TZ: Doba plastová

Doba plastová / kurátorka: Tereza Nováková / Východočeská galerie v Pardubicích / Pardubice / 27. 6. – 6. 10. 2019

Výstava Doba plastová je připomínkou padesátiletého výročí dvou významných sochařských symposií Artchemo věnovaných plastům, která se uskutečnila v Pardubicích v letech 1968 a 1969. Výběr děl i teoretické zázemí projektu jsou odrazem změny ve vztahu společnosti k syntetickým materiálům. Výstavní projekt konfrontuje díla z konce 60. let  se současným uměleckým pohledem na možnosti a úlohu plastického materiálu.

Na uměleckých projevech využívajících syntetickou hmotu ukazuje ambivalentní vztah člověka k plastům a upozorňuje na propojení vědy a umění. Reaguje na aktuální situaci i lokální historii. Zachycuje cestu od experimentů a nadšení po současnou deziluzi spojenou s jejich environmentálními a ekologickými aspekty.

Na výstavě si můžeme klást hned několik otázek, a to například:

Jaká byla atmosféra doby Artchema, kde vznikl nápad a jak mohl vypadat jeho průběh v překotných událostech léta roku 1968 a následný vývoj v roce 1969? Jaké byly možnosti používání materiálu tehdy a dnes? Kam se posunula doba historicky, sociálně, politicky? Je aktuální situace alarmující svými objevy a svou opětovnou spoluprací umění a vědy? Jaký je vztah lidského těla a plastu? Jaké pocity v nás materiál vzbuzuje dnes a jaký máme přístup k znovuvyužívání hmoty?

První část výstavy je věnována symposiu Artchemo a připomíná tvorbu z obou ročníků, ale také doplňuje díla dobovými náčrtníky, krátkými dokumenty z výstavy v Galerii Václava Špály v Praze uskutečněné v roce 1970 a vzpomínkovým dokumentem s historikem umění a kurátorem symposií Jaromírem Zeminou.

Symposia Artchemo se uskutečnila díky iniciativě pardubického fotografa Jiřího Tomana, historika umění a kurátora Jaromíra Zeminy a výtvarníka Františka Kyncla. Jaromír Zemina vybíral a oslovoval účastníky symposia a působil jako teoretik a zároveň komisař symposií. Jiří Toman se staral zvláště o praktickou organizační stránku a tvorbu umělců v dílnách. Symposií se účastnilo celkem deset umělců, kteří měli rozdílné zkušenosti a názorově se klonili k různorodým tendencím, od figurativních přes konstruktivní po minimalistické. Mezi nejvýraznější práce s formou či příklonem k experimentu z prvního symposia v roce 1968 patří skupina skořepin z umaplexu od Jiřího Ševčíka, dále reliéf se silným sociálně-historickým podtextem od Jozefa Jankoviče; z roku 1969 to jsou figurální sochy od Jana Hendrycha, nebo figurální dílo na pomezí obrazu a sochy od Rudolfa Volrába či objekt od Václava Mergla využívající klasičtější kombinaci nalezených materiálů.

Druhá část výstavy představuje obrat ve společnosti po roce 1989. Technologický pokrok s ohledem na vývoj a rozšíření materiálu je zrychlený natolik, že ho nestíháme sledovat. Plastická hmota je všudypřítomná, ale už ne tak okouzlující, jako dříve. Pro některé umělce se stala signifikantním vyjadřovacím prostředkem, a to jak díky formě, tak i díky své dostupnosti. Výčet autorů pracujících s plastem by mohl být téměř nekonečný a dokládá jen definici současné doby jako plastové.

Představení autoři tvořící po roce 1989 se staví k materiálu nejen jako k látkovému skupenství, hmotě, ale také jako k materii plné symbolů. Na jedné straně sledují formální znaky a vtělují mnohačetné významy objektu samotnému. Na druhé straně experimentují s jeho hodnotou, vlastnostmi, funkcí a zkoumají další užití materiálu. Využívají použité plastové nádoby pro vyjádření myšlenky i vzniku nového, více či méně užitného díla a spojují nespojitelné nebo se zamýšlejí nad sériovostí výroby (L. Jezbera, V. Richterová, J. Daněk, M. Rejent, V. Hajnová). Poukazují k prostředí, k tělu a tělesnosti (K. Gebauer, J. Höschlová, N. Timková). Tělo je zde jako model i nástroj transformováno do symbolů či jiných identit a má silnou sociální výpovědní hodnotu. Dále je představen svět materiálu v průzkumu jeho limitů a recyklaci (D. Kinský, J. Kovařík, Nick Zypr) a v reflexi odpadových předmětů (J. Havelková). Současná díla se performativně obracejí k odpovědnosti publika (D. Helán, J. Daněk), zaměřují se na hru významů i na způsoby uplatnění DIY ("Udělej si sám"). Kladou tím otázky týkající se budoucnosti materiálu i lidského života na zemi.