TZ: Jan Adamec

24. 10. 2018Artalk Infoservis

Jan Adamec / Otevřeno / Galerie Dvojdomek / Heřmanův Městec / 2. 11. – 25. 11.2018

Není se co divit, že fotograf a galerista Jan Adamec chodí často do galerií a fotografuje, co vidí. A že vidí věci. Snímky nepocházejí jen z Čech, ale i z Německa, Francie, Benátek (kde se koná pravidelná přehlídka světového umění, Benátské bienále), ze Spojených států amerických a možná i z jiných míst. Na fotografiích se setkáme prostřednictvím artefaktů se slavnými americkými abstraktními malíři a popartisty, se surrealisty Salvatorem Dalím a Fridou Kahlo, ale i s umělci, které máme či měli jsme možnost potkávat v nejbližším okolí: Starými psy Josefem Procházkou a Bedřichem Novotným, jak vezou na kole přes park plátno na výstavu někdy tak v roce 1980, kdy to ještě bylo možné a běžné. Na snímcích nejsou jen umělci a díla, jsou tu i diváci a jejich pohled na věc. Divák se dívá a občas se i diví. Snad nejvíc provokující stále zůstává Picassův obraz z roku 1907, Avignonské slečny, ovlivněný africkými soškami a předznamenávající vznik kubismu. Už tehdy o něm Georges Braque řekl, že to je jako by Picasso nutil diváka jíst koudel a pít petrolej.

Svět umění je už od dvacátých let a doby architektonického funkcionalismu odtržen od každodenního světa lidí. Umění už není na očích jako součást života, schovali jsme ho do specializovaných domů, galerií a muzeí umění, kam chodí 1 – 4% lidí. A proto člověk žasne, co vše je v umění možné. Jakou svobodu umění přináší a jak brilantně dokáže roztrhat na kusy klišé a jakékoliv zažité předpoklady. Svět zaplavují historky o rozpůlených kravách naložených ve formaldehydu, rozházených postelích a uklizečce, která zničila umělecké dílo tím, že zametla drobečky sušenek. Není divu, že svět se diví.

Svou roli hrají i legendy a mystifikace. Začal s tím před více než sto lety jeden francouzský vtipálek, který nechal malovat osla oháňkou a výsledky vydával za práci slavné hvězdy, fiktivního malíře Boronalliho. Nejspíš proto, že se za Picassa začaly platit daleko vyšší částky, než za obraz kdejakého realisty. Své přidal také Marcel Duchamp, který v roce 1917 prohlásil, že Umění je to, co je na podstavci v galerii a vystavil pisoár a nazval ho Fontána. Tím dříve spojitý svět rozdělil na dvě části: na svět umění a galerií a na prostor všední každodennosti. Zřejmě jsme to potřebovali, mít kam vybočit, trochu smíchu, překvapení, údivu a zázraku nebo i uspokojení (díky bohu, že tohle je jen v galerii…).

Údiv dělá z lidí filozofy a tak se s chutí poddávejme údivu, není nic horšího, než mít svět přečtený, rozškatulkovaný a žít v něm lhostejně, bez chuti, barvy, vůně a úžasu.

Jan Adamec se narodil 19. 8. 1954 v Chotěboři, od roku 1966 žije v Pardubicích. Fotografovat začal v roce 1975, vystavuje od r. 1983. Už dvacet let (od 1998) vede Galerii Fons firmy Stapro v Pardubicích na Pernštejnském náměstí, která je primárně zaměřena na fotografii a pozapomínané autory, zvláště z Pardubic. Jan Adamec inicioval a spolupodílel se na všech výstavách, vytištěných katalozích a aktivitách, jež se týkají pardubické umělecké generace Starých psů, zabývá se také odkazem díla Vojmíra Vokolka. Mezi jeho nejznámější fotografické cykly patří Hráči, které nasnímal v pardubickém jazzovém klubu D29. Ovlivnila ho humanistická fotografie zakladatelských osobností skupiny Magnum, ale je také dokumentátorem a v jistém slova smyslu archivářem kulturního dění Pardubic. Do Heřmanova Městce přivezl bohatou žeň fotografií z výstav z celého světa a představuje tak specifický svět galerií a někdy vtipné, jindy bolestné, způsoby vnímání umění.