Artalk.cz

TZ: Miroslav Hucek

Miroslav Hucek / Domovy / kurátorka: Barbara Hucková / Leica Gallery Prague / Praha / 26. 4. – 16. 6. 2019

Miroslav Hucek (1934–2013) proslul jako fotograf, působící v letech 1960–1975 v týdeníku Mladý svět. Jeho tvorba se v očích většiny znalců fotografie pojí se snímky ze života mladých lidí, jejich životního stylu, zachycuje rovněž jejich snahu se odlišit. Od druhé poloviny sedmdesátých let XX. století jako fotograf na „volné noze“ se ve své tvorbě – častěji než v předchozím období – věnoval fotografiím ze sféry módy, architektury, reklamy, ale fotografoval i plenér. Ústředním motivem pro něj však vždy zůstal člověk. Ve svých fotografických celcích vyhledával zejména platné lidské hodnoty. A právě proto reprezentuje jeho cyklus Domovy nedílnou součást jeho tvorby, přestože se v něm člověk ukrývá jako téměř neviditelný.

Domovy tvoří snímky z návštěv bývalých obydlí známých osobností, jež v daných místech zanechaly svůj otisk, stejně jako toto místo zanechalo stopu v jejich dílech.

Původní autorův celek rozšířily záběry z vyhořelého ateliéru fotografa Josefa Sudka a z londýnského Muzea Sherlocka Holmese. Nejspíš není náhodou, že právě domovy českých světoobčanů, Josefa Sudka a Bohumila Hrabala, zůstaly troskami, v nichž setrvává i kus jejich života. Doba vzniku fotografií (osmdesátá léta minulého století) nebyla nijak optimistickou a milostivou. Autorovi se podařilo zachytit stopy Hrabalova a Sudkova života, odrážející se i v jejich dílech – u prvního v jeho literární svébytnosti, u druhého v pohledech z okna jeho ateliéru. Zbytky Sudkova ateliéru působí jako truchlivá zátiší zkázy.

K cyklu náležejí další domovy či jejich části – věž Michela de Montaigne, kde psal své filozofické eseje, Leninův telefon, který opravdu rozhodoval o nejednom životě (zřejmě i o osudu rodiny posledního ruského cara), Tolstého dům v Jasné Poljaně, Hemingwayovo obydlí na Kubě, zbytky domů v Pompejích, na něž vzpomínal Plinius, téměř luxusní vyhnanství Napoleona, mysteriózní dům Axela Muntheho. Tato zastavení v čase byla bezesporu důležitou součástí tvorby jeho obyvatel. Místa, spojovaná se životem literárních postav Dulciney z Tobosa či Sherlocka Holmese, přinášejí prostor pro fantazii.

Z některých domovů se stala muzea, některé neexistují, nebo se proměnily. Genius loci i person a poslání muzea v tomto případě téměř splývají. Muzea domovy proměňují v chrámy múz a múzy v nás probouzejí inspiraci a vlastní prostor pro představivost.

Esej Jiřího Podzimka:

Mám-li rád nějaký snímek, jestliže mne znepokojuje, prodlévám u něho. (Roland Barthes)

Miroslav Hucek (1934–2013) se k fotografii propracovával složitě a paličatě, avšak úměrně k této umanutosti nikoli dlouho. Provokoval svou svébytností a civilismem již v padesátých letech XX. století, kdy   se svébytnost nenosila a fotocivilismus u nás teprve čekal na budoucnost. O svém učiteli fotografie (nazývá ho Mistr Jaroš) a o osudu jejich fotografií na počátku svého „focení“ Hucek praví: „…všichni nám ustavičně nadávali, že to máme strašně zrnitý a vůbec technicky špatný, což se se mnou od té doby nese už po celý život. A ten Jaroš… nakoupil rentgenové filmy a dělal na ně třeba i krajinu. Takže to potom všechno bylo jedno jediný veliký zrno!“ M. H. začal pracovat v týdeníku Mladý svět, setrval tam v letech 1960–1975, nejprve jako technický redaktor, od roku 1963 již jako fotograf. Zmíněná zrnitost (a nejen ona) Huckových fotografií Mladému světu oné doby konvenovala, stala se jeho symbolem. Časopis se fotografií cílevědomě zabýval a s počtem výtisků přes 200 tisíc (až 285 tisíc) ovlivnil v této sféře vkus tuzemských milionů. Hucek v něm mimo jiné na konci šedesátých let otiskl i rozsáhlejší fotoreportáže: Zábavní parky, Montmartre či Sport – Atény. Proměna Mladého světa po roce 1969 (v symbolické zkratce Lustiga vystřídal Lipčík) zvolna přestala vyhovovat i Miroslavu Huckovi. Ve druhé polovině sedmdesátých let, ve druhé čtvrtině normalizace, se stal „volnou nohou“, fotografem obchodní a průmyslové propagace. Avšak…

Jestliže se jeho druhá společná výstava (v roce 1960) jmenovala „Chceme vidět život ve všem“, dařilo se mu toto vyznání držet i v této oficiózní sféře, v reklamních fotografiích módy či architektury. V běhu času se stačil podílet na jedné z nejsháněnějších knih posledního půlstoletí (Anatomie pro výtvarníky), celá desetiletí spolupracoval s divadlem Semafor (plakáty a programy), něco ulil bohům (Československá spartakiáda 1980). Slovníková charakteristika říká: „Ve volné tvorbě se soustřeďuje na žánrové výjevy ze života.“ Za tím se skrývá Huckovo intenzivní cestování (rozptyl zeměpisný i tematický ilustrují názvy některých jeho cyklů: Indická vesnice, Leningradský balet, Španělská vesnice…, ale také Zbraslav, Huckovo bydliště).

Život v normalizační šedé zóně tlačil člověka do soukromí, do průměru, do přežívání, což válcovalo umělce (Huckův cyklus Takoví jsme byli?) i „spotřebitele“ (cyklus Hry a sny). V jeho malé odeonské monografii (Vladimír Remeš: Miroslav Hucek, 1987, edice Umělecká fotografie) stojí: „Menším počtem fotografií se podílel i na desítkách dalších publikací, ilustroval několik beletristických knih, stolní kalendáře, výstavní katalogy, divadelní programy atp.“ Na jeho fotografiích vidíme indického vesničana, jenž vypadá jako Gándhí, Němce v „jódlhóznách“, vyhlížejícího jak Franz Josef Strauss, slepce držícího

za ruku sochu Hanse Christiana Andersena v Kodani, větrný mlýn v kraji La Mancha, náměstí před Picassovou Modrou prádelnou… Domovy, žádné mrtvoly do Pressfota, obyčejní lidé i Dizzy Gillespie s nejkulatějšími tvářemi na světě, Hrabal, Chytilová, Brejchová, Lhoták… Stokrát skloňovaný civilismus, deklarovaná obyčejnost, omílaná zrnitost? V lehké opozici vůči úvodnímu Barthesovu citátu lze napsat: fotografie Miroslava Hucka nemusí vždy znepokojovat, přesto u nich prodléváme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *