Artalk.cz

Poválečná architektura – společenský i výstavní fenomén

Poválečná architektura a její reflexe se objevuje čím dál častěji i v prostorech současných českých galerií a muzeí. Ne náhodou tomu tak je právě ve chvíli, kdy je mnoho staveb postavených v době minulého politického režimu ohroženo demolicí nebo necitlivou přestavbou. Kontext a současnou situaci přibližuje v následujícím příspěvku historička architektury Klára Brůhová, která navštívila dvě aktuální výstavy věnované poválečné architektuře: Sluneční město. Architektonické dědictví z let 1968–1989 v ústeckém Hraničáři a ICONIC RUINS? Poválečná socialistická architektura zemí V4 v Galerii Českých center.

Urbanistická studie přestavby centra Ústí nad Labem, 1978. Foto: Tomáš Lumpe

Poválečná architektura – společenský i výstavní fenomén

Transgas, Máj, Hotel Praha, obchodní centrum Ještěd v Liberci, dejvická telefonní ústředna, mazutová výtopna na Invalidovně, Omnipol, Kotva. To jsou jen některé příklady staveb, které v nedávné době rozvířily vášnivé diskuse na téma adaptací a památkové ochrany poválečné architektury. Jednotlivé kauzy měly různé vyústění. Za kulturní památku se těchto budov zatím podařilo prohlásit jen minimum (např. pražský OD Máj, nejnověji OD Kotva), a tak jich většina prodělala radikální přestavbu (Omnipol v pražské Nekázance, Albatros na Národní třídě, Motokov na Pankráci, Merkuria v Holešovicích ad.) nebo podlehla demoličním četám (např. obchodní dům Ještěd v Liberci, dejvický Hotel Praha, Dům dětí na Pražském hradě, dejvická telefonní ústředna, karlínská „Mazutka“, nejaktuálněji pak vinohradský Transgas).

I přesto, že demolice a radikální přestavby zatím bohužel převažují, je možné si udržovat i jistou naději, a to především z rostoucího zájmu veřejnosti i množství akcí, které jsou na obranu poválečných budov pořádány. V projektech, jejichž cílem je popularizace i širší společenská osvěta, se angažují jak akademici a odborníci přesvědčení o kvalitě této architektury, tak občanské iniciativy a uskupení lidí, kteří si začali uvědomovat její poetiku a jedinečnost. Aktuálně se tématu věnuje hned několik výstav probíhajících po celé České republice – například Galerie výtvarného umění v Chebu připomíná a tematizuje dnes již neexistující Hotel Praha, Česká centra ve svém výstavním prostoru v Rytířské ulici na Starém Městě pražském mapují ikonické stavby celé Visegrádské čtyřky a ústecký Hraničář hostí projekt Sluneční město zaměřený na „architektonické dědictví z let 1948–1989“. Zmínit lze i Stavební fakultu ČVUT, která se prezentuje výstavou a webovou platformou Hmotnost, jež mapuje umělecké intervence vzniklé v rámci poválečné výstavby dejvického kampusu.

Umění ve službách architektury

Galerie Hraničář v Ústí nad Labem uchopila – pod kurátorským dohledem Martiny Johnové a Ladislava Zikmunda-Lendera – téma poválečné architektury ve velké šíři: od nerealizovaných projektů přes existující architekturu a její kulturní hodnoty až po otázku demolic poválečných staveb. I přesto není výstava Sluneční město. Architektonické dědictví z let 1968–1989 nikterak zahlcující. Důvodem jisté odlehčenosti může být zvolený kurátorský přístup, který se do značné míry odlišuje od dosavadního pojetí architektonických výstav a podobných osvětových projektů v našich končinách. Většina odborně-popularizačních akcí zprostředkovávajících téma poválečné architektury se totiž zatím zabývala především vyprávěním příběhů staveb či jejich tvůrců, prezentacemi fotografií a plánů, případně popisem někdejšího i dnešního stavu daných objektů a slovní interpretací jejich jedinečnosti, kvalit a kontextu. Zmíněná cesta je pochopitelně naprosto legitimní a jako první krok k osvětě a edukaci širší veřejnosti ve věci dříve nepříliš populárního tématu je více než vhodná. Sluneční město však ukazuje, že tento první krok už možná máme za sebou a na získaných základech lze stavět méně polopatické koncepty.

Pohled do výstavy Sluneční město. Architektonické dědictví z let 1968–1989 v Galerii Hraničář. Foto: Tomáš Lumpe

Kurátoři totiž omezili svou elokvenci na to nejdůležitější a vlastní jádro projektu založili především na možnostech, které skýtá prostor výstavní síně a spolupráce se sbírkotvornou institucí – Muzeem města Ústí nad Labem. Provázanost s ústeckým muzeem umožnila zápůjčky několika uměleckých děl realizovaných původně pro interiéry či exteriéry poválečných staveb, později demontovaných a nyní uskladněných v depozitářích. Návštěvník Hraničáře je tak postaven do bezprostředního kontaktu s originálními součástmi poválečných objektů a má možnost přímé konfrontace. Jakkoli bývá často přenesení uměleckých děl z jejich původního prostředí problematické, kurátorům se pro výstavu podařilo vybrat kusy, které změnou kontextu netrpí, ba mohou nabývat nových kvalit a souvislostí. Velmi působivá je například instalace monumentálního sochařského díla umístěného původně na průčelí ústeckého magistrátu – vysoko nad hlavami kolemjdoucích. V novém prostředí se sochařské elementy autorů Evy Kmentové a Olbrama Zoubka dostávají divákovi mnohem blíže, a umožňují mu tak zcela nový zážitek a zkušenost. Fungují prostorověji a stávají se něčím na způsob hapticky apelativní scénografické instalace, kterou si návštěvník může nejen prohlédnout, nýbrž také projít a osahat.

Dobře funguje také výběr prací umělců současné výtvarné scény, který tvoří poměrně velký segment Slunečního města. Tentokrát nejde o artefakty tvořené pro konkrétní stavby nebo veřejný prostor, nýbrž o díla kriticky reflektující aktuální situaci poválečné architektury, její degradaci, zanikání a necitlivé přestavby. Několik stěn Hraničáře například pokrývají velkoformátové ilustrace Jana Šrámka, které zobrazují poválečné stavby bez pozdějších stop záměrné i nezáměrné devastace. Šrámek se svými kresbami pokouší zpřítomnit architekturu tak, jak ji projektanti zamýšleli – v její čisté podobě. V několika případech v prostorách Hraničáře dokonce nechává ožít stavby zaniklé – například telefonní ústřednu v Praze-Dejvicích nebo komplex pražského Transgasu (v demolici od února 2019).

Neverbální kritika aktuálních poměrů je přítomna také v site-specific instalaci Osvícení Vojtěcha Fröhlicha, Ondřeje Mladého, Jana Šimánka a Vladimíra Turnera. Záznam akce z roku 2012 je v galerii k vidění na krátkém videu, které ukazuje noční intervenci na Barrandovském mostě. Akce spočívala v přesměrování lamp osvětlujících reklamní billboard tak, aby vrhaly světlo na betonovou plastiku od Josefa Klimeše. Místo reklamy se tak najednou ze tmy noří socha, která sice vznikala jako inherentní součást mostu, ale postupně byla zastíněna okolním vizuálním smogem. Stejně jako instalace dobových výtvarných děl, i tyto současné práce obohacují návštěvníka o bezprostřední zážitek – a působí možná sugestivněji než sebenaléhavější textový apel. Kurátorům se v Hraničáři velice dobře podařilo využít principy výstavní práce k tomu, aby zdůraznili své, do velké míry společensko-politické sdělení. Tím je především kritika neutěšeného stavu poválečných staveb a upozornění na macešský přístup k tomuto segmentu našeho kulturního dědictví.

Pohled do výstavy Sluneční město. Architektonické dědictví z let 1968–1989 v Galerii Hraničář. Foto: Tomáš Lumpe

„Komunistické domy“ to nemají lehké

Širší pohled na tutéž problematiku pak může poskytnout také výstava ICONIC RUINS? Poválečná socialistická architektura zemí V4 probíhající do poloviny května v Galerii Českých center v Praze. Výstavu připravili kurátoři z České republiky, Slovenska, Polska a Maďarska, kteří se rozhodli představit ikonické i méně známé stavby vzniklé v období 1948–1989 na území celé Visegrádské čtyřky. Jde především o objekty, jimž je vlastní, jak uvádí tisková zpráva, „charakteristický monumentální styl brutalismu (ICONIC) a jejichž současný stav je neuspokojivý a budoucnost nejistá (RUINS)“. Opět se tedy setkáváme s otázkou současné recepce poválečných staveb, možností jejich adaptace a případné ochrany.

Výstava je rozdělena do několika sekcí dle typologie – zmapovány jsou například kulturní, obchodní, vzdělávací, sportovní, zdravotnické, dopravní, správní nebo administrativní stavby, přičemž stěžejní je vždy fotografie daného domu a jakýsi katalogový list, který kromě základních údajů o stavbě prozrazuje i její dnešní stav – autenticitu a využití. Pomocí jednoduchých piktogramů se dozvídáme, zda jde o objekt citlivě adaptovaný, památkově chráněný, či naopak o dům, jehož původní podoba byla ztracena. Prostudováním výstavních panelů lze dojít k závěru, že i mezi těmito „ikonickými“ stavbami je bohužel jen zlomek těch, jež podléhají památkové ochraně. Výjimkou nejsou pochopitelně ani případy demolic, necitlivých radikálních přestaveb nebo chátrajících budov (např. Park kultury a oddechu – Bratislava, SK; Hotel Forum – Krakow, PL; Sanatorium Helios – Štrbské Pleso, SK; Kulturní centrum, Tolna, HU; hokejová hala, Bratislava, SK; Lidový stadion, Budapešť, HU; Supersam, Varšava, PL nebo vlakové nádraží v Katovicích; PL). Je tedy patrné, že i Slovensko, Polsko a Maďarsko se potýkají s podobnými problémy jako my.

Ferenc Bán, Kulturní centrum v Nyíregyházi, 1982. Foto: Tamás Bujnovszky

Částečné vysvětlení této situace nabízí v doprovodném textu k výstavě slovenská historička architektury Henrieta Moravčíková: „Architektura pozdního modernismu představuje pro Slovensko kontroverzní dědictví. Je stále vnímána jako produkt autoritářského režimu a modernistického plánování, kterému v minulosti padly za oběť původní historické struktury. Pro veřejnost je také obtížné pochopit architektonická řešení založená na nových estetických a prostorových pravidlech.“ A obdobnou situaci v Polsku přibližuje i Anna Cymer: „Před deseti lety vycházela jediná opozice proti demolicím mistrovských děl postavených během daného období od nadšenců. Památkáři mohli kvůli zápisu takového objektu na seznam kulturních památek přijít o práci. Dnes si už mnoho Poláků poválečného dědictví váží, avšak architektura socialistické éry stále vyvolává spory. I teď čelí řada objektů hrozbě demolic. (…) Je stále obtížné oddělit architekturu od kontextu doby, ve které vznikla a která dosud vyvolává negativní emoce.“[1]

I u našich sousedů je tedy patrná tatáž svízel, totiž stále přetrvávající rovnítko mezi architekturou a totalitním systémem. Pro velkou část společnosti (a pohříchu i pro řadu odborníků) jsou stavby z 50.–80. let stále jen těmi nabubřelými a nevzhlednými relikty minulého režimu, „komunistickými“ domy, jejichž formu nelze oddělit od doby vzniku. V takové atmosféře pak velmi jednoduše zapadne fakt, že i na pozadí každodenní šedi reálného socialismu vznikaly progresivní architektonické koncepty, z nichž velká část vzešla z architektonických soutěží, kterých se účastnili špičkoví projektanti různého politického přesvědčení; a že řada tvůrců dokázala v omezených podmínkách tehdejšího stavebnictví prosazovat nadstandardní provedení svých vizí – režimu nikoli k vůli, ale navzdory.

Jsem přesvědčená, že naděje poválečné architektury spočívá především v přehodnocení přístupu zatíženého apriorním spojením staveb s politickým režimem a odmítnutí subjektivního kritéria „líbí/nelíbí“, které bývá také velmi často argumentačně uplatňováno, avšak ve věci odborného posouzení památkové hodnoty staveb nemá co dělat.

Pohled do výstavy ICONIC RUINS? v Galerii Českých center. Foto: Anna Pleslová

Komplikované situaci poválečných staveb v České republice by pak výrazně prospěla také systémová změna zaběhnuté praxe ve věci řízení o prohlášení objektů za nemovité kulturní památky. Dnešní pomalá, neefektivní a tváří v tvář silným investorům slabá legislativa vyžaduje čas a řízení se běžně táhnou několik let. Mezi budovy navržené na zápis do seznamu kulturních památek, kterým však dosud nebyla žádná forma institucionální ochrany přiznána, patří třeba Strojimport (podáno 2014 a 2015), plavecký stadion v Podolí (podáno 2011), hotel Intercontinental (podáno 2015), Centrotex (podáno 2016), planetárium (podáno 1996), krematorium v Motole (podáno 2006), studentské koleje v Podolí (podáno 2011) nebo studentské koleje Větrník (podáno 2016). A to jsou pouze příklady z Prahy. Otálení často končí až v době, kdy objektům hrozí radikální přestavba nebo demolice, což je nesmírně nešťastné – pro budovy i pro všechny zúčastněné strany. Stavu věcí neprospívá ani jistá neprůhlednost ministerské agendy, která podané návrhy nezveřejňuje, čímž celou věc dělá ještě dobrodružnější.

Klíčovým nástrojem odborné veřejnosti v boji proti soustavnému zanikání, přestavbám a demolicím naší poválečné architektury tak je především zvýšení povědomí o její rozmanitosti, vrstevnatosti a neoddiskutovatelných kvalitách. Výše zmíněné výstavy a iniciativy ukazují, že řada akademiků, kurátorů a historiků tento úkol přijala za svůj. Zbývá, aby se přidala také exekutiva.

[1] Citace – původně v anglickém jazyce – pocházejí z doprovodných textů v expozici. Český překlad: autorka textu.


Sluneční město. Architektonické dědictví z let 1948–1989 / kurátoři: Martina Johnová a Ladislav Zikmund-Lender / Hraničář / Ústí nad Labem / 6. 3. — 26. 7. 2019

ICONIC RUINS? Poválečná socialistická architektura zemí V4 / kurátoři: Petr Vorlík, Henrieta Moravčíková, Anna Cymer, Ábel Mészáros / Galerie Českých center / Praha / 18. 4. – 15. 5. 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *