Artalk.cz

Benátky speciál: … a kéž bys to měl tak těžké jako já

Od poloviny května do listopadu se v Benátkách koná tradiční Mezinárodní bienále výtvarného umění – letos již po osmapadesáté –, kam byl jako reprezentant české umělecké scény vyslán Stanislav Kolíbal. Letošnímu ročníku budeme na Artalku věnovat dva texty: jeden zaměřený více na instalaci v Česko-slovenském pavilonu a druhý na hlavní tematickou výstavu od kurátora Ralpha Rugoffa, nazvanou May You Live in Interesting Times, a na účast mezinárodních umělců a umělkyň. Začínáme ostrou kritikou české expozice od Matěje Forejta.

Stanislav Kolíbal, Bývalé nejisté tušené, Česko-slovenský pavilon, 2019. Foto: Francesco Galli

Benátky speciál: … a kéž bys to měl tak těžké jako já

Již více jak měsíc probíhá v Benátkách 58. ročník Mezinárodního bienále výtvarného umění, jedné z celosvětově nejvýznamnějších událostí oboru. Ústřední expozice, nazvaná letos May You Live in Interesting Times a kurátorovaná Ralphem Rugoffem na velmi dobře fungujícím principu paralelní prezentace všech zastoupených umělců v obou hlavních výstavních budovách zároveň, neobsahuje díla žádného českého umělce. Přesto má Česká republika tradiční možnost podílet se na zhmotněné verzi globálního světa umění prostřednictvím Československého (anebo spíše Česko-slovenského, oficiální rétorikou Českého a Slovenského) pavilonu. Jakkoli při jeho letošní podobě nepřekvapí, že stojí stranou zájmu zahraniční odborné veřejnosti, je zároveň zarážející, že se o něj v zásadě nezajímají ani česká média – a když už, tak především v propagačně-oslavném tónu kopírujícím oficiální tiskové zprávy. Prvotní rozpačité přijetí výsledků výběrového řízení, z něhož loni na podzim vyšel vítězně jeden z nejvýznamnějších českých výtvarníků 2. poloviny 20. století Stanislav Kolíbal, vyvanulo a veškeré následné dění – včetně průběhu vernisáže Kolíbalovy benátské expozice – přehlušil zájem o bouřlivé politické dění na domácí (kulturní) scéně. A mezitím jednu z nejvýznamnějších možností své zahraniční reprezentace využíváme především k tomu, abychom předvedli, jak moc nerozumíme okolnímu světu.

Jakkoli problematické konotace může v současnosti vzbuzovat soubor státních expozic existujících pod hlavičkou události reprezentující stále propojenější globální výtvarnou scénu a jakkoli druhořadý význam této složce mnozí návštěvníci přisuzují, kolečko po národních pavilonech je nedílnou součástí benátského návštěvnického rituálu a Česká republika si v tomto ohledu nemá moc na co stěžovat. Snad jen kromě toho, že využívá jeden z těch pavilonů, které jsou přisouzeny dnes již neexistujícím státům. Na rozdíl od Jugoslávie (jejíž pavilon patří v současnosti Srbsku, zatímco jiní někdejší členové jihoslovanské federace využívají prostory mimo tradiční komplex národních pavilonů v Giardini) se dědicové Československa o svůj pavilon pravidelně střídají, a okolnímu světu tak se svou povahou sourozenců neschopných žít společně v jednom domě pomáhají neregistrovat, že jejich společný stát již téměř třicet let neexistuje. Česko-slovenským pravidlům přitom zjevně tak úplně neporozuměli ani tvůrci katalogu celého bienále, který budí falešné očekávání, že v tomto pavilonu návštěvníci naleznou hned dvě expozice – českou a (letos logicky absentující) slovenskou.

Stanislav Kolíbal, Bývalé nejisté tušené, Česko-slovenský pavilon, 2019. Foto: Francesco Galli

Jinak ale mohou české a slovenské expozice v Benátkách jednoznačně těžit z umístění pavilonu na jedné z hlavních tepen Giardini, které už samo o sobě implikuje příslušnost k privilegovanému klubu nositelů euroamerické kultury, i z bezprostřední blízkosti ostře sledovaných pavilonů Francie, Velké Británie a Německa. Je přitom potřeba mít na paměti, že většina států zúčastněných na bienále se na takovou výhodu spolehnout nemůže a musí využívat v lepším případě výstavní sály v zadní části objektu Arsenale, v horším případě snadno přehlédnutelné prostory rozptýlené po zbytku města. Je proto snad až trestuhodné promarnit tyto výhody a prezentovat se takovou výstavou, která nejenže navenek ještě umocňuje nevstřícnou a nepřístupnou tvář Česko-slovenského pavilonu, ale uvnitř navíc nabízí expozici, jež jako by vůbec neměla patřit na přehlídku současného umění a jež je tak předurčena k naprosté nemožnosti oslovit přítomné publikum. Což lze snadno ověřit pozorováním těch nemnoha diváků, kteří se rozhodnou obejít konstruktivistickou mříž stojící před pavilonem, projít úzkým kamenným portálem, obejít za ním stojící panel s úvodním textem – a ocitnou se na výstavě artefaktů starých i více jak půlstoletí.

V principu nemám žádný důvod upírat Stanislavu Kolíbalovi právo reprezentovat svou zemi na Benátském bienále, a už vůbec nezpochybňuji jeho přínos československému a českému umění. Problém letošní podoby Česko-slovenského pavilonu leží jinde, a to konkrétně v kurátorském pojetí založeném na naprostém nepochopení kontextu, do kterého expozice vstupuje a ve kterém musí nyní až do závěru listopadu existovat. Ze samotné podstaty Benátského bienále se totiž nejen mezinárodní část, ale i drtivá většina národních (či lépe řečeno státních) prezentací obrací k aktuálním trendům či novému promýšlení tradic. S vědomím rozličných kulturních politik jednotlivých států i různorodosti témat, která tyto státy chtějí komunikovat, to pro otázku diváckých očekávání znamená v zásadě jediné: do Benátek se jezdí za novým uměním. Je přitom úplně jedno, jak je starý jeho autor. A je vlastně také jedno, jak nakonec ambice ukázat světu něco nového dopadne. Hlavní je se o něco takového alespoň pokusit.

Stanislav Kolíbal, Bývalé nejisté tušené, Česko-slovenský pavilon, 2019. Foto: Francesco Galli

Letos se o to pokusili kupříkladu Litevci, jejichž expozice (mimo hlavní areály bienále!) s performancí Sun & Sea (Marina) autorského tria Rugilė Barzdžiukaitė – Vaiva Grainytė – Lina Lapelytė se i díky ocenění Zlatým lvem stala již záhy po otevření diváckou senzací. V době konání performance si proto zájemci musí na vstup počkat ve frontě i mnoho desítek minut.

Pokusili se o to i realizátoři expozic dalších zemí regionu středovýchodní Evropy, jejichž kulturu je u nás stále ještě ve zvyku zcela neprávem předsudečně přehlížet či které vnímáme jako ty konzervativně založené: Maďarsko s 3D vizualizacemi aparátů na hranici archeologie médií a technologické utopie Tamáse Waliczkyho, Polsko s divácky vděčným dopravním letadlem, které výtvarník Roman Stańczak obrátil naruby, Ukrajina s kurátorským projektem Open Group, který se snažil zcela vyhnout exkluzivnímu pojetí a zahrnout všechny v současnosti tvořící ukrajinské umělce.

Pokusilo se o to Rumunsko i Německo, jejichž pavilony v Giardini nejsou (podobně jako ten Česko-slovenský) v právě dobré technické kondici. Tuto skutečnost se ovšem Miklós Onucsán s instalací The Restoration of the White Camouflage, stejně jako Natascha Süder Happelmann nesnažili ani neúčinně maskovat, ani ignorovat – a využili ji jako východisko své práce s výstavním prostorem.

Rugilė Barzdžiukaitė – Vaiva Grainytė – Lina Lapelytė, Sun & Sea (Marina), Litevský pavilon, 2019. Foto: Andrea Avezzù

Pokusily se o to expozice, které se obrátily k reinterpretaci tradic: ostalgicky vděčná instalace Here we go again… SYSTEM 317 Slovince Marko Peljhana prezentovaná v atraktivním a divácky pohodlném minimalistickém prostoru, uhrančivě bizarní panoptikum Belgičanů Jose de Gruyter a Haralda Thyse Mondo Cane i nizozemská prezentace Iris Kensmil a Remyho Jungermana obracející se sice v roce Bauhausu ke spolehlivým odkazům na umělecké hnutí De Stijl, ale opět alespoň se snahou o jejich soudobé znovuoživení.

Pokusily se o to také státy, jejichž pavilony nakonec oscilovaly kdesi na hranici mezi uměleckými projekty a státními prezentacemi ve stylu všeobecných světových výstav: Ghana, účastnící se benátského bienále úplně poprvé, Finsko s environmentálními akcenty anebo Izrael, jehož pavilon se proměnil v polní nemocnici a byl tak (za velkého diváckého ohlasu a s dlouhými frontami) důmyslným propojením výtvarného konceptu a reprezentace vyspělé infrastruktury státu.

Pokusili se o to ještě mnozí další.

Česká výstava Stanislava Kolíbala v pojetí kurátora Dietera Bognera a komisaře Adama Budaka však v křiklavém protikladu k celkovému étosu bienále vsadila na retrospektivní přehlídku léty prověřených děl autora, který z dnešního pohledu patří k těm nejprominentnějším několika posledních dekád. Na výstavě přitom převládá retrospektivní pojetí a mezi exponáty se v chladně uměřené instalaci nachází především pro českého diváka notoricky známá Kolíbalova díla, jež se řadí mezi vrcholy poválečného československého výtvarného umění. Z nových děl je pak nejviditelnější již zmíněná mříž podivuhodně bránící příchozímu v přímém vstupu do pavilonu, která se však stylově nese zcela v duchu typických Kolíbalových konstruktivistických kompozic. Ve výsledku tak letošní česká expozice v nechtěné ironii trefně ilustruje nechuť většiny českých politických a kulturních představitelů i významné části společnosti byť jen uvažovat o čemkoli novém či jiném. Účast na bienále se dnes tím pádem u nás nevyužívá k formulaci vizí, ale stává se pomníkem za zásluhy. V Arsenale a Giardini přitom co do konzervativismu a důvěry v osvědčené jistoty českou expozici předčí jen jediný pavilon, a to ten rakouský. V něm na výstavě Renate Bertlmann, průkopnice rakouského feministicky orientovaného umění, dokonce současné práce zcela absentují a veškerý prostor zaujímají i několik desítek let stará díla, jakkoli ve své době radikální či novátorská. Při srovnání české a rakouské expozice se tak pozoruhodně otevírá možnost uvažovat o společenských i politických paralelách ve vztahu k sousední zemi, kterou dnes obvykle (a chybně) nejsme zvyklí vnímat právě jako výrazněji příbuzné prostředí.

Marko Peljhan, Here we go again… SYSTEM 317, Slovinský pavilon, 2019. Foto: Italo Rondinella

V době zveřejnění výsledků konkurzu na realizaci letošní české expozice v Česko-slovenském pavilonu na Benátském bienále vysvětlovala porota svůj výběr i domněnkou, že „umírněnost Kolíbalova tvarosloví je protilátkou vůči ironickému podtónu staré čínské kletby ‚přál bych vám žít v zajímavé době‘, která se stala hlavním tématem bienále pod kurátorským vedením Ralpha Rugoffa“. Ve výsledku se ale zdá, že s autorovým citátem „yes, I lived in interesting times, but life was not easy“, vysázeným palcovým písmem v úvodu katalogu Kolíbalovy výstavy, se spíše podařilo tuto kletbu ještě umocnit o stereotypně české přísady. Namísto vize se tak letos Česká republika v Benátkách prezentuje především příznačnou směsí konzervativismu, nedostatku sebevědomí, strachu experimentovat, sebelítosti a potřeby si vždy a každému postěžovat, jak to máme těžké.


Stanislav Kolíbal / Bývalé nejisté tušené / kurátor: Dieter Bogner / Česko-slovenský pavilon na 58. ročníku Mezinárodního bienále výtvarného umění v Benátkách / Benátky / 11. 5. – 24. 11. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *