Artalk.cz

Nymfy proti kombajnům

Po příspěvku, který se věnoval česko-slovenské umělecké scéně a jejímu vztahu k ekologii, vydáváme text na stejné téma – ale tentokrát z prostředí polského současného umění – od publicisty Jaśe Kapely. Stejně jako předchozí text i tato esej vznikla v souvislosti s konáním klimatické konference v polských Katovicích na začátku prosince loňského roku. Tentokrát se však autor věnuje převážně politickému pozadí, jako jsou rozhodnutí ministra životního prostředí Jana Szyszko, na něž reagují akce jednotlivých umělců a umělkyň. Ti se často účastní ekologických protestů – např. proti těžení uhlí, kácení stromů v Bělověžském pralese nebo výstavbě přehrady na řece Visle – a jejich aktivity se tak doplňují s akcemi politických a ekologických aktivistů.

Cecylia Malik, Drzewo, Akacja, 18. září 2010. Foto: archiv umělkyně

Nymfy proti kombajnům

Polsko má nesnadný, ale upřímný vztah ke svému životnímu prostředí a jeho ochraně. Současný postoj k životnímu prostředí trefně ilustruje skutečnost, že v roce 1999 bylo Ministerstvo ochrany životního prostředí, přírodních zdrojů a lesnictví přejmenováno na Ministerstvo životního prostředí. Tato ryze administrativní změna velmi dobře vystihuje, jakým způsobem „ochrana“ životního prostředí a klimatu uniká našemu zornému poli a zájmům – období ochrany životního prostředí je u konce a nastává etapa jeho řízené správy. Tímto symbolickým aktem jsme přivítali antropocén přinejmenším deset let před všeobecným rozšířením tohoto pojmu.

Přejmenování ministerstva však nelze považovat za pouhou náhodu, neboť tato změna navazovala na více než dvouleté působení kontroverzního ministra Jana Szyszko, známého milovníka lovu a klimatického skeptika. Szyszko na sebe upozornil (mimo jiné) tím, že vydal povolení ke stavbě dálničního obchvatu Augustov, který měl protínat údolí řeky Rospudy. Varianta stavby, kterou Szyszko schválil, měla obzvláště ničivý dopad na jedinečné prostředí největších mokřadů v Evropě, kde lze stále nalézt místa nedotčená lidskou činností. Szyszkovo rozhodnutí podnítilo přes deset let trvající protesty. Ekologové a aktivisté se sdružovali v okolí řeky, aby se přivazovali ke stromům, čímž sice vyvíjeli určitý nátlak, ale v mnohem menší míře, než jakou představovala stavba dálničního obchvatu. Je zjevné, že ministr Szyszko má problém s prostředím, které nenese přílišné stopy lidské činnosti, neboť ve svém dalším funkčním období vydal povolení k rozšíření těžby dřeva v Bělověžském pralese, který je posledním panenským pralesem v Evropě. Po vjezdu do pralesa začali těžaři kácet a odvážet i stromy staré více než sto let, čímž nenávratně poničili jeho ekosystém. V tomto kontextu stojí za to připomenout obdobně geniální plán „velkého lovce“ třetí říše Hermanna Göringa, jenž ve 40. letech minulého století zamýšlel zcela zničit divočinu a proměnit ji v park, ve kterém by mohli nacisté lovit vysokou zvěř. Naneštěstí se nepodařilo vzkřísit pratury, a tak mohl Jan Szyszko uspořádat pro bohaté zahraniční turisty pouze lov bizonů, což se vší pravděpodobností učinil pod záminkou regulace stavu zvěře.

Jan Szyszko s oblibou hájí drancování životního prostředí biblickým přikázáním „ploďte a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji“. Jednou například prohlásil, že „emise oxidu uhličitého v Polsku představují pro přírodní organismy plyn života, díky kterému se jim daří lépe“. Szyszko nakonec setrval ve funkci ministra pro ochranu životního prostředí během vlády pěti různých kabinetů po dobu 2545 dní. Nelze mu však upřít i jisté přednosti, především co se týče jeho obuvi a arogance. Někteří ekologové dokonce navrhují postavit Szyszkovi pomník, neboť nikdo jiný nedokázal podnítit mezi lidmi takový zájem o ochranu životního prostředí jako on.

Cecylia Malik, zakladatelka kolektivu Polské matky. Foto: Piotr Dziurdzia

Szyszko samozřejmě není jediným polským politikem, jehož zásluhy v boji proti životnímu prostředí stojí za připomenutí. Nelze nevzpomenout na vystoupení předsedkyně vlády Ewy Kopacz v hornické uniformě na tradiční slavnosti horníků Barbórka. Je s podivem, že se Kopasz jako doktorka medicíny a zastánkyně kouření ve veřejném prostoru rovněž neobjevila v přestrojení za krabičku cigaret na konferenci tabákového průmyslu. To by dávalo podobný smysl. Vedle toho přední polský geolog Mariusz Orion Jędrysek, který je zároveň autorem několik svazků limericků, nedávno prohlásil, že „chybí jednoznačná vazba mezi soustředěním plynů a globálním zvyšováním teploty“. Člověk by musel strávit opravdu hodně času v jeskyni, aby se o této přímé vazbě nedoslechl. Na druhou stranu je ale známo, že psaní básní vyžaduje značnou koncentraci (ideálně na nějakém odlehlém místě), a proto nelze vyloučit, že Jędrysek skutečně strávil příliš dlouhou dobu v podzemí. Ačkoliv tento geolog a básník věří, že má Polsko nadbytek přírodních zdrojů, rád by vyslal hornickou výpravu až na dno Atlantiku, a to i přes moratorium Evropské unie, navzdory analýze rentability a bez ohledu na ochranu mořského prostředí a zachování biodiverzity. Racionální diskuse na téma ochrany životního prostředí prostě není možná v zemi, kde lesníci vyvážejí z lesa náklaďáky plné mrtvých stromů a míjejí přitom tabule ilustrující důležitost těchto dřevin pro místní ekosystém, které tam sami umístili.

Ve výčtu citací a příkladů by šlo pokračovat dál a dál. Je zjevné, že k drancování přírody dochází bez ohledu na rozdíly mezi politickými stranami, neboť se zakládá na hlubokém přesvědčení, že člověk je měřítkem veškerenstva a příroda ho musí respektovat a poslouchat.

To ale samozřejmě není pravda. Jsou si toho vědomi stále početnější řady aktivistů a umělců, kteří usilují o uchránění posledních kousků divoké přírody před lidským působením. Ochrana Bělověžského pralesa podnítila herce a herečky, zpěváky a zpěvačky, básníky a básnířky a samozřejmě i výtvarné umělce a umělkyně. Nejsem si jistý, zda umění dokáže zachránit přírodu, ale vím, že by mělo. Vzhledem k tomu, že nelze jednat racionálně, neboť pádné argumenty v Polsku prostě nestačí, pak možná právě umění bude schopné probudit v lidech potřebnou energii a emoce.

Vzpomínám si, že když jsem poprvé přijel do Kempu divočiny (Wilderness Camp), který ekologové zbudovali za účelem ochrany Bělověžského pralesa, měl jsem příležitost naslouchat diskusím o tom, jakými způsoby lze těžbě zabránit. Kromě připoutávání se ke strojům a blokování těžebních míst se objevovaly také návrhy blízké určité formě společenské performance – les měl být kupříkladu střežen mužem převlečeným za kněze, zvažovalo se umístění krucifixu, případně sochy Matky Boží na těžební místa nebo inscenace zjevení Panny Marie nad pokácenými stromy. Tyto konkrétní návrhy sice nakonec nebyly zrealizovány, ale došlo k provedení několika podobných akcí. Umělkyně Cecylia Malik, která se dlouhodobě zabývá ochranou přírody, zorganizovala happening nazvaný Polské matky u kácení, kdy ženy při kojení dětí seděly na kmenech a pařezech pokácených stromů. Tento přímý odkaz k Pietě se stal silným vizuálním gestem opozice proti politice Státního lesního hospodářství a Ministerstva životního prostředí, která škodí nejen lidem, ale také ostatním živočichům a rostlinám, houby nevyjímaje.

Po měsících potyček mezi lesníky a policisty na jedné straně a aktivisty a vědci na druhé byla konečně těžba divočiny zastavena. Přispěl k tomu především rozsudek Soudního dvora Evropské unie, který Polsku hrozil pokutou až sto tisíc euro za každý den, kdy by těžaři pokračovali v kácení. Díky Kempu divočiny, organizovaným blokádám, hlídkám, obchůzkám a uměleckým akcím se podařilo zachránit nesmírné množství stromů. Je proto zapotřebí přiznat kempu jeho nesporné zásluhy a umělcům jejich avantgardní úlohu, neboť jsou to často právě oni, kdo obrací pozornost společnosti k naléhavým problémům spojeným s ochranou životního prostředí. Řekl bych, že v jistém momentu se u každého stolu v Polsku probíral dopad lýkožrouta smrkového na stav lesního ekosystému.

Agnieszka Brzeżańską a Ewa Ciepielewska, jedna z akcí zorganizovaných v rámci rezidencí FLOW. Foto: archiv umělkyň

Další z absurdních a škodlivých plánů pravicových politiků ve vztahu k životnímu prostředí je plán říční regulace pro účely vnitrozemské dopravy, který zahrnuje stavbu přehrady na řece Visle v Siarzewu, poblíž města Ciechocinek. Plánovaná vodní nádrž nejenže poškodí stanoviště pro rozmnožování vzácného ptactva, které je teoreticky chráněno v rámci programu Natura 2000, ale také – navzdory tvrzení Ministerstva životního prostředí – může zvýšit riziko povodní. Proti těmto plánům protestují koalice Zachraňte řeku (Save the River Coalition) a Říční sestry (Sisters of the River), které založila Cecylia Malik společně s aktivisty a aktivistkami z kolektivu Polské matky (Polish Mothers). Podobu světa naneštěstí ze všech živočišných druhů stále ještě určuje především člověk, a proto si umělci a aktivisté osvojili jména svých oblíbených polských řek a stali se jejich personifikacemi. Řeky se nemohou hájit samy, a proto potřebují své vodní nymfy, které budou připravené za ně bojovat.

V rámci svého projektu Proudění (Flow) se umělkyně Ewa Cieplewska a Agnieszka Brzeżańska snažily v lidech probudit podobnou lásku k Visle a dalším řekám. Plavba na replice voru z 15. století nazvaného Galar Solny, který umělkyně proměnily v mobilní uměleckou rezidenci, měla být lekcí ohleduplnosti a alternativní ekonomiky, umožňující sdílet a vyrábět nezávisle na oběhu financí či institucionálních strukturách.

Kontakt s vodou se zdá být podstatný také pro uměleckou dvojici Sirény, kterou tvoří Ewelina Jarosz a Zofia Nierodzińska. Během klimakempu umělkyně uspořádaly eko-sexuální performanci pro odvážnější publikum, při které došlo k uzavření sňatku s jezerem Wilczyńskie – po přečtení manifestu sladkovodních tvorů jsme složili vodě slib lásky a splynuli s ní v milostném polibku.

První polský klimakemp se uskutečnil ve vesnici Swiętne, která leží ve správním okrese Gmina Wilczyn a kde povrchová těžba již desítky let ničí přírodu, životy obyvatel a naše ovzduší. Hladina podzemní vody každým rokem klesá, malebná jezera vysychají a na obzoru se rýsuje post-apokalyptická scenérie vyvezených hald hlušin. V průběhu klimakempu probíhaly kromě přednášek a workshopů téměř každý den také umělecké akce. Dobrawa Borkała kupříkladu zkomponovala „dýchací partituru pro ovzduší“ spočívající ve společném provádění dechových cvičení. Hubert Wińczyk uspořádal akustickou procházku, během které se účastníci – díky inovativní technologii – měli možnost pohroužit do zvuků okolní přírody. Diana Lelonek a Pior Macha postavili postironickou a postapokalyptickou boudu z větví, odpadků a dalších pozůstatků kapitalistické kultury. Při pohledu na ni a na v okolí poházené manuály se nešlo ubránit dojmu, že přesně takovým způsobem dojde k zániku světa. Ne během náhlého roztříštění, ale postupným zaneřáděním a naříkáním.

Diana Lelonek, Ministerstvo životního prostředí zarostlé středoevropským smíšeným porostem. Digitální koláž, 2017. Foto: archiv umělkyně

Obnovování povrchových dolů se stalo inspirací také pro další projekt Diany Lelonek. Půda v povrchových dolech je velmi neúrodná a nevhodná pro většinu rostlin, s výjimkou těch, které vykvétají v písčitém terénu, jako je například řešetlák. Když ho pracovníci dolu vysadili na hlušinových haldách, vyrašil v této postapokalyptické scenérii opravdový řešetlákový háj. Ačkoliv v jejich sousedství vysychají studny, jezera a lesy, mohou se místní radovat alespoň z jednoduše dostupného řešetláku, který je známý pro své léčivé vlastnosti. Lelonek tohoto hojného výskytu rostliny využila a připravila z ní šťávu, kterou pak prodávala během 24hodinové konference o klimatické změně v Katovicích.

Lelonek ve své tvorbě dlouhodobě poukazuje na proměnu přírody ve věku antropocénu, ať už sbíráním mechem zarostlých předmětů v lese, nebo vytvořením fotomontáže znázorňující možnou podobu polského Ministerstva životního prostředí v okamžiku, kdy dokoná svou nepřímo deklarovanou misi úplného vyhlazení homo sapiens. Padesát let po vymření člověka začne na celé planetě opět bujet nádherná divoká příroda. Před blížící se zkázou nás však mohou zachránit snad už jenom sirény a nymfy – avšak je to skutečně v jejich zájmu?


Text vznikl ve spolupráci s polským magazínem BLOK a maďarským portálem Artportal.hu v rámci projektu East Art Mags.

Překlad z angličtiny: Markéta Jonášová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *