Artalk.cz

Šedé výstavy o rudé Vídni

Rakousko slaví 100 let od prvních plánů na výstavbu obecních domů, s nimiž přišla sociálně-demokratická vláda v roce 1919 a které bývají nejčastěji zahrnovány pod pojem „rudá Vídeň“. Ladislav Zikmund-Lender navštívil dvě vídeňské výstavy věnované tomuto fenoménu, které v následující recenzi přibližuje, stejně tak jako architektonický kontext a vývoj samotné výstavby. V neposlední řadě pak připomíná podstatnou roli daného tématu pro současnost, která však ve výstavách není bohužel nijak akcentována.

Karl-Marx-Hof, stavba mezi lety 1927–1930. Foto: Martin Gerlach, © Wien Museum

Šedé výstavy o rudé Vídni

V letošním roce uplynulo sto let od prvních demokratických voleb do obecního zastupitelstva ve Vídni. Vítězem těchto voleb a pak těch dalších v letech 1923, 1927 a 1930 byli sociální demokraté, kteří se zaměřili na gemeinde bauen, obecní stavění bytů, jichž se v období mezi lety 1919 a 1934 postavilo 64 tisíc. Tuto neopakovatelnou éru v současnosti připomínají ve Vídni dvě expozice na téma vzestupu sociálně-demokratické politiky a obecní bytové výstavby, jež vešla do dějin pod pojmem „rudá Vídeň“. Jedna se nachází ve výstavní síni MUSA (Museum Startgalerie Arthotek), která je od loňského roku pod správou Muzea města Vídně, a druhá v bývalé prádelně přímo na Karl-Marx-Hofu jako stálá expozice, doprovozená krátkodobou výstavou věnovanou sjezdu socialistické mládeže ve Vídni v roce 1929.

Obě přehlídky jsou nesnadno dostupné německy nehovořícím návštěvníkům – katalog v MUSA je pouze německy, v prádelně je nutné si zakoupit anglickou brožuru s velmi stručným výtahem z doprovodných textů. Obě přehlídky trpí stejnými muzeologickými nedostatky: jsou založeny především na textu, ilustrovaném obrazovými reprodukcemi, knihami a letáky, kde má pár trojrozměrných věcí spíše ornamentální charakter. Co ale ani jedna přehlídka příliš netematizuje, je otázka, proč oněch 380 objektů obecního bydlení postavených mezi lety 1919 a 1934 vypadá právě tak, jak vypadá. Rozmanitost forem, dispozic i způsobů organizace komunitního života jednotlivých projektů pochopitelně určovaly jednotliví starostové, sociálně-demokratická politika, která se během patnácti let vídeňské vlády rovněž proměňovala, ale také zapojení široké škály architektů, kteří měli různé a často protichůdné názory na to, jak má socialistické obecní bydlení vypadat. Do výstavby rudé Vídně byli zapojeni Josef Frank, Margarete Schütte-Lihotzky, Adolf Loos, Hubert Gessner, Karl Dirnhuber a mnoho dalších. K sociálně-demokratické politice bydlení přispěli kromě starostů Jacoba Reumanna také jeho náměstek Gustav Scheu, kterému krátce před válkou postavil ve Vídni vilu Adolf Loos a jenž nejprve prosazoval hnutí zahradních měst a především obecní výstavbu infrastruktury podporující tržní bytovou výstavbu, a hlavní ideologové rakouské sociální demokracie: austromarxisté Max Adler, Karl Renner a Otto Bauer.

Amalienbad, městský bazén, kolem roku 1926. Foto: Fritz Sauer, © Wien Museum

Obecní výstavba rudé Vídně představuje zásadní milník v dějinách světové architektury. Ve své syntéze Moderní architektura 1. a 2., jež měla podat marxistický výklad západní moderní architektury, se jí Manfredo Tafuri a Francesco Dal Co obsáhle zabývají. Považují ji za „radikální alternativu k urbanistické strategii německé avantgardy.“[1] To se ale nestalo náhodou. Historička architektury Eve Blau, jejíž kniha Rotes Wien: Architektur 1919–1934 byla přeložena do angličtiny a vyšla v roce 1999 v MIT Press, popisuje názorový střet mezi Josefem Frankem a Franzem Schusterem. Schuster, který zastával podobně jako Adolf Loos kritický postoj vůči Wagnerschule, z níž většina architektů rudé Vídně vzešla, ve svém textu Proletarische Architektur požadoval, aby architektura pro pracující třídu hovořila „vyvinutým jazykem seriality a typizace ve stavbách pro novou společnost.“[2] To kontroval Josef Frank s kritikou jakékoli typizace: „Úsilí o dosažení jednoduchosti je ubohé; je ubohé chtít, aby všechno bylo stejné tak, že variace už nejsou možné; chtít všechno organizovat; nutit lidi být v jedné homogenní hmotě.“[3] Architekti rudé Vídně se tedy přiklonili spíše k Frankovu názoru. Tafuri si všímá nové koncepce tzv. Hofu – dvoru, který umožňoval městské, ale současně neanonymní, komunitní bydlení. Hof považuje za „uzavřený nebo polootevřený blok vystavěný z tradičních materiálů a tradičními technikami.“ Hofy podle něj „vyrostly jako bombastické ostrovy, které se prohlašovaly za proletářské monumenty tvořené velmi odlišnými měřítky a formami, než jaké najdeme ve stavební kultuře Vídně z 19. století, jež je obklopovala.“[4]

Architektonická forma těchto superstruktur je dobře vystižená v článku Maxe Ermerse k šedesátinám architekta Huberta Gessnera, jehož vídeňské komplexy obecního bydlení nejsou „ani klasické, ani moderní“.[5] Přesvědčivou poznámku k epické formě a dispozicím vídeňských rudých Hofů poskytuje také nedávná monografie Leopolda Bauera, který realizoval Vogelweidhof a navrhl další bytové projekty pro rudou Vídeň. Jak píše autor Bauerovy nedávné monografie Jindřich Vybíral: „Pomocí diskrétních historických asociací a tradičních uměleckých prostředků tak i sociální výstavba mohla uspokojit nárok, který sociální reformátoři 19. století přiznávali i těm nejchudším – právo na krásu.“[6]

Výstava Rudá Vídeň 1919–1934, MUSA. Foto: Manuela Mark

Pozoruhodnou interpretaci poskytuje také historik architektury Helmut Weihsmann, který obecní bytovou výstavbu rudé Vídně považuje za projev formule patosu v architektuře. Tou formulí zde měly být „formální jazyk velkých paláců (Schönbrunn), buržoazní architektury (Wagnerschule), stejně jako tradiční architektonické styly (alpský expresionismus, Heimatschutzstil – styl národního dědictví, eklektický historismus a romantismus), částečně také pitoreskní zahradní města britského a jihoněmeckého hnutí Arts and Crafts“. Weihsmann pokračuje v rozpoznání její funkce: „V případě Rabenhofu a Vogelweidhofu můžeme pokus o odkazy na romantismus, lidovost a pan-germánský Heimatschutzstil považovat za asociace německého nacionalismu, prefašistické ideologie. Na druhé straně už bylo popsáno, jak může být v ohledu propagandy efektivní expresivní formule patosu a formální odkazy v pojednání fasád k palácové architektuře při řešení pompézního obecního bydlení.“ Svou tezi uzavírá tím, že ve Vídni se v této výstavbě podařilo přivést v život myšlenky proletářské architektury, což v případě architektonické avantgardy zůstalo jen v rovině utopie: „Obecní bydlení vytvořilo sociální identifikaci pro pracující třídu, což klasická moderna, ‚nová objektivita‘ či ‚internacionální styl‘ ve svých elitistických a totalitárních předpokladech nedokázaly.“[7]

Obě přehlídky v MUSA i expozice s krátkodobou výstavou v prádelně v „nejepičtější superstruktuře“ (jak nazval Tafuri Karl-Marx-Hof) se snaží propojit politiku a architekturu a současně výstavní prostor přímo s originály nejvýznamnějších architektonických celků in situ. V prvním případě se tomu daří jen zčásti. Nekonečně dlouhé texty na k uzoufání konzervativní panelové instalaci v prádelně zakrývají a znemožňují si prohlédnout asi nejzajímavější aspekt výstavy: na zemi vyznačenou dispozici typického bytu v Karl-Marx-Hofu 1 : 1 včetně vyznačené výměry jednotlivých místností. Přehlídka v MUSA je o poznání rozmanitější: nachází se zde originály uměleckých děl (sochy ve veřejném prostoru, portréty atd.), více modelů a především replika hygienické jednotky s vanou a primitivní pračkou. Jde sice o důležitý prvek – hygienizace bydlení byla ostatně jedním z nejdůležitějších argumentů, ale podobných prvků umožňujících historické vcítění, které Robin G. Collingwood považuje za relevantní metodu historického poznání, by si prezentace nové organizace proletářského života zasloužila více.

Stálá expozice Rudá Vídeň v bývalé prádelně v Karl-Marx-Hofu. Foto: Ingo Pertramer

Co se týče propojení výstavního prostoru s reálnými památkami, v tom výstava v MUSA uspěla: návštěvník je nabádán, aby navštívil dvanáct nejvýznamnějších celků obecního bydlení rudé Vídně a pořádající Muzeum města Vídně ve všech těchto objektech zpřístupnilo některé prostory nebo jiná místa, která běžně není možné vidět. Zatímco MUSA, nacházející se v bývalé budově radničních kanceláří (konkrétně odborů plánování) přímo na vídeňské Ringstrasse, má vzhledem k vzdálenosti těchto celků při propojení výstavy s reálnými památkami náročný úkol, je až s podivem, jak muzeum v prádelně na svou hlavní přednost, tedy že se nachází přímo uprostřed nejvýznamnějšího bytového komplexu rudé Vídně, zcela rezignovalo. Pokud bychom očekávali nějaké prohlídkové stezky, mobilní aplikace s vysvětlením funkční organizace tohoto „města ve městě“ přímo při pohybu skrz jeho strukturu nebo s upozorněním na pozoruhodná umělecká díla či umělecko-řemeslné detaily atd., budeme zklamáni.

V čem však obě přehlídky selhávají nejvíce, je ve snaze o přísnou politickou objektivitu tím, že se autoři drží pouze historických reálií, a chybí zde proto jakékoli propojení se současností. Příklad rudé Vidně může být přitom návodný v situaci, kdy si většina evropské generace vstupující do produktivního věku nemůže ze svého výdělku dovolit vlastní bydlení, ceny nájmů v evropských metropolích takřka znemožňují zakládání rodin, nenabízí důstojné, samostatné bydlení a nižší střední a nejnižší vrstvu často vrhají do dluhové pasti. Jak tento jedinečný úkaz využít pro současnost, stejně jako to, jaká řešení může dnes nabídnout demokratický socialismus, který proti sovětskému bolševismu prosazovali austromarxisté, se nedozvíme. A tak musíme opět sáhnout po dvacet let staré, kanonické knize od Eve Blau, která pracuje s velmi přesným pojmem typologického svědomí. Architektura rudé Vídně podle ní ukázala, že zabývat se architektonickou typologií má smysl pouze tehdy, když současně řešíme sociální a sociologické aspekty architektury: „Koncept typologického svědomí vytváří spojnici mezi architekturou a společností a vyjadřuje určitý druh poznání, způsob myšlení a studnici teorie a technik, které jsou vlastní architektonickému oboru. […] Právě na úrovni typologie – v organizaci, užívání a reprezentaci architektonického prostoru a ve vztahu mezi architektonickým objektem a kulturními zvyklostmi – se propojují ideologický obsah a způsoby poznání, specifické pro architekturu.“[8]

[1] Manfredo Tafuri; Francesco Dal Co, Modern Architecture / 1 (History of World Architecture), New York: Electa / Rizzoli, 1991, s. 162.

[2] Eve Blau, The Architecture of Red Vienna, 1919–1934, New Haven (Maa): MIT Press, 1999, s. 377.

[3] Ibidem.

[4] Manfredo Tafuri; Francesco Dal Co, Modern Architecture / 1 (History of World Architecture), New York: Electa / Rizzoli, 1991, s. 164.

[5] [M. E.], Hubert Gessner – Sechzigjährig, Der Wiener Tag, 18. Oktober 1931, s. 6.

[6] Jindřich Vybíral, Leopold Bauer: Heretik moderní architektury, Praha: UMPRUM, 2015, s. 415.

[7] Helmut Weihsmann, Das Rote Wien oder‚ rot brennt es am Horizont, in: Walter Zednicek, Architektur des Roten Wien, Vídeň: Verlag Walter Zednicek, 2009, s. 13.

[8] Eve Blau, The Architecture of Red Vienna, 1919–1934, New Haven (Maa): MIT Press, 1999, s. 14.


Das Rote Wien 1919–1934 / kurátoři: Werner Michael Schwarz, Elke Wikidal, Georg Spitaler / MUSA / Vídeň / 30. 4. 2019 – 19. 1. 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *