Mimetická mohutnost, maraton nápadů

Lenka Lindaurová zasazuje práci Petra Písaříka do kontextu minulého i současného umění a v recenzi na jeho aktuální výstavu v Galerii Rudolfinum se ptá po tom, jestli svým výkonem potvrdil přítomnost v této sledované instituci: „Kdo očekával rozmařilou skládku uměleckých objektů, jejichž stvořitel je nedokáže roztřídit (nebo také něco v duchu zábavy pro celou rodinu, jak byly částečně reflektovány výstavy Jiřího Černického a Krištofa Kintery), byl pozitivně překvapen.“

Mimetická mohutnost, maraton nápadů

Od velké výstavy Petra Písaříka v širokou veřejností sledované Galerii Rudolfinum se očekávalo, že bude retrospektivní. Autor sice do prostor přivezl o tři kamiony více artefaktů, než nakonec ukázal, přednost dal ale nakonec prezentaci především letošních děl.

Petr Písařík (1968) tvoří rychleji, než myslí, dalo by se parafrázovat známé pořekadlo o mluvení. Jeho kreativní výrony v podobě obrazů, objektů a instalací jsou vizuálně tak svůdné, že nutně otevírají řadu pochybností.

Autor vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru slavného sochaře a perfekcionalisty Stanislava Kolíbala, jenž evidentně respektoval své studenty, kteří šli úplně jinými tvůrčími cestami. Písařík byl o něco mladší než jeho kolegové, s nimiž se pravidelně objevoval na výstavách pořádaných teoretiky manželi Ševčíkovými v devadesátých letech. Z dnešního pohledu se tehdejší polarizace umělecké scény jeví nepochopitelně, pamětníci však hovoří o klanu. Písařík ale rozhodně nebyl jeho poslušným členem. Ve své „naspeedovanosti“ se eklekticky točil na všechny strany a jeho nadprodukce vyvolávala pochybnosti, kam ho zařadit. Dnes už tyto otázky nikdo neřeší a autor musí podat výkon, který jeho pozici i přítomnost v Rudolfinu potvrdí.

Kdo očekával rozmařilou skládku uměleckých objektů, jejichž stvořitel je nedokáže roztřídit (nebo také něco v duchu zábavy pro celou rodinu, jak byly částečně reflektovány výstavy Jiřího Černického a Krištofa Kintery), byl pozitivně překvapen. Písařík se projevil jako skutečný Space Maker a dal si velmi záležet, jak ze sálů galerie vytvořit charakteristické budoáry tajemného paláce, kde diváka čekají skrytá překvapení.

Jestliže v devadesátých letech občas naskočil na kritickou linii, což dokládá také jeden vystavený obraz ze série Boss z roku 1995, později se věnoval výhradně smyslovému přístupu metodou rozehrávání nečekaných vizuálních her. Písaříkovy výstupy mají nesourodé podoby od kýčovitých obrazů s flitry přes minimalisticky strohé objekty, kašírované objekty z depozitáře kuriozit, rezavé objekty podmořské archeologie, foukané sklo, zrcadlové plochy až po trashové objekty.

Písaříkova práce s prostorem vykazuje jeho vášeň pro nestabilitu, radost z nečekaných změn a nechuť k archivaci – všechno se může dít takto, ale i jinak. Nakonec se rozhodl své práce představit jako vytříbené panoptikum milovníka hmoty. Nic nevymýšlí detailně předem, všechno je v pohybu, nic není trvalé. Obrazy instaluje před další obrazy, vytváří monumentální ornamenty, které znejišťují pohled na díla, uzavírá sochy do nepřístupného boxu s barevnými skly, instaluje věci jen na jedné straně prostoru a druhou nechává prázdnou, věší subtilní obrazy na masivní červená lana, dává si záležet na průhledech mezi sály, jejichž dveře produkují další nové obrazy…

V katalogu k výstavě popisuje Marek Pokorný Písaříkův postup, jako by to byl výrok autora v simulovaném rozhovoru. Konstrukce neboli sestavování stejnorodých prvků autora nebaví. Naopak stavět znamená spojovat různorodé prvky – když staví, přisvojuje si prostor. Formální i myšlenková roztěkanost patří k základním atributům Písaříkovy tvorby; bez přirozeného mimetického talentu, imaginativní intuice a schopnosti metaforické zkratky by však nedokázal fascinovat tak, jak se mu to opakovaně daří. Možná ale moment překvapení spočívá v široké škále stylů a v nekonečném, obdivuhodném poklusu nápadů.

Pokud se v dnešní době ve spojení se současným uměním objevuje výraz „bezobsažný“, pak je to u Písaříka jev spíše pozitivní. Když se podíváme na tvorbu tohoto autora skrze jednu z teorií Waltera Benjamina o schopnosti člověka produkovat podobnosti (mimetická mohutnost), vyjeví se nám jako dítě, které nikdy neztratilo dar v provozování fantaskních her. A jde rovněž o odvahu si hrát: dítě si nehraje třeba jen na učitele, nýbrž rovnou i na větrný mlýn. Petr Písařík si s mimetickou mohutností vystačí, ale otázkou je, jestli se tento princip v dějinách českého umění už dlouhodobě neopakuje, a zdali stále neobjevujeme to, co už bylo v minulosti objeveno.

Petr Písařík: Space Maker / kurátor: David Korecký / Galerie Rudolfinum / Praha / 6. 9. – 25. 11. 2018

Foto: Martin Polák (Fotoreport zde)