Artalk.cz

Pavel Piekar: Potřebujeme diskuzi o roli Národní galerie

Rozhovor s předsedou odborové organizace NGP a spolku sdružení SČUG Hollar Pavlem Piekarem byl domluvený již na začátku dubna, k jeho realizaci však došlo až po Velikonocích, kdy už byla Národní galerie Praha v centru sledovanosti kvůli náhlému odvolání generálního ředitele Jiřího Fajta. Odboráři následně vydali prohlášení, kde s odvoláním – na rozdíl od odborné veřejnosti – souhlasí a doplňují seznam prohřešků ředitele. Rozhovor, který vedla Anežka Bartlová, se tedy nemohl tomuto tématu vyhnout, přesto je věnován také současnému postavení grafiky v uměleckém provozu a obecnějším otázkám fungování profesních spolků a odborů v kultuře.

Stanislav Kolíbal, Bývalé, nejisté, tušené, Česko-slovenský pavilon na Mezinárodním bienále výtvarného umění v Benátkách, foto: Martin Polák

Ve vaší pracovně vidím, že se věnujete aktivně grafice – zejména linorytu –, studoval jste ale Fakultu stavební ČVUT, byl to dobrovolný výběr?

Studoval jsem ještě před revolucí, výběr vysoké školy tedy ovlivnilo to, že jsem ve třeťáku na gymplu počmáral Gustáva Husáka. Nic hrozného, taková blbost, ale bylo to v roce 1977 a nakonec jsem dostal trojku z chování a na rok podmínečné vyloučení. Sám jsem se potom neodvážil hlásit na nějakou uměleckou školu a zkusil jsem raději Fakultu architektury ČVUT. Tam mě sice nevzali, nakonec jsem byl ale přijat na odvolání na Fakultu stavební. Jelikož jsem celkem disciplinovaný, tak jsem to nakonec dostudoval, i když mi to úplně nevyhovovalo, ale zároveň jsem chodil celou dobu souběžně, nejprve v Táboře a potom u manželů Hladíkových, na soukromé hodiny kreslení. A jsem vlastně zpětně vděčný, že to takto dopadlo, protože nejsem příliš zatížený školní výukou umění, sledováním trendů, módy a různých směrů. Já jsem si tak mohl jít svým směrem…

A který směr to byl?

Říkal jsem si, že až budu mít dostatečně zvládnutou techniku, až ucítím, že mám na to být umělcem, tak si vyberu nějakou současnou vlnu a tou se nechám nést. Když jsem pak do toho bodu došel, tak jsem zjistil, že nic z toho současného mi nevyhovuje a vrátil jsem se k tomu, co mě vždycky inspirovalo nejvíc: to je konec devatenáctého a začátek dvacátého století. A to mě pak přivedlo samozřejmě i k baroku a renesanci…

Jste zároveň předsedou profesního spolku grafiků Hollar. Grafika je dlouhodobě spíše podceňované a služebné médium – jak se Hollar staví k této marginalizaci?

Tady je asi potřeba zmínit historické souvislosti: Hollar vznikl v roce 1917 a docela rychle, už za první republiky, si vybudoval dobré jméno, vedle například Umělecké besedy. Dalším obdobím, kdy byla grafika respektovaným médiem, byla sedmdesátá léta. Zlom směrem k marginalizaci začal asi na konci devadesátých let. Dneska je to určitě spíše marginalizované médium, ale myslím, že tomu výrazně přispívají programy našich výstavních institucí. Národní galerie, například, má skvělou sbírku kresby a grafiky, ale nemá stálou expozici, kde by ji prezentovala. Byl bych rád, kdyby se tato situace změnila, ale hlas Hollaru momentálně zas tak silný není. Ale máte pravdu, grafika je často vnímaná hlavně jako ilustrace do knihy. Také tu ale existuje už druhá generace grafiků, kteří ji vnímají jako samostatné médium. Já například chápu svoje grafiky jako nástěnné závěsné obrazy: ideální místo je pro ně na zdi, aby bylo možné je vnímat s dostatečným odstupem.

A jakou pozici k současnému stavu zaujímá Hollar?

Snažíme se o oživení grafiky. Za poslední čtyři roky jsme přijali dost nových členů a jsou mezi nimi i umělci mezi dvaceti a třiceti roky. Také bychom chtěli upravit dramaturgii pořádání výstav u nás v Hollaru. Aktuálně je nás sto šedesát aktivních hollaristů, takže bychom chtěli dělat kolektivní výstavy, musíme ale pro to najít dostatečně velký prostor, což se nám daří zatím spíš mimo Prahu. Úkolem výboru je hledat prostory, kde by bylo možné vystavit kolem sta grafik.

Nejsem si jistá, jestli to je ta správná cesta k zapojení grafiky do provozu současného umění, tak abyste se dostali z pozice na okraji zájmu. Myslím, že by bylo asi spíše potřeba vystoupit ze své komfortní zóny a vystavovat s dalšími médii, se současnými kurátory a umělkyněmi a umělci…

Možná máte pravdu. Proto jsem rád, že děláme tenhle rozhovor; kdyby někdo z mladých kurátorů měl chuť s námi spolupracovat, my budeme jen rádi! Letos bychom se rádi sešli se zástupci Mánesa a Umělecké besedy a společně něco vymysleli. Protože jakkoliv jsou tyto tři spolky trochu na okraji, tak pořád jde o skoro tři sta českých umělců, kteří by měli dostat více prostoru.

Pavel Piekar ve své pracovně. Foto: Anežka Bartlová

Přesuňme se teď k současnosti. Sedíme tu ve vaší kanceláři správce budov Národní galerie Praha (NGP) na Hradčanském náměstí, kde ale působíte zároveň jako předseda základní odborové organizace. Jak odbory v NGP fungují a co vlastně znamená být jejich předsedou?

Vést odbory znamená, že musíme vždycky najít kolektivní rozhodnutí, minimálně výboru, který má aktuálně pět členů. Každá příspěvková organizace má zákonem stanovená pravidla hry, podle nichž se musí chovat k zaměstnancům, informovat je o tom, co se v instituci děje. Ale – podle toho, co slyším od ostatních předsedů odborů v příspěvkových organizacích Ministerstva kultury ČR – bohužel často ředitelé zaměňují svěřenou funkci za řízení své vlastní firmy… A odbory jsou tu podle mě od toho, aby hlídaly dodržování zákonem daných pravidel hry. To samozřejmě souvisí i s ekonomicko-správními věcmi, platy atp. Například když generální ředitel dostane z ministerstva kultury finance na doplacení tarifní složky některé části zaměstnanců a neudělá to, tak je to případ, který odbory musí řešit.

Když mluvíte o tom, že hlídáte hru podle pravidel, snažili jste se někdy změnit třeba samotná pravidla, nějak tlačit na jejich proměnu?

To si asi nerozumíme. Pravidla jsou dána zákoníkem práce a kolektivní smlouvou. Ta se uzavírá většinou na tři nebo čtyři roky. Pak přijde doba, kdy si jak odbory, tak i zaměstnavatel chtějí prosadit nějaké mírné změny a podepisuje se nová smlouva…

Kolik zaměstnanců NGP je v odborech?

Aktuálně relativně málo – zastupujeme asi 30 zaměstnanců, to znamená asi kolem 15 % zaměstnanců NGP.

Proč tak málo?

Myslím, že odpověď má dvě části: jednak při personálních obměnách za poslední čtyři roky odešlo mnoho lidí, kteří v odborech byli. Druhá věc je, že se teď uzavírají smlouvy s většinou zaměstnanců pouze na rok. A takoví lidé nemají čas ani potřebu se do odborů přihlásit.

Našla jsem prohlášení Jiřího Fajta, kde reaguje na vaše prohlášení k jeho odvolání (k němuž se dostaneme vzápětí). V něm se bývalý generální ředitel vyjadřuje k tomu, jak jste se stal předsedou odborové organizace. Doslova tam říká: „Navíc jejich předseda, správce budov na Hradčanském náměstí, p. Piekar, se do čela odborů nechal zvolit, aby nemohl být postižen za své flagrantní kázeňské selhání“. Můžete to nějak okomentovat?

Tuto reakci jsem zatím nečetl, takže na to reagovat teď nemůžu. Přiznám se, že ani přesně nevím, kdy jsem byl zvolen předsedou odborů v NGP – myslím, že to bylo v roce 1995. Bylo to na schůzi, kde bývalý předseda na funkci rezignoval a někdo z pléna mě navrhl, následně jsem byl zvolen. Na tomto setkání Jiří Fajt, ačkoliv tehdy byl zaměstnancem Národní galerie, zcela jistě nebyl.

Kolik členů měly tehdy odbory?

Tak přibližně 35 % všech zaměstnanců.

Pojďme teď trochu blíž k prohlášení, které s vaším podpisem odboráři NGP poslali médiím a v němž kritizujete Fajta za další věci týkající se vnitřního fungování. Nikdy předtím jsem žádné prohlášení odborové organizace NGP v médiích neviděla – co se změnilo? Cítíte se v současnosti silnější než dříve?

Nemyslím, že odbory jsou od toho, aby něco medializovaly. Za posledních dvacet let jsme vydali jen jedno prohlášení, a to před pěti lety, kdy jsme kritizovali způsob jmenování generálního ředitele tehdejší ministryní kultury Alenou Hanákovou. Tam tehdy nešlo o Fajta osobně, ačkoliv on byl tím jmenovaným ředitelem, ale o jednání ministryně. A v současnosti jsme pak reagovali na to, že v uplynulých dnech vyšla velká spousta různých petic, prohlášení podpory i demonstrace, a nám přišlo důležité, aby se tato část odborné veřejnosti dozvěděla také něco o vnitřním fungování instituce.

I tady přece byla ale argumentace většinou stočená na kritiku způsobu odvolání a jeho zdůvodnění, nikoliv pouze na podporu Jiřího Fajta, nebo tomu bylo jinak?

Naše prohlášení bylo reakcí hlavně na to, jak některé články popisovaly situaci v Národní galerii. Pokud část kulturní veřejnosti správně kritizuje korupční jednání politiků a najednou jim nevadí, že Jiří Fajt sám sobě napíše odměnu před milion – hlavně v konfrontaci s výší našich platů a odměn –, tak nám to vadí velice.

Vy jste ale v prohlášení kritizovali především personální politiku generálního ředitele, a to zejména u pozic, které nejsou navenek vidět: účetní, ekonomický ředitel a podobně…

Jenže ekonomicko-správní ředitel takto velké instituce je vlastně druhá nejdůležitější osoba po generálním řediteli. A na tomto postu se vystřídali čtyři lidé za čtyři roky. Z toho ve třech případech si mezi sebou ani nepředali celou agendu, to je pak katastrofální. V mých očích je problém také to, že poslední ekonomicko-správní ředitel [Vladimír Mallát – pozn. aut.] nemá potřebné vzdělání.

Vidíte nějaké systémové nebo strukturní řešení? Je něco, co by se dalo změnit tak, aby příští ekonomicko-správní ředitel/ka vydrželi déle? Nebo je to podle vás otázka špatného výběru?

Myslím si, že jednou se ve výběru splést můžete, ale čtyřikrát za sebou značí problém jinde. Podle mého názoru jde především o to, aby byly respektovány kompetence a rozhodnutí takového ředitele, a to i ze strany generálního ředitele. Jinak odejde po čase asi každý.

Otto M. Urban – Marek Škubal – Martin Mulač a Pavel Piekar (vpravo) při zahájení výstavy Tváří v tvář – Hollar, 2018. Foto: Jan Veselý

Další věcí, kterou jste kritizovali v prohlášení, byly platy. Například i to, co jste už zmínil – totiž že Jiří Fajt dostal z Ministerstva kultury ČR peníze na tarifní platy některých zaměstnanců, k nimž se peníze podle vás ale nedostaly. Jak úspěšní jste ve vyjednávání výše platů?

Odbory mají dostávat od vedení instituce informaci pouze o tom, kolik lidí je v které platové třídě, respektive které pozice jsou do jednotlivých tříd zařazeny. Například, že kurátor konkrétní sbírky je v platové třídě 12… a takovéto informace jsme za poslední čtyři roky nedostali. Obecně je pak možné říct, že problém je i kulturní politika státu, tedy kolik má která platová třída dostávat peněz. To vyjednávají celkově odbory pracovníků v kultuře a je pravda, že za posledních několik let se platy lehce zvýšily, další změna tabulky platových tříd by prý měla přijít z ministerstva letos.

Když jste narazil na roli Odborového svazu pracovníků v kultuře a ochraně přírody (OSPKOP), jaká je jejich pozice vůči ministerstvu?

Paradoxně právě ministr kultury Antonín Staněk (v době publikování rozhovoru již v demisi – pozn. red.) je prvním za pětadvacet let, kdo už dvakrát svolal setkání předsedů odborových organizací. Takže teď dialog probíhá – další setkání má proběhnout v červenci – ministr se nám tam bude zpovídat z toho, co plní a neplní.

A jaké cíle máte?

Cíl je poměrně jasný – po kontrole a auditu jednotlivých institucí by mělo dojít k navýšení rozpočtu příspěvkových organizací. A to jak v provozní části, tak i co se týče peněz na mzdy. Dále je potřeba nastavit nějaký horizont mandátu ředitelů příspěvkových organizací. Například na šest let, jako je tomu často v zahraničí. A spolu s tím souvisí samozřejmě i potřeba doplnit jasné podmínky odvolání.

Pokud bude ministr kultury vypisovat nové výběrové řízení na generálního ředitele NGP, jak slíbil, je něco, co byste k tomu chtěl dodat?

Myslím, že je otázkou, zda by v komisi neměl zasednout zástupce odborů NGP. A je také důležité, aby nový ředitel zastupoval co nejširší spektrum umělecké scény u nás. Navíc by výběrovému řízení měla předcházet debata o roli Národní galerie. O tom, co od ní chceme, co očekáváme a jaký je vůbec mandát ředitele.

V rámci své práce tady v NGP máte na starosti také československý pavilon v Benátkách. Jak to tam letos vypadá?

Já mám na starosti budovu samotnou, nikoliv instalaci. Na to jsou v galerii jiní. Já přijíždím do Benátek pouze na dobu, kdy je potřeba připravit vše na instalaci, a pak odjíždím. Ale podle toho, co jsem měl možnost sledovat, se letos vše daří podle plánu…

A v jaké kondici je pavilon?

V Benátkách je to složitější: budova pavilonu se používá na osm měsíců v roce a potom je na čtyři měsíce zavřená, proto potřebuje jinou údržbu než celoročně využívaná budova. Pravidelná údržba tam je poměrně dostatečná. Jiná otázka je pohled do budoucna – československý pavilon totiž patří k těm, které zatím nemají klimatizaci – jde především o chlazení v létě. Pavilon byl ve třicátých letech budován s tím, že se počítalo, že pod světlíkem bude vždy napnutá plachta, která by prostor pavilonu částečně ochladila. Nicméně ve třicátých a čtyřicátých letech bylo bienále otevřené v jiné roční době – nikoliv přes celé léto. Navíc je poslední dobou léto opravdu horké, a to je pak v pavilonu – pokud tam umělec nechce natáhnout látku – třebas i 35 °C. Otázkou teď je, kdy se bude realizovat projekt rekonstrukce, který už máme připravený – zda za dva roky, nebo třeba za pět let. Teď je potřeba, aby jej schválila Slovenská národní galerie a obě ministerstva kultury.

Jestli tomu rozumím dobře, tak česká strana tedy zařizuje vše kolem samotného pavilonu a má na starosti také pravidelnou údržbu a Slovenská národní galerie musí vše schválit a zaplatit polovinu?

Ano, my navrhneme rozpočet a ten se potom diskutuje s oběma ministerstvy. Cesta ke shodě je samozřejmě v tomto rozložení delší a pomalejší, ale o to cennější, a já si na komunikaci se Slovenskou národní galerii vůbec nemůžu stěžovat. Československý pavilon je jedna z posledních společně sdílených věcí, což je krásné. A to ostatně oceňují i v samotné Itálii.


Pavel Piekar (*1960) je umělecký grafik pracující s technikou barevného linorytu. Vystudoval Fakultu stavební ČVUT, kterou absolvoval v roce 1983. Od roku 1990 působí v Národní galerii Praha jako správce objektů a zároveň předsedá odborové organizaci NGP. Od roku 2015 je také předsedou Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Má za sebou množství výstav v České republice i zahraničí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *