Naše nynější krize

Výstava Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce, kterou připravili umělec Pavel Sterec a filozof Lukáš Likavčan do prostorů dvou pražských galerií (Centrum pro současné umění FUTURA a Display), zkoumá prostřednictvím dílčích uměleckých výstupů práci interdisciplinárního výzkumného týmu, který měl v šedesátých letech dvacátého století pod vedením filozofa Radovana Richty předložit vizi nového československého modelu socialismu“. Jejich ústřední ideou se stala "vědecko-technická revoluce", která měla vést k proměně práce, a tím pádem i k proměně společnosti jako takové. Hana Janečková hodnotí ve své recenzi celkový koncept, v rámci něhož jsou vystavující umělci a umělkyně prezentováni, a také to, jak se kurátorům podařilo zpřístupnit tento historický moment současným divákům a divačkám.

Naše nynější krize

Výstava Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce je fascinujícím ohlédnutím za jednou nejproduktivnějších součástí československé socialistické minulosti a vysoce potřebnou revizí jejích progresivních myšlenek. Řadí se tak mezi nedávné projekty reflektující roli vědy v promýšlení společenské změny, jakými byly například Ruský kosmismus (Art Without Death: Russian Cosmism) v Haus der Kulturen der Welt v Berlíně či edukativní interpretace sovětského vesmírného programu Kosmonauti: Zrození vesmírného věku (Cosmonauts: Birth of the Space Age) v londýnském Science Museum. A opravdu, materiál shromážděný na základě spolupráce kurátorů, výzkumného týmu Akademie věd ČR a českých a slovenských umělců a umělkyň podává důležité informace o vývoji československé vědy v 60. letech minulého století, ať už se jedná o téměř zapomenutý popularizační dokument Šest naléhavých disputací, samotná umělecká díla, či doprovodný esej Civilizace na rozcestí po padesáti letech sepsaný filozofem a kurátorem Lukášem Likavčanem.

Interdisciplinární prezentace edukativního či umělecko-historického materiálu se zdá být v českých uměleckých institucích tvrdým oříškem. Civilizace na rozcestí není ani přes kvalitu edukativního obsahu a vysoce relevantní výběr uměleckých prací žádnou výjimkou, jelikož tápe především v kurátorském uchopení materiálu a jeho prezentace. Architektura výstavy se skládá z řady informačních panelů rozesetých po prostorech dvou pražských institucí současného umění, Centra pro současné umění FUTURA a Displaye. Prezentované bloky textu reflektují jednotlivá témata československé vědecko-technické revoluce, jako byla automatizace a proměna práce, myšlenka nového člověka či sebeuvědomění vědy a jejího formativního vlivu na společnost. Je ale nejasné, zda byla tato témata vybírána na základě jejich současné relevance či jiného klíče, a z toho důvodu se tak panely stávají jedním z hlavních problémů výstavy.

Vztah dlouhých bloků informací s prezentovanými uměleckými díly je často nečitelný, což je umocněno ještě nejednotností vizuální identity výstavy, která je rozdělena do dvou institucí. Problematické je také rozdělení na „popularizační část“ ve FUTUŘE a „vědeckou část“ (věnující se kybernetice, automatizaci) v Displayi, přičemž jsou dokonce opravdu nešťastně pro tento typ projektu – i když zřejmě neplánovaně – odděleny i genderově (všechna umělecká díla ve vědecké části jsou vytvořena muži, zatímco ženským autorkám je přidělena „popularizační“ FUTURA). Provokativní myšlenky či asociativní a instinktivní napojení umění a vědeckých konceptů tak zůstávají z těchto důvodů jaksi ubrzděny a ztišeny a projekt místy působí didakticky a těžkopádně.

Problém kurátorské koncepce je nejvíce evidentní v jakémsi úzkostlivém zpřítomnění otázky genderu a vědecko-technické revoluce v sekci nazvané Limity emancipace ve FUTUŘE. Konstatování, že vědecko-technická revoluce šedesátých let se moc nezajímala o roli žen ve společnosti a výzkumný tým Radovana Richty, hlavního ideologa vědecko-technické revoluce, měl minimální počet badatelek, nebude pro mnohé překvapením. Ilustrace této sekce početnými historickými materiály z časopisu Podniková organizace, ukazujících fotografie žen pózujících s množstvím technologických inovací, procesorů dat a nových psacích strojů, referuje o binární asociaci žena-stroj, který v současnosti rezonuje ve feminizovaných aplikacích jako Google Alexa, Siri či v produkci ženských sexuálních robotů. Tímto přístupem ale tato část výstavy vynechává příležitost nabídnout něco jiného než jen zažitou a dobře známou typizaci.

Kromě genderu vystavující autorky se nedá říci, že by fotografie z Podnikové Organizace nějak navazovaly na velice zajímavý projekt Jedlá metafora Isabely Grosseové, který visí v této sekci v rohu na nenápadném papíře formátu A4. Grosseová se rozhodla intervencí a spoluprací s šéfkuchařem Tančícího domu ilustrovat kariéru Radovana Richty ve formě dotovaného restauračního menu o čtyřech chodech. V rámci výstavního projektu, jenž je plný abstraktních a nesplněných vizí, je myšlenka konkrétní zkušenosti ve formě pokrmu a jeho konzumace se vším mlaskáním a polykáním velmi osvěžujícím prospektem.

Vedle Grosseové jsou v této „ženské sekci“ FUTURY také nainstalovány impresivní tapisérie Proroctví věcí od Anetty Mony Chisy a Lucie Tkáčové, které pracují s motivy výpočetních operací a abstraktních vzorců. Tímto vizuálním jazykem referují k seminální, i když částečně překonané analýze britské teoretičky Sadie Plant Zeroes + Ones: Digital Women and the New Technoculture (1997), která se zde vrací k zakladatelce softwarového kódování Adě Lovelace a její spolupráci s Charlesem Babbagem na automatizaci vzorců pro tkací stroje. Plant zde podrobně analyzuje, jakým způsobem gender Ady Lovelace ovlivnil výpočetní techniku, jak ji známe dnes, a zdůrazňuje nutnost reformulace otázek o historii vědy tak, jak je podávána heteropatriarchální společností. Otázkou tak zůstává, proč Proroctví věcí, jež se dle doprovodného textu snaží vyhnout genderové typizaci, nenašlo své místo například ve vědecké sekci o kybernetice či automatizaci v Displayi, kde by také tapisérie mohly získat více prostoru k odstupu, který si určitě zaslouží.

Po trochu vyprázdněném pocitu z úvodní části výstavy ve FUTUŘE čeká na diváky a divačky lehce temné a rapovým rytmem pulsující video Oddcher’s Eco Trip, které natočila Marie Lukáčová (mimo jiné) i v honosném Nostickém paláci. Video, které je nainstalované příhodně v tmavém sklepě, otevírá témata ekologie, jiných druhů poznání a udržitelnosti současného světa. Po deseti minutách v tomto ztemnělém prostoru je ale velice snadné splést si směr výstavy a hledat asociace s dalšími prezentovanými díly v galerii, která jsou však součástí samostatné – a s danou výstavou nijak nesouvisející – přehlídky performativních experimentů Jiřího Černického.

Možná i proto se dramaturgický a emocionální impakt výstavy plně otevírá až v prostorách Displaye, které jsou umocněny impresivní scénografií Pavla Sterce, spolukurátora výstavy. Stavební, zelené a lehce potrhané sítě napnuté ze stropu slouží jako offset pro formální strohost informačních panelů a jako průchozí navigace, jež nás dovede k dystopicko-meditativní videoinstalaci Václava Magida, nazvané Píseň osvobozené práce, v samém závěru výstavy. Autor zde pracuje s formálními prvky inspirovanými estetikou sovětského konstruktivismu, jednoho z formativních příkladů propojení vědy a avantgardního umění, konstruktivistické vědecko-optimistické nadšení však nahrazuje kapitalistickým realismem. Animovaný text se ptá po možnostech seberealizace v pracovním procesu a rotuje ve smyčce na pozadí omšelé architektury nekonečných kanceláří, kelímkového kafe a probdělých nocí, přičemž to celé ještě podtrhuje mechanizovanou zvukovou stopou.

Vzhledem k všudypřítomné abstrakci, již zpřítomňují texty, instrukce, diagramy a informační vzorce, jsou to pak právě (a možná paradoxně) díla, která svými formálními kvalitami popírají či se vzpírají procesu abstrahování, zploštění či desubjektivizace, které na výstavě rezonují nejsilněji.

S pomocí tiskařské textury, navozují růžovofialové odstíny simulace Filipa Hauera Little Xeno Chemistry úspěšně iluzi trojrozměrnosti. Dílo Vojtěcha Märce, impozantní rezavějící část ropovodu s názvem Družba, zde pak nabývá až antropomorfických kvalit, a tak doplňuje a odráží příběhy drobných postav ze sítotisků Deset chlebů, deset růží Maxe Másla. Ve vzájemném dialogu tak tyto práce vytvářejí bezprostřední napojení na výstavní prostor a otevírají jej skrze mnohočetné významy.

V těchto částech výstavy se dá snadno zapomenout na nekonzistentnost v prezentaci, již dokládají například všudypřítomné stránky vědecko-technických magazínů, které nenavazují na informační texty výstavy, a tak neosvětlují logiku svého výběru. V případě FUTURY vyvstávají podobná kurátorská zaváhaní o dost výrazněji, obzvláště v místnosti, ve které je prezentován již výše zmíněný skvělý dokumentární seriál Šest naléhavých disputací, jehož díly jsou sice pečlivě instalovány na šesti obrazovkách a podrobně popsány, ale nedávají možnost publiku si sednout a sledovat seriál soustředěně a ve vlastním tempu.

Určitá selhání jsou v takto důležitém a velkém projektu jako Civilizace na rozcestí absolutně nutná, a v určitém smyslu výše popsané problémy kurátorské dramaturgie tak možná vypovídají o sporných bodech výzkumu samotného. Pro publikum však výstava zajisté otevírá nové otázky. Jakým způsobem byla myšlenka vědecko-technické revoluce přijata v tehdejší společnosti, v domácnostech a každodenním životě, tedy mimo prostředí státní televize a odborných magazínů? Byl projekt Radovana Richty čistě teoretický, nebo se jeho tým snažil vykonat některé z navrhovaných konkrétních řešení? A pokud ano, jaký byl jejich dopad a co z toho plyne pro dnešní algoritmizovanou společnost? Jakým způsobem se odrážely změny perspektiv vědecko-technické revoluce v umění šedesátých let? Na některé z těchto otázek odpovídá bohatý doprovodný program a na radikálnější perspektivy, obzvláště nové přístupy například ve vztahu vědeckého výzkumu a genderu či prozkoumání perspektivy uživatele, si budeme muset počkat. Ale právě i pro tyto otázky a rozpory potvrzuje výstava Civilizace na rozcestí platnost a hodnotu interdisciplinárního přístupu, který volá po bližším propojení současného umění a vědy.


Isabela Grosseová, Václav Magid, Jano Doe a Michal Cáb, Filip Cenek, Filip Hauer, Jan Šerých, Marie Lukáčová, Max Máslo, Jiří Skála, Jan Šrámek, Vojtěch Märc, Anetta Mona Chisa a Lucia Tkáčová / Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce / kurátoři: Lukáš Likavčan a Pavel Sterec / galerie Display a Centrum pro současné umění FUTURA / Praha / 4. 12. 2018 – 17. 2. 2019

Foto: We Give You Good. Fotoreport z výstavy naleznete zde.

Hana Janečková | Hana Janečková (ona, její) je teoretička a kurátorka. Její současný výzkum se věnuje vztahu ekologie, feminismu a technologií, dlouhodobě se věnuje politice péče a práce v digitálním prostředí a metodám aktivismu a spolupráce v současném umění a institucionální praxi. Působí na Akademii výtvarných umění v Praze a v Centru audiovizuálních studií na FAMU, v minulosti působila na University of the Arts London či University of York, Velká Británie. V letech 2021–2022 byla Fulbright-Masaryk Scholar na Centre for Women, Arts and Humanities, Rutgers University a Elizabeth Sackler’s Centre, Brooklyn Museum, USA. Za Feministické (umělecké) instituce, jichž je součástí od roku 2017, je členkou garanční rady Národní galerie Praha.