Artalk.cz

Nejistá existence (foto: autor neznámý)

V Muzeu hlavního města Prahy jsou právě k vidění dvě výstavy, které se zabývají vizuálním obrazem a každodenními předměty, které souvisejí s chudobou ve městě. Zatímco Chudá Praha. Lidé – místa – instituce (1781–1948) hledí do minulosti, autorská výstava Epose 257 nazvaná Dýmová hora zkoumá podmínky a skutečnost současného bezdomovectví. O obou výstavách píše v následující recenzi Tereza Rudolf, kterou zajímalo, jak kurátoři a autoři výstav k tématu přistoupili a zdali jsou také dostatečně pozorní k jeho kontextu.

Epos 257, Dýmová hora

Nejistá existence (foto: autor neznámý)

„Drahá Praho!“ četla jsem již několikrát na reklamních plochách v metru a přemýšlela, jaká sociální kampaň za dostupné bydlení by to mohla být. Po návštěvě webu inzerovaného pod zvoláním přišlo vystřízlivění, jedná se o developerský projekt výstavby bytů v dojezdové vzdálenosti od stále předraženější Prahy. Levné však samozřejmě také nejsou. Prezentace čistým textem, poutavou hláškou, která každému evokuje to, co je mu blízké, se v poslední době osvědčuje a objevuje stále častěji i z důvodu ucpání reklamních kanálů bahnitým tokem levných a rychlých obrazů. Na opačnou notu vsází výstava Chudá Praha v Muzeu hlavního města Prahy, kurátorovaná Janou Viktorínovou, která prezentuje pomocí reprodukcí dobových fotografií jednu z tváří Prahy v druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Nelze říci, že jde o tvář odvrácenou. Kurátorka se snažila podívat na fenomén chudoby z více (vizuálních) úhlů a prezentuje tak kromě fotografií i architektonické plány josefínských institucí nebo půdorysy nouzových obydlí či karikatury a dobové narážky na nepoměrnou situaci chudých a bohatých v denním tisku. Ve velikostně stejné místnosti o jedny dveře dál se vedle tradičně – a i v duchu stálých sbírek muzea – provedené výstavy ukazuje práce a současně osobnost Epose 257. Výstava Dýmová hora, kterou s umělcem připravil kurátor Tomáš Pospiszyl, je příkladem muzeálního či archivního přístupu na půdě muzea, což trochu mění výchozí podmínky pohledu na archiv z pozice současného umění. Ovšem i tak, nebo právě proto, působí svěžejším dojmem nežli Chudá Praha.

Výstava o chudobě (respektive její vizuální reflexe, což se bohužel nikde dostatečně nezmiňuje) je organizovaná způsobem „co krok to exponát“ – nebo soubor exponátů doplněných o doprovodný text. Vystaveny jsou především reprodukce fotografií od neznámých autorů, ale i portrétní olejomalby či krajinomalby a drobnější dobové předměty denní potřeby nebo předměty související s pouličním přivýdělkem. Přidělený prostor nemůže ambicím výstavy, která by chtěla nejen prezentovat, ale i v souvislostech interpretovat archivní materiály z období více než sta let, zdaleka stačit. Návštěvníci muzea jsou tak spíše konfrontováni s obrazovým materiálem podobným způsobem jako návštěvníci zoo. Skrze drobná okénka unifikovaného černého rámování fotografií koukají do minulosti na sobě cizí lidi i situace. Mohou si zvědavě prohlížet vyfocené kuriozity typu „mobilní penál na opilce“ (proutěný koš na voze pro manuální ovládání), oblouk pod mostem označený jako napraží hotelu „Díra“, portrét proslulé prostitutky Toničky, fotografie chovanců pražské vychovatelny v Libni při učení a jiných činnostech a v největší míře samozřejmě nejrůznější dočasné stavby a nouzová přespávání.

Pohled do výstavy Chudá Praha

Soubory vybraných černobílých fotografií reprodukovaných s již integrovanou bíle natištěnou popiskou vždy doplňují texty nestranně popisující konkrétní fenomén nebo přístup institucí k chudým. Vztah textů a fotografií (či dalších archivních dokumentů) samozřejmě není jednostranný, lze však předpokládat, že vizuální materiály jim předcházely. I přesto nejsou texty doplněním vizuální prezentace, ale spíše naopak, obrázky ilustrují texty. Těžko představitelná denní realita, která je na výstavě srovnávána se současným (stejně nesnadno představitelným) bezdomovectvím, však v kontextu průvodních textů a dobových vtipů či karikatur ztrácí sociálně-etický rozměr a stává se spíše ilustrací dávno minulé éry nežli mostem k pochopení současnosti. Právě zde se projevuje nedostatek prostoru v rámci koncepce, která by si zasloužila daleko lepší vysvětlení na otázku „proč“. Výstava totiž především ukazuje a popisuje, hromadí fakta či topografická znázornění. Neříká však dostatečně, z jakých důvodů k situaci docházelo a co byl dobový kontext tehdejší chudoby a jak se liší od sociálních otázek dnešní doby. Zobrazení chudinských chatrčí tak bez další interpretace jednoduše sklouzavá k sudkovské poetice malostranských dvorků.

Vedlejší výstava Epose funguje daleko lépe ve smyslu přiblížení života skutečných lidí na konkrétním místě. Dramaturgické rozhodnutí prezentovat výstavy paralelně mohlo dokonce uvolnit pole výstavě Chudá Praha, kde se nemusely edukativním způsobem odklopných tabulek ukazovat fotografie současného provizorního bydlení bezdomovců. Na druhou stranu měl Tomáš Pospiszyl jednodušší výchozí postavení ve formě představení známé streetartové postavy a umělce, kterého se zhostil způsobem sobě vlastním, a sice současně archivním. Asi největší část sálu zabírá od podlahy vzhůru muzeální vitrína, kde se prezentují nálezy z Eposových výprav. Diváci si je jednoduše spojují s prostředím, s nímž se seznámili v úvodním videu promítaném proti vstupu do výstavy, na němž se návodně a prostřednictvím ponuré atmosféry pálí kabely, aby z nich bylo možné snadno vypreparovat drahé kovy a odnést je do sběru. Roztříděná a očíslovaná změť součástek je pro návštěvníky jednoduchým odkazem k tomu, co viděli nebo uvidí o podlaží níže v expozici doby bronzové. Zbytek místnosti za velikou vitrínou tvoří topografie mapovaného území, doplněná o sebrané příběhy a popisy místa od tamních dlouhodobých obyvatel. Nadbytečným artefaktem, ale v případě formy výstavy, která se účinně maskuje do hávu muzeality, je i trojrozměrná mapa – příznačně podobná podpůrným plochám elektrických vláčků – oblasti kolejišť a opuštěných, zelení zarostlých, drážních prostor v oblasti za Nákladovým nádražím Žižkov.

Pohled do výstavy Chudá Praha

To, co je na výstavě Dýmová hora možné brát jako dobře vypočítanou a zároveň nabízející se uměleckou licenci práce s institucí, působí o dveře dříve jako již přežitý postup. Když Epos 257 vytavuje vyprecizovaný polystyrenový model oblasti za nákladovým nádražím, který se svou nadbytečností stává uměleckým artefaktem a nikoliv vědeckou pomůckou, jde o vědomou hru s mocí obsaženou ve vlastnictví vědění. Když se však podobným způsobem bez možnosti relativizace prezentovaných faktů vystavují i fotografie z přelomu minulých století, je na místě se ptát, jestli si muzeum nebere příliš těžké téma nebo jej nevykládá banálně. Při práci s dobovou fotografií by jistě dávalo velký smysl ptát se a divákům vysvětlit, za jakým účelem byly ty které fotografie pořízeny. Protože zatímco některé mohly být podobně jako v rámci amerického šetření Hospodářské bezpečnostní správy (Farm Security Administration) pořízeny na zadání úřadů, jiné mohly vzniknout náhodně rukou cvakajících poloprofesionálů a další za účelem propagace výchovných nebo léčebných institucí. Výstava Chudá Praha však s fotografií pracuje jako s objektivním důkazem, aniž by tento přístup vysvětlila, natož položila otázky po motivacích vzniku fotografií. Je to paradoxní, neboť právě na konci výstavního kolečka se dočteme kritiku vůči zneužívání fotografií dokumentujících extrémní podmínky přežívání v rámci metropole politickým aparátem nastoupivším po roce 1948.

Výstava je tak spíše konstatováním již známého s množstvím zajímavých detailů typu „věděli jste, že“, které si osobně užívám a jejich jednoduchý výklad v doprovodných textech oceňuji. Na druhou stranu i po zhlédnutí výstavy stále nevím, kde se všichni ti lidé vzali a proč do Prahy přišli. Nebo proč jim jejich zaměstnavatelé stavěli dělnické satelity až po delší době? Nebo již v Praze žili a dostali se tak jako dnes mnozí do prekérní situace? Jakou roli skutečně hrála šlechta a státní instituce, které výstava prezentuje v jejich zrodu? Pokud dokumenty prezentují nejnuznější formy přežívání, v jakém standardu žila střední třída? To vše je načaté skrze fotografie a načrtnuté na řadě plánků reflektujících nevelké obytné prostory nuzných domků, souvislosti jsou ale nedořečené. Eposův příběh z tohoto duelu vychází jako daleko přístupnější a lidštější uchopení chudoby a života na okraji v rámci Prahy, a to i přesto, že ani jeho fotografie se nevyhnou estetizaci zpustlosti.

Epos 257, Dýmová hora

Chudá Praha. Lidé – místa – instituce (1781–1948) / kurátorka: Jana Viktorínová / Muzeum hlavního města Prahy / Praha / 17. 4. – 25. 8. 2019

Epos 257 / Dýmová hora / kurátor: Tomáš Pospiszyl / Muzeum hlavního města Prahy / Praha / 17. 4. – 30. 12. 2019

Foto: archiv Muzea hlavního města Prahy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *