Introspektivní manifest probdělých nocí

Podle literární kritičky Marty Martinové přistoupil Václav Janoščík ke své knize Nespavost „jako k experimentu – na sobě i na literatuře“. Janoščík v ní propojuje zápisky ze současné teorie umění a filozofie se zkušeností subjektu žijícího v době pozdního kapitalismu. V následující recenzi Martinová popisuje, jakou strategii autor zvolil a zda se mu daří předat své vjemy čtenářům a čtenářkám, ale také jakou výpověď o současném světě kniha podává.

Introspektivní manifest probdělých nocí

V žebříčkové smršti, která každoročně zaplavuje média na přelomu starého a nového roku, logicky trochu zapadlo první letošní vydání pravidelné rubriky „Top 10 Books“ britského Guardianu, v němž se spisovatelka Marina Benjamin věnovala beletristickým, popularizačním i vědeckým knihám o insomnii. Takový „otvírák“ je po probdělé silvestrovské noci poněkud nasnadě, je ale dokladem i zajímavějšího jevu než pouhého lidského nutkání k řízeným excesům. Oblast literatury, která si všímá spánku a specificky post/moderního jevu nespavosti, totiž poslední roky povážlivě roste – uplynulý rok přinesl překlady bestsellerů Why We Sleep Matthewa Walkera a The Sleep Solution W. Chrise Wintera i na české knižní pulty. Popularizační návody, jak lépe spát, nabádající vzdát se nadměrného požívání alkoholu, kávy a jiných drog, omezit vystavení záři monitorů, doporučující bránit se světelnému smogu a hlučnému prostředí velkoměsta a obecně „nezdravému způsobu života“, ovšem maskují, že příliš psychického stresu a málo fyzické námahy není ani tak vědomou volbou zážitků chtivého a možnostmi přesyceného „mileniála“, jako spíš důsledkem společenského prostředí, v němž se klade hlavní důraz na vesměs značně virtuální pracovní výkon. Setrvalý stav únavy a vše prostupující otupělé bezčasí je zkrátka přímým důsledkem těch forem individualismu a racionalizace života, které v 21. století vzalo do otěží neoliberální pojetí práce.

Bylo tak otázkou času, kdy se s faktem, že obyvatelé globálního Severu žijí proklamovaně čím dál pohodlnějším životem, a přitom si paradoxně téměř nemohou dovolit nebýt chvíli při vědomí, začnou teoreticky i prakticky vyrovnávat také místní autoři. Kulturní teoretik a kurátor Václav Janoščík přistoupil ke své Nespavosti jako k experimentu – na sobě i na literatuře. Kniha má podobu deníkových zápisků, jež překvapivě začínají vědecko-fantastickou věštbou budoucnosti, která se už děje. V roce 2026 bude běžné kontrolovat vyvolání bdělosti i spánku pomocí pilulky: „Ti, co mají peníze (a dormixin), jako by se vzrůstající rychlostí vzdalovali těm, kteří ještě musí spát v noci. Farmakokapitalismus.“ (10) Klíčový problém, s nímž se kniha snaží vyrovnat, nicméně nezní, jak docílit bdělosti a spánku na povel; jde o to, jak s podivnou bdělostí, která čím dál tím méně vypadá jako skutečná přítomnost, naložit.

Psát a spát

Čtenář zprvu vypravěčovy snahy o zvýznamňování vlastní existence (kniha je psána ich-formou a o bytosti označované iniciálami autora V. J. se hovoří ve třetí osobě) sleduje s potěšením – každý, kdo se v nějaké podobě potýkal se sebevyjádřením, se totiž bezpochyby trápil i obtížemi, jež líčí původce zápisků: „Proč psát, proč produkovat?“ (47) „Nespat a nepsat. Psát a nespat. Nepsát a spát. Psát a spát.“ (66) „Čím méně spím, tím více píšu.“ (154) Jenže to, co ze začátku funguje jako zajímavá hříčka, se rychle zají: nebo je potřeba nalézt v sobě dostatečnou míru voyerismu, jež by sytila napětím sledování toho, co pražský intelektuál ve čtvrtině století poslouchá za hudbu, čte za texty a sleduje za filmy a seriály?

Je nutné psát? Je nepsat horší? Obejde se dnes vůbec lidská existence bez simultánního sebezáznamu? Hlavní otázka tvorby zní však ve skutečnosti jinak: proč by právě mé potýkání se s psaním měl někdo číst – a to se bez autorského záměru, snahy něco ve čtenáři vyvolat, docílit změny vědomí, nebo nedej bože společnosti, neobejde. Nejprve se zdá, že charakter textu – vlastně dost strohý, úsečný jazyk, stručné, nepříliš rozvinuté věty a četné výpustky – vyžaduje koncepce poznámek črtaných ve chvíli, kdy je třeba v rychlosti znehybnit myšlenky. Bohužel předvídatelnost mnohých nápadů a všednodennost dění sice může být záměrem, čtenářskému zážitku ale mnoho nepomůže.

Proč znovu nahlížet do zrcadla toho, co všichni více či méně žijeme, chybí-li odstup, reflexe nebo řešení: „Všichni píšeme romány. I když o tom většinou nevíme. Třeba Honza píše román o reklamních agenturách a nonstopech, o lahváčích a známostech. ‚Už se těším, až to spláchnu pivkem,‘ napsal do něj dneska.“ (62) Skutečná práce s jazykem je ve sféře filozofického zkoumání postradatelná, ale v oblasti slovesného uměleckého vyjádření, kam se Nespavost svou formou chce řadit, prostě nezbytná. Vypravěč si sice libuje ve filozofických, biologických a jiných neologismech a podivuhodně znějících pojmech typu rytmo-analýza, hypermobilita, hyperzaměstnanost, parasomnie atd., jejich nadužívání však vyvolává pocit, zdali opravdu plní funkci vydělování nové sociální skutečnosti, nebo jsou jen ornamenty, jež postrádají jiný smysl, než je snaha o oslnění těch, kteří se s nimi potkávají poprvé. Současné pozornosti hodné fenomény či události (válka v Sýrii, plastové kontinenty) se tu ocitají jakoby mimochodem, jenže ne že by autorský subjekt netušil, že třeba kybernetika a ekologie jsou nejdůležitějšími tématy dneška – jen je pojímá jako kulisu, neřku-li hru.

Nespat a číst

Po desítkách studií, recenzí a esejí je pochopitelné, že na rozdíl od rychle tlejícího papíru sborníků, novin a nekonečného prostoru internetu je kniha jako objekt-fetiš-talisman ještě cosi, co dokáže naplnit nadějí, že intelektuální úsilí může svět když už ne přetvořit, pak alespoň vytvořit niku, „do níž lze postavit své malé světýlko“ (příměr ukradený z Kafkových deníků).

Autorovo alter ego rádo čte a cituje Althussera, fandí spekulativnímu realismu a akceleracionismu a epistopolitice, spekulativní historii, má přehled o francouzské filozofii (Deleuze, Barthes, Latour, Lefebvre, La Mettrie). Čte to, co čteme všichni, kdo se o existenci knihy dozvědí. Ví o 4chanu, hygge a žabáku Pepem, absolvoval proces vzdělávání, který Prousta redukuje na madlenku. Jako my všichni. Taková je současnost, ale budoucnost, má-li být jaká, natož dlouhá, musí být radikálně jiná. Podroušené rozumování po návratu „z akce“, introspektivní postřehy a prostřihy do světa aktuální intelektuální kultury naložené v pikantním grafickém láku se protřepáním nezhmotní v zázračný nový svět, ani se kouzlem čtenářovy imaginace nestanou jasnozřivým vhledem do každodennosti jedince, který se snaží být tváří v tvář chladnomodře blikajícímu vesmíru ještě aspoň trochu kreativní – a nepomohou příliš ani dvě studie (jedna z pera Janoščíka, druhá Borise Ondreičky) vysvětlující koncept publikace. Všechno, čím by mohlo být například podotknutí „Rychlost, klid, cesta“ (49) nebo výkřik „Nechci prachy! Chci čas!“ (81) vůbec zajímavý, oddře čtenář – vlastní imaginací, zkušeností a energií.

Co autor nespojil, čtenář nezachrání. Bohužel zkratkovité záznamy každodenních (či spíše každonočních) postřehů – slovních hříček, reflexí přítomnosti či budoucnosti, impresí, mikrorecenzí, nejsou takovým objevem, jak si autor přál. A možná by šlo ještě přivřít oko, pokud by byl text průkopnickým alespoň v českém uměleckém prostředí. K jeho smůle ovšem téma spánku už kdysi našly a vcelku komplexně (výstava, video, články) představily Barbora Kleinhamplová a Tereza Stejskalová.

Zorientovat se mezi dvěma světy

Janoščíkova Nespavost je nicméně navzdory nejasnosti autorské intence specifickým artefaktem ilustrujícím čím dál propastnější rozdvojení světů – světa, který se s technologiemi, inovacemi a objevy z důvodu své ekonomické neperspektivnosti setkává jen zřídkakdy a s nedůvěrou, a světa, v němž je myšlenkový (vědecký, kulturní) pokrok hlavním motorem dění a vůbec smyslem existence. Cyklický život továrního zaměstnance, rodiče, rodáka, připoutaného na jedno místo, mizí ve víru dějin. Nespavost se svým honem na nejnovější koncepty, zážitky a zkušenosti jako by mimochodem potvrzuje izolovanost světa umění, které má své důvody, o nichž společnost neví, které musí být před světem stále o krok napřed, a přitom se neustále ohlížet, korigovat směr a hned zametat vlastní stopu. Faktická technologická bezradnost intelektuálů a umělců schopných reflexe a alespoň sugerovaného pocitu orientace v současném světě tváří v tvář čím dál virtuálnějšímu, digitalizovanějšímu a farmaky prolezlejšímu světu zde naznačuje, jak hluboká a zásadní je bezradnost těch, kteří k novinkám na poli vědy i kultury přistupují jen jako k jednou provždy daným nástrojům. Nebezpečí tohoto postoje se totiž plně vyjevuje až od chvíle, kdy věci „o sobě“ mizí ve virtuálním prostoru zbytnělé mlhoviny symbolů.

Člověk v intelektuálním/uměleckém prostředí mnoho neznamená, dokud nenabídne vlastní manifest. Dnes tedy spíše „statement“. Měl by být napsán se sebeobnažující upřímností, výhružně útočnými větami, s rizikem zavržení – a graficky poutavou formou, aby přitáhl pozornost, protože taková je doba, nikdo nemá čas a tvoří nás tolik. Bohužel doba je i taková, že moc nepřeje introspekcím pomrkávajícím na kamarády. Manifest spáčů se uplynulými lety proměnil v Nespavost, zamlčený manifest, který už neaspiruje na to někoho vyburcovat. Na upřímnosti hesla „Zůstanu v pohodlném odstupu“ (130) si ještě všichni natlučeme ústa.

Václav Janoščík, Nespavost, UMPRUM – Display, 2018, 242 s.

Foto: Knihkupectví ArtMap