Artalk.cz

Čtyřicet let digitální revoluce aneb včerejší sny o zítřejším světě

Linecký festival Ars Electronica zaměřený na propojení umění, technologií a současných společenských témat slaví letos již čtyřicet let od svého prvního ročníku. Při této příležitosti vzpomíná ve svém příspěvku Lukáš Pilka na první experimenty a projekty, které na konci 70. a na začátku 80. let pomáhaly formovat optimistickou víru ve vývoj technologií. Oproti tomu se konec 90. let odehrával ve znamení skepse a zklamání ze svobodného a demokratického užití internetu, přičemž aktuální výzkumy v oblasti neuronových sítí spíše než odpovědi a srozumitelnější uchopení světa přinášejí jen další otázky po povaze lidského subjektu, uměleckého díla nebo samostatné inteligenci nejnovějších technologií.

Robert Adrian, experiment Svět ve 24 hodinách, Ars Electronica Festival, 1982. Foto: Sepp Schaffler

Čtyřicet let digitální revoluce aneb včerejší sny o zítřejším světě

Slyšeli jste o SSTV? Ne? Nejde o nový video podcast, není to streamovací služba ani budoucí standard chytrých obrazovek. Nejedná se o dalšího „messengera“, začínající sociální síť ani trendy komunikační platformu. SSTV nepředstavuje revoluci v komunikaci, sdílení informací nebo přístupu k médiím. SSTV nezmění váš život, protože jej už dávno změnila.

Pokud byste na přelomu 70. a 80. let patřili do videoartové komunity, do řad mediálních teoretiků, vášnivých radioamatérů, elektrotechnických průkopníků či jinak zaměřených technologických nadšenců, dost možná byste snili o tom, jak SSTV promění svět. Zázračný přístroj, který v 60. letech vysílal záběry z měsíce, byl během času zdokonalen, uvolněn pro civilní využití a stal se relativně dostupným. Pomocí bezdrátového přenosu na krátkých vlnách či za využití telefonní linky šlo nyní sdílet vizuální signál po celé planetě. Mohli jste u sebe doma zapnout speciální kameru, spojit se s konkrétním adresátem na jiném kontinentu a v živém čase streamovat záběry, respektive odesílat či přijímat obraz rychlostí 1 snímek za 8 vteřin (0.125 fps). Zásluhou SSTV přestalo být vysílání videa výhradní doménou masových televizních stanic a (alespoň teoreticky) se zpřístupnilo ve formě přímé komunikace jeden na jednoho. Slow-scan television přitom nebyla jedinou informační novinkou, vedle ní tu byl fax (poněkud těžkopádná bedna, která svou podobou ještě v ničem nepřipomínala subtilní krabičku se sluchátkem z pozdější doby) a také počítačový terminál umožňující přenos textu digitální cestou.

Přestože všechna zařízení stála velké peníze a ani poplatky za mezinárodní „telefonáty“ nebyly v žádném případě levné, šlo již uvažovat o nezávislém využití multimediální komunikace v celosvětovém měřítku. Tato myšlenka dostala konkrétnější obrysy v roce 1982 v jednom ze sálů třetího ročníku festivalu Ars Electronica. Kanadský umělec Robert Adrian zde nachystal experiment Svět ve 24 hodinách (The World in 24 Hours), který měl demonstrovat globální povahu elektronického prostředí. Skupina operátorů obsluhovala SSTV, faxy, telefony, terminály a další komunikační přístroje a postupně propojovala rakouský Linec se zbytkem světa. Lidé v ústředně se každou hodinu spojili se skupinou umělců jinde na planetě a vzájemně sdíleli audiovizuální obsah, živé performance, hudební vystoupení, fotografie nebo grafické materiály. Poté, co uplynulo 60 minut, bylo spojení přerušeno a navázáno nové, s novým místem reprezentujícím následující časovou zónu.

Plakát k prvnímu ročníku Ars Electroniky, 1979. Zdroj: archiv Ars Electronica Festival

V době, kdy ještě neexistovalo slovo „internet“ a Arpanet (zárodek internetu) byl pouze uzavřeným vojenským projektem, spoluutvářeli tito novomediální umělci vizi propojeného světa. Formovali globální vesnici, kde sdílení multimediálního obsahu mezi lidmi překoná časovou i prostorovou bariéru, zpochybňovali hegemonii masmédií a snili o možnostech sítě umožňující kreativní spolupráci. Nové umění nemělo být spojováno s fyzickými objekty či událostmi, ale s výměnou informací. Mělo se nacházet v prostoru mezi zapnutými přístroji.[1]

Jak vypadala budoucnost v minulosti?

Opusťme teď tento anticipační okamžik netartu a ohlédněme se ještě o další tři roky nazpět, kdy úplně první Ars Electronica přinesla jiný zajímavý experiment postavený na spolupráci skrze vysílací médium. Pokud jste se v podvečer 18. září 1979 procházeli ulicemi Lince, nemohli jste přeslechnout Brucknerovu Symfonii č. 8. Bez ohledu na to, v jaké části města jste se nacházeli, všude k vám doléhaly její tóny z bezpočtu rádií umístěných na okenních parapetech. Obyvatelé hornorakouské metropole se tehdy s nadšením připojili k participativnímu projektu, naladili stejnou rozhlasovou stanici přenášející koncert filharmonie z místního Donauparku a společnými silami sestavili první „SoundCloud“.

Sny o propojeném světě se prolínaly s dalšími vizemi multimediálních zítřků. Laserové projekce, grafika vytvářená prostřednictvím počítače, procesorem řízené syntetizátory a nové možnosti elektronické hudby, algoritmicky komponované skladby, digitální animace, experimenty s filmem a videoart v době své největší slávy; tyto a další interakce mezi uměním a technologiemi slibovaly pestřejší a snad i lepší budoucnost. Digitální revoluce rozrazila dveře a technologický optimismus byl cítit na každém kroku. Podíváme-li se na plakáty a programy Ars Electroniky z 80. let, najdeme zde témata jako „Man and Technology“ (Člověk a technologie), „Chances and Perspectives of Micro-electronics for Man“ (Možnosti a perspektivy mikroelektroniky pro člověka), „Free Sound“ (Svobodný zvuk) nebo „Digital Dreams and Virtual Worlds“ (Digitální sny a virtuální světy).

Jak tyto představy ovlivnily podobu dnešního světa? „Sny jsou mocné. Jsou to zásobníky naší touhy. Pohánějí zábavní průmysl a řídí spotřebu. Dokáží oslepit lidi, aby nevnímali realitu a přehlédli horor skutečné politiky. Mohou nás však také inspirovat, pomáhat nám vidět věci radikálně odlišné, než jsou dnes. Máme-li sny, pak věříme, že lze vykročit směrem k tomuto imaginárnímu světu,“ píše teoretik médií a aktivista Stephen Duncombe.[2] Jinými slovy, včerejší vize vytvořily dnešní přítomnost. Za vznik internetu, world wide webu, streamování videí na YouTube a sdílení fotek na Instagramu nevděčíme pouze vědcům a inženýrům, kteří vynalezli potřebné technologie, ale také Robertu Adrianovi a bezpočtu dalších umělců a designérů, kteří před několika dekádami dokázali vykreslit své představy budoucnosti.

Jeden ze současných proudů v designu se zabývá spekulacemi o tom, jaké by věci mohly být. Tato forma navrhování podporuje imaginaci a otevírá nové perspektivy, zhmotňuje pozitivní vize, ale také zpřítomňuje možné problémy dříve, než nastanou. Vytváří prostor pro diskuzi o podobě zítřejšího prostředí, působí jako katalyzátor a reformátor našeho vztahu k realitě. Formativním účinkem tohoto druhu tvůrčí práce se zabývá mimo jiné Stuart Candy. Teoretik a designér, mluvící o sobě jako o „skeptickém futuristovi“, navrhl grafické schéma ilustrující fakt, že budoucnost není pouze jedna, ale rozmanitých cest je bezpočet.

Ilustrace dle schématu Future Cones: Probable/Plausible/Possible/Preferable (Dunne & Raby, 2013)

Startovacím momentem Candyho schématu je naše přítomnost, z níž vybíhá čtveřice různě rozevřených kuželů symbolizující spektrum možných budoucností. Nejvíce otevřený kužel obsahuje všechna představitelná východiska, jsou v něm obsaženy veškeré varianty zítřejšího světa, jakékoliv politické, společenské, ekonomické nebo kulturní změny jsou na tomto poli možné a jediným limitem zde zůstávají přírodní zákony (v jejich současném stavu poznání). Užší kužel označený jako uvěřitelný je ohraničený naší vůlí přijmout daný scénář jako racionální, ač třeba nepravděpodobný. V jeho rámci se lze zabývat jakýmikoliv změnami, u nichž je alespoň malá šance, že opravdu nastanou. Můžeme řešit potencionální environmentální, technologické či sociální převraty a uvažovat o podobě budoucího života, pokud by k nim skutečně došlo. Podstatně užší pravděpodobný kužel naopak vymezuje zónu očekávatelných scénářů, tedy budoucnost formovanou na základě dnes předvídatelného vývoje, bez extrémních výkyvů, jako jsou náhlé finanční krize, ekologické katastrofy, války, revoluční vynálezy apod. Jde o rámec, v němž většina z nás uvažuje, o konzervativní představu, že tok dějin poteče prostě tam, kam se domníváme.

Poslední výseč umístěná na hranici pravděpodobného a uvěřitelného reprezentuje preferovanou budoucnost, vizi světa, která je pro společnost nejpříznivější. I když se nabízejí pochyby zastoupené otázkami typu „Může být nějaký scénář příznivý pro všechny?“, „Pro koho je daný scénář příznivý a pro koho nikoliv?“ nebo „Kdo rozhoduje o tom, co je a není příznivé?“, lze při nejmenším předpokládat, že některé vize jsou pro všechny zúčastněné v souhrnu šťastnější než jiné. Abychom mohli směřovat naše úsilí směrem k pozitivním změnám, musíme povzbuzovat naší představivost. Je potřeba zviditelňovat šance a příležitosti stejně jako zobrazovat potencionální hrozby a nástrahy.[3]

Od rozhlasových frekvencí k neuronovým sítím

Vrátíme-li se k programům uplynulých ročníků Ars Electroniky, zjistíme, že počáteční optimistická témata, o nichž byla řeč výše, neměla dlouhého trvání. Nejpozději koncem 90. let začalo přituhovat a na plakátech se objevily titulky jako „Out of control“ (Mimo kontrolu), „Info War“ (Informační válka), Art as the Scene of Global Conflicts“ (Umění jako scéna globálních konfliktů), „Goodbye Privacy“ (Sbohem soukromí) a další varovná zvolání signalizující nové obavy. V době, kdy se vytoužený digitální svět stával realitou, jsme najednou začali slýchat nejen o skvělých možnostech, ale i o budoucích problémech.

Pokud jste navštívili hlavní kurátorovanou výstavu letošního – již čtyřicátého pokračování – lineckého festivalu, nemohli jste přeslechnout tóny asi dvou desítek rádií umístěných v úvodním sálu. Instalace Radiosands zachytávala různé rozhlasové frekvence, jednotlivé přijímače se samovolně přelaďovaly, v některých okamžicích se sjednotily na jedné stanici, v jiných chvílích zas každý reproduktor vydával jiný zvuk. V éteru se střídaly útržky populární hudby, kousky zpravodajství, střípky z lifestylových rozhovorů. Software poháněný neuronovou sítí vybíral dílky z živých vysílání, v reálném čase je „stříhal“ a komponoval z nich prostorové audio vystoupení. Bez lidské participace a bez srozumitelné logiky.

Thom Kubli, Radiosands, 2019. Foto: vog.photo

Algoritmy dnes vytvářejí zcela realistické tváře neexistujících lidí, fantastické přírodní scenérie nebo přesvědčivá deepfake videa. Ve videohrách se běžně pohybujeme po strojově modelovaných virtuálních světech (vzpomeňme na Minecraft, Diablo Dungeons nebo No Man’s Sky) a na pár kliknutí si můžeme vygenerovat židli nebo navrhnout celé architektonické řešení. Umělá inteligence a neuronové sítě dnes vzbuzují velká očekávání nejen v umění a designu, ale i v medicíně, zemědělství, biologii, geografii, fyzice. Nová technologie naznačuje svůj velký potenciál a někteří z nás se už těší na další revoluci. Máme však tentokrát důvod k optimismu?

Určitou odpověď na tuto otázku nabídl obraz Lidstvo (Humanity) nacházející se poblíž rádiové instalace. Velkoplošné plátno znázorňující tisíce propletených postav v mnohém připomínalo Rubensův Pád zatracených a bylo rovněž vytvořeno pomocí neuronové sítě. Působivé připodobnění minulého strachu ze zatracení k dnešním obávám z nástupu umělé inteligence bylo vygenerováno spoluprací umělce a strojového učení.

Brzy nás ale čeká vizuální obsah, který bude vznikat zcela bez lidského přispění. Jak máme rozumět podstatě uměleckého díla, když nejsme schopni rozklíčovat systém, kterým je utvářeno? Jak můžeme důvěřovat výstupům algoritmu, když neznáme jeho pracovní procesy a často ani cíle, které sleduje? Není žádným tajemstvím, že chyby ve vstupních datech vedou k chybám ve výsledcích. Pokud jsou navíc databáze určeny ke strojovému učení, propisují se tyto omyly do klasifikačních algoritmů. Jako ilustrace tohoto problému může posloužit jiná vystavená práce – experiment Gender Shade, který ověřoval, jak si nejpoužívanější interpretační mechanismy poradí s rozpoznáváním pohlaví na základě portrétní fotografie. Autorky přitom porovnávaly úspěšnost odhadu u snímků bělochů a bělošek oproti fotografiím černochů a černošek. Dle naměřených výsledků se přesnost odhadu vychylovala až o 34 % (systém IBM Watson byl o 34 % přesnější při rozpoznávání bílých mužů než u žen černé barvy pleti). Nemusíme obviňovat inženýry z IBM ze záměrné diskriminace, příčinou tohoto rozdílu byl s největší pravděpodobností nedostatečný počet fotografií černošek, které obsahovala jejich vzorová kolekce. Je to však krásný příklad toho, jak se staré lidské omyly propisují do matematicky „čisté“ logiky, jíž stále více důvěřujeme.

Scott Eaton, Lidstvo (Pád zatracených), 2019. Zdroj: vog.photo

Tvůrci experimentu Svět ve 24 hodinách si kdysi představovali, že na druhé straně spojení bude člověk sdílející s námi svůj obsah, ale kdo nám ve skutečnosti vybírá hudbu, kterou posloucháme, videa, která sledujeme, nebo knihy, které čteme? A kdo bude zítra psát knihy, skládat hudbu nebo malovat obrazy? Pokud dnes svěřujeme další a další činnosti do rukou autonomních programů, nemá smysl se ptát, jakým způsobem se rozhodují? Svět, v němž ztrácíme vlastní vůli a své osudy svěřujeme neuchopitelným (avšak nikoliv neomylným) algoritmům, byl jednou z vizí nabídnutých na letošní Ars Electronice. Představ o hrozbách i šancích budoucnosti však bylo k vidění mnohem více, a tak za pár let můžeme opět zrekapitulovat, jaké z nich promění naši budoucí přítomnost.

[1] Josephine Bosma, Breaking the Medium Barrier, in: The Art Happens Here: Net Art Anthology. New York: Rhizome, 2019. Dostupné online: https://anthology.rhizome.org/the-world-in-24-hours.

[2] Stephen Duncombe, Dream: Re-imaging Progressive Politics in an Age of Fantasy. New York: The New Press, 2007, s. 182.

[3] Anthony Dunne a Fiona Raby, Speculative Everything Design: Fiction, and Social Dreaming. Cambridge, Massachusetts a Londýn, Anglie: MIT Press, 2013.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *