Přijďte to zavřít! Možná navždy?

Ve dnech 22.–24. února 2019 bylo "slavnostně uzavřeno" brněnské Uměleckoprůmyslové muzeum. Do redakce nám v této souvislosti dorazil komentář od kurátora uměleckých sbírek na Strahově Libora Šturce, který v textu vyjadřuje své obavy nad uzavřením budovy a nad netransparentní – nebo spíše chybějící – diskuzí nad novou stálou expozicí, která by měla být otevřena na konci roku 2020. 

Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně. Zdroj: Wikimedia Commons

Přijďte to zavřít! Možná navždy?

Necháme-li stranou otázku, zda je uzavření – třebas dočasné – či rušení čehokoli tím pravým důvodem k oslavě, vyrojí se v souvislosti s plánovanou konverzí jedné z budov Moravské galerie v Brně nemálo otazníků. „Uzavření jsme pojali jako oslavu – není důvod smutnit, protože se brzy v muzeu potkáme znovu a především lépe,“ píše v tiskové zprávě ředitel instituce Jan Press. Bohužel však neuvádí další podrobnosti, které by laickou i odbornou veřejnost jistě zajímaly. V roce 2017 Moravská galerie směrem k veřejnosti optimisticky komunikovala, že se budova s novou stálou expozicí otevře pro veřejnost 1. prosince 2019, což již zjevně neplatí. Aktuálně se hovoří o konci roku 2020. Ještě méně se z oficiálních kanálů dozvíme o budoucí podobě muzea a zejména o vlastní koncepci expozice, jež se má zaměřit na vznik a vývoj československého designu. Lze se dočíst zejména o vytvoření nového návštěvnického zázemí a o architektonicko-designérském objektu – „Mraku“ od Atelieru Štěpán na nově upravené terase, který má tvořit uměleckou spojnici mezi interiérem a exteriérem. Co konkrétně bude ve velkorysých prostorách muzea prezentováno, jaká bude koncepce expozic a kdo jejich autorem, to si nechává Moravská galerie pro sebe, a podle zákulisních informací to netuší ani kmenoví zaměstnanci muzea. Přitom konverze brněnského Uměleckoprůmyslového muzea, jež vzniklo v roce 1873 jako jedno z nejstarších muzeí tohoto typu na světě, v „muzeum designu“, bude bezpochyby patřit mezi přelomové okamžiky v jeho téměř 150leté historii. V jakém smyslu, to se ještě ukáže.

V případě takové zásadní proměny celkové koncepce muzea by se u instituce velikosti a významu Moravské galerie dala očekávat široká a věcná veřejná debata, jež by tento záměr nejen představila odborníkům z oblastí architektury, užitého umění, designu nebo muzejnictví, ale zároveň by dokázala vstřebat případné kritické výhrady či se inspirovat dalšími pozitivními podněty. A to tím spíše, že se teoretické otázky designu, jeho dějin či vztahu k volnému i užitému umění, staly pevnou součástí aktuálního českého vědeckého paradigmatu, a to zejména díky soustředěnému úsilí příslušných pracovišť Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a výstavním a publikačním aktivitám tamního Uměleckoprůmyslového musea. Bohužel si nevzpomínám, že by Moravská galerie takto velkorysý záměr učinila předmětem nějaké konference nebo workshopu, ani jsem neslyšel, že by někdo z tvůrců koncepce brněnského „muzea designu“ představil diskutovaný záměr na širším oborovém fóru. To samozřejmě vyvolává oprávněné dohady nejen uvnitř muzea, ale i mezi zainteresovanými odborníky.

Pokud existuje alespoň rámcová podoba expozice, a ta by vzhledem k termínu rekonstrukce existovat měla, proč ji muzeum před odbornou veřejností tají? Jakým způsobem se chce instituce vyrovnat se skutečností, že vzhledem k historickému zaměření muzea na užité umění a umělecké řemeslo absentují v jeho sbírkách téměř úplně objekty průmyslového či produktového designu z období druhé poloviny 20. století včetně řady proklamovaných designových ikon? Jaký prostor bude v expozici vyhrazen kmenovým muzejním fondům, když máme co do činění s tradiční sbírkovou institucí, jež má prezentaci vlastních kolekcí vepsanou do zřizovací listiny? A co se stane s vynikajícími sbírkami historického užitého umění, jež snesou srovnání s kolekcemi předních evropských uměleckoprůmyslových muzeí? Nelze se bohužel zbavit dojmu, že se vzhledem k možné kontroverzi kolem proměny tematické náplně muzea obává vedení Moravské galerie kritických výhrad, a proto nechce jít s kůží na trh dříve, než bude takříkajíc „hotovo“ a případné námitky bezpředmětné.

Muzeum však nejsou jen budovy nebo sbírky, ale především lidé. Zde se bohužel nevyhneme dalším pochybnostem o smysluplnosti aktuálního počínání managementu Moravské galerie. V posledních letech zde působila dvojice odborníků, jejichž renomé a erudice by pravděpodobně byly zárukou zajímavé a promyšlené náplně inovovaného Uměleckoprůmyslového muzea. Bohužel se v obou případech jejich představy o podobě nové expozice kvůli rozdílnému pohledu nepodařily prosadit. Jaká bude třetí cesta, to zatím není známo. Existují však oprávněné obavy, že se exponáty designu a užitého umění v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea stanou bez hlubší historické a teoretické reflexe pouhou stafáží pro doprovodné programy a zejména pro komerční pronájmy, které současné vedení galerie v posledních letech stále více upřednostňuje. Budeme rádi, když nás, třeba na stránkách tohoto média, přesvědčí o opaku.

Co však vzbuzuje největší obavy, je aktuální snaha ředitele Moravské galerie dále oslabit již tak velmi personálně podhodnocený stav odborných pracovníků – sbírkových kurátorů a správců depozitářů, kteří se v instituci typu muzea umění podílejí na zajištění základních činností spojených se shromažďováním, uchováváním a prezentováním svěřených sbírek. Jak souzní s dokola opakovanými proklamacemi o důrazu na získávání, vědecké zpracování a prezentaci designu záměr zrušit místo kurátora sbírek keramiky, porcelánu a nábytku (původně dvě kurátorské odbornosti jsou od reorganizace prosazené v roce 2015 současným vedením muzea nešťastně kumulovány v jednom pracovním úvazku), které byly velkoryse budovány od založení muzea v roce 1873? Zároveň s tím se ruší pozice dvou správců depozitáře pro sbírky kovů, skla, starověku a mimoevropských kultur a sbírky textilu, keramiky a porcelánu (rovněž kumulující dříve několik pracovních pozic). Ti sice svěřené kolekce nezpracovávají odborně, ale zajišťují praktické fungování sbírek, badatelský provoz, kontrolují stav předmětů, asistují při revizi apod. I kdyby se nakrásně jednalo o opatření dočasné, o čemž lze pochybovat, přerušení kontinuity při správě rozsáhlých a materiálově specifických sbírek představuje nebezpečný experiment.

Stavění užitého umění a designu do vzájemné opozice nedává obecně smysl, neboť se v podstatě jedná spíše o terminologický, nikoli věcný rozdíl. V progresivních institucích, jako je Victoria and Albert Museum nebo nám bližší vídeňské Museum für angewandte Kunst (MAK), dobře koexistují prezentace sbírek historického užitého umění se spektakulárními projekty zaměřenými na současný design. Také Uměleckoprůmyslové museum v Praze, kde během několikaleté rekonstrukce nedocházelo k účelovému propouštění odborných zaměstnanců, dokazuje, že lze na solidní vědecké bázi dělat projekty zaměřené na různé aspekty a období dějin architektury, užitého umění, fotografie a designu s velkým ohlasem u veřejnosti (např. Bydliště: panelové sídliště, Krásná jizba 1927—1948, Hana Podolská – Legenda české módy, Koudelka: Návraty, Šílený hedvábník. Zika & Lída Ascher: Textil a móda ad.). Proč by to v Brně mělo být jinak? K tomu ale instituce potřebuje stabilizovaný tým odborníků, kteří se mohou opřít o důvěru vedení a naplno se věnovat výzvám současného muzejního provozu, aniž by se museli doslova obávat o holou existenci. Takový tým si organizace velikosti Moravské galerie rozhodně může dovolit.

Libor Šturc

Autor je kurátor uměleckých sbírek na Strahově a v minulosti působil jako kurátor uměleckých sbírek znojemského muzea. Podílel se mj. jako spolukurátor na realizaci výstavy Moravské galerie v Brně nazvané Vranovské kameniny.