V Pragovka Gallery právě probíhá skupinová výstava Michala Cába, Marka Hlaváče a Tomáše Kajánka, které zde propojuje téma utopie. Martin Vrba se ve svém textu zamýšlí nad pojetím utopie v umění v historii 20. století až do současnosti a do tohoto kontextu vkládá také tvorbu vystavujících autorů, přičemž poukazuje na jejich širší pojetí daného tématu: „Možná se ale nabízí využití původního řeckého významu ú-topos jakožto ‚ne-místa‘, a to zvláště proto, že na výstavě přítomná díla jsou ne-hudbou a ne-manifestem (v případě zvukových instalací Marka Hlaváče), ne-uměním (resp. neuskutečněným uměním) v práci Michala Cába a nakonec virtuálního ne-místa v přítomných videích a fotografiích Tomáše Kajánka.“

Místo utopie v současné umělecké praxi

Mluví-li se dnes o utopickém umění, mají se tím zpravidla na mysli některé z výtvarných tendencí, které se vynořily v rámci průmyslové moderny. Přirozený background takového utopismu už nepředstavovaly přírodní krajiny, nebeské sféry nebo třeba glorifikace vesnického života, ale kouřící tovární komíny, zrychlující se tempo městského života a také nově vznikající dělnická třída, které bylo přislíbeno, že v dějinách sehraje klíčovou úlohu. Tempo industrializace ještě zrychlila první světová válka, jež byla zároveň první skutečně mechanizovanou válkou, která byla díky technologickým inovacím schopna nebývalé míry destrukce.

Intermezzo mezi dvěma světovými konflikty bylo kromě jiného vyplněno i krátkým působením meziválečných uměleckých avantgard, které však měly své kořeny hluboko v předválečném období, odkud čerpaly svou utopickou energii. Válka pro ně přirozeně nebyla důvodem k rezignaci, ale naopak podhoubím, z něhož vyrůstaly ty nejdivočejší představy o tom, jaký řád by měl z trosek starého světa povstat. Zůstaly v tom ale historicky osamocené: s výjimkou šedesátých let (tedy vesměs druhého poválečného období) už umění nikdy nebralo utopickou energii vážně, naopak vůči ní bylo obezřetné, potažmo ji chápalo jako zajímavou a extravagantní součást svých dějin, které jsou ostatně slepých uliček plné. V neposlední řadě se tyto avantgardní umělecké formy staly materiálem pro současnější umělecké praxe, ať už v podobě komercionalizovaného formalismu, bezduše využívající modernistickou estetiku, nejrůznějších ironických her, pro něž je takový utopismus terčem kritiky a posměchu, nebo nověji v podobě transformace archeologického úžasu na estetickou zkušenost v rámci tzv. historiografického obratu (který však není ani historiografickým, ani obratem, jako spíše dočasnou archeologickou tendencí).

Typologie post-utopického umění

Pokusíme-li se tedy v hrubých rysech shrnout typologii současných uměleckých praxí, které nějakým způsobem pracují s tématem utopie, v zásadě si vystačíme s různými podobami ironické a kritické distance, komerčního formalismu a archeologickými tendencemi, a to především v rámci nejrůznějších konceptuálních přístupů. Pakliže bychom se naopak snažili najít praxe, které přistupují k utopismu o poznání vstřícněji, museli bychom zabrousit do marginálnějších oblastí, jako je umění inspirované akceleracionismem, část post-internetové produkce, a především pak některé varianty relační estetiky nebo afrofuturistických spekulací.

V takovém kontextu se nachází výstava Nikdy to nebylo, pořád to je trojice umělců ve složení Michal Cáb, Marek Hlaváč a Tomáš Kajánek, jejichž společným tématem má být podle textu kurátorky Kataríny Gatialové právě „utopie v širším smyslu“, tedy „celá škála vizí, které neodpovídají realitě nebo jsou vysloveně nerealizovatelné, ačkoli mají lokální působnost, na rozdíl od představy komplexní ideální lidské společnosti.“ Možná se ale nabízí využití původního řeckého významu ú-topos jakožto „ne-místa“, a to zvláště proto, že na výstavě přítomná díla jsou ne-hudbou a ne-manifestem (v případě zvukových instalací Marka Hlaváče), ne-uměním (resp. neuskutečněným uměním) v práci Michala Cába a nakonec virtuálního ne-místa v přítomných videích a fotografiích Tomáše Kajánka.

Přímočaře ale pracuje s tématem utopie pouze Marek Hlaváč, a to hlavně ve své zvukové instalaci Artificial Utopias, sestávající z remixu textů nejrůznějších manifestů, mezi nimiž nechybí ani některé z těch současných, jako je xenofeministický nebo akceleracionistický manifest. Společným jmenovatelem přítomných manifestů je ale jejich úsilí o propojení reflexe (utopické) budoucnosti s přitakáním technologickému vývoji, což je také důvod, proč je Hlaváč nechává mixovat za pomoci artificiálního DJe, fungujícího na bázi tzv. deep learning. V druhé ze svých audioinstalací pak přesunuje zvuk ze slyšitelného spektra do pro lidské ucho nepřístupných frekvencí. Ačkoliv zde používá raveové rytmy, kupodivu nepracuje se specifickou rave-estetikou – ať už minulou, nebo současnou – a namísto toho volí celkem minimalistický přístup, kdy na bílé stěně vytváří pouze geometrické rysy stěn soundsystému ze zvukových beden, jak jsou známé z freeparties.

Michal Cáb se naopak rozhodl sesbírat nikdy nerealizované představy uměleckých děl a toto virtuální ne-umění, které nikdy nespatřilo světlo světa, nechává zaznít v rámci osmnáctikanálového zvukového systému, úspěšně znemožňujícího jakoukoliv srozumitelnost. Vytváří tím médium, jež nám podává šifrovanou zprávu z jakéhosi paralelního ne-místa, jež funguje jako skladiště nikdy nerealizovaných idejí. Nakonec Tomáš Kajánek se ve svých přítomných dílech zaměřil na videozáznamy nácviků policejních zásahů proti ne-hrozbám, mezi něž lze bezesporu počítat i teroristický útok ve stanici metra Muzeum v rámci videa nazvaného Metro 2018, snad podle sci-fi novely Dmitrije Glukhovského Metro 2033. Nebo simulaci hromadné dopravní nehody ve vší odpudivé spektakulárnosti. Především jde ale o pokračováním autorova kritického zájmu o násilí, respektive o jeho mediální reprezentaci a politické využití. Stejně jako u ostatních děl, i tady se ale setkáváme hlavně s kontemplativním, a nikoli angažovaným pojetím umělecké praxe, která tak představuje prostor reflexe, nikoli odrazový můstek pro pomyslnou změnu světa.

Ne-místně specifické umění

Ti, kdo od výstavy v tomto ohledu očekávají nějaké překvapení, budou překvapeni leda tím, že na ně žádné překvapení nečeká. Ve všech zmíněných dílech utopické umění a myšlení sehrává roli objektu, nebo alespoň materiálu pro uměleckou praxi, která si od svého předmětu udržuje patřičnou distanci, sugerující kritický přístup, jdoucí ruku v ruce s experimentální hravostí a nelze jej jistě chápat jako nějakou utopistickou uměleckou praxi. Je tak zároveň symbolické, že se výstava koná v Pragovka Gallery, tedy na místě, které bylo původně funkcionalistickou halou vysočanské továrny Praga, kde společně s neméně slavnou Kolbenkou už před začátkem první republiky tvořily vysočanskou průmyslovou zónu zaměstnávající tisíce modrých límečků, které dnes nahrazují límečky růžové. Automobilový průmysl je dnes nahrazován průmyslem kulturním a třída proletarizovaných dělníků novou třídou prekarizovaných Kulturträgerů.

Jestli má Pragovka Art District před sebou zářnou budoucnost – jak svého času plánovala i bývalá pražská primátorka Adriana Krnáčová – je nicméně ve hvězdách. Zdejší oprýskaný galerijní interiér je totiž spíše důsledkem podfinancování než syrového vkusu. Z institucionálního hlediska je totiž Pragovka místem boje o přežití kulturního projektu, který byl původně vytvořen zezdola a posléze se stal součástí divokých fantazií někdejší primátorky, jež se (patrně vlivem svého kunsthistorického vzdělání) chtěla stát skutečnou mecenáškou umění. Stalo se tak ovšem jen s částečným úspěchem, který zatím nutně nese spíše nedozrálé plody.

---

Michal Cáb, Marek Hlaváč, Tomáš Kajánek / Nikdy to nebylo, pořád to je… / kurátorka: Katarína Gatialová / Pragovka Gallery Rear / Praha / 16. 1. – 26. 3. 2019

Foto: Marcel Rozhoň (Fotoreport zde)