Artalk.cz

TZ: Ștefan Ungureanu, George Anghelescu

Ștefan Ungureanu, George Anghelescu / Wonderlust / kurátor: Dan Popescu / Pragovka Gallery Pop-up / Praha / 17. 9. 2019 – 17. 10. 2019

Být sekulárním člověkem znamená, že v určitém okamžiku se vzdáte hegemonie svých bohů a svých mýtů. Občan/ka je odosobněný/odosobněná a jediný rys, který si uchovává, je snad jen specifický jazyk, který vytváří jeho/její občanství. Je novým andělem, bez pohlaví, bez náboženství a brzy už i bez vlasti, žádné nebe ani peklo – nad námi je pouze obloha. Nejsme žádní snílci, jde už téměř o realitu. Jenomže na osobní rovině jsou duchové stále přítomní a pronásledují nás. Jako sekulární člověk samozřejmě můžete tuto potřebu sounáležitosti vyřešit přijetím rozštěpené osobnosti. Svou osobní víru můžete následovat v odlehčené verzi doma po práci. A následujícího dne si zase na většinu svého bdělého času nasadíte masku občana, usměvavou, ke všemu ochotnou bezzubou masku.

Ștefan Ungureanu (n. 1984) a George Anghelescu (n. 1985) jsou umělci, kteří se snaží vnést do tohoto schizoidního života nějaký řád. Umění se stává činností, která se pokouší slepit rozštěpenou osobnost sekulárního občana zase dohromady. Pracují, a během procesu tvorby si nutně kladou otázky o sobě i společnosti, a výsledek je konkrétní. Téma sjednocující tuto výstavu je jejich zájem o to, co je vdnešní době zázrak. Ștefan Ungureanu hledá odpověď ve vizuální analýze vědeckého hledání vědomostí, zatímco George Anghelescu vytváří nové mapy odlidšťujících teatrálních strategií politické moci, které jsou stále mytické. Oba jsou umělci vzešlými z městského prostředí, kteří se narodili a vyrostli v Bukurešti, takže jejich zájmy obešly staré dobré umělecké heslo, že „příroda je učitelem“. Oba berou za samozřejmost, že neexistuje žádná přirozená vnitřní podstata člověka a vše je socio-vzdělávací konstrukt, který může být upravován buď na základě morálky (v případě Anghelesca), nebo na základě vědy (Ungureanu). Ve vizuálně konstruovaném současném světě je umění stále efektivnější v tlumočení rozšířeného společenského poselství. Není tomu tak jako v době komunismu, ve světě, kde sociální inženýři byli spisovateli. Přešli jsme z logokratického světa do světa vizuálního a Ungureanu s Anghelescem jsou poslední generace, která se sice vrhla do nového světa, ale stále si ještě vzpomíná na ten starý. To je právě ten důvod, proč se v dílech Ștefana Ungureana odráží myšlenka New Age, že každá převratná věc je dílem skupiny lidí, avšak toto kolektivní myšlení je zároveň podkopáváno skutečností, že způsob organizace tématu je velmi osobní (vždy obsahuje prvky kartografického rázu, které odkazují k jeho ranému dětství prožitému s otcem, vášnivým geologem). Také George Anghelescu se projevuje jako tvor společenský při vytváření alegorických obrazů o sociálních a politických nespravedlnostech, přičemž si stále uchovává starobylou víru, že existuje racionální a přirozená morálka, která může fungovat jako měřítko pro rozhodování o tom, co je správné a co je špatné.Titul výstavy, Wonderlust, vytyčuje azimut jejich hledání. V naprosto umělém světě údiv už není možný, pokud si ovšem neudržíte víru v hybridní sociální narativ, ve kterém jsou vývoj vědy i společnosti možné i při zachování starých konceptů, jako je individualita nebo lidská přirozenost.

George Anghelescu je bukurešťský umělec par excellence, představitel nedávno vyzrálé generace místních umělců, vracejících se k malbě. Vrátil se k ní od sítí, monitorů a polymorfních virtualit, s chirurgicky přesným smyslem pro grafiku, ale přitom záhadný a morbidně honosný, a s rozhodností volí sofistikovaný diskurzivní figurativismus, i když někdy neprůhledný, a to jak coby narativní vlákno, tak coby ideologický vklad. Jeho typický obraz, tím pádem těžko čitelný, je působivou kolizí na první pohled náhodných shluků barev, osvobozených od lokální popisné funkce, které se však podřizují určitým vztahovým omezením a vizuální mechanice, jež vedou ty nejiracionálnější hybridizace směrem k přísnosti krystalu. Přestože jsou jeho obrazy zhuštěné a paradoxní, zůstávají přitom pevné, s dokonalou kompozicí, jako choreografie nepostižitelného, v níž nepravděpodobné bytosti a neproniknutelné skutky zůstávají znehybněné jako hmyz a rostliny v kousku jantaru.

Lidstvo a lidský rod jako takový jsou to, co nenechává Ștefana Ungureana klidným. Odkrývání geologických vrstev Země stejně jako odkrývání geologických vrstev společnosti vedou ke specifické umělecké vizi podobné technologickému atlasu, v němž obrazy připomínají nákresy představující možné geo-bio-socio-topy. Nejsou to určití jednotlivci, určité osoby se svými osobními příběhy, ať už jde o příběhy jich samotných nebo i jejich partnerů, co zajímá Ștefana Ungureana. Pracuje se statistickými jedinci ve statistickém světě: v jeho obrazech se neustále objevují velké skupiny postav zapojených/angažovaných v rámci různých zkušeností. Nejde zde nutně o společenské třídy, ale spíše o „lidské odrůdy“, jakési lidské pokusné králíky, podobající se sobě vzájemně svými rysy i počínáním, poháněné podněty sice nesrozumitelnými, avšak s frenetickými výsledky. Ungureanovy postavy se zdají být zajatci různých urbánních válek bez viditelného smyslu (velmi blízké těm, které vytvořil Robert Longo v 80. a 90. letech), v nichž se ale tak objevuje zvláštní brutální solidarita, jako by šlo ojedno tělo mobilizované metafyzikou sefektem gymnastiky, slepou spoluprací, identickou se soutěží, a nevyhnutelnou slabostí pro inovace, identickou s poblouzněním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *