TZ: Pavel Příkaský, Miroslava Večeřová

Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová / Isotonic Song / kurátorka: Mariana Serranová / Fotograf Gallery / Praha / 20. 3. — 20. 4. 2019 

The Salt

The salt in the small bowl looks up at me 

with all its little glittering eyes and says:

I am the dry sea. 

Your blood tastes of me.

Ursula K. LeGuin

Fantaskní obrazy plynule procházejí z média do média. Z prostoru do plochy, z živé performance do malby či z pohyblivého obrazu do kresby. Nezbytnou a všudypřítomnou ingrediencí tekutého procesu, který smývá hranice mezi živým a nerostným, je rozpustný krystal soli, substance sytící roztok lidské a zvířecí krve. Isotonic Songvypráví novodobou mytologii hybridních bytostí, téma vnitřně konfliktní tělesnosti se zpřítomňuje na jednu dobu v archaickém polymorfismu i futuristické perspektivě biotechnologií.

Píseň a dech, rytmus a krystaličnost skladby, vnitřní monology v produktivní kontrapozici vůči soudobým paradigmatům. Dlouhodobě spolupracujícící dvojice Pavel Příkaský a Miroslava Večeřová výstavou Isotonic Song opakují charakteristickou organičnost a fluiditu předchozích multimediálních instalací. Podobně jako ve společném projektu Antidote je rukodělný a malířský prvek protějškem častých tematických výpůjček z oblasti vědy v její chladné a popisné schematičnosti.

Předmětem sondy jsou průvodní pocity tělesných pochodů a jejich subjektivní mentální reprezentace. Cosi hluboko v útrobách se dostává vně a naopak. Vizualizaci čehosi senzoricky nepostižitelného v naší mysli formátují nové poznatky a objevy medicíny. Potvrzuje se zde dosavadní praxe autorů, kteří skrze ohledávání vnitřního světa zpochybňují pojetí člověka jako měřítka všech věcí. Překonávají krizi posthumanismu ponořením se do nejelementárnější materiální prapodstaty.

V živném roztoku moře saturuje své tělní tekutiny ostrorep. Jeho modrá krev se odebírá pro detekci některých druhů bakterií a je jednou z nejdražších látek, které člověk využívá pro své vlastní tělo. Může být ostrorep nebo bakterie měřítkem všech věcí? Politické panorama hierarchizovaného života na zemi si můžeme představovat v posthumanistické perspektivě anorganického činitele, v našem případě molekuly soli putující z jednoho fyziologického prostředí do dalšího.

Autoři pilíře antropocentrického modelu symbolicky nahlodávají zapojením zvířat do procesu tvorby, zvýrazňují tak jak jejich exkluzivitu, tak i manipulovatelnost. Za jednotlivými zastaveními a výjevy výstavy můžeme vidět různá stádia přeskupování iontů. Sůl prostupuje živými organismy i nerostnou přírodou, v pevném i tekutém skupenství. Výsledné tvary solných objektů vznikly ze spontánní potřeby zvířete, další významovou rovinu dává soli práce v prostoru, krystaly pokrývají textilní detaily a zdi rámující výstavu, stávají se environmentem.

Současnost nabízí v mnohém možnosti překračovat genetické vymezení rodu i druhu, snad i představa hybrida všudypřítomná v kontinuu lidské představivosti rekonstituuje naše tělesné pocity, různé typy hybridity, morfování a tělesné interface odrážejí i různé interakce člověka a zvířete a různou modalitu dominance či koexistence. Autoři nás provázejí řadou metaforických situací, rozkrývají různé vztahy mezi lidským a zvířecím, stávání se zvířetem je.

Možná naše tělo nestačí současné době. Návrat obloukem k fantastické zoologii archaických kultur v dnešní době vyjadřuje upřímně vyjádřenou existenciální bezradnosti z budoucnosti. Anatomie nové mytologické bytosti je generována v průsečících magična a laboratoře. Mytické zvíře, jako hybridní výtvor stojí mimo evoluční řetězec, ale jeho přítomnost v lidské představivosti je výzvou k bilanci mocenských vztahů a interakcí, nebo alespoň místem k zastavení v osvobozujícím toku imaginace.