorby na otázky překračující autonomní pozici uměleckých děl. V galeriích, muzeích nebo na mezinárodních přehlídkách současného umění se také čím dál častěji objevuje ekologické a environmentální umění, které se ptá nebo nabízí nové pohledy na to, jaký je svět kolem a jaký by popřípadě mohl být (ať už jej vidí apokalypticky nebo nachází možné optimistické alternativy budoucnosti naší planety). Existuje ale také tzv. aktivistické umění (nebo umělecký aktivismus?), jež se odehrává většinou mimo umělecké instituce a nelze jej chápat pouze jako umělecké dílo. S tím vším pak souvisí nikdy nekončící dohady o tom, co ještě je a co už není umění. Ve stejném duchu se diskutovalo také nad aktivitami slovenského umělce Oto Hudce, který aktuálně vystavuje v Galerii 35m2. Pokud se podíváme zpětně na jeho dosavadní projekty, dojdeme k tomu, že v nich uměleckou tvorbu a aktivismus nelze nijak striktně oddělovat, spíše se obojí prolíná a doplňuje.

Oto Hudec cestuje po celém světě, pracuje s různými, často minoritními, sociálními skupinami, řeší problematiku přistěhovalectví, stejně tak jako vztah člověka ke svému okolnímu prostředí, přičemž se velmi často zaměřuje na konkrétní lokální situaci, kterou následně klade do globálního kontextu. Trochu jinak je tomu na současné výstavě We Are All Carbon, jež se dotýká hlavně tématu těžby, čerpání zdrojů a využívání půdy člověkem, což se postupem času stává pro různé ekosystémy na Zemi čím dál více neúnosným a zničujícím. Většinu vystavených děl, mezi nimiž se nachází malba, textilní obraz, videa nebo keramické objekty, spojuje to, že mohou zpočátku působit docela nevinně. Horská krajina nebo pohled na horizont oceánu se však po chvíli promění v temnou výčitku. Ve videu vidíme postavu hrající svižnou melodii na kytaru. Stojí zády k nám ve výhledu na nádherné horské údolí, jako bychom se dívali na obraz od Caspara Davida Friedricha. Hru na kytaru doprovází bublání a zurčení potůčku a divák se může zasnít a užít si romantický pohled na krásy přírody. Proudy průzračné vody, které se valí z hor, však pochází z tajícího ledovce, jenž nenávratně mizí ze světa.

Ledovcům dnes lidé pořádají pohřby, jako tomu bylo nedávno ve Švýcarsku nebo na Islandu, a po chvíli, kdy se zasněně díváme na zpočátku krásnou přírodní scenérii, nám dochází, že vlastně také sledujeme smuteční obřad. Lidský pohled je matoucí a nemusí nám hned dojít, co se opravdu děje, a že tato čistá a divoká příroda není člověkem netknutá, jak by se mohlo zdát. Na textilním obraze se pak opakuje pohled člověka do krajiny. Ten nyní sedí sám uprostřed oceánu na gumovém člunu a dívá se na horizont, na němž se potápí obrovská nákladní loď s kontejnery. Vlastně mě nakonec překvapuje doslovnost, se kterou jsou nám jednotlivá témata odkazující na ekologické katastrofy předkládána. Jakoby to, co se dnes ve světě děje, bylo jasné a jednoduché, na rozdíl od toho, jak se s tím každý z nás vypořádává a snaží se naleznout nějaké řešení. Kurátorka výstavy Tereza Záchová k tomu pak v textu dodává: „Jenže každý v lese jako H. D. Thoreau nemůže žít. Ono by to pak dopadlo úplně stejně.“

To, že se umělci vztahují k problémům současnosti, je přirozené, ale mnohdy to může být také povrchní a dokonce nevědomky pokrytecké. A tato kritika umělecké produkce zaznívá i zde, nejvíce v krajinomalbě zobrazující hluboký důl se zářivě modrou hladinou. Barva však odkazuje na těžbu kobaltu, ze kterého se barvivo vyrábělo, a na známou kobaltovou modř, přičemž získávání této suroviny je stejně jako v případě uhlí spojeno s drancováním krajiny a vzhledem k užívání tohoto nerostu v bateriích notebooků, mobilů a elektromobilů jeho těžba stále sílí. Toto nekonečné násilí konané na Zemi má většinou nejhorší přímé dopady na životy místních obyvatel, kteří musí opustit své domovy nebo žít v nezdravých, někdy i životu nebezpečných podmínkách. To se týká také kobaltu, který se těží hlavně v Demokratické republice Kongo, kde v dolech pracují i děti vystavené jedovatým těžkým kovům (více zde). Otázka původu barev, které umělci a umělkyně používají, je zajímavá a objevila se v umění vícekrát (například belgická umělkyně Anna Torfs navrhla pojmenování barev v souvislosti s kolonialismem neevropských zemí). Hromádka kobaltového prášku ležící na poličce vedle obrazu na tento kontext i lhostejnost (především západního bílého) člověka poukazuje.

„Tohle není místo, kam patřím. Nejste vlastníkem mého účelu, ani mého osudu. Nejhlubší spánek pod půdou, bezčasovost a tma, to je místo, kam patřím. To je můj domov.“ stojí v závěru dojemného příběhu o osudu uhlí napsaném černým uhlem na zeď. To by si asi říkalo, kdyby bylo člověkem. Personifikované uhlí vidíme také ve videu – jde skleslé krajinou, krouží kolem vchodu do uhelné elektrárny, až konečně nachází důl, do jehož hloubky si znovu lehá. Jakoby se slova napsaná na stěně promítala do přemýšlení této postavy, jejíž „tělo“ je jako objekt vystavené v galerii: „Nazýváš mě špinavým, moje temnota narušuje tvůj bílý svět. A tak si uvědomuji: nikdy jsem nebyl partnerem, byl jsem použit.“ I přesto, že text a video mohou působit naivně a až dětsky (vyprávění by klidně mohlo být úryvkem z nějaké pohádky), mě tato srozumitelnost spojená s citlivostí a působivostí příběhu příjemně překvapila. Oto Hudec také často spolupracuje s dětmi, jako tomu je například v projektu Karavan, kdy společně s umělkyní Danielou Krajčovou jezdí každé léto s karavanem po Slovensku a vytváří videa a animace ve spolupráci s dětmi z komunitních center, základních škol a romských komunit. I díky tomu a snaze být především srozumitelný je umělci otevřený a přímý přístup blízký, což se mnohdy vymyká současné umělecké produkci zabývající se podobnou problematikou. To však samozřejmě neznamená, že se jedná o jediný možný způsob, jak se k ní vztahovat.

Poslední prací vztahující se k těžbě uhlí je rudý transparent s citátem Karla Marxe: „Že fyzický a duchovní život člověka souvisí s přírodou, nemá žádný jiný smysl, než že příroda souvisí sama se sebou, neboť člověk je částí přírody.“ Vedle vidíme velkoformátovou fotografii, na které stojí transparent nad povrchovým uhelným dolem. Je tedy člověk a jeho konání součástí přírody a je tato vytěžená a zdevastovaná krajina pouze projevem vývoje naší Planety? Má to ještě něco společného se špatně nastaveným systémem nebo to je zkrátka v nás jako něco, co nemůžeme změnit a ovlivnit? Samotná výstava nám k tomu nic moc neříká, ale nabízí některé konkrétní pohledy na vnímání vztahu člověka a „neživé“ přírody. Z pohledu aktivismu by tak mohla být Hudcova výstava brána jako příliš poetická, málo kritická a neradikální, z pohledu umění zase moc přímočará a doslovná. Ale také je možné instalaci chápat jako pozvání do diskuze, která je otevřená širokému publiku. Ostatně pohádka o uhlí, které hledá cestu domů, zůstává bez konce a domyslet si jej může každý.


Oto Hudec / We Are All Carbon / kurátorka: Tereza Záchová / Galerie 35m2 / Praha / 11. 10. - 1. 11. 2019

Foto: Petra Steinerová

Alžběta Cibulková | Historička umění, kritička a redaktorka Artalku.