TZ: Néphéli Barbas

Néphéli Barbas / Churten Effect / kurátorka: Šárka Koudelová / Galerie Prám / Praha / 24. 10. – 31. 10. 2018

Néphéli Barbas je francouzská umělkyně, která žije střídavě v Paříži a Buenos Aires. V rámci své umělecké praxe se pohybuje na pomezí kresby a sochy. Inspiruje se městským prostředím, architekturou. Ve Studiu PRÁM strávila měsíc v rámci zahraničního rezidentského pobytu.

Na cestu z Paříže do Prahy si Néphéli Barbas (1990) zcela náhodně vzala ke čtení útlou knihu Churten Effect, která je částí Hainského cyklu od americké legendy sci-fi literatury Ursuly Le Guin. Ursula Le Guin, která zemřela letos v lednu, byla oceňovanou klasičkou svého žánru. V rámci Hainského cyklu popisuje vývoj společnosti v daleké nedefinované budoucnosti, rozprostřené po několika slunečních soustavách. Klasické sci-fi kulisy se pro Le Guin netypicky staly platformou pro realizaci vlastních názorů na politiku a společnost. V Hainském cyklu líčí evoluci lidstva na pozadí post-technologického společenství lidí, přeživšího ekologický kolaps na jedné planetě a na planetě jiné ideál společnosti, která uspěla. Selhávající civilizace uznávaly dynamickou ekonomii a patriarchální autoritářské systémy, oproti tomu společnosti, které jsou dlouhodobě úspěšné, vyznávají úctu k přírodě, jsou založené na komunitním životě, žijí "close to land". Zřejmě nepřekvapí, že Země je zmíněna jako příklad civilizace, která selhala...

Samotný Churten Effect je výsledkem teorie o okamžitém cestování mezi jednotlivými slunečními soustavami. Tato technologie v knize skutečně funguje a umožňuje okamžitý přesun lidí i vesmírných lodí, ale neplánovaně s vedlejšími následky, tedy s určitým Churten efektem. Pokud bychom možnost okamžitého cestování aplikovali na umělce a rezidenční pobyty, Churten efekt by mohl být termínem pro definování vlivu odlišného prostředí na práci umělce. V práci Néphéli Barbas bychom velmi pravděpodobně tento efekt rozlišili snadno. Její sochařské, instalační, ale i kresebné výstupy totiž dosvědčují, že sama také žije velmi "close to land", ale ne na iluzivní planetě, nýbrž ve velkoměstech 21. století. Každé takové město je specifickým mraveništěm, planetou s konkrétními podmínkami, podléhajícími náležité sluneční soustavě. Dá se předpokládat, že Praha a Paříž obíhají kolem stejného Slunce, ale o Buenos Aires, kde Néphéli střídavě žije, bychom mohli předpokládat, že se nachází v jiném systému.

Městské prostředí většinou vnímáme jako kulisu nesoucí různé známky použitosti a nevěnujeme jejím konkrétním prvkům přílišnou pozornost. Beton, mříže, dlažba. Naopak Néphéli Barbas jednotlivé elementy definuje, izoluje a všímá si jejich estetických kvalit, které musel někdo vymyslet a vyrobit, i když už splývají v šednoucí hmotu města. Vytváří tak jakýsi slovníček jazyka každé městské planety, který se vyznačuje specifickým tvaroslovím a rejstříkem povrchů. Barevnost a strukturovanost objektů podává rozporuplnou dvojí emoci – jsou výsostně estetické, ale zároveň vzbuzují dojem, že je autorka vytvořila z prachu, úlomků a ztvrdlých žvýkaček nametených do kouta rušné ulice plné barů. Civilizační zbytky selhávající společnosti se stávají novou kvalitou, ale i zprávou o způsobu života. Stejně tak rozvlněné objekty z aktuální výstavy v Prámu jsou prakticky nařezanými formáty, popsanými pražským slovníčkem. Petrifikované pohlednice z jiné planety, deformované následkem rychlého přesunu.