Artalk.cz

TOP týdne 4.–10. 3. 2019

Ve věku 79 let zemřela Carolee Schneemann, významná feministická umělkyně – Záhřebský ženský kurátorský kolektiv povede Kunsthalle Wien – Pritzkerovu cenu za architekturu získal japonský architekt a teoretik Arata Isozaki – Carolyn Christov-Bakargiev získala Cenu Audrey Irmy za kurátorskou činnost 

1/ Zemřela významná feministická umělkyně Carolee Schneemann

Skupinová performance Meat Joy, Judson Church, NYC, 1964, foto: oficiální web Carolee Schneemann

Carolee Schneemann (12. říjen 1939 – 6. březen 2019) se narodila a vyrůstala v židovské rodině v pensylvánském městečku Fox Chase ležícím poblíž Filadelfie. Na počátku šedesátých let minulého století absolvovala soukromou Bard college v New Yorku, kde si poprvé plně uvědomila rozdílnost v přístupu k ženám umělkyním, které byly výrazně upozaďovány oproti mužům umělcům. Během stáže na Kolumbijské univerzitě potkala svého pozdějšího partnera, experimentálního skladatele Jamese Tenneyho, s nímž v roce 1965 vytvořila provokativní video Fuses, které zachycuje jejich sexuální akt pohledem kočky. Carolee Schneemann je však známá hlavně díky svým o rok starším performancím a videu Meat Joy (1964), v němž tanečníci a tanečnice performují se syrovým masem, makrelami a dalšími masovými pochoutkami. Jedná se o průkopnický počin, který nastartoval její bohatou a dlouhou uměleckou dráhu. Její dílo nadále narušovalo zažité myšlenkové struktury, mělo silný subverzivní potenciál, otevíralo otázky týkající se genderu, těla, sexuality nebo hranic umění. Neváhala tak vnášet do veřejného prostoru tabuizovaná témata a svým působením, které se šťastně potkalo s příznivou dobovou atmosférou, doslova přepsala definici umění. Mezi její další slavné performance patří též Interior Scroll, jež se odehrála během výstavy Women Here and Now (East Hampton, New York, 1975, více informací zde). Schneemann zde četla úryvky ze své knihy Cezanne, She Was A Great Painter (publikována o rok později) a následně ze své vagíny vytahovala proužek papíru, na němž byl text převzatý z jejího videa Kitchs Last Meal (1973). Schneemann se tak stala jednou z pionýrek performativního umění a body artu zahrnujícího explicitní nahotu. Umělkyně pracovala nadále na mnoha performancích a videích (Mezi její poslední patří Flange 6rpm, 2013), věnovala se psaní teoretických prací, esejů, kritik, básní nebo performativních poznámek (Carolee Schneemann, Uncollected Texts, vydala nezisková organizace Primary Information v roce 2018, editorem svazku je Branden W. Joseph). Schneemann působila také jako pedagožka na mnohých amerických i evropských uměleckých univerzitách. Carolee Schneemann byla v roce 2017 na 57. Benátském bienále oceněna Zlatým lvem za celoživotní dílo. Amelia Jones ve svém nekrologu v The Guardian minulý týden napsala: „Carolee strávila 45 ze svých 60 let aktivní profesionální kariéry intenzivní a integrální tvorbou uměleckých děl. Byla feministickou umělkyní ještě předtím, než vůbec umělecký svět existenci něčeho podobného zaznamenal. Nadšeně zkoumala erotiku a ruku v ruce vytvářela kreativní způsob života s ní, její umění zahrnuje intenzitu jejího přístupu k přátelům, milencům, kočkám a její kreativní praxi – vše dohromady spojené v jedno úžasné životní dílo.“

2/ Vedení vídeňské Kunsthalle se ujme ženský chorvatský kurátorský kolektiv WHAT, HOW & FOR WHOM

Kunsthalle Wien, Museumsquartier, 2014, Foto: Stephan Wyckoff

Minulý týden ukázal, že když dosavadní ředitel vídeňské Kunsthalle Nicolaus Schafhausen v květnu minulého roku oznámil svůj odchod, myslel to vážně. Ačkoliv mu smlouva měla vypršet až v roce 2022, Schafhausen se kvůli sílící ultrapravicové rakouské politice rozhodl rezignovat na svůj post a již tehdy oznámil svůj odchod plánovaný na březen tohoto roku. Nyní je již známý jeho nástupce, respektive trojice nástupkyň, kterými se staly Ivet Ćurlin, Nataša Ilić a Sabina Sabolović, tři ze čtyř členek koletivu What, How & for Whom. Čtvrtá členka, Ana Dević, zůstane v Záhřebu, kde dál povede jejich projekty, zejména v Galerii Nova. Kolektiv WHW byl založen již v roce 1999 jako kurátorská, umělecká a vydavatelská platforma, která v době následující nedlouho po chorvatském boji o nezávislost nastolila témata vzdálená oficiálnímu institucionálnímu uměleckému provozu. Do své činnosti tak zapojovali ekologická, anarchistická, punková a hardcorová hnutí. Název kolektivu je zřejmým ironickým odkazem k ekonomickým příručkám, které se řídí zákonitostmi nabídky a poptávky a významně ovlivňují západní kulturu. Právě principy západní kapitalistické společnosti se kurátorky snaží ve svých projektech zpochybňovat. Z těch posledních lze zmínit On the Shoulders of Fallen Giants (2018) – Druhé industriální umělecké bienále v Chorvatsku, Again and Again (retrospektiva Davida Maljkoviće uspořádaná v roce 2016 v Muzeu současného umění Metelkova v slovinské Lublani), Really Useful Knowledge (Museo Nacional Centro de Arte Reina Sofía, Madrid, 2014). Kolektiv WHW kurátoroval také chorvatský pavilon na Benátském bienále v roce 2011. Kolektiv WHW na adresu svého jmenování do čela významné vídeňské instituce odpověděl: „Jsme odhodlané vytvářet příští program s plným soustředěním a s ohledem k městu jako specifickému uměleckému prostoru, který má svou polohou silný vztah k celé střední Evropě. Vzhledem k tomu cítíme velkou zodpovědnost a budeme se snažit instituci využít jako místo setkávání, diskuze a výměny různých názorových proudů zabývajících se uměním i společností.“

3/ Japonský architekt Arata Isozaki vyhrál Pritzkerovu cenu za architekturu za rok 2019

Arata Isozaki, Koncertní síň Šanghaji, foto: Chen Hao

Arata Isozaki (nar. 1931, Óita, Japonsko), architekt působící na mezinárodním poli, se stal vítězem Pritzkerovy ceny za architekturu za rok 2019. Postavil se tak po boku Petera Zumthora (2009), Jeana Nouvela (2008), Richarda Rogerse (2007), Zahy Hadid (2004) nebo v posledních letech oceněných Balkrishny Doshiho (2018) či Alejandra Araveny (2016). Jak sám Isozaki uvádí, jeho prvotní zkušenost s architekturou, v době, kdy nabýval rozhledu po světě, byla spojena s jadernými útoky na Hirošimu a Nagasaki. Pustina, ruiny a absence architektury byl jeho startovní bod. Isozaki absolvoval v roce 1954 Katedru architektury na Fakultě strojního inženýrství Tokijské univerzity a záhy začal spolupracovat s Kenzem Tange. Později založil studio Arata Isozaki & Associates. V poválečném Japonsku bylo tehdy mnoho velice rozdílných zakázek, proto se stala jeho největší hybnou silou neustálá změna a přizpůsobování se novým podmínkám. Neměl tedy jeden jediný svůj styl, ale kombinoval řadu přístupů k architektuře a tvorbě veřejného prostoru. Dokázal též uvažovat o architektuře v utopických konstelacích – známý je jeho projekt Město ve vzduchu z roku 1962. Mezi jeho první stavby patří Knihovna prefektury Óita (1962–1966), Muzeum moderního umění ve městě Gunma (Japonsko, 1971–1974). Záhy začal pracovat napříč světem, a propojovat tak západní a východní principy uvažování o architektuře. Mezi jeho další významné práce patří Muzeum současného umění v Los Angeles (1981–1986), Palau Sant Jordi (1983–1990, Barcelona – navrženo pro Letní olympijské hry 1992). V poslední dekádě navrhoval Katarské národní společenské centrum (2004–2011, Doha), Allianz Tower (2003–2014, Miláno), Koncertní halu v Šanghaji (2008–2014) nebo Muzeum provincie Hunan (2011–2017, Changsha, Čína). Ve zdůvodnění komise Pritzkerovy ceny se píše: „Arata Isozaki /…/ je všestranný, vlivný a vskutku mezinárodní architekt. Poté, co založil svou vlastní praxi, se stal prvním japonským architektem, jenž tvořil a prohluboval vztahy mezi Východem a Západem. Ovládl znalosti z dějin a teorie architektury a zároveň dokázal pracovat jako avantgardní tvůrce. Nikdy nereplikoval a nenaplňoval pouze status quo, nýbrž jej vytvářel. Ve snaze najít a vytvořit smysluplnou architekturu, postavil domy velké kvality, které se do dnešních dnů nedají jednoduše zařadit, reflektoval neustálý vývoj a je stále svěží ve svém přístupu.“

4/ Carolyn Christov-Bakargiev získala Cenu Audrey Irmy za kurátorskou činnost

Carolyn Christov-Bakargiev, foto: flickr Fondatione Giannino Bassetti

Centrum kurátorských studií Bard college v New Yorku ohlásilo laureátku letošní Ceny Audrey Irmy za kurátorskou činnost. Stala se jí Carolyn Christov-Bakargiev (nar. 1957 v USA), jež nyní působí jako ředitelka Castello di Rivoli v italském Turíně. Cena bude laureátce předána během slavnostního večera 17. dubna tohoto roku. Ocenění je spojeno s finanční odměnou 25 tis. amerických dolarů. Tom Eccles, výkonný ředitel Centra kurátorských studií, uvádí: „Carolyn Christov-Bakargiev je samostatná síla v nitru současného oboru tvorby výstav. Její ideje, mající daleký přesah a odvážná práce s umělci, které vyburcuje k tomu, aby vytvořili vždy nová a ambiciózní díla, jsou rovnocenně vyrovnávány jejím přehledem o dějinách umění a umělecké reprezentaci. Její mimořádná dOCUMENTA (13) byla bezpochyby jedna z největších současných výstav.“