Artalk.cz

Převrácený pavilon: Jak gay sex mění urbánní prostor?

Ladislav Zikmund-Lender se v následující recenzi na výstavu Cruising Pavilion: Architecture, Gay Sex and Cruising Culture ve stockholmské galerii ArkDes zaměřil na otázku, jak se strategie hledání bezpečného sexuálního kontaktu mezi muži propisuje do veřejného a poloveřejného prostoru. Jednotlivá díla na výstavě se vyjadřují jak k architektuře navázané na tyto situace, tak k represi LGBTQ+ menšin. Celkový koncept přehlídky vyplývá z loňského benátského bienále architektury, jehož zastřešujícím tématem byl FREESPACE (volný či svobodný prostor).

Ann Krsul a Alexis Roworth, ze série Lesbian Xanadu, 2019. Publikováno s laskavým svolením autorek.

Převrácený pavilon: Jak gay sex mění urbánní prostor?

Ve stockholmské galerii architektury ArkDes, která sestává z prostorů věnovaných stálé expozici, představující průřez švédskou architekturou od historických dob do současnosti, a z pavilonu, jenž slouží krátkodobým výstavám a intervencím, je do poloviny listopadu k vidění repríza výstavy Cruising Pavilion: Architecture, Gay Sex and Cruising Culture. Jedná se o doplněnou a rozšířenou verzi přehlídky prezentované na benátském bienále architektury v roce 2018 v uměleckém prostoru Spazio Punch. Následně se instalace představila v newyorské galerii Ludlow 38, což je prostor spravovaný Goethe Institutem. Fakt, že se jedná o třetí reprízu, s sebou přináší nejen doplnění a dotažení některých nedořečených tezí v předchozích prezentacích, ale také několik problémů, o kterých se zmíním na konci. Uvedení Cruising Pavilion na benátském bienále se přímo vztahovalo k jeho ústřednímu tématu Freespace (volný/svobodný prostor), které formulovaly hlavní kurátorky Yvonne Farrell a Shelley McNamara. Sestavily také manifest volného/svobodného prostoru FREESPACE manifesto, který kurátoři Cruising Pavilion revidovali po svém. Zatímco v původním manifestu se píše: „FREESPACE popisuje velkorysost ducha a smysl lidství v jádru architektonických záměrů, zaměřuje se na kvalitu samotného prostoru. FREESPACE se zabývá schopností architektury poskytnout volné a doplňkové prostorové dary těm, kteří ji používají, a také se zabývá schopností architektury pojmenovat nevyslovená přání neznámých lidí. FREESPACE oslavuje schopnost architektury najít nečekanou a nadměrnou velkorysost v každém projektu – i v rámci těch nejprivátnějších, obranných, výlučných či komerčně omezených podmínkách. […]“, kurátoři Pierre-Alexandre Mateos, Charles Teyssou, Rasmus Myrup a Octave Perrault nahradili všechna slova FREESPACE slovem „cruising“. Jejich akt přepsání a subverze hlavního manifestu bienále je symptomatický pro celou přehlídku Cruising Pavilion, kde jde o přepisování a subverzi většinového prostoru.

Pojem cruising, pro nějž nemáme český výraz, popisuje aktivitu a strategii, kdy většinou muži, hledající sex s muži (kteří se nemusí nutně identifikovat podle moderních kategorií homosexuál či gay), si přivlastňují veřejný či poloveřejný prostor a na základě signálů, symbolů a různých gestických či diskurzivních kódů tak, aby nebyli odhaleni heteronormativní většinou či rovnou represivními složkami, vyhledávají sexuální kontakt s jinými muži. Cruising má dva důvody: neexistují žádné dané a přirozené fyzické znaky, jak poznat neheterosexuální osobu, proto začala v raně moderních metropolích vznikat místa, o nichž bylo známo, že na nich v určitou denní či roční dobu lze najít sexuálního partnera stejného pohlaví. V moderní době s růstem systematické homofobní represe neexistovala diskurzivní cesta, jak najít sexuálního partnera pro gay sex – nešlo si „o to“ říct, natož napsat, jedinou cestou tak byl kódovaný kontakt ve veřejném prostoru. Taková apropriace jinak heteronormativního, zpravidla urbanizovaného prostoru přepsala jeho význam a především připravovala instituce a autority udržující a prosazující všeobecně homofobní morálku o kontrolu nad veřejným prostorem. Vystavěný prostor není a nemůže být jakkoli neutrální, kromě politického významu má i rod a sex: po staletí byl ovládán bílými muži a byl heteronormativní. Strategie cruisingu přepisuje, narušuje a subvertuje význam existujícího prostoru. Jak? To právě ukazuje poslední repríza Cruising Pavilion v ArkDes.

Že jste o cruisingu, počeštěně občas též cruisování, nikdy neslyšeli? A netušíte, jakým způsobem se může propisovat do vytváření a změny prostoru? Kurátoři Cruising Pavilion vám to ukazují nadmíru explicitně: ve třech částech výstavy vás vtáhnou do tří prostor, jejichž reálné prostorové kvality a výbavu se snaží zpřítomnit prostřednictvím architektonické instalace. První část představuje bar, druhá darkroom a třetí ložnici / soukromý prostor. Bar je podle kurátorů „prostor sociability, místo k setkávání, bezpečný prostor proti represi, komunitní prostor, kde se sdílí zkušenost, poznání, diskutuje politika, kultura ap. […] Jejich prostředí představuje distinktivní prvky a estetiku jak zvenku, tak uvnitř. Jisté znaky se postupně staly globálním architektonickým vernakulárem.“[1] V první části věnované prostředí „baru“ je vystaven návrh Charlese Therrela a Bruce Mailmana na newyorský slavný bar Saint, který otevřel v roce 1980. Newyorské scéně se tu věnují dvě díla – antologie prací Toma Barra, který v memoárových a historických textech popisuje newyorský gay noční život. „Urbánní poezie cruisování“ je tu postavena do protikladu ke knize Rema Koolhase Třeštící New York, která se pokouší o psychosexuální analýzu města z heteronormativní pozice a opomíjí neheterosexuální využívání města a propisování neheterosexuální touhy do urbánního prostoru. Autoři explicitně uvádějí, že si jsou vědomi, že cruising není jen doménou mužů, kteří mají sex s muži, ale většina prostorové instalace i vystavených děl se týká mužů. Genderově nejvyváženější je asi právě první část, kde je vystaven projekt DYKE_ON, který se snaží vytvořit systém módních doplňků pro nonverbální komunikaci sexuální touhy mezi ženami podobně, jako se od 60. let vytvářel kód různě barevných kapesníků umístěných za pasem či v zadní kapse u kalhot mezi muži. Prostoru „baru“ dominují obrazovky s videoprojekcí umělců Jaanuse Sammy a Alo Paistika nazvanou AAFAGC. Zobrazuje muskulaturní či atletické muže často svlečené do půli těla, jak rybaří, sekají dřevo, dojí krávy apod., což jsou aktivity, které často slouží jako úvodní scény gay pornografie. Autoři se snaží zpochybnit homofobní představu o neproduktivitě stejnopohlavních vztahů a zároveň o nedostatečně projevované maskulinitě neheterosexuálních mužů.

Druhá část výstavy má navodit dojem skutečného darkroomu (místo, které je v gay klubech či gay saunách/lázních určeno k anonymnímu sexu, často v těchto prostorách převládá šero či úplná tma). Tato část je největší a je zde také vystaven největší počet děl. Nachází se zde několik projektů gay saun / gay lázní, například plán kontinentálních lázní v Ansonia hotelu v New Yorku z roku 1968 od architekta Steva Ostrowa, vizualizace projektů berlínského architekta Etienna Desclouxe, tři modely a půdorysy od architektonického dua, které tvoří Pol Esteve a Marc Navarro, dokumentující dispozice barcelonských gay darkroomů, nebo projekt dostavby berlínského klubu Boiler od architektonického studia Karhard. Tyto projekty, stejně jako samotná výstavní instalace, která diváka konfrontuje s explicitní gay pornografií či nánosem rozbalených, implicitně použitých kondomů na podlaze, jsou průzkumem prostorového stereotypu – dobře popisují, jak místa jako gay sauny, lázně a darkroomy vypadají a jaké mají globalizované vlastnosti sdílené napříč geografickým a politickým kontextem, ale už se nedozvídáme, proč tak vypadají a hlavně to, jaké existují alternativy. Hledat a požadovat alternativy je legitimní zvláště tehdy, když si i sami autoři uvědomují, že „homosexuální cruisování osob, které nejsou muži, bylo a je méně viditelné než jeho mužský protějšek – to je realita, která staví srovnatelný nedostatek výzkumu dějin ženské homosexuality a cruisování do čela zájmu současného LGBTQ+ aktivismu.“ Je pak oprávněné se ptát, proč autoři – čtyři bílí muži z Francie a Dánska, tedy privilegovaných západních zemí, ve věku 29 až 31 let, tento výzkum neprovedli nebo k němu aspoň nepřispěli reprezentací jiných než mužských menšin v LGBTQ+ menšině a jejich strategií přepisování, queerování veřejného prostoru.

Jaanus-Samma a Alo Paistik, záběr z videa AAFAGC, Applied Art for a Gay Club, 2011. Publikováno s laskavým svolením autorů.

Poslední částí výstavy je „ložnice“, kterou tvoří bílý, modře nasvícený prostor se dvěma postelemi s nočními stolky a na nich položenými funkčními notebooky. Na noteboocích mohou diváci hrát počítačovou hru Club Baths od programátora a umělce Tommyho Tinga,[2] která simuluje potěšení i nebezpečí cruisingu, hráč získává body za oční kontakt, sexuální kontakt, naopak minusové body za přistižení policií. Z virtuálních děl je zde vystaveno ještě kyperpornografické video I. K. U. umělkyně Shu Lea Cheang, které představuje kyberfeministické osvobození od svazujících norem a sociálních konstruktů, jako jsou biologické rozdíly, rasa, rod, a vyobrazuje sexuální aktivitu nebinární, rasově indiferentní bytosti. Další virtuální dílo umělkyně Sidsel Meineche Hansen No Right Way 2 Cum reaguje na zákaz ženské ejakulace v pornografické produkci ve Velké Británii. Důvod, proč jsou těžištěm poslední části virtuální díla, vysvětluje i samotné zahrnutí soukromého prostoru do výstavy o cruisingu. V posledních dvaceti letech s rozvojem internetových seznamek, chatů a především v poslední dekádě telefonní aplikace Grindr, se cruising gay mužů přesunul z reálného městského prostoru do virtuálního světa a první tělesné sexuální kontakty mezi neznámými lidmi neprobíhají v někdejších saunách, postranních uličkách, parcích či darkroomech, ale v privátní sféře. Fenoménu Grindru se věnuje i multimediální projekt Andrése Jaqua Intimate Strangers, který zkoumá nové urbánní prostory, jež jsou sexualizovány prostřednictvím užívání této aplikace (seznámení ve virtuálním světě a sex na dohodnutém místě), a současně se zabývá zneužíváním této aplikace pro identifikaci homosexuálů ze strany autoritativních režimů či nenávistných skupin. Virtuální díla doplňuje projekt vizualizací a kreseb Lesbian Xanadu umělkyň Ann Krsul, Amy Cappellazzo, Alexis Roworth a Sarah Draake, který v roce 1992 měl ambici navrhnout prostorové vlastnosti a uspořádání lesbického sexuálního klubu. Aktualizace tohoto projektu z roku 2019 od Ann Krsul a Alexis Roworth už není zaměřena pouze na lesby, ale na jakékoli neheteronormativní a nebinární osoby, pro něž je koncept prostoru cruisingu gay mužů založený na tmavém labyrintu a sexualizované moci nepřijatelný. Vedle toho zde visí plán domu Calvina Kleina od architekta Horace Gifforda, který byl součástí jeho návrhu „architektury svádění“, domů na newyorském Fire Islandu. Lufthausy pro newyorskou gay elitu představovaly prostředí pro sexuální aktivity mimo město. Byly vybaveny prvky, jako jsou zrcadla nad postelí, prosklené koupelny apod., zároveň ale představovaly modernistický minimalistický luxus i sepjetí s erotizovanou krajinou ostrova.

Důležitou součástí výstavy jsou nejen umělecká díla, tematizující stereotypy kultury a prostorovosti cruisování i alternativy vůči ní, ale také panely umístěné na ochozu pavilonu, který je vestavěn do historické budovy ArkDes. Panely, které záměrně vypadají jako amatérská výstavka, představují výstřižky z novin, reprodukce, fotografie a vysvětlující texty z historie, kultury a geografie gay mužů ve 20. století ve Spojených státech a v Evropě a poskytují tak souboru prezentovaných děl, objektů a instalací historický narativ a kontext.

S posledně jmenovaným vystaveným dílem – projektem domu Calvina Kleina – souvisí zásadní kurátorský problém: ne všechna díla, která jsou vysvětlena v tiskovině, již si každý návštěvník může vzít a odnést, na výstavě jsou, ne všechna jsou reálně umístěna v té sekci, k jaké jsou v tiskovině přiřazena, a dokonce některá vystavená díla v tiskovině vůbec nejsou zmíněna, jako třeba Giffordův projekt. Vzhledem k tomu, že řada děl má poměrně složité souvislosti a že vysvětlení, proč na výstavě jsou a proč jsou zařazena v tom či onom oddíle, je klíčové pro pochopení výstavy jako celku, jde o zásadní vadu. O to víc, že velká část výstavy je koncipována jako temný labyrint a orientace a čitelnost všech textů je celkově značně ztížena. Tyto rozdíly a nesrovnalosti patrně vznikly organickým doplňováním a změnami oproti předchozím reprízám.

Autoři se ve své koncepci pohybují mezi popisem a reprodukcí stereotypu gay mužského prostoru pro cruising v západní kultuře a jeho nabouráváním. Je otázka, zda neměli těžiště výstavy přesunout spíše do druhé strategie, když se sami rozhodli pro nabourání, subverzi, manifestu bienále. Je pak ale otázka, nakolik by prezentace alternativ ke stávající kultuře cruisování byla srozumitelná většině návštěvníků, která o této činnosti a jejích kódech, symbolech, artefaktech a kulisách doposavad nikdy neslyšela. 

[1] Pierre-Alexandre Mateos, Charles Teyssou, Rasmus Myrup a Octave Perrault: Cruising Pavilion: Architektura, Gay Sex and Cruising Culture, Stockholm: ArkDes, 2019, s. 10

[2] Hru je možné hrát i online: https://tommyting.com/Club-Baths


Poznámka autora:

Jazykový rod, přiřazený v textu umělkyním a umělcům vychází z katalogu/tiskoviny k výstavě a internetové rešerše toho, jak o sobě samy a sami referují, nebo jak o nich referují relevantní zdroje a kritika. Pokud byla v tomto textu některá z umělkyň či některý z umělců misgenderován (byl jí/mu přiřazen jiný rod, než s jakým se identifikuje), autor se omlouvá.


Foto (pokud není uvedeno jinak): Johan Dehlin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *