Artalk.cz

Festival m3 / Umění v prostoru představuje vystavující umělce a instalace

Mezinárodní sochařský Festival m3 / Umění v prostoru promění krajinu Prahy 8 a 9 v okolí toku říčky Rokytky. Třetí ročník nese téma biotop.  Na odcizení člověka s přírodou upozorní dvanáct děl – strom života od laureáta Chalupeckého ceny Jiřího Černického, mlýnské kolo jako symbol roztočeného sledu událostí Petry Hudcové nebo Loskotovo vyschlé koryto řeky. Představí se i rakouský výtvarník Gregor Eldarb. Festival zahájí 29. 5. vernisáž v CAMPu – Centru architektury a městského plánování, kterou doprovodí diskuze s kurátory a umělci. Během tří dnů od 30. 5. do 1. 6. se uskuteční v libeňském Long Islandu a místech výstavy komentované prohlídky pro děti i dospělé a další interaktivní program. Festival potrvá do 30. 9. 2019.

Tématem letošního ročníku festivalu m3 je především zahrnutí přírodních procesů do povahy a struktury díla. Počasí, vlhkost, denní doba, světlo, to vše může vést k postupné přirozené transformaci díla. Skrze díla se festival snaží upozornit na ztrátu citlivosti vůči okolnímu světu. “Polemizujeme s představou světa jako funkčního ústrojí, které je zde primárně k užitku člověka. Snažíme se poukázat na to, že jsou to právě trivializace a utilitarizace světa, které vedly k významným změnám zemského ekosystému,” prozradil kurátor výstavy, Tomáš Knoflíček.

Do intervencí se zapojí třináct umělců, kteří vytvoří a představí dvanáct děl. Uplatňují přitom metody přesahující hranice tradičního sochařství ve veřejném prostoru, jako jsou performance, pohyblivý obraz, instalace, zvuk i text. “Umělci se nejčastěji vyjadřují prostřednictvím trojice základních, vzájemně se prostupujících komunikačních kanálů, které si dovolím nazvat pojmy temporalita vs. interakce, kolonizace přírody a manipulovaná příroda. Zástupcem prvního kanálu je projekt Oldřicha Moryse (*1983), jenž navíc pracuje s archetypem umělce-sochaře, přetvářejícího beztvarou hmotu na artefakt. Jeho úsilí je ale v daném případě natolik neodbytné, že končí až ve chvíli, kdy se blok kamene přemění v pouhý písek. Z druhé připomeňme projekt Dana Hanzlíka (*1970), který symbolicky, prostřednictvím audiopřenosu, osvobodil energii říčky Rokytky svázanou nepřirozeným urbanistickým řešením Elsnicova náměstí,” říká Tomáš Knoflíček. Do třetí kategorie řadí druhý kurátor výstavy, Libor Novotný, realizaci Jiřího Černického (*1966), jehož “„deštný strom“ je nejen připomínkou umělosti stále více pronikající do našich životů, ale i poctou vodě, jako původu všeho živého na planetě.” Zatímco běžný strom vláhu především jímá, strom Jiřího Černického reaguje přesně naopak, tedy v době sucha z něj prší.

Rakouský výtvarník Gregor Eldarb (*1971) se dlouhodobě zabývá uměním ve veřejném prostoru. Ve své tvorbě se věnuje spektakulárním urbanistickým vizím, které proměňuje v nezapomenutelné strukturální modely. “Ve své práci (videu) představuju myšlenku přirozeného sebegenerujícího procesu, který vytváří formu nezávisle na lidském zásahu,” říká Eldarb. I slovenského umělce, Jaroslava Kyšu (*1981), lákají intervence ve veřejném prostoru. Ve svém díle se zříká role tvůrce díla a svěřuje ji silám, nad nimiž nemá žádnou moc. Do prostoru parku umisťuje monumentální kvádr ze sochařské hlíny a nechává ji na pospas vnějším podnětům, jako zásahy kolemjdoucích, jejich dotyky, rýpance i výraznější intervence. “Otiskem v tomto hliněném díle se pokoušíme negovat naši konečnost. Postupem času ale začne hlína i s otisky opadávat a měnit se na prach,” vysvětluje Kyša. Finalista Chalupeckého ceny 2012, 2014 a 2017, Richard Loskot (*1984), reaguje na dříve anomální vysychání toků instalací dlažby, která tvarem a strukturou připomíná říční podloží, jež v důsledku sucha krakeluje. Na důsledky globálních změn klimatu však poukazuje i materiál, z něhož je instalace zhotovena. Jeho významnou součástí jsou odpadní suroviny energetického průmyslu, které Loskot cíleně recykluje (popílek, struska). Projektem Princip vepřovice tematizuje Eliška Perglerová (*1987) pasivitu a odevzdanost a nezájem vzít věci do vlastních rukou. “V Libni mě fascinuje rychlost výstavby tzv. gated communities a pasivita, se kterou ji přijímáme a necháme se utlačovat. Snažím se najít princip, jak ve spoluobčanech vzbudit chuť utvářet veřejný prostor, dělat věci společně, spontánně a nebát se si přitom trochu ušpinit ruce. Volím proto starou techniku stavby z nepálených cihel, protože její náročnost nespočívá ve zručnosti, ale ve vůli a kreativitě, na které si dnes jinak těžko najdeme čas,” prozradila Perglerová. Kulturní družstvo cosa.cz, které tvoří dvojice architektek Barbora Šimonová (*1982) a Markéta Mráčková (*1985), odehrají v rámci festivalu živé hudební vystoupení. Jejich fiktivní alter ego Šimon Mráček spolu s Jedůvkou představí zhudebněnou sérii příběhů z budoucnosti. Jedinou hmotnou stopou po koncertě bude velká kupa dřeva, která bude využita na zátop. Instalace Petry Hudcové (*1976) odkazuje k jednomu z nejstarších vynálezů – kolu, který symbolicky reprezentuje výchozí podnět roztáčející se spirály událostí, na jejichž konci nalézáme dnešní zneužívání přírodních zdrojů a život na dluh. Ostravský umělec Martin Kubica (*1987) buduje uprostřed města dočasné rezervace pomocí mobilních plotů. Za dobu, po kterou zde budou ploty nainstalovány, lze těžko očekávat návrat přírody do oplocených těchto míst.  “Předpoklad je takový, že na místo přírody tu vzniknou odpudivé prostory, které poskvrní odpadky,” říká Libor Novotný. Jako stroj na zážitky se na první pohled tváří i umělé zemětřesení Rudolfa Samohejla (*1987), opak je ale pravdou. Jedná se o instalaci, která na omezeném prostoru simuluje jeden z nejpůsobivějších přírodních úkazů. Na stav odcizení člověka a přírody reaguje Adam Vačkář (*1979) rozmístěním několika objektů do městské krajiny. Autor jimi vyjadřuje intuitivní úzkost z manipulace přírody člověkem a upozorňuje na hrozbu technického metabolismu města, pohlcujícího veškeré zázemí i okolní divočinu.

Doprovodný program

Festival nabídne návštěvníkům komentované prohlídky s kurátory pro děti i dospělé, hudební program, možnost stát se spoluautorem děl Elišky Perglerové a Jaroslava Kyšy. Procesuální dílo Oldřicha Moryse bude zase na místě tvořené sochařem / performerem od 30. 5. až do doby, kdy se z pískovce stane písek.

30. května

16:00 –  komentovaná prohlídka s kurátory, vychází se z nám. OSN, Praha 9
18:00 – 22:00 – festivalová vernisáž na Long Islandu
20:00 –  DJ St. Jakob

30. května – 1. června – během těchto dvou dnů budou moci návštěvníci přímo zasáhnout do tvorby děl

12:00 – 18:00 – Eliška Perglerová: Princip vepřovice, místo: Long Island, Libeň
12:00 – 18:00 – Jaroslav Kyša: Kdokoli se může stát čímkoli, místo: Park u ulice Sokolovská: 50.1097403N, 14.4944892E

1. června

14:00 – komentovaná prohlídka pro děti s Adamem Vačkářem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *