TZ: Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého se představují na společné výstavě v Národní galerii Praha

Finalisté Ceny Jindřicha Chalupeckého se představují na společné výstavě v Národní galerii Praha / kurátorka: Tereza Jindrová / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 14. 11. 2018 – 6. 1. 2019

V prostorech Veletržního paláce Národní galerie Praha dnes začíná výstava Cena Jindřicha Chalupeckého 2018. Letošními nominovanými na toto nejvýznamnější české ocenění pro vizuální umělce jsou Alžběta Bačíková, Lukáš Hofmann, Tomáš Kajánek, Kateřina Olivová a Adéla Součková. Svá díla budou vystavovat až do 6. ledna 2019, jméno laureáta bude oznámeno 17. prosince. Paralelně s výstavou finalistů bude ve Veletržním paláci představen projekt Křehké nástroje účasti rumunské umělkyně a choreografky Alexandry Pirici.

Umělecké pozice a přístupy jednotlivých finalistů letošního již 29. ročníku nejprestižnějšího tuzemského ocenění za mimořádně výraznou tvorbu v oboru výtvarného umění pro autory do 35 let se od sebe výrazně liší. Jsou rozkročeny mezi témata angažovanosti, inkluze nebo genderu až k intimně pojímaným situacím a akcím. Spojuje je přitom intenzivní zaujetí mezilidskými vztahy, tvorba kolektivního vědomí a působení na diváka či účastníka nejen rozumově, ale také emocionálně. Nebojí se být na různých úrovních provokativní nebo překračovat tradičně chápané mantinely výstavy.

„Když byla letos v lednu oznámena jména letošních finalistů, v médiích se objevila otázka: ‚Kdo ucpe trhliny ve společnosti?‘. Šlo o reakci na vyjádření odborné poroty CJCh k výběru umělců. Sama se ale ptám, zda je ambicí umělců nějak jednoznačně scelovat společnost, a myslím, že to s tím ‚ucpáváním trhlin‘ není tak jednoduché. Letošní pětice finalistů se nepochybně soustředí na celospolečenské otázky, jejich tvorba ale není a ani nemá být jakousi univerzální záplatou, nýbrž je v mnoha ohledech naopak konfrontační a vyvolává – jak už to s uměním bývá – víc otázek než konečných odpovědí, právě tím, že otevírá nelehká ale pro současnost důležitá témata, která nenabízejí jednoduchá řešení. To je dle mého názoru jedním z poslání umění, spíš než ono ‚ucpávání‘, “ říká kurátorka výstavy Tereza Jindrová.

Kratší, programově intenzivnější výstava s řadou živých akcí

Tým Společnosti Jindřicha Chalupeckého se každoročně snaží formát výstavy přizpůsobovat specifikám a potřebám aktuálních finalistů. Letošní výstava tak má daleko od statické prezentace ukončených prací. Je kratší, ale programově intenzivnější, než předchozí ročníky.

„Během konání výstavy se uskuteční celá řada živých akcí, od performance, které jsou nedílnou součástí vystavených děl finalistů, až po doprovodné programy pro specifické cílové skupiny – přespávání v galerii, hlídání dětí, nebo komentované prohlídky pro neslyšící tlumočené do znakového jazyka. Katalog k výstavě bude vytištěn až při příležitosti její dernisáže, protože některé obsahy budou podobně živě vznikat v reakci na konkrétní vystavená díla nebo probíhající akce. Letošní Cena Jindřicha Chalupeckého je tak spíše otevřeným polem, prezentujícím svébytné umělecké přístupy a zároveň citlivým vůči různým druhům návštěvníků a účastníků,“ dodává ředitelka Ceny Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová.

Česká i světová historie v pojetí rumunské umělkyně

Také v letošním roce navazují organizátoři Ceny Jindřicha Chalupeckého na tradici představení zahraničního hosta, který připraví samostatný projekt paralelně s výstavou finalistů. Jedná se již tradičně o výrazného současného umělce či umělkyni, jejichž práce rezonuje s aktuálním děním na české umělecké scéně, přestože zde dosud nebyla zevrubněji představena. Po výstavách Laure Prouvost (2016) a Clemense von Wedemeyera (2017) je hostem pro rok 2018 rumunská umělkyně a choreografka Alexandra Pirici. Pirici na sebe v mezinárodním kontextu poprvé výrazně upozornila v roce 2013, kdy spolu s Manuelem Pelmusem reprezentovala Rumunsko na Benátském bienále. Ve svých pětatřiceti letech má za sebou výstavy v londýnské Tate Modern, pařížském Centre Pompidou či v petrohradské Ermitáži.

Práce Pirici kombinuje tanec a performance, jako médium využívá lidské tělo. Častým prvkem jejích projektů je zapojení publika. Její hravé choreografie reflektují aktuální politické otázky a reagují na historii a význam místa, kde se odehrávají. Pirici se českému publiku představí vůbec poprvé, a sice s projektem Křehké nástroje účasti, který prostřednictvím těl skupiny performerů zpřítomňuje sérii několika desítek historických okamžiků a kulturních odkazů. Pro pražskou verzi doplnila Pirici projekt o dvě nové situace z českých dějin.

Svůj projekt Křehké nástroje účasti  bude Pirici v prostorech Veletržního paláce představovat každý den od 14. do 25. listopadu 2018 od 14 do 18 hodin. Performance bude divákům poprvé představena spolu s vernisáží výstavy finalistů ve středu 13. listopadu od 18 hodin.

Slavnostní vyhlášení laureáta 29. ročníku Ceny proběhne v prosinci

Slavnostní vyhlášení laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého 2018 a držitele Divácké ceny Českých center proběhne 17. prosince 2018 od 20:20 v divadelním sále Studia Hrdinů ve Veletržním paláci. Laureáta vybere mezinárodní porota složená z představitelek a představitelů předních mezinárodních uměleckých institucí. Zasednou v ní Zdenka Badovinac, ředitelka Moderna galerija v Lublani, Vjera Borozan, ředitelka Artyčok TV, Lenka Klodová, umělkyně a vedoucí Ateliéru tělového designu FaVU VUT v Brně, Vasif Kortun, nezávislý kurátor a bývalý ředitel SALT v Istanbulu, Bonaventure Soh Bejeng Ndikung, ředitel SAVVY Contemporary v Berlíně, Michal Novotný, ředitel Centra pro současné umění Futura v Praze a Laurel Ptak, ředitelka Art in General v New Yorku. Režie večera se opět ujme držitel Českého lva a ceny European Film Awards Tomáš Luňák, přímým přenosem jej divákům zprostředkuje Česká televize na stanici ČT Art.

Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého tradičně získá sto tisíc korun na realizaci výstavy, publikace či jiného autorského projektu, šestitýdenní stipendijní pobyt v New Yorku ve spolupráci s rezidenčním centrem Residency Unlimited a hmotnou cenu z dílny designéra Maxima Velčovského. Návštěvníci finálové výstavy opět zvolí laureáta Divácké ceny Českých center, který získá možnost absolvovat rezidenční pobyt v jednom z evropských Českých center.

 

Programy pro veřejnost v rámci výstavy Cena Jindřicha Chalupeckého 2018

 

So 17. 11.

10.00-13.00 Akční dopoledne pro děti a rodiče a všechny s dětskou duší v režii Kateřiny Olivové

Zažij výstavu jinak - aktivně, z podhledu, za běhu, v dotyku a ještě všelijak.

Korzo / zdarma

 

15.00 Cena Jindřicha Chalupeckého 2018 – komentovaná prohlídka

Komentovaná prohlídka s vystavujícími umělci a kurátorkou. Tlumočeno do znakového jazyka.

Korzo / zdarma

 

16:30 Café Chalupecký: KM Temporaer

Promítání s německým kurátorským duem KM Temporaer v rámci cyklu Café Chalupecký. Zastoupení umělci: Julie Heyward, Georgie Nettell, John Smith, Anna Daučíková a další.

Malá dvorana / zdarma

 

20.00 Noční(k) Chalupecký

Straší vás umění? Pojďte přespat do galerie a dozvědět se, jaké je umění v noci.

Korzo / zdarma

Omezená kapacita. Vstup možný do 22.00. Konec akce v 9.00 ráno.

 

Čt 22.11.

16-19 Soubor soustředěných dlaní - workshop uměleckých řemesel

Workshop zorganizovaný finalistou CJCh Lukášem Hofmannem povede Dana Mašková ze Vzdělávacího spolku uměleckých řemesel. Během tří hodin si budou moci účastníci workshopu bez rozdílu věku a předchozí zkušenosti vyzkoušet ruční práce a své výrobky si na závěr odnesou.

Korzo

Kapacita max. 30 osob, Prosíme o registraci předem na emailu info@sjch.cz do 21.11.

Vstupné dobrovolné jako příspěvek na materiál (doporučené 80Kč/ dospělý, 40Kč student/senior)

 

So 24. 11.

15.00 Průvod Adély Součkové a vernisáž na galerii Artwall

Průvod startuje od Veletržního paláce a je součástí projektu Adély Součkové v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Zdarma

 

St 28. 11.

10.30–11.30, 13.00–14.00, 15.30–16.30 Herna Speciál s Adélou Součkovou

Herna pro rodiče s dětmi (1,5–5 let) k výstavě Cena Jindřicha Chalupeckého 2018 s finalistkou Adélou Součkovou a s lektorkou Dášou Chocholáčovou.

Malá dvorana / 60 Kč/osoba

Jury weekend Ceny Jindřicha Chalupeckého 15. a 16.12.2018

 

So 15.12

16:00 Sospiri – performance Lukáše Hofmanna

Korzo a Studio Hrdinů, vstup do Korza od 15:45

Zdarma

https://www.studiohrdinu.cz/predstaveni/lukas-hofmann-performance/

 

Ne 16.12.

14.00-14.30 performance Kači Olivové

Korzo / zdarma

 

Po 17.12.

17:30-18:30 komentovaná prohlídka výstavy CJCh 2018

Korzo / zdarma

 

Po 17.12.

20:00 Ceremoniál CJCh

Studio Hrdinů

Zdarma / Nutná registrace předem do 14.12. na emailové adrese info@sjch.cz

ALŽBĚTA BAČÍKOVÁ

Alžběta Bačíková (1988) je absolventkou Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, kde v roce 2018 dokončila doktorské studium. V roce 2017 byla na rezidenci v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, absolvovala výzkumný pobyt v Centru pro současné umění v Tel Avivu a rezidenci v MQ Air Vídeň.

Ve svém teoretickém výzkumu i ve vlastní umělecké praxi se Bačíková v posledních letech věnuje reflexi dokumentárních tendencí v současném umění. Především ji v tomto kontextu zajímají přístupy, které podrývají falešnou iluzi o nezaujatosti daného žánru. Soustředí se přitom na médium pohyblivého obrazu a sama pracuje zejména s videoinstalací. Individuální tvorbu pravidelně rozšiřuje o spolupráci s dalšími umělkyněmi a působí také jako kurátorka.

Autorka svou tvorbu představuje pravidelně v kontextu české nezávislé umělecké scény, vystavovala ale také v Národní galerii v Praze, v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem nebo v Stúdió Galéria v Budapešti. V roce 2014 byla ve finále ceny Startpoint pro začínající umělce.

Projektem nazvaným Setkání pokračuje Alžběta Bačíková ve svém dlouhodobém zkoumání audiovizuálního média. Její dosavadní videoinstalace představují experimentální dokumentární portréty, do nichž kromě sebereflexivních prvků vstupuje různými způsoby také fiktivní vyprávění. Setkání se daleko více přibližuje hranému filmu, do ztvárněných situací se přesto promítají zkušenosti dvou hlavních protagonistů. Alžběta na projektu spolupracovala s nevidomou Terezií a neslyšícím Macem. Ti se podíleli na scénáři a ovlivnili i celkovou koncepci díla. Ve filmu se objevuje zinscenované setkání této dvojice i společné prožívání různých činností – od řízení auta po tanec. Smyslem díla přitom není poukázat na komplikace způsobené odlišnými možnostmi smyslového vnímání, ale naopak kreativně nacházet možnosti vzájemné interakce.

Zvláštností filmu je, že jeho obrazová a zvuková složka jsou od sebe odděleny a instalovány v samostatných místnostech. Obraz a zvuk se přitom ve struktuře díla místy potkávají či doplňují, jindy se naopak významově rozcházejí. Alžběta Bačíková tak pokračuje v dekonstruování konvencí audiovizuálního média, což v Setkání demonstruje i symbolickými odkazy k dějinám audiovize: zahrnuje do díla melodii, která zazněla v jednom z prvních zvukových filmů vůbec (Jazzový zpěvák, 1927), anebo promítá Terezii s Macem raný československý zvukový film (Ze soboty na neděli, 1931). Její projekt má ale i širší sebereflexivní rozměr, jelikož se vedle média jako takového zaměřuje na uměleckou a institucionální praxi: jak je možné vystavovat audiovizuální díla (nebo koncipovat výstavy obecně) s ohledem na recipienty se zrakovým nebo sluchovým postižením? Otázky, které Alžběta Bačíková svým dílem klade, nemají pouze „teoretický“ rozměr (zkoumání vazby mezi zvukem a obrazem a možného zastoupení či tlumočení jedné z těchto složek), ale jde také o hledání praktických způsobů, jak otevírat současné umění specifickým skupinám publika. To je možné nejen pomocí přístupnější prezentace, ale zejména proměnou samotného způsobu vytváření díla.

 

LUKÁŠ HOFMANN

Lukáš Hofmann (1993) studuje na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér intermediální tvorby III/škola Tomáše Vaňka). Absolvoval stáže na VŠUP (Ateliér sochařství) a v Berlíně. Účastnil se rezidenčního pobytu na Nisyru organizovaného platformou Are a v Londýně v prostoru Jupiter Woods. Působí pod přezdívkou Saliva a vyjadřuje se především prostřednictvím performance a tzv. sociálních soch, které obvykle promlouvají dialektem módního či kreativního průmyslu.

Pro své situace vytváří kurátorované komunity aktérů a prostředí, uvnitř nichž navozuje soustředěnou atmosféru a rovnostářskou dynamiku. Komunikuje tak škálu nanejvýš současných pocitů: otupělost i potencialitu citu, zklamání i naději.

Pravidelně se účastní skupinových výstav a uměleckých akcí v Česku i v zahraničí: svou tvorbu představil například v Schinkelově pavilonu v Berlíně, v Dánské národní galerii v Kodani v Muzeu moderního umění ve Stockholmmu nebo v Galerii PLATO v Ostravě a v rámci Manifesta 11 performoval v Kabaret Volaire v Curychu.

Lukáš Hofmann se vyjadřuje zejména prostřednictvím smyslových a smyslných prostorových instalací a živých akcí. Jedním ze zásadních prvků jeho uměleckého projevu je dlouhodobé rozvíjení a opakování některých klíčových motivů – ať už činností, nebo použitím materiálů či artefaktů. Zajímá ho přitom zachycení určité metafyzičnosti, hraničních stavů mezi komunitou a individualitou, virtualitou a materialitou, životností a předmětností, ve světě, kde se takové polarity rozpouštějí.

Jeho projekt pro Cenu Jindřicha Chalupeckého tvoří dvě pro umělce stejně důležité části: permanentní instalace v Korzu a výpravná performance, která se uskuteční 15. prosince v Korzu a pod ním, ve Studiu Hrdinů. Prostředí vzniklé v Korzu podpoří budoucí aktivity performerů, ale Lukáš ho vnímá jako prostor, jež performuje sám sebe a probouzí se za průběžné přítomnosti publika. Instalace nemá hierarchické centrum, zvědavě ohmatává svět kolem sebe.

Sochařsky zpracované lezecké chyty vytváří dojem prostoru uzpůsobeného k pohybu a zároveň skrze svoje hmatové i vizuální kvality rezonují tělesností. Lukáš Hofmann usiluje o psycho-fyzické zpřítomnění diváka i dalšími prvky instalace: znejišťuje nás křehkost experimentálně zpracovaného skla; proměnlivá membrána zavěšené stavební sítě prostor intimně ohraničuje, ale současně umožňuje neustálé prosakování okolní reality. Trojdimenzionální video v brýlích pro virtuální realitu mentálně pohlcuje a za pomoci účinkujících v anachronických kostýmech nás teleportuje do určitého meziprostoru a bezčasí.

V jádru své tvorby čerpá Lukáš Hofmann z velmi osobních momentů, ať už jde o vztahy, rozhovory s přáteli, zážitky při užití látek měnících vědomí nebo aktuální zájmy (třeba objevování a osvojování rukodělných řemesel). Tato autobiografičnost (odhalená tentokrát nejzřetelněji v důvěrném videu vystaveném mimo Korzo ve 4. patře stálé expozice NG) nemá ovšem za cíl vyprávět konkrétní příběhy, spíš je zdrojem ambivalentní smyslovosti a úzkostlivé emocionality. Působí na přítomné účastníky a zároveň následuje stejně nestálé a nejisté zákonitosti jako současnost samotná.

TOMÁŠ KAJÁNEK

Tomáš Kajánek (1989) studuje v Ateliéru bez vedoucího. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburku a zúčastnil se rezidencí v nizozemském Rotterdamu a belgických Antverpách.

Kajánek pracuje převážně s médiem fotografie, videa a performance. Ve své práci vstupuje do mezer, které nachází na hranách společenských jevů. Svými akcemi tak akcentuje konkrétní problémy současné společnosti – například vztah většinové společnosti k menšinám, či užitečnost i rizika veřejně dostupných nových technologií. Častým inspiračním zdrojem jeho práce je YouTube a jiné platformy pro sdílení kreativního obsahu.

Jeho performance obsahují nezřídka prvek vystavení vlastního těla náročnému fyzickému výkonu či dokonce fyzickému ohrožení. Zároveň tématizuje i médium performance jako takové, stejně tak, jako otázku lidské a umělecké angažovanosti. Své práce autor představil na skupinových i samostatných výstavách v České Republice i v zahraničí, mimo jiné v Národní galerii v Praze, na Vídeňském bienále v Rakousku, Nitranské galérii na Slovensku, či v Croxhapox v Gentu v Belgii.

Tomáš Kajánek vychází ve své tvorbě na jedné straně z reflexe moderní každodennosti (jak nás ovlivňují média, jak se chováme na internetu atd.), současně se kriticky vztahuje i k mechanismům samotného světa umění. V rámci výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého se rozhodl vystavit dvě již existující videa propojená tématem smrti (nebo obecněji destrukce či násilí), která jsou veřejně dostupná na kanálu YouTube a na jejichž vzniku se sám umělec nijak nepodílel.

Delší video je záznamem autonehody dvou mladých žen, které měly v době kolize vozu zapnutou kameru na mobilním telefonu, resp. streamovaly živý záznam na internet. Záznam, přestože nebyl určen širší veřejnosti, se posléze začal virálně šířit, dostalo se mu v některých verzích dokonce anglických titulků a stalo se fakticky nejrozšířenějším videem české provenience za rok 2017. Druhé video, představující apokalyptickou koláž z médií i popkultury, bylo naopak vytvořeno jako záměrná proklamace internetového tvůrce s cílem šířit apel na ukončení násilí na naší planetě. Na rozdíl od záznamu nehody, který vznikl náhodou, se mu ale dostalo mnohem menší pozornosti.

Obě videa přehrávaná v galerii online přímo z YouTube, se tak navzájem doplňují. Tomáš Kajánek si u obou všímá jejich estetických a formálních kvalit (korespondujících v jistém smyslu s filmem či současným uměním) a přivádí nás k úvahám, jaký dopad má na nás každodenní přísun násilných obrazů, od nichž jsme si naučili vybudovat odstup. Zároveň nás ale konfrontuje právě s takovým obsahem, k němuž vytvářet si odstup vyvolává etický problém. Přenesení digitálních ready-made do galerijního kontextu zde funguje jako lupa, zostřující určitý společenský fenomén. Současně je ale jedním z neodmyslitelných aspektů umění také proces estetizace či spektakularizace skutečnosti a v tom spočívá i řada rizik. Tomáš ukazuje, že podobný proces již ale vlastně nastává na samotném YouTube. Využitím existujícího internetového obsahu pak Tomáš Kajánek svým způsobem reaguje na nadprodukci umění, a zároveň upozorňuje i na jeho zahledění se do sebe či nepatrný dosah ve srovnání s masovými uživatelskými platformami.

KATEŘINA OLIVOVÁ

Kateřina Olivová (1984) je absolventkou Fakultě výtvarných umění VUT v Brně (Ateliér tělového designu Jany Prekové, později Lenky Klodové), kde nyní pokračuje v doktorské studiu.

Tvorba Olivové se věnuje tématu ženskosti, feminismu, tělesnosti, sexuality, mateřství, mezilidských vztahů a citů. Skrze své performance, které často balancují na hranici kýče a záměrné trapnosti otevírá otázky zažitých společenských tabu. Primárním médiem její tvorby je tělo zapojené do performance, které jsou plné zářivých, duhových barev, glitrů, radosti z vlastní existence a nahoty. Svou uměleckou tvorbu neodlišuje od běžného života, takže někdy není zcela možné rozlišit, co je ještě akt namířený směrem k divákům a co už její životní styl. Kromě vlastní umělecké praxe působí také jako kurátorka Galerie Umakart v Brně a je spoluzakladatelkou podpůrné skupiny (nejen) pro matky umělkyně Mothers Artlovers. Svou tvorbu představila na samostatných i skupinových výstavách především v kontextu české nezávislé umělecké scény, se svými performance se pravidelně účastní také symposií a festivalů, například Festivalu nahých forem ve Vraném nad Labem, či ART.eria 2016 public space v Czestochowa v Polsku.

Kateřina Olivová připravila pro Cenu Jindřicha Chalupeckého projekt o vícero částech, z nichž některé měla v plánu umístit i mimo prostor samotné výstavy v Korzu. To se bohužel z organizačních důvodů nepodařilo, přesto její přístup rámec výstavy přesahuje. Na její popud bylo pro zájemce zorganizováno ve vymezených časech hlídání dětí, aby si rodiče mohli také jednou zajít na výstavu sami. Plnohodnotnou součástí jejího uměleckého uvažování jsou pak i akce pro veřejnost, které umělkyně připravuje s ohledem na specifické cílové skupiny.

Kača Olivová rozvíjí i tentokrát témata, která jsou v její tvorbě dlouhodobě zásadní: ženské otázky a feminismus, rodičovství, prolínání umění se životem, testování uměleckých institucí. Nahota není v případě Olivové provokací, ale naprosto přirozeným prostředkem vyjádření, své tělo vnímá jako umělecký materiál.

Na výstavě tak můžeme vidět její autoportrét v nadživotní velikosti v pozici podobné Goyově Nahé Maje nebo video, kde obnažená prochází stálou expozicí Národní galerie a s humorem reaguje na okolní vystavená díla. Konfrontace vlastního, skutečného těla s kontextem dějin umění, v němž je ženský akt jedním ze zásadních motivů, poukazuje na tradiční dominanci mužského pohledu (nejen) ve vizuální kultuře, ale i na institucionální mechanismy a mantinely, pokud jde o aktuální uměleckou prezentaci.

Práce s momentem studu, který Kača Olivová u svých diváků často záměrně vyvolává, je spojen s jejím vnímáním přirozenosti a také s určitou pozitivně vnímanou infantilitou. Hranice studu nebo vnímání kýče u dítěte je jiná než u moderního dospělého člověka, nepřekvapí tedy, že i na polštářcích v odpočinkové zóně nám umělkyně odhaluje partie vlastního těla. Zájem o mateřství (resp. rodičovství) a jeho společenskou emancipaci pak demonstrovala v rámci videoperformance inspirované normalizačními akcemi Eugena Brikcia, který podobně jako Olivová chápal umění a život jako neodlučitelné entity. Umělkyně tak nechala na Moravském náměstí v Brně přecházet dokola přes přechody konvoj matek s kočárky a malými dětmi.

 

ADÉLA SOUČKOVÁ

Adéla Součková (1985) je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II/škola Vladimíra Skrepla) a Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Byla na studijní stáži v Salzburku a v roce 2017 absolvovala rezidenci v Art in General v New Yorku.

Vytváří kritické a mnohovrstavnaté způsoby výtvarných vyjádření, od kresby po performance, videa i hudební spolupráce. Ve své tvorbě tematicky čerpá z napětí mezi přírodou a měnící se kulturou, mytologií. Kulturní vzorce ( archetypy, společenské stereotypy atd.) staví do kontrastu s aktuální diskusí na téma ekologie nebo feminismu.

Součková pravidelně vystavuje především v galeriích v Čechách a zahraničí. Svou tvorbu představila například v Domě umění města Brna, v galerii label201 v Římě, v Zwitschermaschine v Berlíně. Účastnila se skupinových výstav např. v kim? v Rize, MWW Muzeum Współczesne ve Wroclawi, Bozar v Bruselu nebo Bunkier Sztuki v Krakově. V roce 2014 a 2015 byla finalistkou Ceny kritiky za mladou malbu. Žije a pracuje v Praze a Berlíně.

Adéla Součková ve své tvorbě spojuje široké spektrum témat (spiritualita, tradice, krajina, ekologie, feminismus, digitální doba atd.) do výtvarně pojatých celků, kterým zpravidla dominuje kresba a mluvené slovo, doplněné často o živou akci. Jejím záměrem ovšem je vyprávět vrstevnaté, nelineární příběhy po způsobu eposů, či pokládat otázky, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. Jak říká sama umělkyně: „Volím jednoduchý, až dětský jazyk a snažím se přetvářet skutečnost, tak aby se mi v ní líbilo žít.“

Mottem jejího projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého je pak otázka: jak vznikají myšlenky, a potažmo názory a postoje? Důležitým aspektem projektu je tedy vztahování se k místní tradici, která je připomínána například využitím techniky modrotisku nebo modelováním hliněných figurek, k němuž jsou zváni i všichni návštěvníci výstavy. Především se ale vztah k tradici projevuje na tématu lidových písní, k nimž má samotná umělkyně ambivalentní vztah: na jednu stranu reprezentují podstatnou složku její osobní i národní identity, současně je v nich ale podle Adély často přítomný nezdravý fatalismus, přesvědčení o nezvratném řádu věcí, a to zejména ve spojení s více či méně explicitním sexismem či rasismem.

V kontrastu k modernistické architektuře Veletržního paláce tak Adéla vytvořila na výstavě intimní prostor připomínající jurtu, kde vybízí diváky ke kontemplaci. Moravské písně doplnila o vlastní text, v němž se symbolicky svléká ze společenských předsudků. Na instalaci v Korzu pak navážou dvě procesí otevřená účasti veřejnosti (24. listopadu a 16. prosince). Povedou od Veletržního paláce směrem k Vltavě, kde se zároveň koná tematicky propojená výstava Adély Součkové na galerii Artwall. Záměrem procesí je být v různých ohledech emancipační, ale také zkoumat rituální povahu takovéhoto průvodu vytrženého z tradičních kontextů a testovat například i to, jak se může vztahovat k formátu demonstrace.

 

SLOŽENÍ MEZINÁRODNÍ POROTY

Zdenka Badovinac, ředitelka Moderna galerija v Lublani

Vjera Borozan, ředitelka Artyčok TV

Bonaventure Soh Bejeng Ndikung, ředitel SAVVY Contemporary v Berlíně

Lenka Klodová, umělkyně, vedoucí Ateliéru tělového designu FaVU VUT v Brně

Vasif Kortun, ředitel SALT v Istanbulu

Michal Novotný, ředitel Centra pro současné umění Futura v Praze

Laurel Ptak, ředitelka Art in General v New Yorku