Artalk.cz

Přijďte to zavřít! Možná navždy?

Ve dnech 22.–24. února 2019 bylo „slavnostně uzavřeno“ brněnské Uměleckoprůmyslové muzeum. Do redakce nám v této souvislosti dorazil komentář od kurátora uměleckých sbírek na Strahově Libora Šturce, který v textu vyjadřuje své obavy nad uzavřením budovy a nad netransparentní – nebo spíše chybějící – diskuzí nad novou stálou expozicí, která by měla být otevřena na konci roku 2020. 

Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně. Zdroj: Wikimedia Commons

Přijďte to zavřít! Možná navždy?

Necháme-li stranou otázku, zda je uzavření – třebas dočasné – či rušení čehokoli tím pravým důvodem k oslavě, vyrojí se v souvislosti s plánovanou konverzí jedné z budov Moravské galerie v Brně nemálo otazníků. „Uzavření jsme pojali jako oslavu – není důvod smutnit, protože se brzy v muzeu potkáme znovu a především lépe,“ píše v tiskové zprávě ředitel instituce Jan Press. Bohužel však neuvádí další podrobnosti, které by laickou i odbornou veřejnost jistě zajímaly. V roce 2017 Moravská galerie směrem k veřejnosti optimisticky komunikovala, že se budova s novou stálou expozicí otevře pro veřejnost 1. prosince 2019, což již zjevně neplatí. Aktuálně se hovoří o konci roku 2020. Ještě méně se z oficiálních kanálů dozvíme o budoucí podobě muzea a zejména o vlastní koncepci expozice, jež se má zaměřit na vznik a vývoj československého designu. Lze se dočíst zejména o vytvoření nového návštěvnického zázemí a o architektonicko-designérském objektu – „Mraku“ od Atelieru Štěpán na nově upravené terase, který má tvořit uměleckou spojnici mezi interiérem a exteriérem. Co konkrétně bude ve velkorysých prostorách muzea prezentováno, jaká bude koncepce expozic a kdo jejich autorem, to si nechává Moravská galerie pro sebe, a podle zákulisních informací to netuší ani kmenoví zaměstnanci muzea. Přitom konverze brněnského Uměleckoprůmyslového muzea, jež vzniklo v roce 1873 jako jedno z nejstarších muzeí tohoto typu na světě, v „muzeum designu“, bude bezpochyby patřit mezi přelomové okamžiky v jeho téměř 150leté historii. V jakém smyslu, to se ještě ukáže.

V případě takové zásadní proměny celkové koncepce muzea by se u instituce velikosti a významu Moravské galerie dala očekávat široká a věcná veřejná debata, jež by tento záměr nejen představila odborníkům z oblastí architektury, užitého umění, designu nebo muzejnictví, ale zároveň by dokázala vstřebat případné kritické výhrady či se inspirovat dalšími pozitivními podněty. A to tím spíše, že se teoretické otázky designu, jeho dějin či vztahu k volnému i užitému umění, staly pevnou součástí aktuálního českého vědeckého paradigmatu, a to zejména díky soustředěnému úsilí příslušných pracovišť Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a výstavním a publikačním aktivitám tamního Uměleckoprůmyslového musea. Bohužel si nevzpomínám, že by Moravská galerie takto velkorysý záměr učinila předmětem nějaké konference nebo workshopu, ani jsem neslyšel, že by někdo z tvůrců koncepce brněnského „muzea designu“ představil diskutovaný záměr na širším oborovém fóru. To samozřejmě vyvolává oprávněné dohady nejen uvnitř muzea, ale i mezi zainteresovanými odborníky.

Pokud existuje alespoň rámcová podoba expozice, a ta by vzhledem k termínu rekonstrukce existovat měla, proč ji muzeum před odbornou veřejností tají? Jakým způsobem se chce instituce vyrovnat se skutečností, že vzhledem k historickému zaměření muzea na užité umění a umělecké řemeslo absentují v jeho sbírkách téměř úplně objekty průmyslového či produktového designu z období druhé poloviny 20. století včetně řady proklamovaných designových ikon? Jaký prostor bude v expozici vyhrazen kmenovým muzejním fondům, když máme co do činění s tradiční sbírkovou institucí, jež má prezentaci vlastních kolekcí vepsanou do zřizovací listiny? A co se stane s vynikajícími sbírkami historického užitého umění, jež snesou srovnání s kolekcemi předních evropských uměleckoprůmyslových muzeí? Nelze se bohužel zbavit dojmu, že se vzhledem k možné kontroverzi kolem proměny tematické náplně muzea obává vedení Moravské galerie kritických výhrad, a proto nechce jít s kůží na trh dříve, než bude takříkajíc „hotovo“ a případné námitky bezpředmětné.

Muzeum však nejsou jen budovy nebo sbírky, ale především lidé. Zde se bohužel nevyhneme dalším pochybnostem o smysluplnosti aktuálního počínání managementu Moravské galerie. V posledních letech zde působila dvojice odborníků, jejichž renomé a erudice by pravděpodobně byly zárukou zajímavé a promyšlené náplně inovovaného Uměleckoprůmyslového muzea. Bohužel se v obou případech jejich představy o podobě nové expozice kvůli rozdílnému pohledu nepodařily prosadit. Jaká bude třetí cesta, to zatím není známo. Existují však oprávněné obavy, že se exponáty designu a užitého umění v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea stanou bez hlubší historické a teoretické reflexe pouhou stafáží pro doprovodné programy a zejména pro komerční pronájmy, které současné vedení galerie v posledních letech stále více upřednostňuje. Budeme rádi, když nás, třeba na stránkách tohoto média, přesvědčí o opaku.

Co však vzbuzuje největší obavy, je aktuální snaha ředitele Moravské galerie dále oslabit již tak velmi personálně podhodnocený stav odborných pracovníků – sbírkových kurátorů a správců depozitářů, kteří se v instituci typu muzea umění podílejí na zajištění základních činností spojených se shromažďováním, uchováváním a prezentováním svěřených sbírek. Jak souzní s dokola opakovanými proklamacemi o důrazu na získávání, vědecké zpracování a prezentaci designu záměr zrušit místo kurátora sbírek keramiky, porcelánu a nábytku (původně dvě kurátorské odbornosti jsou od reorganizace prosazené v roce 2015 současným vedením muzea nešťastně kumulovány v jednom pracovním úvazku), které byly velkoryse budovány od založení muzea v roce 1873? Zároveň s tím se ruší pozice dvou správců depozitáře pro sbírky kovů, skla, starověku a mimoevropských kultur a sbírky textilu, keramiky a porcelánu (rovněž kumulující dříve několik pracovních pozic). Ti sice svěřené kolekce nezpracovávají odborně, ale zajišťují praktické fungování sbírek, badatelský provoz, kontrolují stav předmětů, asistují při revizi apod. I kdyby se nakrásně jednalo o opatření dočasné, o čemž lze pochybovat, přerušení kontinuity při správě rozsáhlých a materiálově specifických sbírek představuje nebezpečný experiment.

Stavění užitého umění a designu do vzájemné opozice nedává obecně smysl, neboť se v podstatě jedná spíše o terminologický, nikoli věcný rozdíl. V progresivních institucích, jako je Victoria and Albert Museum nebo nám bližší vídeňské Museum für angewandte Kunst (MAK), dobře koexistují prezentace sbírek historického užitého umění se spektakulárními projekty zaměřenými na současný design. Také Uměleckoprůmyslové museum v Praze, kde během několikaleté rekonstrukce nedocházelo k účelovému propouštění odborných zaměstnanců, dokazuje, že lze na solidní vědecké bázi dělat projekty zaměřené na různé aspekty a období dějin architektury, užitého umění, fotografie a designu s velkým ohlasem u veřejnosti (např. Bydliště: panelové sídliště, Krásná jizba 1927—1948, Hana Podolská – Legenda české módy, Koudelka: Návraty, Šílený hedvábník. Zika & Lída Ascher: Textil a móda ad.). Proč by to v Brně mělo být jinak? K tomu ale instituce potřebuje stabilizovaný tým odborníků, kteří se mohou opřít o důvěru vedení a naplno se věnovat výzvám současného muzejního provozu, aniž by se museli doslova obávat o holou existenci. Takový tým si organizace velikosti Moravské galerie rozhodně může dovolit.

Libor Šturc


Autor je kurátor uměleckých sbírek na Strahově a v minulosti působil jako kurátor uměleckých sbírek znojemského muzea. Podílel se mj. jako spolukurátor na realizaci výstavy Moravské galerie v Brně nazvané Vranovské kameniny.

Komentáře

  1. Vždy, když vyjde v oblasti českých muzeí vyjde takový článek, je už situace ale opravdu tristní. No, stalo se zkrátka veřejným tajemstvím, že po téměř dvou letech po zrušení stálé expozice nemá MG náhradu.
    Kdo je vlastně zřizovatel, aby zjednal nápravu? Ministerstvo kultury? Aha, tak nic. Zapomeňme na to.

  2. POCITY ZMARU, ANEB BRNO STYĎ SE!
    Dovolte mi – coby Brňanovi – reagovat obšírněji na článek Libora Šturce „Přijďte to zavřít! Možná navždy?“, v němž reaguje na aktuální dění v Moravské galerii v Brně; upozorňuje na uzavření brněnského Uměleckoprůmyslového muzea a další – povýtce negativní – události, k nimž v poslední době dochází. Reaguji z pozice milovníka umění a častého návštěvníka galerií a výstav, bohužel však především ve Vídni, Bratislavě, Olomouci, Budapešti a snad ještě v Praze – mám-li vyjmenovat jen místa z našeho středoevropského regionu.
    Palác umění a skákací hrad?
    Když jsem do brněnského UMPRUMu zavítal naposledy, bylo to několik hodin před jeho „uzavřením“, které je vysvětlováno nutností rekonstrukce; hlavní prostor zaplňoval gumový nafukovací hrad, kde skákaly děti, a zjevně je dovádění bavilo. Takový hrad je pro děti skvělá věc, ale … kde je umění? Nebyl to žádný exponát Velčovského či Černého, ale ani artefakt s potiskem krajiny od Havránka či Chittussiho, byl to obyčejný skákací hrad, který se v prostoru muzea vyjímal asi podobně, jako skelet Porsche 928 – exponát jedné z posledních výstav realizovaných v UMPRUMu; nepatřičně! Nechci snižovat práci automobilového designéra, Porsche 928 je pěkný vůz, byť nejde o žádnou ikonu značky, ale úroveň prezentace i samotné „dílo“ předčí mnohonásobně třeba skvělá soukromá sbírka starých modelů BMW vystavovaná v Brně v autosalonu Renocar, či stálá expozice v místním Technickém muzeu. Pro Moravskou galerii v Brně jde ale o degradaci. A nejde o kvalitu designera, ale o koncepci „výstavy“. Namísto kvalitně připraveného projektu skutečně prestižního díla jen snadný a líbivý počin, jemuž nechci ubírat hodnotu, ale také nemohu přiznat oprávněnost exkluzivního projektu instituce, která by měla být vlajkovou lodí brněnské kultury. Bohužel, takovýto přístup se zdá pro Moravskou galerii v posledních letech symptomatický, a symptomatický je i způsob, jakým je uzavření Umělecko-průmyslového muzea vysvětlováno; nesrozumitelně a absurdně.
    Rekonstrukce?
    Reprezentativní budova z roku 1888 prošla na přelomu našeho a minulého století velkolepou rekonstrukcí, a – alespoň z pohledu návštěvníka – nevykazovala žádné znaky opotřebení či poškození. Pokud se při provozu objektu nějaké vady vyskytují, nejsou rozhodně zjevné. Mohou být samozřejmě očím návštěvníka skryté, ale pak by o nich měla galerie veřejnost informovat. Co očím veřejnosti rozhodně skryté není, je naopak dezolátní stav fasády Místodržitelského paláce, kde sídlí další část Moravské galerie, kde se dříve konaly velké výstavy, a kde bývala (sic!) stálá expozice. Její dlouhodobá absence a stav paláce (i vzhledem k jeho prestižní původní funkci a umístění v centru města) není pouze vadou na kráse Brna, ale spíše hanbou, kterou musíme pociťovat vůči sobě, předkům i návštěvníkům. Proč se vedení galerie nevěnuje raději rekonstrukci a naplnění Místrodržitelského paláce?
    Brno a Olomouc
    Možnou, a ne právě lichotivou odpovědí je, že lidská malost některým osobám prostě neumožňuje překonat vlastní obzor, a vidět dále a výše. Že je to odsudek tvrdý a krutý? Ano, je, ale nemohu si pomoci, sleduji-li například vystoupení předního představitele Moravské galerie na veřejné debatě „SEFO & Legitimita architektonických soutěží“; propůjčí-li se hlavní kurátor brněnské galerie k zcela absurdním útokům na své olomoucké kolegy, přičemž svým zcela nekvalifikovaným a velmi iracionálním vystoupením „obhajuje“ neobhajitelné, nelze to tiše přecházet a myslet si v duchu něco o análním skialpinismu vůči ministrovi, který křtil komunistovi Grebeníčkovi knihu o církevních restitucích, a jehož lakmusovým papírkem je paní, která „nezvládne bez proškrtání Shakespeara“. Ono, ryba smrdí od hlavy, a platí to v politice i v kultuře. A, jakkoli jsou argumenty ad hominem většinou nepřípustné, když je někdo hochštapler a vládne, patří se na to jednoduše poukázat, a nepomůže obcházet to jako horkou kaši.
    Srovnání s Olomoucí
    Právě srovnání s činností Muzea moderního umění Olomouc jasně ukazuje nedostatky v současné „politice“ Moravské galerie; nejenže v Brně chybí odvážná a respektu hodná vize (co nejvyšší návštěvnost tažená populistickými projekty si respekt nezaslouží). Bohužel, Brnu se nedostává toho základního, a tím jsou kvalitní a pečlivě připravené výstavní projekty. Řečeno jazykem srozumitelným „vedení“ – není povětšinou na co chodit. Mezi výstavami se objevují zajímavé projekty, ale nejsou-li přejaté (jako třeba Kmeny Vladimira 518), mají nedostatečný prostor či propagaci. Mezi protežovanými projekty se pak zas objevují výstavy, které při srovnání s jinými produkcemi prostě neobstojí; takovým příkladem je pro mne například Koryčánkův „recyklovaný“ Paneland tonoucí v hlubokém stínu vrženém projektem Bydliště: panelové sídliště pražského Uměleckoprůmyslového muzea jednoduše neobstojí. Jde samozřejmě o můj subjektivní dojem, ale dojem provinčního počinu v kontrastu s mimořádně kvalitní pražskou výstavou z pohledu Brňana jednoduše bolí. A, bolí i promarněná příležitost, jakou byla další z „prestižních výstav“ – Brno, moravský Manchester. Kurátorka Andrea Březinová předvedla s Tomášem Zapletalem úctyhodný výkon v knize se stejnojmenným názvem, kterou později doplnila titulem Fabrika i laureátka Magnesie Litery Kateřina Tučková. Výstavní projekt však bohužel ve své podstatě ztroskotal u výstavy starých textilních vzorníků, a nevyužil potenciál průmyslového dědictví, které stálo u rozvoje Brna, a jehož mnohovrstevnatost ovlivňuje dodnes řadu kapitol života v moravské metropoli.
    Subjektivní pohled
    Můj pohled je pohledem diletanta; nejsem profesí kunsthistorik, a mé vzdělání v umění není systematické. To, že již několik let lámu hůl nad Moravskou galerií může být samozřejmě dáno mými osobními preferencemi, a z hlediska obecného tedy nemusí jít o nic směrodatného. Co ale musí být směrodatné je, aby galerie pečovala o kulturu kulturně, a aby přitom dbala na kulturnost a slušnost. A tyto hodnoty se neshodují a nemohou shodovat s podbízivostí a snahou o lacinou popularitu na vrub kvalitě a samotným hodnotám.
    Vysoká kultura je a bude v zájmu početně omezené části populace, a snahy o lidovost a masovost mohou snadno degradovat krásu a noblesu; to cenné, kultivované, a někdy i obtížně vstřebatelné, ne vždy dobře zpeněžitelné, a zřídka populární a lidové. Krásu a noblesu lze vnímat vkusem a citem jen tehdy, je-li člověku těchto darů dáno. Obávám se ale, že v našich krajích rozhodují často na manažerských pozicích o kultuře právě lidé, kteří těchto darů zoufale postrádají.

  3. Muzea, státní sbírkotvorné instituce, mají v evropské kulturní tradici specifické místo, které vyplývá z komplexity rolí, jež hrají – spravují, ochraňují, interpretují, věnují se pedagogice i výzkumu, slouží veřejnosti i státu atd. Jejich koncepce je dlouhodobá a kontinuální proto, aby se nevázala ani tak na aktuální dění (jako to činí například kunsthalle a domy umění), ale snažila se o jeho historickou a pojmovou kontextualizaci. Muzea jsou systémovou položkou – reprezentují hodnotové nastavení celé společnosti. Stav, ve kterém v tuto chvíli jsme, je tristní – je tristní lidsky, odborně, právně i ekonomicky. Nejsmutnějším ukazatelem toho je, jak velice podceňujeme své vlastní publikum. Kauzu SEFO, v níž tak pozoruhodným způsobem vystoupily jak MG, tak NG, by proto – podle mého – bylo dobré využít k diskusi o tom, (k) čemu vlastně tyto instituce slouží. Zdá se totiž, že to není jasné ani jejich vlastním představitelům.

  4. V souvislosti se SEFem mně zaujala emotivní tiskovka se zaměstnanci stojícími za ředitelem. To si v podmínkách MG vůbec nedokážu představit – v podpoře ředitele nepovažuji za směrodatné to, že za ním stojí PR a marketing. Problematičnost definice tradiční instituce v čase, zde konkrétně na příkladu nejstaršího umprumu v ČR – tedy toho brněnského provedli dosud pouze dva muzejní a teoretičtí mistři Julius Leisching a Václav Richter a to vcelku zásadně, avšak ani jeden z nich z tohoto důvodu neměnil název instituce. Ve zkratce – současná přeměna spočívá dle insiderů muzea hlavně v tomto. Neujasněnost pozice umprumu, nediskuze a to především v rámci instituce samotné jsou spojitými nádobami se současnou absentující expozicí, a dokonce s neexistencí její náhrady (byť jen na papíře, nebo úvahách kurátorů). Neboť zkuste se zeptat odborných pracovníků MG. Já to dělám, ale nikdo neví, co na místo téměř už dva roky neexistující expozice má přijít! Tato tristní vizitka nepadá jen na chaotické, či nefunkční vedení instituce, ale i na zřizovatele – Ministerstvo kultury. Při této příležitosti uzavřu své malé exposé návratem k SEFu. Při vypjaté diskuzi na MK se ministr nechal slyšet, že na zakázky – stavby a rekonstrukce budov mají být bez výjimky pořádány architektonické soutěže. Tento působivý závazek můžeme obratem aplikovat, a sice opět na brněnský umprum, jenž je v současnosti uzavřen a čeká na „dlouhou a náročnou rekonstrukci“. Škoda, že byla zakázka „zadána z ruky“. Patrně se bude muset rušit a místo ní můžeme oprávněně očekávat architektonickou soutěž, anebo snad ne?

  5. Michal Šedivý se omlouvá, že není kunsthistorik, ale zdá se, že je sociálně mnohem kompetentnější, než mnozí úzce kvalifikovaní historici umění. Takoví lidé jako pan Šedivý by měli tvořit laické komory správních rad muzeí umění. Musíme postupně dospět k tomu, že kvalitní legislativa zajistí ochranný mezičlánek mezi zřizovateli a muzei. Zřizovatelé od těch nejvyšších po nejnižší se z práva rozhodovat o činnosti svých odborných institucí diskvalifikují sami, aktivně i pasivně. Jednak své divoké politické manýry přenášejí do seriózního světa muzeí. Jednak nejsou schopni ani ochotni s muzei vůbec aktivně komunikovat o alternativách směřování jejich činnosti. Zakomplexovaně to pak nahrazují povýšenou pozicí neomylných strážců předpisů, která má podle profesní etiky (Profesní kodex českých muzeí umění – viz web Rady galerií ČR) fungovat úplně jinak. Ne číhat, na čem ty poddané nachytat a bez pardonu a diskuse totalitně rovnou potrestat, ale vytvářet vstřícný preventivní servis kolegiální průběžnou kontrolou, která pomáhá předem bránit chybám a trestá formou postupných podmínek několikastupňově, aby vyloučila logickou kritiku o zneužití moci. Při skoro až přehnaném bláznění nad ochranou osobních údajů je také velmi kontrastní, jak si někdo např. v případě olomouckého MUO bez pardonu zveřejní ostrou kritiku práce odvolaného ředitele, dříve, že se k tomu mohla vyjádřit nezávislá autorita a nepřidá k tomu komplexní kladný posudek všeho, co pod jeho vedením MUO za dlouhou dobu udělalo.

  6. Moravská galerie má pro úvahy o koncepci nové stálé expozice užitého umění nejen partnera v katedře teorie UMPRUM, ale i blízké kvalitní středoevropské příklady. Právě katedra teorie vydala publikaci EX-POZICE, kde je mimo jiné poukaz na koncepčně velmi zajímavou velkou sbírku designu v Benešově u Prahy s inspirativní stálou expozicí. Další příklad má Brno v nedaleké Bratislavě, se kterou tak rádo spolupracuje. Tamní MÚZEUM DIZAJNU vyniklo na užitečně komplexní akviziční koncepci, která není zatížena estetickou dominancí. Shodou okolností kvality benešovské práce s designem byly oceněny ze zahraničí mj. právě z také z Bratislavy Doc. Zdeno Kolesárem v odborném periodiku DESIGNUM, jaké u nás velmi chybí, čím v podstatě chybí i specializovaná diskusní platforma.

  7. Přiměřená diskuse o stálých expozicích i sbírkách designu u nás skutečně chybí. Občas se vyskytnou velmi inspirativní podněty, ale zůstanou zcela bez odezvy. Například zamyšlení Jan Michla nad funkčními vazbami UP muzeí a škol v publikaci „Funkcionalismus, design, škola, trh“ vydané UMPRUM. Veřejná muzea umění by konečně měla opustit dnes již překonané akviziční koncepce převzaté mechanicky od soukromých sběratelů. Nemohou si dovolit soukromý luxus specializovat se intenzivně na několik vybraných oblastí, ale musí přiměřeně dokumentovat celou oblast tvorby, což je v designu vč. grafického, jehož kvalitu netvoří jen (a ani především) estetika, hodně náročný úkol zvládnutelný jen za poctivé koordinace ministerstva kultury.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *