Artalk.cz

TZ: Martin Velíšek

Martin Velíšek / Portréty / kurátorka: Dita Pfeferová / Galerie Mariánská / České Budějovice / 12. 4. – 16. 6. 2019

Výstava probíhá v rámci projektu: „Alšovka hostuje v Mariánské.“

(*1968, Athény, Řecko)

Portrét lze vnímat jako jeden z ústředních výtvarných žánrů. Zpravidla popisné zobrazení člověka si za svoji historii prošlo řadou obměn. Ve středověkém umění byly portréty idealizované a jejich podoba se často nezakládala na reálném vzezření konkrétní osoby. V novověku se jednalo již o popisné a pravdivé zobrazení portrétovaných. V 17. století pak došlo, především na území Holandska, k psychologickému prohloubení tohoto žánru a do portrétu byla vnesena určitá nadstavba. Kromě konkrétního umístění člověka, vytvořením kontrastu mezi objektem a pozadím docházelo i k propojování portrétu s různými předměty a gesty, které o subjektu prozradily mnohem více, než jeho pouhou vizáž.

Právě v tomto prostředí a v díle nizozemských a vlámských mistrů Martin Velíšek hledá prostor pro

citaci. Ve své práci často reflektuje již existující historická díla, a jak je postmodernímu malíři vlastní, čerpá z celé škály jejich historického pojetí i z možnosti jejich výkladu a interpretace. „Interpretace díla je jeho součástí, je částí samotného díla. Neboť dílo není jen fyzický artefakt, ale i (metafyzický) potenciál. Dílo není ohraničeno svými rozměry a definováno hmotou, ale je myšlenkovým a pocitovým prostorem, definovaným skutečností, že jej beze zbytku definovat (popsat) nelze.“

Velíšek je především malíř, jeho práci ale utváří a rozvíjí myšlenkový koncept. Tak se jeho tvorba přelévá i do ostatních médií jako je sochařství, prostorové instalace, kresba a další. Portréty židlí a křesel – prázdného nábytku nejsou jen pouhým zaznamenáním reálných proporcí a míry entropie předmětu. „Na obraze nehledáme, co tam je, ale co na něm není. Pohlížíme na umělecké dílo přes síto očekávání.“… „A Není vnímání hledáním? Pátráním v mysli po podobném? Zvyk je to, co nám brání v pohledu. Zvykli jsme si. To, že svět známe, nám realitu zakrývá. Bereme ji jako samozřejmost. Všední věci jako by si nezasloužily naši pozornost. Sotva zahlédneme část, už domýšlíme zbytek.“

Portréty jablek v cyklu Říjen umožňují vidět jablka v různých stádiích hniloby, plísně a rozkladu. Ovoce, které podléhá degradaci a vykreslení tohoto stavu pomocí brilantního malířského řemesla, může přinést mimo jiné i zamyšlení nad pomíjivostí živého a zároveň nesmrtelností zaznamenaného. „Obyčejné se stává neobyčejným. Tak se například předměty v zátiší stávají Božím dílem, jsou jeho součástí a obraz je v jistém smyslu portrétem. Vypovídá o duši portrétovaného, a tak odhaluje jeho postatu.“

I portréty aktů mají svá specifika a posouvají portrét, jako takový, k samotné hranici jeho možností. Nestandardní umístění postavy do plátna, otočení či její oříznutí není jedinou hříčkou v citaci klasického portrétu. V obraze existuje příběh vysvětlený mimo obraz, tak se ono psychologické prohloubení vylévá mimo rám. Gesto nebo předmět, který byl v klasickém portrétu vkládán do rukou zobrazovaného, je z obrazu vyjmut a v konečném důsledku prezentován jako samostatné umělecké dílo.

(Citace použité v textu jsou publikovány v knize Pohledy, které tvoří obrazy, kterou Martin Velíšek napsal spolu s filozofem Miroslavem Petříčkem)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *