Artalk.cz

Kurátor Radim Peško vyjadřuje své obavy nad další existencí Bienále Brno

Kurátor Radim Peško, spoluautor koncepce Mezinárodního bienále grafického designu Brno v letech 2014 a 2016, vyjadřuje ve svém komentáři obavu nad dalšími ročníky bienále. Podle tiskové zprávy Moravské galerie v Brně se totiž další ročník odkládá kvůli rekonstrukci Uměleckoprůmyslového muzea až na rok 2022.

Plíživý zánik Bienále Brno

Dne 30. srpna vydala Moravská galerie v Brně (MG) tiskovou zprávu, ve které konečně veřejnost informuje o svých plánech s Bienále Brno (BB). Ze zprávy vyplývá, že MG příští ročník 29. Mezinárodní bienále grafického designu Brno 2020 pořádat nebude z „důvodu rekonstrukce budovy Uměleckoprůmyslového muzea“.

K plnému pochopení důsledku tohoto rozhodnutí je třeba si nejdříve ujasnit dvě základní věci:

Za prvé: V případě nekonání jednoho ročníku u periodické akce typu bienále se jedná o zrušení ročníku, nikoliv jeho odklad.

Za druhé: Žádná závislost Bienále Brno na budově Uměleckoprůmyslového muzea neexistuje a ani nikdy neexistovala. I přes veškerou snahu MG to takto nyní prezentovat. Moravská galerie disponuje třemi budovami v centru Brna, oprava jedné z nich (a dalo by se vcelku úspěšně argumentovat, že spíše jiná by rekonstrukci skutečně potřebovala) v žádném případě nemá na konání Bienále Brno jakýkoliv vliv. Uměleckoprůmyslové muzeum nákladnou a rozsáhlou rekonstrukci prošlo poměrně nedávno a bienále se přesto konalo.

Oprava budovy tedy vyznívá jako pouhá záminka, která má dále maskovat fakt, že si stávající ředitel s Bienále Brno neví rady. Nehledě na hodnotu, historii a mezinárodní renomé, Bienále Brno pro něj představuje příliš mnoho práce a vyžaduje nejen dlouhodobou vizi, ale i péči. Bohužel se tímto naplňují obavy, které jsme v posledních dvou letech opakovaně vyjadřovali prostřednictvím článků, otevřených dopisů a apelů – a to jak v mediích, tak u samotného zřizovatele Ministerstva kultury ČR. A je znovu na místě vznést otázku, jak je možné, že vedení veřejné instituce disponuje tak neomezenými možnostmi a samovolně provádí nevratné změny, které jsou z procedurálního hlediska problematické, z odborného katastrofální (například rozpouštění kurátorských pozic jednotlivých sbírek) a manažersky pochybené (osud BB).

Pokud se tedy v současnosti utváří mechanizmy pro kontrolu koncepce a vedení státních kulturních institucí, měl by být stejný postup kontroly neomezené moci ředitele použit i na další galerie spadající pod ministerstvo kultury, Moravskou galerii nevyjímaje.

Jako špatný vtip pak vyznívá nápad zaplnit díru po chybějícím ročníku uspořádáním výstavy Janu Rajlichovi st., zakladateli této mezinárodně významné akce, a to právě v roce kdy pořádající instituce jeho oslavované životní dílo, Bienále Brno, potápí.

Zrušením ročníku Bienále Brno, který se měl konat příští rok, dochází k bezdůvodnému přetržení kontinuity trvající bezmála 60 let. Jan Press se tak stává jediným ředitelem, který ji nejen nebyl schopen udržet, ale svými dalšími kroky (viz. plán na „trvalou prolongaci periodicity akce ze dvou na čtyři roky“[1], což jinými slovy znamená konec bienále) ji vede k jeho postupnému zániku.

Radim Peško

Autor je předseda Organizačního výboru Bienále Brno 2010–2012, spoluautor koncepce a kurátor 26. a 27. ročníku Bienále Brno 2014 a 2016.

[1] Střednědobá koncepce rozvoje Moravské galerie v Brně pro období 2019–2023 http://www.moravska-galerie.cz/media/2105204/koncepce___financni_plan.pdf

Komentáře

  1. Ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press s oblibou vystupuje jako mladý kulturní manažer s moderní vizí, jež je založená na zpřístupňování sbírek muzea a výtvarné kultury obecně co nejširšímu publiku. Nelze mu tedy upřít schopnost vyhmátnout některé aktuální trendy, přetavit je do jednoduchého sdělení a tím pak dlouhodobě obhajovat svoji legitimitu před veřejností i zřizovatelem, jímž je ministerstvo kultury. Tato strategie se ukázala jako úspěšná a dokonce i mezi odborníky se stále ještě najdou málo informovaní jedinci, kterým stačí facebookově primitivní sebeprezentace neustále se „otevírající“ Moravské galerie, aby její vedení nekriticky obhajovali v médiích (např. vystoupení Víta Havránka v ArtZóně 17. 9. 2019: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/12072033166-artzona/319294340010010/obsah/719918-fenomen-galerie-moravske-i-narodni). Jenže Jan Press řídí svěřenou instituci již šestým rokem, což je mimochodem okamžik, kdy by podle mnoha aktuálních návrhů měli ředitelé příspěvkových organizací obhajovat svoje výsledky a případně se ucházet o důvěru na další období, a celková bilance jeho působení není zdaleka tak růžová, jako obraz vytvářený za peníze daňových poplatníků nepředstavitelně zbytnělým PR oddělením galerie.

    Pokud odhlédneme od výstavní dramaturgie, jež byla až na výjimky v podobě křečovitě populárních, ale odborně spíše mělkých prezentací typu Paneland nebo Kmeny nalinkovaná již za předchozího ředitele Marka Pokorného, může se současné vedení galerie předně „pochlubit“ nedávným uzavřením dvou rozsáhlých expozic užitého umění a volného umění od středověku po 19. století, aniž by bylo dodnes jasné, kdy a hlavně čím budou obě nahrazeny. A i kdybychom přijali celkem legitimní argument hovořící o obsahové a technické zastaralosti předchozích expozic, musíme se z hlediska návštěvnického servisu minimálně pozastavit nad tím, proč musely být nelogicky zrušeny obě zároveň. Plíživé škrtání odborných kurátorských míst, o kterém se Radim Peško mimo jiné také zmiňuje, pokračovalo i v letošním roce, takže aktuálně vůbec nejsou obsazeny sbírky keramiky, porcelánu a nábytku, jež tvořily jádro fondů brněnského Uměleckoprůmyslového muzea založeného již v roce 1873. O pracovní náplň dalších původně samostatných kurátorských pozic se dnes dělí stávající odborní zaměstnanci tak, že mají na starosti dvě až tři dříve samostatné sbírky, což se zákonitě projevuje poklesem výkonnosti celku. To se dá celkem jednoduše doložit i nízkým počtem původních výstavních a publikačních projektů v posledních letech ve srovnání s dřívějškem.

    Tyto navenek viditelné změny jsou však provázeny mnohem zásadnějšími strukturálními proměnami instituce uvnitř, takže po sérii reorganizací, personálních rošád, přesunů kompetencí a přenastavování procesů nezůstal v galerii doslova kámen na kameni. Jak vám „mimo mikrofon“ potvrdí většina dlouholetých zaměstnanců se zkušenostmi z předchozích období, současné vedení instituce svými nekompetentními a často zcela protichůdnými zásahy do jejího fungování dovedlo Moravskou galerii na hranici organizačního kolapsu. Další nejasné interní záměry Jana Presse, za všechny třeba naznačené rušení nebo stěhování galerijní knihovny či archivu, nahánějí hrůzu nejen odpovědným pracovníkům, ale doslova všem příznivcům galerie využívajícím pravidelně její bohaté fondy. S výše zmíněnými kroky současného vedení souvisí i plíživé utlumení prestižní mezinárodní přehlídky Bienále Brno, samotným Pressem opakovaně v rozhovorech označované jako akce, jež „má v celosvětovém měřítku z aktivit Moravské galerie největší význam“ (např. http://www.kult.cz/divadlo-kino-hudba/galerie-muzea/detail/284311). Buďme rádi, že ještě existují lidé, jako je Radim Peško, kterým není osud jednoho z vrcholů nejen brněnské, ale bezpochyby i celostátní kultury lhostejný. Sečteno a podtrženo, pod vedením sebestředného a do sebe zahleděného ředitele se může formovat jen sebestředná a do sebe zahleděná instituce. A taková by v našem kulturním provozu ve 21. století neměla co dělat.

  2. Jaká společnost, taková legislativa, jaká legislativa, taková praxe. Manažerská filosofie ředitelů českých muzeí bohužel stále staví na pokrouceném postkomunistickém stavu, kdy se věří jen lobování a osobní komunikaci se zřizovatelem a nevěří se otevřené demokratické diskusi a zkvalitňování pravidel, o která bychom se mohli opírat a na která bychom mohli aspoň částečně spoléhat. Je zcela nepochybné, že muzea potřebují mj. mezičlánky mezi sebou a zřizovateli složené jak z uznávaných odborníků, tak z uznávaných osobností jiných částí veřejnosti. Prosadit to do legislativy není snadné, nakonec i akce Pirátů po trapném extempore ministra kultury v Olomouci tohle nebrala na vědomí. Jednoho dne to ale prosazeno být musí a na tom stavme! Třeba i tak, že nejprogresivnější instituce si nějaký typ správní rady dokážou prosadit aspoň do zřizovací listiny, jak to bylo užitečně vyzkoušeno například po roce 1990 v Benešově u Prahy.

  3. Argumenty Radima Peška docela chápu. Od doby, kdy se Moravská galerie rozhodla, že s ním nebude spolupracovat na dalším ročníku bienále, se hejtování instituce stalo jeho denním chlebem. Je úplně jedno, jestli galerie udělá bienálí pět, nebo deset, nebo žádné, jestli budou ve všech budovách, nebo na půdě Jurkovičovy vily, jestli je zaštítí zahraniční kurátor, etablovaný grafik, nebo jestli vystaví obaly od čokolád posbírané před supermarketem. Radim Peško pokaždé upozorní na špatný stav bienále kolegy grafiky a ministrestvo kultury a na Artlku se objeví jeho text, ve kterém vyjádří své obavy.
    Překvapuje mě však postoj Milana Olejníčka, který působí, že má vhled do fungování instituce, přitom ale sám rozporuje své závěry. Na jedníé straně tvrdí, že po šesti letech by měl ředitel obhajovat svůj post a na staně druhé, že celá dramaturdie galerie byla nalinkovaná již za předchozího ředitele. Co by tedy za těch šest let dokázal a co by měl obhajovat? Instituce velikosti Moravské galerie svůj výstavní program plánuje většinou na rok, na dva roky dopředu, na delší dobu jen ve výjimečných případech. Máme tedy za sebou minimálně 4 roky v dramaturgii Jana Presse. Za tu dobu se jasně definovalo poslání jednotlivých budov, otevřely se dlouhodobé expozice ART IS HERE: Moderní umění a ART IS HERE: Nové umění, galerie připravila řadu výstav (jejich seznam naleznete zde: http://www.moravska-galerie.cz/moravska-galerie/vystavy-a-program/archiv-vystav.aspx), změnilo se návštěvnické zázemí. Ano, výstav je co do počtu méně než v minulosti, což je aktuální trend (mě osobně se líbí, ale chápu, že je možné o něm polemizovat), který umožňuje se jednotlivým výstavním projketům lépe věnovat jak z kurátorského hlediska při jejich přípravě, tak z pohledu lektorkého při doprovodných programech, nebo lze do nich investovat více peněz.
    Autor dále tvrdí, že není jasné, čím budou nahrazeny uzavřené expozice. V Místodržitelském paláci se otevírá nová expozice příští měsíc a informace, co v ní bude, je již veřejně známá. Pokud nestačí zveřejněné anotace, stačí počkat měsíc. V Uměleckoprůmyslovém muzeu se nová expozice připravuje. A takto by šlo pokračovat dále. Zásadní však je, že Moravská galerie není na pokraji organizačního kolapsu. Stačí se podívat na její výstavní a doprovodný program: takto kolaps nevypadá.

  4. Ahoj, dekuji za nazor. Dovoluji si upozornit ze spolupraci s MG jsme ukoncili my sami, nikoliv instituce, jak je mylne uvedeno. Stalo se tak pred tvym prichodem do MG.
    Nevim co je predmetem tvych dalsich uvah, a zda to mam brat jako oficialni vyjadreni instituce (doufam ze nikoliv) na aktualni situaci kolem BB. Faktem zustava, ze pristi rocnik Bienale Brno je oficialne zrusen.

  5. Image a aktivity Moravské galerie sleduji již několik let. Za ředitele Pokorného nebyla o zajímavé výstavy nouze a Moravská galerie patřila ke kulturním renomovaným institucím. S příchodem nového ředitele Presse se zdálo, že projektem „Otevřeno“, který prostřednictvím ambiciózního programu nultého ročníku sliboval vtáhnout do muzea co nejširší publikum, se z tradiční spíše konzervativní instituce, postupně stane něco víc než jen muzeum umění s dobrým jménem. Opak se však postupně stává pravdou. Pánové Peško a Olejníček konečně veřejně napsali, že „král je nahý“. Z jejich příspěvků je patrné, že ředitel Press není Vizionář, který přivede muzeum na cestu modernity a úspěchu, ale naopak osobnost se sklony k destrukci a negaci všeho, co doposud fungovalo a mělo smysl. Tento dojem jsem nabyl nejen já, ale i celá řada mých přátel, kteří v Moravské galerii ztratili místo, kam přicházeli za „nevšedními“ kulturními zážitky. Expozice v Uměleckoprůmyslovém muzeu a sbírka starého umění v Místodržitelském paláci byly uzavřeny téměř ve stejnou dobu a zůstal jen Pražákův palác se sbírkou moderního umění. Z tolik proklamovaného „Otevřeno“ se stalo „Zavřeno“, které bylo paradoxně oslavováno velkou společenskou akcí v budově Uměleckoprůmyslového muzea. Výstavy, které se v současné době v Moravské galerii konaly či konají (Paneland, Computer Art, Boudník aj.), jsou produktem povrchnosti a bezmyšlenkovitosti a ptám se, komu, jakému cílovému publiku byly vlastně určeny? Jistě ne nejširším vrstvám veřejnosti! Je z nich patrné, že jsou dílem jedné osoby, která se svým přístupem k prezentaci výtvarných děl do instituce jako je Moravská galerie vůbec nehodí. Na podobné akce máme v Brně Dům umění, kde by podobné výstavy lépe zapadly.
    Vrcholem vší nudy však byla výstava, která vznikla ke 100. výročí založení Masarykovy univerzity.
    Za tak špatně odvedenou práci by se patřilo někoho spíš potrestat a ne, jak se patrně stalo, odměňovat jistě tučnými honoráři. No a jak se dozvídám z této platformy od výše zmíněného Radima Peška, namále má i proslulé Bienále grafického designu. Podle toho, kam ředitel Press Moravskou galerii v posledních letech vede, se není ani čemu divit.
    Z toho, jak dnes toto muzeum vypadá navenek, ale asi i uvnitř, se člověk radovat nemůže.

  6. Reaguji na dotaz Radima Peška, zda má můj příspěvek brát jako oficiální vyjádření instituce: v současné době jsem na rodičovské dovolené a externě spolupracuji na různých projektech s různými institucemi. Již z tohoto důvodu se nemohu za Moravskou galerii oficiálně vyjadřovat, příspěvek je mým osobním postojem. Na důvody a podněty k ukončení spolupráce mezi MG a kurátorským týmem Radima Peška jsou (jako při rozvodu) dva různé úhly pohledu, jenž se protínají v tom, že se rozešly jejich pohledy na podobu bienále.

  7. Rád bych jen podtrhl Fajtovu poznámku „na podobné výstavy máme Dům umění“. Zásadnější odlišení práce sbírkotvorných institucí a kunsthalle je opravdu velmi potřebné. Akviziční činnost je různými způsoby podceňována, stejně jako stálé expozice, ale to při požadavcích vnějších efektů bohužel zaniká. Stejně jako samotné sbírky, tak i sb. instituce potřebují ochranu, protože by je mnozí rádi přeměnili na kunsthalle. Muzea potřebují především dostatek kvalifikovaných kurátorů sbírek, kurátory výstav si mohou nacházet externě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *