Artalk.cz

TZ: Národní galerie zahajuje výstavní sezónu a vyhlašuje soutěž na rekonstrukci veletržního paláce

Národní galerie zahajuje výstavní sezónu a vyhlašuje soutěž na rekonstrukci veletržního paláce / Národní galerie v Praze / Praha / 21. 2. 2019

Národní galerie Praha zahajuje letošní sezónu výstavou fotografického spolku 400 ASA a dalšími kapitolami cyklů Moving Image Department a Introducing. 28. února zároveň vyhlásí soutěž na rekonstrukci Veletržního paláce a představí jeho minulost i budoucnost.

„Zahájení výstavní sezóny ve Veletržním paláci letos dostává další rozměr. Vedle výstav představíme i budoucnost našeho největšího výstavního prostoru. S vypsáním architektonické soutěže na rekonstrukci Veletržního paláce uvedeme také vizuální prezentaci Budoucí palác o jeho historii i budoucích plánech,“ uvádí generální ředitel NGP Jiří Fajt. Podrobné informace o soutěži představí NGP na tiskové konferenci 28. února.

1 400 ASA: FOTOGRAFIE

2 MOVING IMAGE DEPARTMENT #10: PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ

3 INTRODUCING VIKTOR DEDEK: MÍSTO RODINY

4 NÁRODNÍ GALERIE PRAHA: BUDOUCÍ PALÁC

5 PERFORMANCE: KATHARINA GROSSE, STEFAN SCHNEIDER: ASCOLTAMI TI PREGO

Páté patro Veletržního paláce v nové sezóně opět představí fotografickou výstavu. Josefa Koudelku vystřídá vloni založený spolek 400 ASA, jež navazuje na tradici české dokumentární fotografie. Výstava představuje tvorbu sedmi zakládajících členů – Alžběty Jungrové (1978), Antonína Kratochvíla (1947), Karla Cudlína (1960), Jana Dobrovského (1960), Tomkiho Němce (1963), Jana Mihalička (1965) a Martina Wágnera (1980). Společného jmenovatele má jejich program v realismu, s nímž pohlížejí na svět a zachycují jeho proměnlivost. Výstava představuje každého z autorů dvou generací monotematicky, výsekem z jediné části jeho jinak rozsáhlé tvorby.

Přízemí paláce je již tradičně věnováno cyklům současného umění. Moving Image Department tentokrát vévodí hraný dokument Neptun Adély Babanové (1980), který vypráví příběh mystifikační akce StB o tom, jak v roce 1964 došlo k údajnému výlovu tajných nacistických listin ze dna šumavského Černého jezera. Desátá kapitola výstavního cyklu představuje dále tvorbu předního britského dokumentaristy Adama Curtise (1955) a českých autorů Jana Šerých (1972) a Daniela Pitína (1977).

Projekt Introducing, pak představuje Viktora Dedka (1993), studenta sochařského ateliéru Dominika Langa a Edith Jeřábkové pražské VŠUP. Ve svém novém projektu nazvaném Místo rodiny, který vznikl přímo pro prostory prezidentského salonku Veletržního paláce, se autor vydává po stopách vlastní identity.

Součástí letošního Grand Openingu, který proběhne 28. února od 19 hodin, bude mimo jiné performance Kathariny Grosse ve spolupráci s hudebníkem Stefanem Schneiderem, přímo ve Velké dvoraně, kde již na konci března skončí její výstava Zázračný obraz. V Malé dvoraně pak Grosse vystřídá oceňovaná hudební skupina Vložte kočku.

V první polovině roku naváže NGP výstavním programem i v dalších budovách – v dubnu představí ve Valdštejnské jízdárně Josefa Šímu a jeho Cestu k Vysoké hře, květen bude patřit Šternberskému paláci a výstavě Sasko–Čechy: Jak blízko, tak daleko. Od června pak bude palác Kinských hostit sbírku francouzského impresionismu dánského muzea Ordrupgaar.

400 ASA: FOTOGRAFIE

1/3–8/9 2019
Veletržní palác – 5. patro
Kurátor: Josef Moucha
Umělci: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner

Profesionální fotografové jsou z principu individualitami. Sdružují-li se, potom proto, aby mohli svou práci dělat ještě lépe a tedy nezávisleji. Je tomu tak i v případě zakladatelů spolku 400 ASA, Alžběty Jungrové (1978), Antonína Kratochvíla (1947), Karla Cudlína (1960), Jana Dobrovského (1960), Tomkiho Němce (1963), Jana Mihalička (1965) a Martina Wágnera (1980). Společného jmenovatele má jejich program v realismu, s nímž pohlížejí na svět a s nímž zachycují jeho proměnlivost. To je východiskem jak doyenovi spolku, tak jeho členu nejmladšímu, přestože věkový rozdíl mezi Kratochvílem a Wágnerem činí 33 let. Výstava 400 ASA: Fotografie dokládá, že stěžejním zájmem sedmi renomovaných autorů dvou generací je člověk a lidské společenství, zvláště pak v těch projevech, jichž ubývá a jimž hrozí zapomnění.

Těžištěm práce zúčastněných fotografů je svědectví a do něj uložený názor. Vztahují se především k současnosti – viz Rodiny Jana Dobrovského a Burlesku Alžběty Jungrové. Zajímá je ovšem i oživování náboženských tradic, sledované Karlem Cudlínem a Janem Mihaličkem. Jednotliví autoři jako by kladli otázky navzájem spjaté, každý na ně ovšem odpovídá svým zvláštním způsobem. A to přesto, že je výstava také oslavou klasicity černobílé stylizace média neboli výrazem vědomí souvislostí dnešní tvorby s tradicí dokumentární fotografie. Historické ukotvení dodává výstavě zejména vklad Antonína Kratochvíla, jejž zařadil časopis American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Soubor jeho záběrů vznikal během více než dvou dekád a knižně vyšel pod titulem překládaným nejčastěji jako Rozbitý sen (originál Broken Dream, New York, The Monacelli Press 1997). Nejenom Rozbitý sen, nýbrž jádro výstavy vůbec, nabízí ukázky z cyklů zaměřených na soudobou transformaci postkomunistických částí šířeji chápaného pásma středu a východu Evropy včetně Slovenska Tomkiho Němce a Karpat Martina Wágnera.

Výstavní celek 400 ASA: Fotografie představuje každého z autorů monotematicky, to znamená výsekem z jediné části jeho tvorby, ve všech případech mnohem rozsáhlejší. Výpovědi jsou vždy nejenom osobité, jejich podání pokaždé provází osobní ručení. Fotografy, jejich společné prohlášení a ukázky z tvorby přibližují stránky spolku  www.400asa.org.

NÁRODNÍ GALERIE PRAHA: BUDOUCÍ PALÁC
Výstava u příležitosti vyhlášení soutěže na rekonstrukci Veletržního paláce

OD 1/3 2019
Veletržní palác – Malá dvorana
Kurátor: Helena Doudová

Budoucí palác připomíná formou narativního oblouku existenci Veletržního paláce v posledních devadesáti letech. Palác provází pohnutý osud, je ztělesněním modernistických pasáží v duchu transparence, materiálů skla a železa, jak připomíná Walter Benjamin v Passagen-Werk. Palác Pražských vzorkových veletrhů vznikl v letech 1925 až 1928 jako největší budova své doby, s dlouhými koridorovými pasážemi lemovanými skleněnými výlohami, určenými pro žádostivý pohled korzujícího diváka. Architektura, jíž se obdivoval i Le Corbusier. Zničující požár v roce 1974 zapříčiněný nepozorností lakýrníků znamenal zlom i nové vzepětí, v ustavení paláce pro Národní galerii. Ta strohou modernistickou architekturu využívá k prezentaci moderního a současného umění – lesk komodit nahradil lesk umění v současnosti.

Funkce paláce se zdaleka nevyčerpaly a bude nutné pro Veletržní palác zvážit nové, budoucí hybridní programy. Laserová instalace na fasádě Veletržního paláce promítne během Grand Openingu historické, současné i budoucí programy, jako je kavárna, biograf, pošta, ale i mediatéka, galerie, a další. Je úkolem pro současné architekty zformulovat vizi pro Budoucí palác.

Výstava tematicky doplňuje aktuální sbírkovou expozici 1918–1938: První republika a vznikla ve spolupráci NGP s Kolmo a Loom the Moon.

MOVING IMAGE DEPARTMENT #10: PODLE SKUTEČNÝCH UDÁLOSTÍ

1/3–28/7 2019
Veletržní palác – hala B
Kurátor: Adam Budak
Umělci: Adéla Babanová, Adam Curtis, Jan Šerých, Daniel Pitín

S tím, jak se naše vychýlená realita přestala zakládat na skutečných faktech, proměnilo se samotné reálno v hyperteatrální verzi událostí a ztratilo relevanci ve vztahu k domněnkám a pochybnostem; zatímco naše minulost se přetvářela v archiv klamání, pravda zmizela pod nánosy útočné fikce a morálka pojímaná jakožto „angažovanost pro pravdu“ se stala „nemyslitelnou zkušeností“. Žijeme v bolestném, schizoidním světě falešných představ, obydleném záměrnými dezinterpretacemi, politickými kachnami a alternativními fakty. Vítejte v postfilmových časech kontrafaktického myšlení a amatérského vyprávění smyšlených příběhů.

Desátá kapitola Moving Image Department je věnována zkoumání znepokojivé geneze fikce a postpravdy a přitažlivosti smyšlenek. Hranice mezi dokumentem a fikcí se stírají a výsledkem je nová struktura reálna vzniklá jako problematický kříženec skutečností a představ. Umělci, kteří se na výstavě podílejí, si osvojili umění mystifikace a vypořádávají se s vnímáním reality a s interpretací minulosti a historie, přičemž berou v potaz mezery ve vzdělání, mediální horečku, návykovost smyšlenek a sklon k abstraktnímu slovníku, jehož prostřednictvím vidíme a zažíváme současný, nadměrně zprostředkovaný svět systémů a kódů, které dávno přesáhly naši představivost.

Adéla Babanová (nar. 1980 v Praze, kde také žije) je absolventkou pražské AVU, kde studovala v ateliérech nových médií II, grafické tvorby II a konceptuální tvorby. Pracuje především s formátem krátkometrážních filmů, které se pohybují na hranici mezi videoartem a filmem. Její snímky často vycházejí ze skutečných událostí nedávných československých dějin, které zůstávají kontroverzní nebo jsou stále obestřeny tajemstvím. Využívá archivních záznamů, které upravuje s cílem rozvinout zcela nový příběh. Její filmy odkazují na komunistickou dezinformační rétoriku, přepisování historie a ztrátu paměti, skutečnosti, jež dosud nebyly v postkomunistických společnostech východní Evropy dostatečně reflektovány. Od roku 2008 úzce spolupracuje s producentem Tomášem Vachem a se svým bratrem Džianem Babanem, který je autorem scénářů a hudby ke všem jejím snímkům. Adéla Babanová představila svou tvorbu na mnoha samostatných i skupinových výstavách, které se konaly v muzeích nebo v takových institucích, jako jsou Národní galerie Praha, Národní galerie současného umění Zacheta ve Varšavě nebo KUMU v Tallinnu. Mimoto se zúčastnila mnoha filmových festivalů, včetně MFF v Karlových Varech, MFDF Jihlava, pražského Febiofestu a festivalu LOOP v Barceloně.

Adam Curtis (nar. 1955 v Kentu ve Velké Británii) patří k nejvýznamnějším dokumentárním tvůrcům. Předmětem jeho zájmu, zkoumaným z hlediska sociologie, psychologie, filozofie a politických dějin, je „moc a způsob, jakým se prosazuje ve společnosti“. Za své snímky získal čtyři ceny Britské akademie filmového a televizního umění (BAFTA). Jeho profesní dráha je úzce spjata s BBC. Mezi jeho nejzásadnější filmy patří The Century of the Self (2002), All Watched Over By Machines Of Loving Grace (2011) a nejnověji také Living in an Unreal World a HyperNormalisation (oba 2016).

Jan Šerých (nar. 1972 v Praze, kde také žije) je absolventem pražské AVU, kde studoval pod vedením Jiřího Lindovského, Michala Bielického a Vladimíra Skrepla. Zúčastnil se rezidenčního programu PROGR ve švýcarském Bernu a programu ISCP v New Yorku. Společně s Josefem Bolfem, Jánem Mančuškou a Tomášem Vaňkem založil v roce 1996, v době studií na AVU, uměleckou skupinu Bezhlavý jezdec. Od roku 2014 působí jako odborný asistent v ateliéru malířství Vladimír Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Z jeho významných samostatných výstav jmenujme Wysiwyg, Městská galerie současného umění Plato, Ostrava (2014), Cokoli, galerie Kabinet T., Zlín (2013), Ano, Staroměstská radnice, Galerie hlavního města Prahy, Praha (2009), Jan Šerých, Strabag Kunstforum, Vídeň (2009), Kdopak to mluví?, Dům umění, České Budějovice (2003) nebo Dial, Veletržní palác, Národní galerie Praha, Praha (1999). V poslední době se zúčastnil těchto skupinových výstav: Kuna nese nanuk: Umění čtení umění, 8SMIČKA, Humpolec (2019), Podmínky nemožnosti I/VII: Alogorrhea, galerie Kurzor, Nadace a Centrum pro současné umění, Praha a Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce, Display, Praha (obojí 2018).

Daniel Pitín (nar. 1977 v Praze, kde také žije) je absolventem pražské AVU, kde studoval klasické malířské techniky v ateliéru Zbyňka Berana a konceptuální tvorbu v ateliéru Miloše Šejna. Je držitelem řady ocenění, včetně vídeňské Henkel Award (2004) a Ceny za nejlepší animovaný film, kterou získal v roce 2009 na Přehlídce animovaného filmu (PAF) v Olomouci za snímek Ztracený architekt (2008). Z jeho samostatných výstav jmenujme např. Broken Windows, Dům umění, České Budějovice (2018), Grotto, Charim Gallery, Vídeň (2018), The Mechanical Flowers, Nicodim Gallery, Los Angeles (2017), Crystal Gardens, GRIMM, Amsterodam (2017) a Barokní kancelář, hunt kastner, Praha (2016). Jeho díla byla v poslední době prezentována také na následujících skupinových výstavách: Criticon, Múzeum Vojtecha Löfflera, Košice (2018), Le nuove frontiere della pittura, Fondazione Stelline, Milán (2017), A painter’s doubt: painting & phenomenology, Salzburger Kunstverein, Salzburk (2017).

INTRODUCING VIKTOR DEDEK: MÍSTO RODINY

1/3–28/7 2019
Veletržní palác – prezidentský salonek
Kurátor: Adam Budak
Umělci: Viktor Dedek

Věčný snílek a občasný podfukář, Viktor Dedek, je donkichotským režisérem vícehlasých, paralelních světů, uvízlých v prostoru mezi nekonečnou představivostí počítačové hry a neukázněnými zákony obrazotvornosti. Jako umělec odvážně proniká mimo zónu performativního, vstříc mnohasmyslové zkušenosti rozšířené reality. Fiktivní příběhy přízračných protagonistů se střetávají s vizuálními kolážemi fantasmagorických míst, volně ukotvených v selhávající paměti – neidentifikovaných kartografiích ztracené mysli. Umělcův vesmír je utopií neznámého a současně komfortní zónou jeho vlastního sebevědomí. Dedek, coby strážce kognitivního bludiště, diváka navádí i svádí z cesty iluze (nebo dobrovolného zmatení) pečlivě vystavěné ve scénografii post-pravdy. Jeho konceptuální praxe, zdánlivě těžko srozumitelná a hermetická, napodobuje slovník počítačově generovaných hypersvětů nadlidských a vetřeleckých taktik. Klade nemalé nároky na schopnost percepce a zkoumá (ne)schopnost člověka pamatovat si, představovat si a konat. Dedek diváka provokuje, znejišťuje jeho zkušenost s kdysi důvěrně známou realitou a uvádí v pochybnost danosti dnešního světa. Podněcuje tak zájem o dosud neosvojenou citlivost umělé inteligence a hardwarovou logiku nových myslí. Že bychom už dorazili na území až příliš dobře známé a předvídatelné budoucnosti? Nebo ještě stále obýváme extrémní současnost, kterou charakterizuje zwischendinge a deselfing? Umělec je post-romantický bard technizovaného snění, zprostředkovatel zrevidovaného vznešena pro (on-line) věk nevyhnutelného úpadku lidstva.

Ve svém novém projektu nazvaném Místo rodiny, který vznikl přímo pro prostory prezidentského salonku Veletržního paláce, se Viktor Dedek vydává po stopách vlastní identity. Divákovi předkládá topografii (biografické) utopie, načrtnutou vzpomínkami z dětství a přefiltrovanou sociálním aparátem vzdělávacího pokroku. Zrcadla umocňují pocit (záměrné) ztracenosti, který prostupuje umělcův prostorový narativ fragmentovaného já prodělávajícího přestavbu. Odcizené zóny heterotopie a nositelé lacanovské hry mezi sebepoznáním a sebeobrazem usnadňují cestu na imaginární místa vícečetných možností a kladou odpor jednodimenzionální realitě i uzavřeným scénářům. Místo rodiny je anti-oidipovské snažení, terapie svého druhu, která vede k osvobození a emancipaci utlačovaného subjektu.

Nejednoznačnost obsažená v názvu instalace (místo jako území, ale i role či náhrada) je zdůrazněním strategie „zvol si svou vlastní cestu“, užívané často v počítačových hrách. Divák se v Dedkově instalaci stává hráčem a jedná jako duchampovský celibátnický stroj (machine célibataire), což podle Deleuze a Guattariho vede ke genezi nového subjektu a čistých intenzivních kvalit prostřednictvím své vlastní produkce tužeb a autoerotismu. Zdá se, že umělcovu intimnímu vyprávění o rozluce a lásce dominuje prazvláštní zakoušení podvojné touhy po přítomnosti a nepřítomnosti. A přesto i zde, v tomto imerzivním denním snění, je patrný Dedkův investigativní zápal, odkrývající další vrstvu palimpsestu a zobrazující to, co ukazuje celá umělcova dosavadní praxe: křehkost mezilidské interakce a deflaci komunikace v dobách odcizování plných alternativních realit a vícečetných já.

Viktor Dedek (*1993) studuje na VŠUP v Praze v sochařském ateliéru vedeném Dominikem Langem a Edith Jeřábkovou. Mimoto zavítal v rámci studentské výměny na vídeňskou Universität für Angewandte Kunst a studoval také v ateliéru Tomáše Vaňka na pražské AVU a v ateliéru hostující umělkyně Marie de Brugerolle na VŠUP. Z jeho samostatných výstav jmenujme Rychlost chůze, výška stolu v galerii Kostka, MeetFactory, Praha (2018) a Co je za zdí v galerii Jelení, Centrum pro současné umění, Praha (2017). Svou tvorbu představil také na skupinových výstavách, včetně Play Today – ludologie ve dvoře, Festival m³ / Umění v prostoru, Praha (2018), Médium: figura, Galerie hlavního města Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác a Slavná spisovatelka, Galerie AVU, Akademie výtvarných umění v Praze (obě v roce 2017), Vážená paní, krájená mlha, Photogether Gallery, Zlín (2016), Epizoda II. – Horizont předmětu, Dům umění města Brna: Galerie G99 a Epizoda I. – Sbírka v muzeu, Regionální museum v Chrudimi (obě v roce 2015).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *