Promluvme si o lásce

Kateřina Konvalinová je umělkyně, pracující převážně v médiu performance a videa a studující v Ateliéru intermediální tvorby III na pražské AVU, kterou jsme oslovili se žádostí sepsat esej o lásce jako tématu, které se pomalu vynořuje v některých dílech současného českého i mezinárodního umění. Výsledkem je zamyšlení nad tím, proč potřebujeme lásku a jak by její konkrétní projevy mohly vypadat (mimo jiné) v rámci provozu na umělecké scéně.

Promluvme si o lásce

„Láska je jedinou rozumnou a uspokojivou odpovědí na problém lidské existence. Každý společenský řád, který relativně vylučuje vývoj lásky, musí v delší perspektivě zaniknout svým vlastním rozporem se základními potřebami lidské přirozenosti. Analyzovat povahu lásky znamená uvědomit si, že lásky se dnes všeobecně nedostává, a znamená to kritizovat podmínky, které na tom nesou vinu. Věřit v možnosti lásky jako společenského, a ne jako výlučně individuálního jevu je racionální víra založená na hlubokém pohledu do vnitřní povahy člověka.“

 Erich Fromm (Umění milovat)

Během posledních pár let vzniklo v českém prostředí několik projektů, jejichž leitmotivem byla láska či obecně schopnost vztahování se k druhému/druhým. Příkladem může být práce Marie Tučkové – respektive jejího alterega Ursuly Uwe – Monumenty lásky, za níž získala v minulém roce studentskou cenu Exit, či Polyamory Design Unit Martiny Růžičkové, za nějž byla tentýž rok oceněna v rámci Startpoint Prize. Ze zahraničních počinů zmíním alespoň krátký film Indigo Niemanna a filmařky Alexy Karolinski s názvem Army of love, vystavené na minulém Berlínském bienále. Jako teoretické objetí pak můžeme chápat vydání červencového sborníku portálu e-flux s názvem What’s Love (or Care, Intimacy, Warmth, Affection) Got to Do with It?, v jehož rámci vyšel velmi příjemný soubor textů hladící kategorie lásky, péče, touhy apod. ve vztahu k současné socio-ekonomicko-politické situaci. Možná jde o náhodné seskupení potřeb se tomuto tématu věnovat, možná se ale jedná právě o citlivé odpovědi na problémy dneška.

Hned první kapitola v publikaci All About Love: New Visions od bell hooks se jmenuje Clarity: Give Love Words. Píše zde, že nejasnosti okolo chápání pojmu a pojetí lásky jsou mimo jiné také zdrojem všech nesnází a mrzení, jež se objevují v naší snaze milovat. A pokud by naše společnost sdílela význam tohoto jevu, tak by se i samotné projevy lásky staly méně mystifikující, zavádějící nebo zmatečné. Používáme slovo láska tak nazdařbůh, že neznamená nic, nebo úplně všechno. I proto se (láska) tak lehko může stát rétorickou berličkou pravicových populistů, kteří svou nenávist a násilí k druhým schovávají za lásku ke své zemi, ke svým blízkým, za starost a péči o naše a moje.

Nikdo nikoho nemiluje

Navíc většina slovníků uvádí takové definice lásky, které zdůrazňují především vášnivé zalíbení pociťované k druhé osobě (či vícero osobám) s důrazem na sexuální přitažlivost. Jen okrajově se zmiňují o možnosti takového stavu i bez sexuálního podtextu. Další velká část teorií halí lásku s oblibou do roušky velkého tajemna, nad kterým se dá dlouze kontemplovat. Co mě však zaujalo nejvíc, je dosti radikální prohlášení na úplném konci písně Wicked Game (od Chrise Isaacka, lepší však cover od Pipilotty Rist), kde se zpívá, že „nobody loves no one. Přemýšlela jsem, co to znamená. Že ještě neumíme milovat? Nebo se ani nemůžeme milovat? A co by znamenalo umět milovat? A proč se tím vůbec zabývat?

Mnoho různých faktorů spoluutváří naši společnost. Přesto mezi základní stavební materiál kladu mezilidské/mezidruhové vazby a vztahy. Nejživější dynamika a pnutí dnes vzniká v interakci mezi JÁ–TY nebo MY–ONI, s kritikou antropocénu pak přišla ještě staronová problematika vztahu k ONOmu. To, jaký postoj během této výměny zaujmeme, jak vyhodnotíme naši pozici a naše další jednání, ovlivňuje i následující vlnu akcí a reakcí. Navíc tento nejelementárnější vztah mezi mnou a druhým (živým/neživým) je i mikrovzorkem celé společnosti. A pokud jsme tedy schopni alespoň v tomto mikrokosmu vytvořit rovnocenný, milující vztah, je tu potenciál, že toho budeme schopni i v makroměřítku. Každý člověk vstupuje během svého života do různorodé řady vztahů – od pracovních, rodinných, přátelských až po milostné – a každý z těchto vztahů s sebou nese určitý polotovar typu chování, který přísluší dle společenských norem dané situaci a který získáváme veskrze socializací (ať v rodině či skrze média).

Další formující charakter našich vztahů je i různá míra nadřazenosti a podřazenosti. Nejvyšší míra rovnosti by měla být zřejmě ve vztazích přátelských a partnerských – už z podstaty, že do nich vstupujeme převážně dobrovolně. Nejmenší míra rovnosti je naopak přiřazena vztahům pracovním – zaměstnaneckým. A to proto, že tento vztah je z úplného počátku založen na nerovnováze. Zaměstnavatel/ka disponuje něčím, co já nemám a buď chci, potřebuji nebo nemám jinou možnost než to mít. O což se on/ona se mnou podělí, ale jen za určitých podmínek. Mohli bychom se pozastavit i u způsobu, jakým toto něco nabyli, ale to je ještě jiný příběh. Nicméně, tento zásluhový – podmíněný – princip nazývá Fromm otcovskou láskou, přičemž mateřská láska je láska nepodmíněná. Matka miluje své dítě prostě jen proto, že vůbec dýchá, a nepopiratelně mají vzájemně tělesnější vztah už proto, že se rodí přímo v jejím těle. Kdežto otec (dle Fromma) tento intenzivní vztah nemá a převažuje zde (v silnějších patriarchálních vzorcích – pozn. autorky) míra lásky odvíjející se od splnění určitých náležitostí, např.: více lásky za lepší studijní výsledky atd. V závěru je to láska podmíněná. Budu tě mít rád, když. Dostaneš výhody, příspěvky, bydlení, když. Jedná se o přísný otcovský model, který je protnut celou společností, už z prostého faktu, který zakládá nepoměr zastoupení mužů a žen ve vedoucích pozicích. Tím, že většině rozhodovacích postů dominovali a stále spíš dominují  muži, se z tohoto principu stala jakási zdánlivě neměnná absolutnost, genderově nepodmíněná. I proto je otázka nepodmíněného příjmu přijímána jen s velkými rozpaky, protože představa, že by někdo dostal něco jen tak, vyžaduje radikální hardwarové přenastavení. Nejsou to ani tolik peníze, co je problém, je to politická vize přerozdělování zdrojů. Ona radikalita všeobecné pohody. Na této ideji však nebylo kupodivu nic tak pobuřujícího v době po druhé světové válce, kdy valná většina zemí a politických garnitur více méně pochopila, jaké příčiny předcházely celosvětovému konfliktu. Představa sociálního státu byla zcela vědomá forma prevence, která se dnes rozpouští v záplavě liberálního udělej si sám a nehleď na ostatní, čtvrtečně-polovičních úvazků, zvyšujících se cen bez zvyšujících se výplat a automatizovaného antikomunismu. Netvrdím, že praxe sociálního státu byla dokonalá, ale pořád to není nápad k zahození, jako spíš k rozpracování.

Avšak není to pouze otázka podmíněnosti, co naše vztahy komplikuje. Nerovné pozice s sebou nesou také nestejnou porci z koláče moci. Dle přímé úměry: vyšší pozice = větší moc a s tím spojené větší pokušení tuto moc zneužít. Mocí rozumějme i sílu, krásu či intelekt (vědomosti). Jak se dá těchto struktur zneužít, pokud navíc ignorujeme existenci rovnoprávného postavení, nám mimo jiné připomíná i vznik hnutí #metoo. Ovšem, že určité posty svou podstatou přitahují či legitimizují určitý typ chování. A samozřejmě, že ideální by bylo, kdyby tyto struktury přestaly existovat úplně. Nicméně do té doby je důležité si být vědom toho, že jsme to stále my (já a ty) v daných situacích, kdo může rozhodovat, jakou podobu náš vztah bude mít. Zda se chceme vzájemně používat nebo si vzájemně vypomáhat. Jde o ochotu a uvědomění si vlastních pozic a možností. V tomto smyslu vnímám lásku jako jeden z typů chování a jednání, který si můžeme zvolit.

Caring is sharing

V této části se ještě vrátím k jednomu starému nedořešenému případu, který byl již hojně prodiskutováván v rámci umělecké scény, nicméně však stále stojí za připomínání. Navrátím se tak i do prostředí umění. Všechny výše zmíněné umělecké projekty řeší po svém různé aspekty vztahující se k tématu lásky. Stejně tak by všechny nejspíš nemohly existovat bez určitého institucionálního zázemí, tak jako by ono institucionální zázemí nemohlo existovat bez těch projektů jako i bez lidí, kteří je vytváří. Z této perspektivy by mělo jít v podstatě o rovnocenný vztah. Ale můžeme mluvit o lásce?

To, co ve většině případů lásku znemožňuje, je nejen odlišný finanční obrat a rozpočet, ale právě celkové pojetí tohoto vztahu. Velká část kulturních institucí (především v regionech) stále žije v mylné představě dominantního postavení ve vztahu s umělci – ve smyslu „ty mě potřebuješ, já tebe ne. Dle tohoto motta jim tudíž nečiní obtíže požádat umělce o uspořádání výstavy, slušně řečeno, zdarma. Protože umělkyně či umělec přeci na oplátku získává položku do svého portfolia či jiný vbudoucnostisemožnástanivší návrat času, energie a investic v podobě zastoupení galeristou/kou, či dokonce prodeje svého díla. To je ovšem spekulace, kterou si můžou umělci zajistit sami. A k tomu se velká část umělecké scény snaží, aby v umění šlo o víc než jen o úspěšnost na uměleckém trhu. Pokud instituce požádá umělkyni či umělce, žádá je i na základě předešlé produkce. A za tuto službu by přece jen měli být zaplaceni – alespoň tolik, aby pokryli náklady. Umělec je k instituci v podobném vztahu, jako je instituce k veřejným dotacím především od Ministerstva kultury. S malým rozdílem, že instituce mají vyšší pravděpodobnost v získání finančních dotací či grantů, než mají jednotlivci či neformální skupina umělců. Jde o přerozdělování zdrojů ve smyslu sharing is caring. A tak jako by Ministerstvo kultury mělo pečovat o své instituce, tak by měly i instituce pečovat o své zaměstnance, tzn. včetně umělkyň a umělců. Několik institucí – zatím pouze pražských (s výjimkou slovenského Kapitálu) – již podepsalo Kodex feministické instituce, který vznikl minulý rok během semináře konaného v rámci programu tranzit.cz. Byl tak sepsán soubor pravidel či prohlášení, které neřeší pouze finanční ohodnocení, ale celkové podmínky fungování umělecké organizace označující se za feministické, a kde se klade velký důraz na aspekty péče. Jde v podstatě o praktický návod, jak vytvořit milující prostředí, pod který by se měly nejen podepsat, ale také jej začít praktikovat všechny organizace, nejen ty umělecké. A tak může existovat milující pracovní vztah, stejně jako může být ve vztahu milostném praktikována zásluhovost (zůstanu s tebou když, rozejdu se s tebou když…). Co tedy může být milující vztah? Co může být láska?

Pro tento účel si vypůjčím návrh znění (otevřený k diskuzi) od bell hooks a Ericha Fromma. Chápu zde lásku jako racionální akt vůle. Jde o to, že nemusíme milovat, ale rozhodujeme se milovat. Láska se pak odráží v našem chování a jednání. Je to ochota povznést se občas nad své vlastní touhy ve prospěch pohody druhých lidí. A tedy pokud milujeme, tak si zároveň uvědomujeme, že to vůbec není snadné. Chce to notnou dávku péče, zájmu, zodpovědnosti, naslouchání, respektu, trpělivosti, důvěry, něhy a otevřenosti, a i tak to v závěru bude spíš hodně bolet. To ovšem znamená, že to bylo skutečné – protože „to feel nothing so as not to feel anything – what a waste![1]

Je čas znovuobjevit lásku, protože je chudák úplně vyždímaná, pokusím se o to tedy formou několika návrhů:

  1. láska je otevřenost
  2. láska je solidarita
  3. láska je vzájemnost
  4. láska je pochopení
  5. láska je feminismus
  6. láska je environmentalismus
  7. láska je přímá akce v rámci Klimakempu
  8. láska je sdílení
  9. láska je důvěra
  10. láska je opatrování / pečování / udržování
  11. láska je, když přijdete domů po celém dni, kdy s vámi život a kapitalismus zametá, a v lednici najdete zbytek špaget s kečupovou omáčkou, které vám tam nechali spolubydlící
  12. láska není neplacená práce
  13. láska je nepodmíněný příjem
  14. láska je, když odejdete z kolektivu lidí, které máte rádi, protože je chcete mít rádi dál
  15. láska je neodcizená práce
  16. láska je, když si zasadíte na balkóně svého draze pronajímaného pražského bytu cherry rajčátka a výběr z bylinek
  17. láska je, když poctivě zaléváte svá zasazená balkónová cherry rajčátka a výběr z bylinek
  18. láska je, když odjedete na týden pryč a vaši spolubydlící či sousedé vám zalijí vaše zasazená balkónová cherry rajčátka a výběr z bylinek
  19. láska je, když konečně sesbíráte svou úrodu balkónových cherry rajčátek a výběr z bylinek
  20. láska není, když vám mezitím zvednou třikrát nájem kvůli „inflaci“
  21. láska je přijmout jakýkoli počet uprchlíků z jakékoli země
  22. láska je zrušení jednorázových plastů a plastů obecně
  23. láska je, když i po opětovném připomínání, že jste vegetariáni či vegani, sníte babiččin poctivý kuřecí vývar s nudlemi
  24. láska je, když babička přijme vaše vegetariánství a veganství a snaží se vám uvařit něco z toho ranku
  25. láska není automatická, chce to trénink
  26. láska je uvařit čaj pro nemocnou, nemocného spolubydlícího / kolegu / partnera / příbuzného / cizince
  27. láska je, když vám zase oni přinesou čaj, když to od nich chytíte
  28. láska není jen mezi mužem a ženou
  29. láska tudíž není jen nukleární rodina
  30. lásku nepociťujeme pouze ke zdravým a atraktivním osobám
  31. láska je, když umělkyně/umělci dostanou zaplaceno za výstavu + cestovné, aniž by si museli sami vytvářet pro tuto výstavu grafiku, plakát a pozvánky
  32. láska je, když umělecká instituce uzná umělkyni/umělce jako součást uměleckého provozu a uvede v příští žádosti o grant do rozpočtu kolonku „honorář či výplata pro umělce“
  33. láska je, když by vlastně umělkyně/ci vůbec nepotřebovali dostat zaplaceno
  34. láska je feministická instituce
  35. láska je, když si vzpomenete
  36. láska je, když zapomenete, ale dotyčná/dotyčný vám odpustí
  37. láska je, když někdo zapomene a vy pro to máte pochopení
  38. láska je, když někomu pomůžete a nic za to neočekáváte
  39. láska je, když vám někdo pomůže a nic za to neočekává
  40. láska je, když uděláte chybu a když si dokážete odpustit a dokážou to i ostatní
  41. láska je přiznat si, že na to nemám a říct si o pomoc
  42. láska je mít komu si říct o pomoc
  43. láska je vytvářet domov
  44. láska je mít domov
  45. láska je právo na město
  46. láska je, když přespáváte v zimě před úřadem vlády, aby konečně politici začali řešit otázku dostupného bydlení
  47. láska je, že existují skupiny, které otázku dostupného bydlení a jiných otázek řeší dlouhodobě
  48. láska není zrušit ubytovny a neřešit, co bude s lidmi, co v nich dosud žijí
  49. láska je více kvalitních a dobře placených sociálních pracovníků a méně vojáků, a tím i méně zničených rodin z úmrtí těchto vojáků
  50. láska není národ
  51. láska není vinit druhé z problémů, za které nemůžou
  52. láska je zodpovědnost
  53. láska je, když squatujete na kolejích, aby se přestalo obchodovat s uhlím a doly se mohly konečně zavřít
  54. láska je udržitelný rozvoj
  55. láska je nepořizovat si nový bazén, když vysychají studně
  56. láska je nepálit pralesy kvůli Nutellám
  57. láska je nevyvážet odpady „prvního světa“ do zemí „třetího světa“ a platit jim za to
  58. láska není hranice
  59. láska je sloveso
  60. láska nemá gender ani pohlaví
  61. láska je víc než dva
  62. láska může být občas blízko nenávisti, ale není to nenávist
  63. láska neřeší barvu pleti, protože barvy stejně neexistují
  64. láska neřeší ani vyznání, protože to nic nezaručuje
  65. lásku není třeba zbytečně teoretizovat, jako spíš praktikovat
  66. láska je, když mě obejmeš
  67. láska je, když tě obejmu
  68. láska je nepodmíněná
  69. láska je radikální pohoda pro všechny
  70. (... lásku je třeba socializovat, tudíž „manifest“ otevřen úpravám a rozšířením…)

Text je věnován všem, kteří věří v lásku, a především pro našeho drahého přítele Jakuba, který se rozhodl odejít dřív a který tu bude už navždy chybět.

[1] André Aciman, román Call me by your name, 2007


Ilustrační obrázky: Kateřina Konvalinová, Manifest lásky, 2017, záběry z videa

Kateřina Konvalinová | Narozena 1991, je audio-vizuální umělkyně a performerka, pracující nyní v zemědělství. V rámci doktorandského studia na FaVU v Brně se zaměřuje na výzkum v oblasti umění a zemědělství. Umění vnímá jako možnou infrastrukturu pro pěstování idejí a podmínek pro méně invazivní lidské bytí s nadějí pro eventuální pozitivní socioekonomické změny. V současnosti zkoumá skupiny, kolektivy a jiné druhy kolaborativních praktik, které se vztahují k umění, zemědělství a ekonomické autonomii. K tématu se vztahuje z feministické perspektivy péče. Mezi její umělecké práce například projekt Baby don’t hurt me, video-eseje Manifest lásky či Korektivní vztahy: První sezení.