Vysavač, pórek a česká vlajka

Kurátor Otto M. Urban vybral pro sólovou výstavu Jiřího Petrboka ve Veletržním paláci díla z posledních dvaceti let, v nichž se autor intenzivně zabýval tématem domova. Výstava se tímto symbolicky vyjadřuje k výročím letošního roku, což ve své recenzi naznačuje také Kamila Huptychová. Dále v textu interpretuje Petrbokovy obrazy a zamýšlí se nad tím, jak důležitá je v této souvislosti role vlastní imaginace návštěvníků. 

Vysavač, pórek a česká vlajka

Jak krtek k oprátce přišel? Tak by mohl znít název dalšího dílu populárního večerníčku v podání Jiřího Petrboka, který svou výstavu ve Veletržním paláci uvádí scénou sebevraždy tohoto oblíbeného pohádkového hrdiny. Národní galerie si podobně jako řada dalších institucí tento rok připomíná zásadní milníky v moderních dějinách českého národa, a tak se nabízí otázka, zda lze také výstavu Hořící srdce, která prezentuje výlučně porevoluční tvorbu tohoto autora, vnímat v souvislosti těchto důležitých výročí.

Na první pohled by se v úvodních naturalistických malbách plných lebek a lidských srdcí hledaly kýžené spojitosti skutečně těžko. Rozostřené obrysy, stékající barvy, viditelné přemalby, protáhlé a deformované figury, expresivita a surovost, ale i humor a nadsázka do velké míry charakterizují Petrbokův malířský rukopis. Část obrazů byla malována již s vědomím daného výstavního prostoru, a tak se v jejich pozadí objevuje citace architektury Veletržního paláce, kterou následně kopírují i diagonální kubické kvádry, na nichž jsou díla instalována a jejichž hmota odpovídá síle nosných sloupů budovy. Jakkoliv je toto architektonické řešení oku lahodící, k výstavním úskalím samotného ochozu tak mnohdy přibývá nemožnost odstupu od rozměrných pláten a chybí zde dostatečný prostor k tomu, aby si je divák mohl prohlédnout v jejich celistvosti. Na druhou stranu tato stísněnost už od začátku výstavy podněcuje diváka k detailnímu zkoumání obrazů, a přispívá tak k objevení drobných citací a odkazů, kterých Petrbok ve své tvorbě hojně využívá. Opakovaně tematizovaná autobiografická linie související s patrně nepříliš idylickým dětstvím v Komárově, dvouletou zkušeností práce v sexshopu nebo událostí, kdy po opuštění AVU v roce 1992 umělec spálil veškerá svá dosavadní díla, se tak v Petrbokově díle prolíná a mísí s politickou satirou a obecnějšími náměty z dějin umění, kulturní historie a popkultury.

Ona spojitost, po níž je pátráno, se vyjevuje v souvislosti s cyklem Vlajková, tvořeným malbami ikonických staveb, které jsou zcela pokryty českými vlajkami a na nichž se ukazuje, že společným jmenovatelem zdánlivě nesourodých skupin Petrbokových obrazů je téma domova. Společně s tím ale vyvstává i komplikovaný vztah autora k tomuto konceptu, ať již jde o domov intimní a soukromý, který je například reprezentován sérií Žrádlo pro kočky, v rámci níž jsou bytovka v Komárově, její interiéry a nábytek budovány z lidských srdcí; tak domov sdílený a veřejný v podobě českého národa. Interpretace Říšského sněmu oděného do trikolory jakožto kritiky vzestupujícího nacionalismu a fašizace české společnosti se sice přímo nabízí, ale v konfrontaci s budovou Tate Modern, Vyšehradem či newyorským panoramatem vyvedenými stejným způsobem přestává být plně funkční. Odhaluje se tak další aspekt Petrbokovy tvorby, a tím je nemožnost připisovat dokola se opakujícím motivům a symbolům univerzální význam. Obrazy, jejichž poselství se zdá vcelku jednoznačné, jako je například obraz Kocour chce ven představující kocoura Mikeše toužícího po emigraci, jsou střídána díly, která jsou sice přesycena symboly, a podněcují tak k hledání skrytého hlubšího významu, přesto jejich podstata divákovi zoufale uniká. Přistiženi v absurdním momentě, kdy se už po nějakou dobu zcela vážně snažíte najít spojitost mezi vysavačem, pórkem a českou vlajkou, si ovšem uvědomíte, že při střetu s Petrbokovými díly ve Veletržním paláci není pravděpodobně ani tak důležité, jak interpretace vznikají a zda se shodují s umělcovým záměrem, nýbrž to, že vůbec vznikají.

Například obraz Prasolev zachycuje dvouocasého lva s prasečí hlavou. Korunovační klenoty, hadí jazyk, kopyto a komunistické třešně napovídají, že jde o karikaturu současné hlavy státu. Proč má ale nohu Krista z Isenheimského oltáře, na konci ocasu hořící srdce a z pozadí na něj míří hlaveň pušky? Odkazuje opakující se motiv hradu z kostek, který se v závěru výstavy v díle Dva hrady dokonce fyzicky zhmotňuje, pouze k dětství, nebo sugeruje i křehkost a labilitu demokracie? Naznačuje vyvedení obrazu Krtek a kolečko v barvách trikolory politický podtext normalizačních večerníčků, anebo souvisí s poměrně nedávnou událostí prodání autorských práv Krtečka čínské produkci? Tyto a řada dalších otázek, které víří okolo vystavených děl, mohou budit zdání, že divákova „interpretační svoboda“, kterou potvrzuje v katalogu i sám autor, je neomezená, nicméně Petrbokova ideová pozice, která se nachází v ostrém protikladu vůči minulému režimu a jeho pozůstatkům, stejně jako vůči novým mocenským silám, je z jeho díla stále jasně čitelná.

Patrně nezamýšleným prvkem, který příznačně dotváří atmosféru Petrbokovy výstavy, je pak tichá ozvěna české hymny, která se line ze sálu s projekcí Koudelkových fotografií v šestém patře a rozléhá se v prostoru dvorany. Návštěvníkova mysl je tak vedle vizuálních podnětů stimulována i skrze další smyslový vjem k tvorbě významů, interpretací a asociací souvisejících s „národní otázkou“. Pozoruhodného fyzického zážitku je pak dosaženo při střetu s černým kubusem v závěru výstavy ukrývajícím díla umělců, jako jsou například bratři Chapmanové, Jeff Koons, Krištof Kintera nebo Jiří Černický, na které Petrbok ve své práci mnohdy odkazuje. To by samo o sobě zřejmě nebylo nikterak převratné, kdyby návštěvník mohl do této „výstavy ve výstavě“ vstoupit, což je mu ale umožněno pouze skrze QR kód na stěně. Zcela absentující či nepříliš zdařilé pokusy Národní galerie reflektovat vývoj digitálních technologií na poli výstavnictví tak zde byly vystřídány intervencí, která překračuje běžný informativní a zpestřující charakter novo-mediálních doplňků výstav a aktivně produkuje další významy. Spíše než interaktivita je zde totiž přítomný poněkud trýznivý pocit, kdy návštěvník stojí kousek od díla, vidí ho na malém displeji svého telefonu, ale dělí ho od něj černá nepropustná zeď s pouhou popiskou, která pouze intenzifikuje divákovu bezmoc. Na jedné straně se tak otevírá téma čím dál tím populárnějších virtuálních prohlídek galerií a muzeí, které tímto způsobem zpřístupňují svoje sbírky, na straně druhé se v kontextu samotné výstavy a připomínaných výročí vkrádá na mysl odkaz ke kulturní bariéře zapříčiněné uzavřením státních hranic.

Nejdůležitější předností Petrbokovy výstavy ve Veletržním paláci je tak otevření širšího interpretačního rámce, v němž důležitou roli hraje samotný divák. Architektonická koncepce výstavy a jednotlivá díla silně působí na divákovu imaginaci a podněcují k uvažování nad rozmanitými konotacemi, aniž by byl však současně zastřen či zpochybněn autorův postoj. Společně se sugestivní projekcí Koudelkových fotografií v šestém patře je návštěvníkovi naznačována určitá cesta, ale kvůli absenci doslovnosti je už na něm, jakým způsobem komentáře Jiřího Petrboka a Národní galerie k výročím přicházejícím s rokem 2018 zpracuje.


Jiří Petrbok: Hořící srdce / kurátor: Otto M. Urban / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 22. 8. – 2. 12. 2018

Foto: Lukáš Havlena, Národní galerie Praha

Kamila Huptychová | Narozena 1993, je absolventkou bakalářského oboru Dějiny umění na FF UK a v současné době dokončuje magisterské studium Teorie a dějin moderního a současného umění na UMPRUM. Věnuje se vizuálním studiím, architektuře a designu a od roku 2019 kurátorsky zaštiťuje výstavy v Galerii NIKA.