Artalk.cz

TZ: Ján Vasilko

Ján Vasilko / Mechanismy v mechanismech / kurátor: Petr Vaňous / Topičův salon / Praha / 10. 7. – 16. 8. 2019

Ján Vasilko patří do výrazné malířské generace nastupující na slovenskou scénu v prvním desetiletí 21. století. Pracuje s poetikou technické dokumentace, se strategiemi vizuální komunikace a s potenciálem grafických programů. Stanovuje si pro sebe obraz jako fúzí vznikající výkonný nástroj určité laboratorní platformy, v níž platí předem stanovená formální pravidla. Tato předběžná racionalizace výrazu má své autorské opodstatnění. Jde především o to, pracovat v předsazené odosobněné rovině, v rovině prefabrikovaných forem a tvarů, které mohou vytvářet modelový svět asociací, aniž by autorovi hrozil pád do přílišného patosu, iracionality a exaltace. Volba tohoto přístupu je zároveň sebe-obranou proti eskalaci emocí, které takto zůstávají za filtrační clonou korektního vizuálního jazyka, s nímž však autor zachází pokud možno nekorektně. 

Základní východiska malířské tvorby Jána Vasilka vyrůstají ze dvou zdrojů. Prvním je fascinace projektovými a výrobními procesy. Vasilka zajímá tvarování hmoty, ohýbání a elasticita znaků v grafických programech stejně jako průmyslová barevnost produktů či prvosignální efekt značek a hesel. Stejně tak ho zajímají vzorníky pro grafická studia, ze kterých jsou formulována nová vizuální spojení jako neustále se reprodukující message směrem k divákovi-klientovi-zákazníkovi. Druhým východiskem jsou atributy spojené s regionem Košic a východního Slovenska, které vznikly jako „produkty“ historické doby samotným chronologickým – přírodním a dějinným vývojem místa (architektura, místní průmysl, zemědělství, hokej, církev, folklor, konzum). Jsou to do znaků přepsané, odhmotněné ikony odkazující na identitu místa, na jeho specifika a teritoriální zvláštnosti.

Autor při práci s prefabrikovanými formami využívá metody vizuální asociace. Podstatný je tu improvizovaný proces reflexe, který sám  transformuje vztah ke zdánlivým danostem, jež autor integruje do svých obrazů, aby si je procesem modifikace přivlastnil. Redukce forem, jejich přepis do grafického esperanta a následné asociační ekvilibristiky, které s nimi provádí, mají blízko k formám vizuální poezie. Ve svém výrazu se přibližují projevům dadaistické vizuality včetně té, která otevřela cestu ruskému meziválečnému konstruktivismu (nyní však s významným zázemím počítačové a digitální kultury). Estetika křížených forem, paradoxních situací a absurdních setkání poukazuje v druhém plánu na kritický vztah k hybridnímu (rozpolcenému) stavu společnosti, v níž sice selhal sociální experiment socialismu, jehož relikty jsou tu však neustále přítomné jako součást „kulturní identity místa“. Nejistá minulost se tu potkává s nejistou budoucností. Největší revolucí všech dob bylo a zůstává, zdá se, věčné DADA. DADA, které jako jediné je schopné spojit nespojitelné a prostřednictvím potměšilé imaginace zpochybnit cokoliv, co je myslitelné a tak se od myšleného emancipovat. Nebo je schopné se vbourávat do samotných procesů ustalujících imaginaci, obrátit směr jejich operacionálního pohybu a demaskovat tak konstrukce a konstruování v jejich prenatálně-projektových fázích (u J. Vasilka především poslední díla).

Ján Vasilko (nar. 1. 11. 1979 v Humenném, ČSSR) absolvoval v l. 1999-2005 Fakultu umenia Technickej univerzity v Košicích (prof. R. Sikora, doc. A. Szentpétery). V r. 2003 pobýval studijně na VŠVU v Bratislavě (prof. D. Fischer) a v r. 2004 na pražské AVU (doc. V. Skrepl). V r. 2003 založil v Košicích společně s Petrom Králikom apolitické a recesistické uskupení Stranu Železných. Vystavuje pravidelně od r. 2003 na Slovensku i v zahraničí, často také v ČR.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *