TZ: Václav Buchtelík, Jan Špaček

Václav Buchtelík, Jan Špaček / Světla stín / Galerie Caesar / Olomouc / 6. 3. - 29. 3. 2019

Výstava tvorby dvou mladých výtvarníků je příležitostí k nahlédnutí možností práce v médiích malby a sochařství dnes.

Oba umělce spojuje zkušenost studia na Fakultě umění Ostravské Univerzity u pedagogů o generaci starších, jmenovitě Daniela Balabána, Máriuse Kotrby a Jaroslava Koléška. Tito jim předávali svou zkušenost, svá moderní i postmoderní výtvarná východiska, ale i poučení z umění napříč dějinami. Sami si pak hledají vlastní výtvarný výraz, ovlivněný diskurzem své generace, zároveň adekvátní svým genuijním zážitkům, myšlení a temperamentu.

Plastiky Jana Špačka vyrůstají z dědictví klasického sochařství a modelérství, tak, jak je známe z antiky a renesance. Vůle k čisté formě nese rovněž stopy autorova studia průmyslového designu. Plastiky jsou často motivovány konkrétními zážitky, ale i představami a fantaziemi. Klasické tvarosloví je přepodstatněno translucentním materiálem laminátu a barvené pryskyřice. Oproti možným paralelám s postmoderním sochařstvím 90tých let 20. století nejsou plastiky Jana Špačka tolik zevně expresivní a instabilní, jsou naopak ztišené, uměřené s vnitřní dynamikou, projevující se při delší vizuální expozici. Příkladem je plastika „ Figura se srnou“. Rozvíjí pastýřské téma, obecněji pak téma nosiče a neseného a jejich vzájemných nejednoznačných vazeb. Potažmo téma života a smrti, smrti, která „z čistého nebe“ nebo spíše pekla, ale vždy nevhodně, vstupuje do života. Důležitým prostředkem je sochaři světlo, které díky materiálu do plastik vstupuje, aby je vzápětí rozsvítilo. Světlo, ač zdánlivě nehmotné, jako by hmotu podpíralo a zároveň jí dodávalo duchovní mohutnosti. O sepětí kosmických světelných jevů s tělesností vypovídá plastika „ Velká medvědice a malý medvěd“. Autor v ní personifikuje hvězdnou konstelaci v podobě klečící ženy nesoucí na zádech malého muže. Opět nesení, opět bazální vztah. Ale také vztah obecnější, vztah velkého a malého a jeho relativita. Můžeme vztáhnout paralely k egyptským zobrazením bohyně nebe Nút, stejně tak k renezančním jezdeckým sochám. Postavy Špačkovy plastiky jsou na hlavách opatřeny diskovitými formami připomínajícími vesmírné teleskopy. Ty mohou symbolizovat napojení na síť univerza, jakýsi detektor či terminál.

Téma propojení kosmického a pozemského, interiéru a exteriéru, se rovněž objevuje u druhého z vystavujících, malíře Václava Buchtelíka. A to v jeho kolážích, obrazech i objektech. Koláže kontextualizují fotografické zobrazení s abstraktní a gestickou malbou. Přiznaná roztrženost na okrajích lepených fragmentů má výrazovou i významovou roli. Poukazuje na fragmentovanost našeho světa, boří navyklé prostoro – časové souřadnice. Divák tak může prožít vykořeněnost, rozervanost, opuštěnost, odcizení i autorovu možnou touhu po jejich léčení. Koberec, židle, stůl, ovoce na stole evokují ztracený domov, kulturní a kultivované místo napadené, ohrožené a nedostupné. Buchtelíkovy obrazy jsou, oproti kolážím, syntetičtější. Barevnost je hutná a naléhavá. Není v nich místa pro lhostejnost. Vše je potencováno zážitky ostravské a karvinské průmyslové krajiny v postapokalyptickém hávu. Dekadentnímu vyznění některých maleb přispívá užití hutné olejomalby revokující odkaz na malířství 19. a 20. století. Ošklivé je v Buchtelíkových obrazech zvláštním způsobem přitažlivé, krásné pak zotazníkováno teatrální obscéností. Svět umění a jeho situace je sugestivně uchopena v autorových pracích inspirovaných budovou ostravského Domu umění. V obrazech i surových dřevěných objektech dekonstruuje onu moderní stavbu z třicátých let 20. století. „Krásné umění“, vysoké a povznášející a jeho komodifikace a petrifikace v uměleckých muzeích i ve vědomí absolventů uměleckých škol se může stát přítěží, zátěží i zábranou svobodné tvorby. Důvodem ke hledání jiných strategií tvorby.

Na jednom z Buchtelíkových obrazů je nad krajinou v rudém přísvitu namalován horizontálně položený vztyčený kříž nebo spíše X. Autor je nazval „ znamením zla „. Je to jakýsi viditelný i neviditelný, vnitřní topos označující místo. Místo, ve kterém je nám žít i řešit problémy. Výstava dvou mladých umělců je pak i výzvou k hledání nových životních i výtvarných cest, k hledání různých dobrých osobních znamení.