Artalk.cz

V kráteru sopky se cítím dobře

Svou aktuální výstavu v pražské galerii SVIT věnoval Václav Girsa sopkám, které v jeho obrazech ožívají a nabývají antropomorfních tvarů. Pracuje tak s analogií mezi Zemí a živými organizmy, jež odkazuje na texty Jamese Lovelocka, připomíná v recenzi Alžběta Cibulková, která dále Girsovu výstavu přibližuje a zároveň zasazuje do širšího kontextu současného umění.

V kráteru sopky se cítím dobře

Do současného umění se v různých podobách promítá téma enviromentalismu, ekologické krize a s tím spojených apokalyptických vizí. V pražské galerii SVIT, která ve svém výstavním programu dává často prostor klasické malbě, aktuálně vystavuje své „sopečné“ apokalyptické představy Václav Girsa. Jak je u tohoto umělce a hudebníka zvykem, nenalezneme zde vážné nebo patetické obrazy zkázy, ale spíše charakteristicky stylizované příběhy související nejen s krajinou, ale i s tím, co se děje v nás samých. Krize v podobě bublající lávy v nitru Země se totiž může odehrávat také v našem podvědomí.

Připodobnění osobního nebo kolektivního podvědomí k sopečné činnosti se objevovalo mnohokrát v souvislosti s historickými událostmi nebo děním ve společnosti. Například Carl Gustav Jung psal před válkou o „bestii v podzemním vězení“, jež nás ohrožuje výbuchem se zhoubnými následky. V mimoevropských náboženstvích nebo kmenech, které pobývají v blízkosti sopky, často souvisí její činnost s bohy a jejich hněvem. Ne nadarmo se také říká, že někdo „vybuchl vzteky“. V pojetí Václava Girsy jde především o ztrátu kontroly nad racionálním smýšlením, mimo běžné uspořádání nebo pravidla. Něco, co je ukryto v hloubi duše nebo světa, tiše bublá, přelévá se, a nakonec nekontrolovaně vyvěrá na povrch, stejně tak jako vařící sopečná láva.

Jak se dočítáme v doprovodném textu, Girsa kreslil vulkány už jako dítě a později je také viděl naživo při cestách na Vesuv nebo po Novém Zélandu. Prostor galerie je obklopený obrazy, na kterých jsou namalované stylizované sopky jako bytosti s různými charaktery, jež některé působí groteskně, jiné hrozivě, další se prochází po postapokalyptické krajině nebo letí jako raketa do vesmíru. Každá z nich je namalovaná jiným způsobem a představuje svůj zneklidňující příběh, který vychází z autorova osobního života, ale často se dotýká i našich zkušeností. V mnohých případech jako by motivy vycházely z dětských představ. Můžeme zde vidět horečnatou sopku u postele s teploměrem v ruce, sopku plnou všemožných buněčných organismů, sopku jako nevěstu v bílých krajkových šatech, v jejímž rudém středu jsou zapíchané špendlíky, nebo také sopku jako pokácený strom, z jehož kmene vyrůstají květiny. Některá zobrazení jsou abstraktnější a méně popisná, jiná ilustrativní, až doslovná.

O doslovnosti v tvorbě Václava Girsy se zmiňuje také Edith Jeřábková v jeho profilu na Artlistu: „Neřeší následky interpretace. Doslovnost není v jeho případě neschopností, ale nástrojem.“ Každý ze sopečných motivů se každopádně týká situace nějakého potlačení, kdy pod povrchem přetéká pomyslná naakumulovaná beztvará hmota a následuje výbuch, který s sebou ale přináší také uvolnění v pozitivním slova smyslu. Na jednom z obrazů můžeme v sopečných figurách rozpoznat Girsovu kapelu Střešovická kramle, přičemž právě poslech nebo produkci punk-metalové hudby bychom mohli vnímat právě jako jedno z takových uvolnění.

A opět se zde dostáváme ke srovnání stavu planety a živé bytosti, k momentu, kdy může být velká vulkanická erupce dokonce považována za možné řešení. V doprovodném textu je zmíněna analogie Země s živým organizmem, která vychází z textů Jamese Lovelocka a jíž jsou obrazy na výstavě blízko. Václav Girsa však pracuje spíše intuitivně, pro jeho tvorbu je důležitá svoboda malovat, co zrovna chce, a příliš nad tím nerozjímat, přičemž většinou vychází ze svého nejbližšího okolí. Obrazy rozvíjí do prostoru a ve snaze pojmout i jiné smysly jako čich nebo hmat pracuje kromě barev i s dalšími materiály, které vkládá do malby nebo v případě aktuální výstavy rozvádí za rám obrazu. Obrazy – sopečné bytosti jsou všechny propojené ručičkami, pařáty nebo chapadly a vytváří společně pomyslný kruh, v jehož středu vyrůstá až ke stropu ohnivá hora vytvořená z igelitové fólie. Instalace tak nabízí prostor k jakémusi šamanskému rituálu, což bylo také naplněno na vernisáži skrze skupinovou performance, kdy černé postavy vyšlé z nitra sopky předvedly rituální tanec nazvaný Kokon Haka, upomínající k tradičnímu bojovému tanci novozélandských Maorů. Jak již bylo zmíněno, je pro tohoto autora důležité spojení s hudbou, jež může také v kombinaci s tancem zprostředkovat vymknutí se z řetězů lidské racionality.

Návštěvník výstavy, který Girsovu práci dlouhodobě sleduje, by mohl být překvapen uspořádaností celé instalace a jednotným rázem v očekávání většího „punku“ a chaosu. Ten se zde ale stal svým způsobem tématem a středem autorova zájmu, čehož jsou důkazem sopky na jednotlivých obrazech, jež nám ukazují, kde to může vřít a co se děje po následné erupci. O tom, zda nás čeká některými vědci předpokládaný ničivý výbuch supervulkánu, se můžeme pouze domnívat. Václav Girsa se ale netrpělivě těší na to, až se probudí a začne tančit.


Václav Girsa / Magmatic Laf / SVIT / Praha / 12. 1. – 1. 3. 2019

Foto: SVIT a Tomáš Souček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *