TZ: Pavel Richtr, Katharina Kohl, D. G. Reiss

Pavel Richtr, Katharina Kohl, D. G. Reiss / Bíle kvetoucí modřinky / Galerie kritiků / Praha / 16. 10. – 11. 11. 2018

Na přelomu roku 2009 a 2010 se konala v pražské Galerii kritiků a v síni Kunstlerhaus v Hamburku česko-německá výstava, pořádaná k oslavě 20. výročí „sametové revoluce“ a zahájení kulturní spolupráce mezi městy Praha a Hamburk. Nesla název „Jak to bylo s Kainem a Abelem“ a účastnili se jí autoři, kteří použili papír jako základní a nejintimnější způsob vizuálního vyjadřování společenských reflexí a svých eticko-estetických představ. Kurátorem německé strany a vystavujícím umělcem byl Pavel Richtr, žijící a pracující od roku 1969 v Německu, zároveň však dlouholetý člen české výtvarné skupiny Papiriál při spolku Umělecká beseda, s níž vystavoval v letech 1990 – 2000. Téma česko-německé výstavy bylo: jaký je smysl lidské existence ve vztahu k novému společenskému pořádku a jak hodnotíme dnešní dobu v poměru dobra a zla.

Dnes v Praze vítáme samostatnou výstavu Pavla Richtera s jeho hosty Katharinou Kohl a D. G. Reissem, zaměřenou na video a autorovu tzv. „komponovanou“ velkoformátovou fotografii. Autoři si kladou otázku, jaký vliv má dnešní doba na naše sny, vize, kulturu či ekologii, jak ovlivňuje naši kreativitu. Pavel Richtr (nar. 1942 ve Slaném) studoval v letech 1963 - 1965 na AVU v Praze, avšak cítil, že jeho život a tvorba jsou zásadním způsobem ovlivňovány socialistickým režimem a cenzurou. Vzpomíná, že byl ve škole nucen začerňovat určité pasáže v učebnicích, aby je očistil od „kapitalistických“ myšlenek. Proto odešel do Německa pracovat jako malíř a grafik, posléze i pedagog, a věnoval se své osobité skripturální malbě, vázané na vizuální zpracování písma v obraze.

V 60. letech byl skripturalismus poměrně preferovaným uměleckým směrem, navazoval na strukturální abstrakci expresionistické malby konce 50. let a lettrismus předválečné avantgardy, jež předznamenala pozdější rozmach vizuální poezie. Písmo pojal tento směr jako asémantický prvek vizuálního vyjadřování. Pro Richtera se inspirací staly různé typy písma, klínového i tištěného, a také kaligrafie, což souviselo s jeho vědomím, že ve věku informatiky se v komunikačním procesu informace deformují, a k příjemci se dostává sdělení, jež se liší od toho původního. Řada kvalitativních informací tak musí být komplexně znovu vyhodnocována. Umělec začal používat ve svých obrazech a následně i prostorových objektech písmo, jež pojal jako samostatně fungující znakové šifry, původně určené ke sdělování informací, jež však přestaly souvislý text sdělovat. Tím dal vyniknout v malbě blokaci významů, takže obrazy se jevily jako graffiti se sofistikovaným přístupem ke komunikování dnešní společnosti. Vytvořil z písma konfigurace, jež obsahovaly buď zhuštěná významová jádra, připomínající komunikační uzly bez konkrétního významu, anebo dal přednost bílým místům v celkovém rozvržení obrazové kompozice.

Slovo a obraz mají rozdílné funkce, pracují s různým stupněm abstrakce, jež modifikuje  sdělovací řetězec. Masivní vstup fotografie a dalších druhů ikonografie do sdělování označil kdysi David Boorstin jako „grafickou revoluci“, v níž se odehrává přímý konkurenční boj mezi skripturální a vizuální kulturou. Efektivnost vizuálního výrazu však převládá, takže vizualita se stává hlavní formou informačního přenosu, především v masovém sdělování.

Z téhož důvodu je také námětem posledních Richtrových obrazů technika digitální fotografie, dotvářená na počítači montáží různorodých významových prvků či obrazových motivů.  Jedná se o pozoruhodné skladby vzájemně odlišných snímků, jež se v kompozici buď prolínají či překrývají, anebo přímo staví do protikladného vztahu vůči realitě. Vytvářejí tajemnou atmosféru, evokující absurdno, ale také poetično během procesu vnímání transformace obrazových forem, jakožto mezistupně mezi realitou a fikcí. Obrazy vyžadují od diváka dostatečný vhled a míru vcítění, zachovávají však tutéž filozofickou motivaci jako původní malby, jejichž výseče ostatně tu a tam doplňují fotomontáž.

Malba a videoklipy Kathariny Kohl zkoumají již řadu let pravdivost obrazových portrétů, reálných i umělecky vytvářených, v souvislosti s výpadky individuální i společenské paměti. Např. v roce 2012 autorka zahájila tvorbu fotografických portrétů detektivů, prokurátorů a ochránců ústavy, kteří se podíleli na vyšetřování vražd a zabíjení civilistů německou extremistickou skupinou NSU. Během svého pátrání studovala soudní líčení z parlamentního vyšetřování a objevila skrumáž různých výpovědí svědků s výpadky paměti, jež mohou být vykládány i jako záměrné zatajování důkazů či faktických okolností. Dnes se autorka zabývá klasickými portréty malby, např. ve své video-rekonstrukci portrétů Velasqueze ze 17. století, kde zkoumá diskrepanci mezi tím, co je viditelně zobrazované, ale co zahrnuje i neviditelné stránky portrétu. Postupuje tak, že se fyzicky zapojí prostřednictvím videa do obrazového prostoru portrétu a konfrontuje ho s vlastními vizuálními zážitky.

Kohl spolupracuje s fotografem D.G. Reissem, jehož umělecké krédo pro fotografii od 70. let je chápat ji nejen jako dokument, ale i obrazový symbol. Každodenní povaha jeho fotografických snímků umožňuje podle estetického podbarvení jednotlivých motivů pojímat jejich faktickou evidenci jako obrazový panel či reklamu, kde např. u městských scenérií jsou záběry typických detailů a významových znaků extrahované téměř do abstraktních forem. Jejich významová entita a vizuálně zdůrazňovaná přítomnost tvoří estetickou hodnotu, určující autorovu fotografické dílo. Každodenní konfrontace našich životních podmínek s jejich estetizací přináší řadu podnětů k zamyšlení nad opravdovostí života, v němž žijeme a který sami konstruujeme.

Autory spojuje jistá hravost a koncepční vynalézavost, dotýkající se mezních poloh vizuálního výrazu. I název výstavy se opírá o skutečnost, že jejich tvorba nemá vzájemně žádnou souvislost, avšak že sdílejí společný náhled na svět. Tato výstava vyjadřuje stálou formu česko-německé výměnné spolupráce.