Nervózní těla v záři digitální zeměplochy

V Galerii města Třince vystavuje malíř a čerstvý laureát Ceny kritiky za mladou malbu Vojtěch Kovařík, který se se svými monumentálními a figurálními plátny postupně stává etablovaným autorem na umělecké scéně. Martin Drábek se ve své recenzi zamýšlí nad vnímáním díla v kontrastu galerijního prostoru a internetového rozhraní, což vyplývá z Kovaříkovy aktivity na Instagramu, kde se jeho práce těší značné popularitě. Co se však s malbou děje v prostředí této sociální sítě? A jakým způsobem to pak ovlivňuje samotný přístup k trojrozměrnému obrazu v galerii?

Nervózní těla v záři digitální zeměplochy

2. července 2017 vložil Vojtěch Kovařík na svůj zbrusu nový instagramový účet fotografii malby nazvané Castaway a na podzim téhož roku kurátoři galerie PLATO Ostrava zahrnuli jeho kresby do projektu Dočasný depositář – kresba. O rok později měl tento student Ateliéru kresby Fakulty umění Ostravské univerzity samostatnou výstavu svých maleb v brněnské Galerii OFF/FORMAT a také se přihlásil do soutěže Ceny kritiky za mladou malbu, kterou na počátku roku 2019 vyhrál. Paralelně s Galerií kritiků stihl své práce vystavit v pražské galerii Berlínskej model a aktuálně je prezentuje v Galerii města Třince. Prakticky během jednoho roku se tak z Vojtěcha Kovaříka stal kurátory vyhledávaný a respektovaný malíř. Jak k tomu došlo?

Třinecká výstava Nebe, peklo, ráj je umístěna v kulturním domě Trisia. Prostor, který zde městská galerie využívá, obsadil umělec pěti velkoformátovými plátny postavenými přímo na podlahu a zformovanými do tvaru meandrujícího koridoru. Plátna jsou na okolních zdech doplněna autoportrétem, studií krajiny a figurální kresbou – vše ve formátu A4. To podstatné se nicméně odehrává v koridoru obrazů, které nejsou navzdory názvu výstavy významově nijak komplikované. Úsporně řečeno zde Kovařík dokumentuje průzkum temných zákoutí svojí duše. Dekadentního macho kouzelníka s hadem střídá kočka metamorfující se do nebezpečného mytického zvířete, fyzicky invazivní heterosexuální pár v klubu je následován portrétní meditací na téma alter ego a vše je ukončeno uhrančivým pohledem Hefaista, který je však zcela evidentně esencí perverzního hříchu – tedy Satanem. Absence obsahové složitosti zde nicméně nehraje významnou roli. Tím, co momentálně ke Kovaříkovým malbám přitahuje tolik pozornosti a co odvádí téměř veškerou práci, je totiž forma.

Od konce roku 2017 se na Kovaříkových výhradně figurativních obrazech opakuje víceméně stejné schéma. Mohutné heroické figury – zejména muži, občas ale také ženy a zvířata – jsou umístěny do prostorově neurčitého dekorativního prostředí. Způsob, jakým jsou tyto invazivní monumenty formálně vystavěny – jsou částečně disproporční, plošné, manipulované svéhlavostí obrysových linií –, je ale zároveň naplňuje nenápadnou dávkou nestability a nedostatečně skrývané křehkosti. Důležitou příčinou této nejistoty je nepochybně skutečnost, že Kovařík v klasickém slova smyslu nemaluje. Kreslí, graficky ohraničuje, využívá vizuální efekt koláže a pak plochy vyplňuje sprejem a akrylem. Bojovníci tak nepůsobí jako neohrožení agresivní hrdinové, jsou to spíše plody vizuálního systému, který je nechává se vznášet v ne úplně jasně definovaném prostoru a topit se v dalších a dalších vrstvách apropriovaných vizuálních fragmentů.

Recyklační a apropriační strategie jsou v Kovaříkově tvůrčí metodě zjevné, používá je nicméně s tak nenucenou lehkostí, že vás v prvním momentu vůbec nenapadne zdroje jeho inspirace hledat. Inspirační vzory se navíc dílo od díla střídají, bez možnosti vysledovat strukturální kontinuitu jejich použití, neboť tyto obrazy jsou především reprezentací procesu hravého absorbování na území, kde je něco jako kontinuální skupinový styl anachronismem. A tak je nakonec zcela lhostejné, zda je „použit“ Matisse, Zrzavý, Picasso, Basquiat nebo třeba Mistr Theodorik, protože každý další obraz je „pouze“ fixací momentální formy existence, která se ale vzápětí rozplyne, a v jaké podobě se zjeví příště, a jestli vůbec, není jisté. Právě tato schopnost syrové dekonstrukce umělcovy pozice, kterou si zřetelně uvědomují i jeho svalnatí hrdinové, je také tím, co Kovaříka kvalitativně odlišuje od malířů, kteří momentálně využívají podobnou tvůrčí metodu.

Mezi faktory, které ovlivňují úspěch a způsob vnímání Kovaříkova díla, je však nutno zahrnout také jeho působení na sociálních sítích, zejména na Instagramu. Komprese do dvourozměrného digitálního formátu totiž těmto obrazům s grafickou a kresebnou podstatou vizuálně mimořádně prospívá. Kovaříkův instagramový účet má v kontextu české umělecké scény opravdu mimořádnou sledovanost. Počet odběratelů se momentálně zastavil na čísle 6652. Pro srovnání: například účet nepoměrně etablovanějšího umělce Vladimíra Houdka sleduje pouze 1286 uživatelů. Počet diváků, kteří vnímají Kovaříkovu tvorbu skrze displej telefonu či monitor počítače je tedy naprosto nesrovnatelný s tím, kolik lidí vidělo tyto obrazy reálně v galerii.

Americká umělkyně, kurátorka a teoretička Loney Abrams, která ve svém textu Flatland z roku 2013 analyzovala situaci v oblasti percepce vizuálního umění, konstatovala, že tím, co dnes namísto galerií vytváří publikum a kontexty pro vnímání umění, jsou především vlivné umělecké blogy a sociální sítě. Skutečnost, že jsou diváky daleko častěji konzumovány digitální obrazy namísto trojrozměrných předmětů, pak zároveň zásadním způsobem ovlivňuje produkci současného umění. Vzniká tak tvorba s ohledem na podobu reprodukce, efekt postprodukční eliminace nedokonalosti atd. Digitální obraz dodává dílům zcela novou estetickou dimenzi, která se nicméně již napevno stává součástí jejich vnímání, a to navzdory faktu, že divák dílo nakonec třeba i ve fyzické podobě spatří.

Právě Kovaříkova tvorba tato tvrzení přímo učebnicově ilustruje. Sám jsem malířovy obrazy viděl nejprve na Instagramu a až poté v třinecké galerii. Nic nenahradí bezprostřední kontakt s velkými formáty a fyzickou přítomnost v instalaci, čím delší čas jsem v galerii strávil, tím jsem si ale jasněji uvědomoval, jak zásadní podíl na mém vnímání má předchozí prožitek digitálních reprodukcí. Kovaříkovy obrazy na nich vypadají jako majestátné středověké ikony, jejichž objemy a plochy se slévají do měkké kompaktnosti a barvám nic nebrání být dekorativně invazivní. Dvourozměrná komprese skutečně dokáže z jejich grafické a kresebné podstaty vytěžit maximum a to, že se vám v galerii otevře ještě trochu jiný svět, pak nevede ke korekci a vylučování, ale spíše k syntéze těchto dvou zkušeností.

Reálný kontakt s obrazy Kovaříkův talent rozhodně potvrzuje, odhalí ale zároveň, že je přece jenom stále ještě na počátku svého potenciálního rozvoje. Živelná překotnost a odvaha, s jakou se pouští do dalších vizuálních metamorfóz, má totiž své limity, a to zejména technického rázu. Konkrétně jde o Kovaříkovu občasnou snahu narušit již několikrát ověřené schéma hladké a kompaktní barevné hmoty tvořené převážně spreji pomocí klasičtějšího malířského rukopisu, kterým ale prozatím příliš nevládne. Za povedenou se navíc nedá označit ani instalace třinecké výstavy, a to zejména ve srovnání s instalací v Galerii kritiků nebo galerii OFF/FORMAT. Environmentální intermediální koncept, který byl k vidění ve zmíněných galeriích a který Kovaříkovým obrazům dodával významovou a vizuální variabilitu, je zde totiž nahrazen ne příliš nápaditým seskupením do koridoru. Může to pochopitelně souviset s příliš velkým počtem výstavních projektů v poměrně krátkém časovém úseku, to však diváka třinecké výstavy příliš nezajímá. I přes tyto výhrady je ale Vojtěch Kovařík talent, kterého se vyplatí sledovat, a to nejen na jeho instagramovém účtu.


Vojtěch Kovařík / Nebe, peklo, ráj / Galerie města Třince – KD Trisia / Třinec / 5. 2. – 5. 3. 2019

Foto: Darina Kubíková

Martin Drábek | Narozen 1976. Je historik umění a umělecký kritik. Vystudoval na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Zaměřuje se především na vizuální umění 20. a 21. století. Publikuje v časopisech art+antiques a Flash Art. Působí jako pedagog dějin umění na SUŠ Ostrava a příležitostně se také věnuje kurátorským projektům.