Artalk.cz

V elipse spí lev aneb vizualita politiky zbavená

O nové výstavě v humpolecké zóně pro umění 8smička, která se zabývá jak lettrismem 60. let, tak i současnou typografií a obecně rolí písma ve výtvarném umění, píše ve své recenzi Tereza Rudolf. Po přehlídkách, které se věnovaly textilu v umění a tvorbě autorských dvojic, nabízí tato zóna opět další výstavu s velmi obecným tématem, ale zároveň důsledně vycházející vstříc srozumitelnosti a uchopitelnosti ze strany široké veřejnosti.

V elipse spí lev aneb vizualita politiky zbavená

Kulturní zóna 8smička v Humpolci se otevřela vloni na jaře výstavou Pocta suknu: Textil v kontextu umění. Kuna nese nanuk: Umění čtení umění je třetí skupinovou výstavou v programu, které předcházela výstava Dvě hlavy, čtyři ruce, jejímž páteřním motivem byly práce uměleckých dvojic. Kromě tematického přístupu k představování moderního a současného umění spojují jednotlivé přehlídky obsáhlé a čtivé doprovodné texty (a katalogy) a viditelně promyšlená architektonická práce s výstavním prostorem. Pocta suknu – které se na Artalku věnovala ve své recenzi Klára Peloušková – byla o to zajímavější, že přiblížila v umění významný, avšak často přehlížený materiál, a pomohla tak vyzdvihnout oblast, o níž je v současnosti zájem jak mezi nejmladšími umělkyněmi a umělci, tak mezi historičkami a historiky umění a designu. 8smička se prezentuje jako místo otevřené lokálnímu i přespolnímu publiku, o čemž svědčí i návodná popisnost a vybraná historická fakta v doprovodném textu k aktuální výstavě. Ještě lépe je to patrné na doprovodných programech, z velké části zaměřených na děti a školní skupiny. Taková snaha je chvályhodná, ovšem problém v galerijní sekci může vyvstat právě z potřeby uspokojit všechny návštěvníky najednou. Výstava Kuna nese nanuk má být určitým rozcestníkem k rozšíření povědomí o fungování písma v kontextu umění, což na jednu stranu dělá skrze odborné texty v katalogu, na druhou stranu pak prostřednictvím vizuální prezentace ve výstavě. Správně vstřebat všechny informace a podněty mířené na diváka (a čtenáře) je ale úkol na delší dobu, a ne na jednu odpolední návštěvu.

Architektura výstavy vsází na hravost a barevnost, podobně jako její grafický doprovod. Každá umělecká práce je označena velkou číslicí na barevném papíře připomínající (místy rovněž přítomné) kancelářské bločky s lepítkem. Diváci tak mohou bloumat od jedné práce k druhé a dohledávat si popisky k jednotlivým dílům podle čísel na oboustranně potištěné A3 doprovodného textu. Chronologie čtení výstavy není předepsána, což lze chápat i jako poukaz na palindrom v jejím názvu, a stejně tak není nikde zmíněn či naznačen kurátorský klíč výběru prací, což na rozdíl od prvního považuji za problematické. Výběr se pohybuje od autorů nejmladší generace (Štěpán Marko, Matěj Polách a Vojtěch Říha) přes autory působící dnes vedle své umělecké tvorby na vysokých uměleckých školách v pozici pedagogů (Dušan Zahoranský, Jiří Skála) až k umělcům spojeným s poválečnou avantgardou (Josef Hiršal, Jiří Kolář). Avantgardní experiment propojení typografie a umění zpřítomněný v publikaci Abeceda pak vyznačuje určitý časový rámec výstavy, kde jedním okrajem je právě publikace z roku 1926 a druhým dekonstrukce Teigeho písma grafickým designerem a typografem Štěpánem Markem. Abeceda a litera či jiný souborný zápis znaků je současně výtvarný motiv, který se opakuje v řadě dalších přítomných pracích. Druhá poloha vychází z konceptuálního uvažování nad jazykem a písmem. Ovšem prostorové vrstvení slova za slovem či jednotlivých slovních hříček (byť s hlubokým myšlenkovým kontextem) – u umělců jako Monogamista T.D („Nie som autor, som metafora“), Jiří Valoch („slovo jako slovo“) nebo Pavel Büchler („hlas víry je diktum“) – vyznívá v konečném důsledku již jen jako opakovaný vtip.

Výstava jako by se snažila zpřítomnit pocit z „bytí v knize“ a svým rozložením na ni přímo odkazovala. Na jednu stranu je to příjemná a kreativní změna, která dává výstavě lehkost a zbavuje její historické pasáže přílišné fatality. Celkové poskládání však také vede k estetizaci vystavených děl, kdy některé práce začínají skutečně působit jako pouhé ilustrace na téma „písmo v umění“. Z výstavy tak vypadává právě ono „čtení“. Textu mají jinak návštěvníci dostatek a v doprovodných materiálech se dočtou i o zvukovosti tvorby mnohých umělců (Milan Adamčiak, Milan Grygar, Ladislav Novák), ale záznamy happeningů na výstavě bohužel chybí. Stejně tak by šla zmiňovaná poezie dobře přiblížit skrze čtení konkrétních prací, byť by se s jistotou jednalo o určité dada. Za oddíl, kde se „bytí v knize“ povedlo dotáhnout do zdárného a fungujícího konce, považuji část věnující se výstavě Obraz a písmo, jež proběhla v lednu 1966 v galerii Václava Špály, v březnu v oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě a v dubnu téhož roku v muzeu v Kolíně.

Po tom, co návštěvník mine vycpanou kunu s nanukem, která je maskotem výstavy, a instalaci od Tomáše Svobody zahrnující i ikonickou poličku ze světlé lakované dřevotřísky z IKEA, ocitne se tváří v tvář vitríně přepažující roh výstavního prostoru. Architektonicky vymezený segment prostoru je určitou časovou kapslí. Zpoza skla vidíme práce Zdeňka Sklenáře, Běly Kolářové či Jiřího Koláře, které se zbytkem prostoru spojuje tenký černý koberec, vybíhající až k divákům přístupné části galerie. Volnou rekonstrukci výstavy v sousedním městě Jihlavě z roku 1966 lze docenit nad klasickou muzeální vitrínkou s dobovými materiály, včetně korespondence a fotodokumentace, která je umístěna v závěru výstavy. Kromě rukou psaného dopisu od Jiřího Padrty je zde i aktuální tisk e-mailu od Zdeňka Felixe, jehož text přibližuje velmi nenásilnou formou (neboť máme pocit, že čteme nějaké soukromé tajemství) heslo lettrismus jako tvůrčí směr. Tato historická exkurze, která výstavu ukotvuje jak místně, tak časově, funguje jako záchytný bod v moři různých dalších přístupů. Právě u experimentální poezie 60. let je zmiňován i politický kontext řady prací. Zajímavé je, že provázanost tvorby s politikou je v doprovodném textu explicitně zmiňována jen v souvislosti s rokem 1968, přestože se zdá, že i to měl být jeden z motivů výstavy. Alespoň tak působí texty v katalogu upozorňující na fakt, že slovo je v současnosti válcováno obrazem, nebo že jazyk je odrazem stavu kultury a ducha doby. Samotná výstava je však právě o obrazech (a objektech) ze slov.

Na jednu stranu tak lze výstavu chápat jako „dva v jednom koncept“, kdy se divák nejen dozví mnoho zajímavostí souvisejících s písmem, v čele s palindromy či arabeskou, prohloubí své zkušenosti s tím, jaké formy může písmo nabývat v rukou umělců a umělkyň, a prohlédne si i to, čemu říkáme současné umění (respektive to současné již „kanonizované“ umění). Na tom není nic špatného, naopak rozsahem a srozumitelnou vstřícností může taková prezentace vyhovovat těm, kteří do galerií nechodí často anebo s tím chtějí začít na dobré úrovni. Pro kulturou přesycené Brňáky a Pražáky je ale výstava až příliš plochá a některé interpretace či vystavení děl hraničí s lehkou nevhodností vůči autorům samotným. Následující hnidopišství bych si u řady institucí odpustila i s vědomím toho, kolik architektura nebo rámování děl stojí, ale v kontextu velmi učesané a současné 8smičky mě ladění rámů prací Běly Kolářové nebo Václava Stratila se zmiňovanou IKEA poličkou Tomáše Svobody prostě iritovalo, byť samotná práce rámařů vypadala nadmíru profesionálně. Necitlivě působila adjustace práce Hommage à Baudelaire (23 listů od Jiřího Koláře) v relativně tlustých černých rámečcích. Práce Jána Mančušky Notion in Progress natěsnaná tak tak pod půdní trámy a osvětlení by si také zasloužila více místa. Stejně tak by mohly obě práce (se vší úctou k samotným autorům) na výstavě klidně chybět a nic by se nestalo.

Výstava bezesporu uchopuje komplexní témata, kterým se zatím nevěnovalo tolik péče, kolik by si zasloužila. Mezi zasloužilci jmenujme Víta Havránka a jím před dvaceti lety připravenou výstavu Akce, slovo, pohyb, prostor: experimenty v umění šedesátých let. Současné pokusy o představení konceptuální tvorby od konce 60. let mísí plnohodnotné, i když objemově divácky náročné počiny, jako byla výstava ČS KONCEPT 70. LET ve Fait Gallery (2018) nebo aktuální spíše nepovedené představení jednotlivců pracujících konceptuálně výstavou Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění v GHMP. V tomto světle si Kuna nese nanuk: Umění čtení umění vybrala vlastní cestu prezentace konceptuálních přístupů spojených s písmem, překlápějící se i s ohledem na soukromou uměleckou sbírku 8smičky více do poloh závěsného obrazu a malby nežli experimentu. Je to způsob, jakým jsou některé práce zplošťovány a přetvářeny v designový dekor, a tím zbaveny svého politicko-sociálního přesahu. Takovému zjednodušení může nakonec nahrávat i samotný kurátorský koncept pracující s velkými obecnými tématy, jež výstavy sice scelují, ale současně nedávají příliš prostoru významovým odchylkám ve čtení jednotlivých děl. Na druhé straně vah je ale i zde jistá vstřícnost vůči divákovi, ze které, stejně jako ze snahy propojit současné tvůrce s moderními, by si i mnohé veřejné instituce mohly vzít příklad.


Milan Adamčiak, Pavel Büchler, Dalibor Chatrný, Bohumila Grögerová, Milan Grygar, Josef Hiršal, Jiří Kolář, Běla Kolářová, Július Koller, Viktor Kopasz, Jakub Kovařík, Radoslav Kratina, Jan Kubíček, Ján Mančuška, Štěpán Marko, Milča Mayerová, Monogramista T.D, Vítězslav Nezval, Ladislav Novák, Eduard Ovčáček, Marian Palla, Otto Pilip, Matěj Polách, Rafani, Vojtěch Říha, Jiří Skála, Zdeněk Sklenář, Václav Stratil, Tomáš Svoboda, Jan Šerých, Karel Teige, Timo, Karel Trinkewitz, Miloš Urbásek, Andrea Vacovská, Jiří Valoch, Lenka Vítková, Dušan Zahoranský / Kuna nese nanuk: Umění čtení umění / kurátorka: Emma Hanzlíková / 8smička / Humpolec / 9. 2. – 12. 5. 2019

Foto: Ondřej Přibyl, Nadační fond 8smička. Fotoreport z výstavy naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *