Artalk.cz

Jak najít společnou řeč s mořskou mušlí

Až do poloviny května je v berlínském muzeu Hamburger Bahnhof k vidění kolaborativní a interdisciplinární výstava How to talk with birds, trees, fish, shells, snakes, bulls and lions, kterou kurátorsky připravila umělkyně Antje Majewski. „Velká část prezentovaných děl je založena na vztahu člověka k přírodě a organismů mezi sebou. Proto se pro charakteristiku výstavy hodí nejlépe pojem ekofeminismus, který do sebe zahrnuje jak ekologickou praxi, tak feministickou kritiku,“ píše ve své recenzi Anna Remešová, která se kromě vystavených děl soustředí dále v textu i na ideovou koncepci výstavy.

Tamás Kaszás, Escapist Story (The Forest School), 2016–2018, záběr z videoprezentace. Publikováno s laskavým svolením autora a Kisterem Gallery

Jak najít společnou řeč s mořskou mušlí

Jak mluvit s ptáky, stromy, rybami, mušlemi, hady, býky a lvy? Tak přibližně mohla znít otázka, kterou si německá umělkyně Antje Majewski položila v roce 2016 u příležitosti návštěvy senegalského umělce a básníka Issy Samba. Samb na záběrech z videa, které zachycují rozhovor mezi ním a Majewskou, nabádá umělkyni, aby vzala do ruky mušli z moře a poslechla si její vnitřek. V této krátké ukázce pak Samb dále přibližuje své pojetí živé i neživé přírody a jejího vztahu k člověku a světu. Básník totiž tyto předměty – ať už se jedná o listy, nebo mušle – vnímá jako svébytné entity, které mají svou vlastní historii, prostředí, vlastní systém, v rámci něhož fungují, a je třeba je chápat jako součást širší sítě vztahů, která se neváže jen ke konkrétnímu místu, ale zaujímá svou důležitou roli v celku světa. Při naslouchání těmto předmětům pak můžeme síť vztahů, v rámci které se pohybujeme i my, lépe nahlédnout a být k ní citlivější. A to je přístup, který Majewski metaforicky přenáší do obrazu hledání společného jazyka, který stojí v pozadí konceptu výstavy How to talk with birds, trees, fish, shells, snakes, bulls and lions, jež je aktuálně k vidění v berlínském muzeu Hamburger Bahnhof.

Ačkoliv je Sambova teorie úzce provázaná se specifickou spirituální tradicí, která se může zdát příliš vzdálená evropskému publiku, lze k ní najít vlastní cestu, a to třeba právě skrze rozličné umělecké přístupy, které jsou na výstavě přítomny. A není náhodou, že vystavená díla a prezentovaní umělci jsou často spojováni s ekologickým myšlením a kritikou binárního dělení světa, které má za následek vyčleňování lidí z celku přírody. V kontextu praxe Antje Majewské, která sama sebe označuje za ekofeministku, je patrné, že člověk je jen jednou z mnoha částí planetárního ekosystému a že ho s ostatními živočichy spojuje možná mnohem více, než si přiznává.

Pohled do instalace, foto: © Staatliche Museen zu Berlin, Nationalgalerie / Thomas Bruns

Návštěvnice a návštěvníky provází výstavou, která se nachází v horních patrech levého i pravého křídla muzea, malá brožurka s popisky, která určuje také směr cesty. Začíná v levé části, kde kotví velký dřevěný vor s plachtou, na níž je velkými písmeny napsáno „Flow“. Jde o plavidlo sloužící k plutí po řece Visle, které sestavily umělkyně Agnieszka Brzeżańska a Ewa Ciepielewska pro účely mobilní umělecké rezidence. Autorky k akci zvou jak umělce a umělkyně, tak kurátorky, kurátory a své přátele, spolu s nimiž plují tři měsíce po řece, žijí vedle ní i na ní a potkávají se se zvířaty, lidmi i přírodou, kterou míjí. Projekt Flow neupomíná jen na podstatnou roli říčního systému, na biodiverzitu, která je s ním spojena a kterou mohou plánované vodní přehrady narušit, ale nabízí také alternativní formu spolužití založeného na sdílení, výměně a spolupráci, kterou neurčuje logika kapitalismu, efektivity a produktivity. Jinými slovy tak umělkyně vytvářejí pohyblivý autonomní prostor, který vzniká v souvislosti s ohrožením konkrétní přírodní lokace.

Vor z projektu Flow, který v instalaci doplňují také vlajky, artefakty používané při cestě po řece (např. velký buben) nebo dokumentace ve formě videa, slouží jako dobrá vstupní ilustrace pro přiblížení ideového konceptu výstavy a dalších přítomných děl, protože na všechny se v tomto textu pochopitelně nedostane. Projekt je totiž příkladem, který do sebe zahrnuje takové ekofeministické principy, jako jsou komunitní způsob života, hledání prostorů pro vzájemné soužití s přírodou, pečování o živé i neživé, následování udržitelných a tradičních způsobů života nebo nacházení spirituálního vztahu k přírodnímu prostředí.

Z povahy prezentovaného materiálu pak na výstavě převažují dokumentární média, jako je video nebo fotografie, jež doplňují instalace, odkazující často na mobilní a neurbánní způsob života a sestávající z přírodních materiálů. Právě provázanost obsahu s formou je podstatným prvkem výstavy, ať už se jedná o konkrétní médium, nebo o způsob produkce. Tak je tomu například i u dokumentárního videa Ava Marangatu (Být posvátný) z roku 2016, které je výsledkem spolupráce mezi výzkumnicí Lucianou de Oliveira a členy a členkami jihoamerického domorodého kmene Guarani-Kaiowa a které zachycuje předávání loveckých znalostí z generace na generaci. Kromě toho, že práce ukazuje, jakým způsobem a s jakou pokorou a důstojností přistupují členové kmene k lovení zvěře, je zde také akcentován vliv rozšiřujícího se pěstování sóji, které narušuje původní teritoria zvířat. Na videu je ale především zajímavé to, že vzniklo na základě filmového workshopu, který ve vesnici kmene výzkumnice Luciana de Oliveira vedla a z jehož průběhu vyplynulo také téma lovu. Rozhovory ve videu tak sice možná působí toporně nebo inscenovaně, vyhýbají se však jakémukoliv dopředu vystavěnému vědeckému a antropologickému pohledu a jsou určovány vlastním tempem tvůrců a tvůrkyň, kteří zároveň figurují v roli hlavních protagonistů a protagonistek.

Luciana de Oliveira & Guarani-Kaiowa, Ava Marangatu (Being Sacred), 2016, záběr z videa. Foto: archiv Luciany de Oliveira

Jiný přístup nabízí ve své videoinstalaci Tamás Kaszás, jehož výstavu Eskapistické příběhy přibližuje na konci svého textu o maďarském ekologickém umění Flóra Gadó. Na berlínské přehlídce je vystaveno video, nebo spíše prezentace obrazů, nazvaná Eskapistický příběh (Lesní škola) z let 2016–2018, která působí jako poetický návod na osamělý život v divočině (nutno podotknout, že v evropské divočině). Sám umělec v něm vychází z vlastní zkušenosti, kterou ale přetváří do fiktivního příběhu, jenž v sobě kombinuje kritiku naivní či romantické představy o životě s přírodou s citlivým a upřímným zájmem o šetrné způsoby života. Ty do sebe zahrnují jak udržitelný způsob stravování a bydlení, tak i zkoumání tradičních řemeslných technik. Podle Kaszáse je právě způsob nezávislého života jedince, který je soběstačný a schopný improvizace, určitou cestou ven ze současné společnosti a jejího ekonomického zacyklení. To, co Kaszás nabízí, je však ve své podstatě jak kontroverzním, tak velmi dobře vypovídajícím obrazem současného světa umění. Rezignovat na přímou změnu je legitimní (Kaszás v jednom rozhovoru mluví o tom, jak se vzdal aktivismu) stejně tak jako vytvořit vlastní radikálně nezávislou a autonomní pozici, přesto ale zůstává po zhlédnutí jeho videa v hlavě znít jedna zásadní otázka: Může být tato prezentace čistě eskapistické pozice dnes ještě v něčem přínosná?

A jak je to s tím ekofeminismem?

Velká část prezentovaných děl je založena na vztahu člověka k přírodě a organismů mezi sebou. Proto se pro charakteristiku výstavy hodí nejlépe pojem ekofeminismus, který do sebe zahrnuje jak ekologickou praxi, tak feministickou kritiku. Ekologickou proto, že se soustředí na výše uvedenou otázku vztahů (na rozdíl od environmentalistiky, která se zabývá primárně podmínkami a ochranou životního prostředí), jež úzce souvisí se sociálním, politickým či kulturním kontextem. K tomu odkazuje například film Bäume und Menschen (Stromy a lidé, 2018) od Antje Majewski, zachycující přesvědčení lidí žijících v čínské provincii Kuang-tung, kteří se ve víře, že se jedná o bytosti s božskou podstatou, přicházejí klanět a modlit ke starým stromům. Ze stromů se tak stávají posvátná božstva a ze samotného dřeva něco mnohem vzácnějšího než jen materiál k užitku.

Společně s ekologickým apelem je ale v práci Antje Majewski i v samotné výstavě patrný důraz na feministickou teorii. Ta do sebe zahrnuje důležitou roli péče a starostlivosti o dané prostředí či lokální komunitu, což jsou aspekty, které autorka akcentuje i v doprovodných textech a na základě kterých vznikala také samotná výstava. Tu definuje především spolupráce, a to ať už v rámci jednotlivých prezentovaných projektů, nebo mezi Majewskou a dalšími přizvanými umělci a umělkyněmi ze všech koutů světa. Navíc se podle autorky jedná o dlouhotrvající spolupráci, která touto výstavou nekončí.

Pohled do instalace, foto: © Staatliche Museen zu Berlin, Nationalgalerie / Thomas Bruns

Co by se ale dalo výstavě vyčíst, je to, že právě aspekty péče či komunitního života neproblematizuje, spíše s jeho výsledky pracuje jako se samozřejmostí. Péče o životní prostředí by však měla podléhat podobné kritice jako péče v kontextu reprodukční práce. Jinými slovy, jak podotýkají v rozhovoru pro noviny A2 xenofeministky Diann Bauer a Patricie Reed z kolektivu Laboria Cuboniks: „Není příliš efektivní organizovat komunitní zahradu a snažit se naplnit ji všemožnými politickými významy, aniž by se uvažovalo o rozsahu a důsledcích akce. Jinak to podle mě není politické gesto. Můžete mít krásné komunity, to je v pořádku, ale vzhledem k rozsahu problémů, jimž čelíme, to nestačí.“ Nestačí proto – v kontextu současné situace a činnosti nadnárodních korporátních společností v prostředí globálního volného trhu – říci „je třeba pečovat“, ale spíše přesunout pozornost na to „jak pečovat“.

Feminismus není jednoduše spojen jen s pojmem péče, který vyřeší všechno, ale do velké míry také pátrá po kořenech toho, co udržuje v chodu mocenské (ať už patriarchální, nebo kapitalistické) modely organizování společnosti. Proto má smysl spojovat tyto dvě kritické tradice – ekologickou a feministickou – do jednoho společného proudu, protože tak vzniká komplexní obraz o nerovnostech ve světě, které ale vyvěrají ze společného základu. Propojení feminismu a ekologie je důležité i kvůli tomu, že se tak setkávají skutečné skupiny lidí či hnutí, které sice pracují s podobnými tématy (ochrana životního prostředí, kritika ekonomického systému, apel na sociální spravedlnost atd.), ale činí tak často odděleně. Ekofeminismus tak možná zní jako jakési abstraktní žonglování s pojmy, ve skutečnosti ale může pomoci společnému uskutečňování sdílených idejí ve veřejném prostoru či například v rámci aktivistické scény. A to se také výstavě How to talk with birds, trees… částečně daří, ačkoliv jí chybí dostatečná sebereflexe charakteristická pro současný svět umění. Na druhou stranu ale tvoří ekofeministické umění provokativní pandán k afektivním či formálním projevům současného umění, a to tím, že vznáší na diváky a divačky etický nárok. Proto možná dostává v galeriích a muzeích často méně příležitostí k prezentaci, což se však – snad i u nás – začíná pomalu měnit.


Agnieszka Brzeżańska & Ewa Ciepielewska, Carolina Caycedo, Paweł Freisler, Olivier Guesselé-Garai, Tamás Kaszás, Paulo Nazareth, Guarani-Kaiowa & Luciana de Oliveira, Issa Samb, Xu Tan, Hervé Yamguen / How to talk with birds, trees, fish, shells, snakes, bulls and lions / kurátorka: Antje Majewski / Hamburger Bahnhof / Berlín / 16. 11. 2018 – 12. 5. 2019