Artalk.cz

Andreas Gajdošík: Často slýchávám otázku „Co je na tom za umění?“

Další rozhovor, který vychází v rámci letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého, vedly redaktorky Artalku Alžběta Cibulková a Anna Remešová s finalistou Andreasem Gajdošíkem, který působí jako umělec, aktivista, experimentální hudebník a amatérský pedagog na brněnské FaVU. Rozhovor se dotýkal nejen angažované umělecké tvorby, ale také například činnosti Ateliéru Pavla Ondračky, jehož byl Gajdošík zakládajícím členem, kurzů programování, které vede na FaVU nebo také otázky, co je dnes nejaktuálnějším tématem, k němuž je potřeba se vztáhnout.

Andreas Gajdošík, Národníliga.cz, 2016

Anna Remešová (AR): Ve tvém portfoliu k Ceně Jindřicha Chalupeckého jsem četla, že na Fakultě výtvarných umění (FaVU) v Brně organizuješ skupinu studentů, které mimo jiné učíš programovat. Jak jsi se k tomu dostal?

Na FaVU vznikla nová kantýna, která je tentokrát vedená studenty. Je to spíš studentský klub, kde se taky vaří jídlo a obstarávají nápoje. Zároveň je ve Vegýně – jak se klub jmenuje – i tendence vytvořit program, na který by chodili lidi i mimo školu. Začal jsem dělat kurzy a učit programovací jazyk Python. Proběhlo asi pět nebo šest kurzů a návštěvnost nebyla moc vysoká – většinou přišli tři až čtyři lidi, ale myslím, že se to i tak povedlo. O Vánocích kurzy skončily, ale rád bych je zase obnovil. Zároveň mi během toho přišla nabídka z Ateliéru grafického designu II s tím, že bych tam mohl pokračovat v kurzech na ateliérové úrovni, což začalo už tento letní semestr.

Python jsem zvolil, protože je velmi jednoduchý a je kolem něj velká komunita lidí, kteří se snaží o to, aby byl inkluzivní. Je to skriptovací programovací jazyk a to, jak vypadá jeho psaní, je velmi přátelské i pro začátečníky. Díky tomu se také využívá pro výuku programování absolutních začátečníků nebo lidí, co přišli s programováním do kontaktu například jen na střední škole. Začal jsem jej učit, protože jsem sám na Pythonu taky začínal a byl to první programovací jazyk, u kterého jsem měl pocit, že s ním naprogramuju něco smysluplného. A právě díky tomu, že má kolem sebe velkou komunitu lidí, není problém vyhledávat různé informace nebo chodit společně na schůzky, kterým se říká Pyva a probíhají většinou v každém krajském městě. Existují také například skupiny Pyladies, které učí programovat úplné začátečnice a pomáhají jim při hledání práce v oboru IT.

AR: A v čem je ještě Python specifický? Zajímá mě to kvůli tomu, že sám jsi pracoval jako open source programátor a tento přístup k otevřenému a inkluzivnímu programování se prolíná také s tvou uměleckou tvorbou.

Pythonu se někdy říká spustitelný pseudokód. To je podoba kódu, který není přímo spustitelný počítačem, pouze jej připomíná. Programátorky a programátoři ho používají k vyjadřování základních programovacích konceptů, k dorozumívání se mezi sebou. V pseudokódu není třeba dodržovat veškeré náležitosti, není dán žádný přesný formát, jak má vypadat. Lze také vynechat závorky, nudné pasáže a podobně. Můžete psát jednodušeji, ale zároveň je pochopitelné, o co vám přibližně jde. Python se tomuto zápisu velice podobá, jen mu rozumí i počítače, a jde tak přímo spustit. Je to výrazné ulehčení – například se místo používání značného množství závorek jen odsazuje tabulátorem a zápis pak vypadá relativně vzdušně. Současně je Python i open source, takže není problém si ho nainstalovat, udělat s ním úplně libovolnou věc a pak to třeba začít prodávat nebo využít k vytvoření uměleckého díla. Nejsou tam problémy s licencováním. Zároveň už ale v současnosti existuje poměrně dost programovacích jazyků, které jsou podobně přívětivé jako Python. Myslím, že míra čitelnosti a inkluzivity se pořád zvyšuje. Python je v tom ale možná stále nejdál.

Andreas Gajdošík, Nomin, 2018

AR: S tím souvisí i otázka ohledně otevřených programů a autorských práv. Jakým způsobem přistupuješ k autorským právům a distribuci uměleckých děl v souvislosti s tvou vlastní tvorbou?

Já jsem, co se týče mých vlastních prací, autorská práva úplně vzdal. Přišlo mi, že licencovat si svá díla ještě při studiu a snažit se omezovat k nim přístup, je trochu bizarní. Možná to může fungovat u klasické tvorby, kde přichází v úvahu prodej prací, ale řešit to u nových médií už při studiu je dost brzké. Otázkou je pro mne spíš to, jestli je to vůbec nutné řešit – zda by se nemělo využít vlastnosti média jako takového a toho, že jsou díla kopírovatelná a snadno se sdílejí. Snažím se své projekty dávat ven pod open source licencemi jako například, když jsem generoval trestní oznámení. Chtěl jsem, aby část díla byla použitelná dál, takže jsem kód očistil, připravil a zveřejnil jako open source program Fblament. Ohledně něj mne potom kontaktovali ze Čtvrté vlny s tím, že by potřebovali dohledat nějaké komentáře na Facebooku týkající se zdravotně handicapovaných lidí a dalších skupin. To sice nakonec nedopadlo, ale minimálně to potvrdilo fakt, že část uměleckého díla byla udělaná takovým způsobem, aby se dala použít pro čistě aktivistické záměry nebo politická jednání – aby byla užitečná.

Na konci studia na FaVU se vždy píše odborný text a já jsem se v něm s touto problematikou vypořádával. Všiml jsem si, že když se v rámci programátorské tvorby a novomediálního díla, které je naprogramované, vysdílí zdrojový kód nebo jenom výsledný spustitelný soubor, fungují tam odlišné svobody pro koncového uživatele. I v rámci open source se razí to, že má být dostupný i zdrojový kód a freeware není svoboda. V rámci textové části jsem se snažil zamýšlet nad tím, jak funguje licence Creative Commons, kdy se například video nebo 3D animace veřejně publikuje a člověk sice pak může remixovat výsledné video, ale už se nedostane k hlubším vrstvám nového média – k 3D modelům nebo texturám. Míra přejímání takového díla už není tak velká, jako když dostanete kompletní projekt, ze kterého byste si mohli vytáhnout například určitý 3D model a zapasovat si jej do vlastního kontextu. Přišlo mi, že by bylo dobré s něčím takovým pracovat, o což se teď také snažím. Když například generuji nějaké dokumenty nebo portfolio, tak mám sdílený zdrojový kód. Mohla by se tak vypěstovat úplně nová míra práce s hotovým uměleckým dílem, kdy už nebudeme muset pracovat jen se samotným výsledkem, ale budeme moci využít určité prvky zevnitř a odkazovat se trochu jiným způsobem než celým screenshotem nebo výřezem z plochy. To by mohlo být zajímavé.

Andreas Gajdošík, Národníliga.cz, 2016

AR: To, o čem mluvíš, souvisí do velké míry s tvým textem pro Artalk, ve kterém píšeš, že umělecká práce v internetovém prostředí by neměla spočívat pouze ve vizuální stránce, jak je tomu často v postinternetovém umění, ale spíše ve snaze vytvářet uměleckou tvorbu uvnitř těch vrstev. Mohl bys rozvést, jak to konkrétně vypadá na příkladu některého z tvých projektů?

Jedna z prvních prací, kdy jsem se začal zabývat strukturou dat a API, což je aplikační přístupový interface, a vrstvou, která je přístupná skrze programovací kód, byla NárodníLiga.cz. Byla to moje bakalářská práce, která spočívala ve sběru komentářů z veřejně dostupných facebookových stránek, jež se orientovaly protiimigračně a šířily nenávist vůči lidem pocházejícím z blízkovýchodních zemí. Pomocí mého programu a API Facebooku jsem kontinuálně sbíral přes milion komentářů, na jejichž základě byla generována statistika „nejlepších obránců národa“. Celý web působil tak, že jej snad vytvořil někdo z pravicové scény. Při bližším ohledání detailů ale člověk brzo zjistil, že tomu nejspíš tak úplně není a že za trikolorou a českými lvy se skrývá podvratný mód čtení toho webu. Když jsem pracoval na tomto díle, uvědomil jsem si, že to, co vidíme na Facebooku, je něco trošku jiného než to, k čemu se můžu dostat skrze automatizaci a API.

Jeden z důvodů, proč jsem udělal Národní ligu, byl, že když někdo v komentáři posílá migranty do plynu nebo jim přeje, aby se utopili, a píše ty nejhorší věci, často se to omlouvá tím, že si jen dal dvě piva a trošku mu ujela ruka – „to se může stát každému“. Ale když začnete sbírat data ve velkém, tak si uvědomíte, že takový člověk má třeba 60 podobných komentářů za měsíc a každý pátý obsahuje něco nenávistného vůči uprchlíkům, takže buď moc pije, nebo to je jen omluva chování, které je šílené a strašidelné. Na webu Národní liga se vždy zobrazovalo posledních deset komentářů a v pěti nebo šesti z nich se někomu přála smrt, což je až patologické. A pak uplynul přibližně rok a půl, objevila se Cambridge Analytica a začalo se řešit, jak je možné, že z Facebooku unikala data. Ve skutečnosti ale každému, kdo pracoval s Facebook API, muselo být jasné, že to možné je. V základu je princip týmu Cambridge Analytica dost podobný – dostat se skrze nějaké rozhraní k velkému počtu dat a pak na základě toho vygenerovat nějaký výsledek. To může být například jedním člověkem napsaná Národní liga, což je jednoduchá základní statistika, ale když si k tomu sedne velký tým datových analytiků, sociologů a všech, kteří ví, jak na základě získaných dat manipulovat s lidmi, tak může dojít k tomu, co se stalo.

Alžběta Cibulková (AC): S jakými reakcemi na tvůj způsob umělecké práce jsi se setkal při studiu, například co se týče Národní Ligy? Záleží ti na tom, jak své věci prezentuješ v uměleckém prostředí?

V rámci bakalářky, kterou jsem dělal ještě v Ateliéru multimédií, jsem často slýchával otázku „Co je na tom za umění?“. Práce byla na hraně aktivistického zásahu, suchého sbírání dat a prezentování statistických údajů, ale nakonec se mi to podařilo obhájit. Jsou lidé, kteří k tomu budou vždy kritičtí, a naopak. V umění si ale můžete dovolit úplně jiný přístup než například v rámci sociologického výzkumu – tam by minimálně neprošlo zveřejnění konkrétních uživatelů a jejich profilů. Zároveň pokud by šlo o ryze aktivistickou práci, byl by projekt dotažen do politických rovin, určité vážnosti a důsledků, a chyběla by mu pak určitá hravost, dvojznačnost a znejistění, které plynulo z váhání, zda skutečně web založil radikální xenofob. Web by potom s jásotem nesdílely osoby a stránky, které na Národní Lize byly prezentovány, a později by z tohoto nadšení nejistě neprocitaly. Přípravy jsem konzultoval s Pavlem Stercem, který v podobných projektech vidí relevantnost v kontextu umělecké scény. Na základě toho jsem pak na magisterské studium přešel do Ateliéru intermédií, který Pavel vede a kde je běžné pracovat s určitou společenskou situací a sociální realitou, což mi v Ateliéru multimédií chybělo. Tam jsme řešili spíše hudbu, videa nebo interaktivní instalace, které fungovaly v módu vizuality, estetiky a hledání limitů vlastního média. Mě více zajímalo, jak může médium aktivně interagovat v rámci společnosti a jak k tomu lidé přistoupí. I dnes se na umělecké scéně opět otevírají otázky, jak vrátit relevanci umění ve společnosti. Je mi blízký koncept Arte Útil, tedy umění, které má mít i nějaký praktický účel ve vztahu ke svému okolí.

Andreas Gajdošík, Take Away, 2017

AR: Zároveň ti umělecká scéna dává svobodu v zacházení s materiálem, kdy můžeš ohledávat hranice etiky a morálky volněji, než je tomu například v programátorské firmě.

Přesně tak. A zároveň to může být předvoj něčeho, co se pak může dál rozvinout v něco formálnějšího.

AR: Kromě Národní ligy, o které jsme se bavili, jsi pracoval také na webových stránkách a projektu Nomin, který se kriticky a ironicky vztahoval k fungování umělecké scény. Vidíš mezi těmito díly nějakou spojitost, když vstupuješ kriticky do společnosti a zároveň také do světa umění?

Asi jediná kontinuální věc v mé tvorbě je aspekt té užitečnosti. Třeba u Národní ligy to ještě není tolik patrné, ale pak jsem dělal projekt Take away, kdy jsem opět získal data z Facebooku a přibližně milion a půl komentářů jsem automaticky prohledal a našel ty, které obsahovaly slova násilného charakteru jako „zabít“, „utopit“ nebo „zastřelit“. Pokud měl někdo podobných komentářů pět a více, vygeneroval program trestní oznámení na podněcování k nenávisti vůči určité skupině osob. Těchto automaticky vygenerovaných oznámení bylo 330 a vystavil jsem je v rámci galerijní prezentace, kdy se mohl každý návštěvník probrat určitým množstvím trestních oznámení a přemýšlet nad tím, zda tyto komentáře nejsou již za hranou. V tom případě by mohl trestní oznámení zanést nebo odeslat na policii. Tam už vnímám aspekt čisté užitečnosti – snaha automatizovat věci, které máme ze zákona v podstatě dělat všichni – když například vidíme trestný čin, máme nahlašovací povinnost. Ne všichni to ale děláme, protože to není pohodlné a také to není vždy v souladu s naší etikou a cítěním. Podněcovalo to i otázky týkající se svobody slova nebo osobních názorů na dané téma.

Pokud jde o Nomin, tak ten začal nabídkou výstavního termínu na FUD v Ústí. Nevěděl jsem, co mám vystavit, ale bylo mi jasné, že bych byl rád, aby to bylo užitečné. Postupem času mne napadlo vytvořit program, který by umožňoval mladým umělkyním a umělcům, tedy návštěvníkům tamější galerie, rozesílat falešná doporučení sebe sama, a to z e-mailových adres slavných kurátorů a kurátorek. Udělat nástroj, který by umožnil překonat bariéry periferie, kterou Ústí, Ostrava, Brno, ale i celá východní Evropa tak nějak je. Trochu faustovsky nabídnout lákavou možnost, která je však v jistém smyslu za hranou legality. Současně s tím se ale odehrává na poli umění, je popisována jako kolektivní performance a navazuje na určitou tradici institucionální kritiky, hacktivismu. Díky tomu by měla být přijímána spíše jako dílo nežli zločin. V jistém smyslu šlo v případě Nominu opět o testování – v tomto případě toho, zda si to jednotliví umělci dovolí, jestli jim to za to stojí a zda si to kurátoři a galerie nechají líbit – zda převáží láska k umění, nebo k sobě.

Ne vždy jsem ale měl na škole energii a náladu programovat, takže jsem princip děl střídal. Pracoval jsem například na sérii zásahů ve škole. Postavil jsem na chodbě saunu, protože tehdejší děkan Milan Houser pro druhé volební období sliboval postavit saunu, což se nikdy nestalo. Je to tak podivný, populistický a zároveň romantický slib, že jsem se rozhodl udělat to za něj. V rámci klauzur jsem pak sestavil igelitovou saunu s varnými konvicemi a nějakou dobu jsme jí používali. To je dílo, které má zase čistě praktický důsledek: tedy možnost jít do sauny zadarmo ve škole.

Andreas Gajdošík, Take Away, 2017

AC: A jak dlouho tam sauna vydržela?

Přibližně měsíc, pak začala trochu zapáchat a čištění také nebylo ideální, ale minimálně pětkrát jsme ji využili a možná někdo ještě víckrát v čase, kdy jsem tam nebyl.

AR: Na saunu si pamatuji z klauzurních obhajob. V rámci své obhajoby jsi také mluvil o činnosti Ateliéru Pavla Ondračky, což byl kritický studentský kolektiv fungující jeden čas na FaVU. Jak rozlišuješ své vlastní individuální projekty a kolektivní aktivity Ateliéru Pavla Ondračky? Mám na mysli třeba právě saunu nebo vytvoření schránky na stížnosti, jež fungovala ve škole a kterou máš zahrnutou do svého portfolia.

Sauna ani schránka nebyla kolektivní díla, spíš jen vzešla z nálady a energie Ateliéru. Značně kolektivní aktivita byl například falešný e-mail od Pavla Ondračky, který vznikl tak, že jsme si s Ateliérem Pavla Ondračky sedli a prošli jsme si zprávu organizace ELIA, která hodnotí kvalitu a podobu výuky na evropských uměleckých školách. Zjistili jsme podle této pět let staré zprávy, že kromě sestěhování fakulty do jednoho ateliéru se na škole nic moc nezměnilo. Zkusili jsme proto sepsat vlastní návrhy zlepšení, které neměly být jen utopické, ale také snadno realizovatelné. Napadlo mne potom tyto návrhy odeslat ostatním studentkám a studentům. Sepsal jsem návrhy do stylizovaného mailu, sesbíral e-mailové adresy a přes SMTP protokol to pak rozeslal všem studentům FaVU pod jménem Pavla Ondračky. Změny se tvářily jako hotová věc.

Činnost Ateliéru Pavla Ondračky bych si nerad přivlastňoval, jednalo se o kolektivní aktivity, hodně se zapojovala Markéta Wagnerová, Anna Tesařová, Martin Žák, zpočátku taky Jonáš Svoboda, později Veronika Sellnerová a velká řada dalších. V průběhu fungování Ateliéru proběhla řada přednášek, organizovali jsme krátké prezentace o libovolných tématech, ať už to byla móda Cypress Hill, nebo česká blackmetalová scéna. Hledali jsme vlastní program, který nám na škole chyběl. Akce se saunou a schránkou původně nebyly naplánované Ateliérem, zároveň to s ním ale úzce souviselo. Ateliér byla energie a inspirativní prostředí, z něhož spousta věcí tak nějak vyrostla.

AR: A jak Ateliér Pavla Ondračky vznikl?

Byl jsem tehdy ještě v Ateliéru multimédií, kde nás bylo pár těch, kteří jsme nebyli spokojeni s výukou, protože nás zajímaly spíše noisové koncerty, totální improvizace a nepořádek ve všech podobách. Vedoucí ateliéru Slavomír Krekovič se zaměřoval na vytváření seriózních elektronických nástrojů a na sofistikovaný přístup k hudební tvorbě. Přestalo nás bavit chodit na ateliérové středy a místo nich jsme seděli ve vedlejší místnosti a pili pivo. Postupně jsme pak rozjeli vlastní paralelní výuku, začali jsme organizovat různé přednášky a přidávali se další a další lidé z jiných ateliérů. Proběhla například i praktická ukázka z kuchařky Magdaleny Dobromily Rettigové s Jakubem Tajovským z Ateliéru malby III, který přednášel a současně vařil podle staročeských receptů na dvorku za FaVU, kde jsme se pak taky najedli.

Ateliér Pavla Ondračky, Mail od Pavla Ondračky, 2016

AR: Řešili jste také otázku alternativního vzdělávání a to, jaké existují různé formy ateliérové výuky? Ve smyslu, jak se tím zabýval Ateliér bez vedoucího (ABV) na UMPRUM nebo na AVU?

Myslím, že tady se naplno projevily rozdíly mezi FaVU a pražskými uměleckými školami. My jsme fungovali spíše nesystematicky a intuitivně od středy ke středě. Když nás něco zaujalo, tak jsme se to snažili prakticky realizovat. Nebyly tam výzkumné ambice, systematičnost a tlak na vedení školy. Ateliér bez vedoucího to řešil v tomto smyslu rozhodně mnohem významněji. Dobré bylo, že se tyto aktivity potkaly na konferenci organizované ABV na podzim 2017, která pro nás zároveň byla jistým symbolickým zakončením naší činnosti.

AR: Takže Ateliér Pavla Ondračky už není aktivní?

Ateliér Pavla Ondračky už nefunguje, je to podle mě přirozené, že měl nějaký dočasný status. Pak se třeba může objevit další kolektiv. Teď se různé aktivity začínají formovat kolem již zmíněného bistra na FaVU. Studentský klub a bistro Vegýna je diplomová práce Martina Žáka, která poskytuje prostor k vlastním studentským iniciativám. Je to možná otevřenější pro nové studenty a studentky, než je kolektiv, který už funguje dlouho. V takové skupině nastávají problematické situace, kdy je v ní někdo od jejího samého začátku a někdo je zase úplně nový. Začne tak vznikat problém s vyvážením moci, což například ABV preventivně řešil už ve chvíli, kdy vznikl. Všichni do toho šli společně a byli na mnohem rovnější pozici, než když by tam přišli nováčci. Uvažuji, jestli princip „inspirovat a zemřít“, kdy v rámci školy zůstane nějaká myšlenka a tendence, která dál pokračuje třeba v nějaké jiné formě, možná není východiskem.

AR: Zítra budeš v bistru Vegýna hrát s Evropskou Unií. Můžeš říct, co to je za skupinu?

Je to improvizační performativní noise uskupení. Je to noisová kapela s přesahy, kdy hlavní význam nenese jen zvuk, ale také nastavení koncertu a interakce s publikem nebo rekvizitami. Vystoupení bývají atmosférická a zároveň spojená s intervencemi do prostoru. Na jednom koncertě jsme například vyzkratovali zásuvky a nastalo období tmy. Hledalo se, kde je zkrat, načež jsme se odebrali pomalu pryč, abychom neskončili zle. Chtěli jsme vyvolat nějakou nečekanou koncertní situaci. Jindy jsme zase použili pepřový sprej a vojenskou dýmovnici. Bylo to takové specifické zakončení koncertu, které kupodivu posluchači přijali poměrně kladně, zakašlali si na dvorečku, dali si cigaretu a za 15 minut mohl program pokračovat. Nebylo to do obličeje, ale jen na provonění atmosféry.

AR: Takže to je taková agresivní Evropská unie?

My máme rádi evropskou myšlenku a přišlo nám dobré ji propagovat. Zároveň je Evropská unie jednotná v rozmanitosti, takže to sedí i na to, co děláme, a když jsme hledali náhradu za jméno Pavel Ondračka, rozhodli jsme se pro Evropskou Unii. I proto, že se s tím můžeme procpat na wikipedii. Také to předurčuje vizualitu vystoupení – někdy například na koncertě vystupuji v roli opilého člověka v saku, ulíznutého manažera –, ale zároveň je tam i volnost ve výkladu, co takový název všechno znamená.

Andreas Gajdošík, Conclusions of Police Investigation, 2018

AR: Pracoval jsi jako programátor. Jak je to teď po škole? Je těžší prosadit se na umělecké scéně v souvislosti s tvými dalšími aktivitami? Dají se skloubit s prací?

V jednu dobu to šlo skloubit s prací velice dobře, protože jsem byl zaměstnaný na tři čtvrtě úvazku a firma, kde jsem dělal, mi vycházela časově vstříc. Pak to ale začínalo být čím dál náročnější. Na rozhovory nebo na vyhlášení finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého jsem si třeba musel vzít dovolenou. Když mi volala Karina Kottová a dozvěděl jsem se o té nominaci, zjistil jsem, že už nemám sílu v kumulaci aktivit pokračovat. Řekl jsem si, že to na nějakou dobu ukončím a pak se uvidí, co bude dál. Fungování umělce je přece jen dost specifické a svým způsobem vyčerpávající. Probíhá tady exploatace, která je do velké míry nejen finanční, ale také časová. Operuje se s tím, že mají všichni hromadu času. Například vám řeknou, ať přijedete ve čtvrtek v 10 ráno do Prahy, jako by to bylo normální. Je to spojeno s představou, že jste celý den v ateliéru, „nic neděláte, a když zavolám, můžete přijet“.

AC: Máš v souvislosti s CJCH nějakou představu o tom, co budeš dělat pro závěrečnou výstavu? Budeš pokračovat v podobném duchu jako u předchozích prací, nebo půjde o něco nového?

První věc, nad kterou jsem přemýšlel, byla práce s boty, a opět o tom, jak sbírat data na Facebooku a jak tuto mou práci obnovit a vztáhnout se ještě jednou ke xenofobii s otázkou, jak se to proměnilo s odstupem času. Problémem právě je, že projevy xenofobie už často nejsou považovány za něco radikálního, ale znormalizovaly se. Uvažoval jsem nad tím, jak se s tím vypořádat, až mi došlo, že je tu možná mnohem akutnější téma – globální změna klimatu. Je sice fajn zůstat tady na poušti a být tolerantní a inkluzivní, ale už budeme na té poušti. Tolerance se pak nejspíš stejně neudrží, protože ve vyhrocených podmínkách vznikají vyhrocené politické situace. Začal jsem teď tedy konečně i umělecky pracovat s tématem globální klimatické změny. V rámci třetího českého Klimakempu, který proběhne letos v létě, plánuji vytvořit vlastní „finger“, což je jednotka – skupina lidí – v rámci organizace celého přímého protestu. Do jednoho fingeru spadá například sto lidí a tyto jednotlivé útvary mají určitý plán, kterého chtějí v rámci akce dosáhnout. Rád bych udělal finger, který může být i menší, a jeho úkolem bude reprezentovat lidi, kteří se tohoto přímého protestu nemohou z různých důvodů zúčastnit. Jsou to například senioři nebo zdravotně postižení lidé, starší suchem sužovaní zahrádkáři, kteří by své politické názory rádi vyjádřili, ale forma, byť i poklidného, přímého protestu, už pro ně není možná. Teď přemýšlím nad tím, jak dané komunity oslovit. Časem k tomu možná přibude i web.


Andreas Gajdošík (1992) absolvoval bakalářské studium v Ateliéru multimédií na FaVU VUT, magisterské pak v Ateliéru intermédií tamtéž. Nyní pracuje v IT jako inženýř kvality open source projektů. Působí jako umělec, experimentální hudebník a amatérský pedagog. Byl zakládajícím členem dnes již zaniklého studentského kolektivu Ateliér Pavla Ondračky působícího na FaVU, v současné době je členem performativního hudebního uskupení Evropská Unie. Zajímá se o angažované umění, šíření počítačové gramotnosti, DIY kulturu, hluk a nová média.

Foto: archiv Andrease Gajdošíka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *