Artalk.cz

TZ: Stanislav Diviš

Stanislav Diviš / Prázdný prostor / kurátoři: Petr Kamenický a Markéta Žáčková / Strom Art Gallery / Brno / 2. 10. – 9. 11. 2018

Stanislav Diviš (*1953), muž mnoha profesí, ale především významný český malíř, uznávaný pedagog a frontman hudební formace Krásné nové stroje, která vstoupila na scénu v roce 1982, kam vnesla esprit nové vlny, a která s malou přestávkou v druhé polovině osmdesátých let a silným rockovo-funkově-emotivním nábojem funguje dodnes. Po vyučení provozním elektromontérem v Manganorudných a kyzových závodech, n. p. Chvaletice vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Kutné Hoře. V roce 1982 se po opakovaných pokusech o přijetí na vysokou uměleckou školu dostal na Obor restaurování Akademie výtvarných umění v Praze, avšak již po třech letech byl vlivem politických okolností nucen studium ukončit. Na Akademii se vrátil v letech 1996–1997 jako odborný asistent vedoucího Malířské školy aktuálních tendencí Jiřího Davida. V letech 2003–2010 působil jako vedoucí Ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Žije a pracuje ve Viticích a v Praze. Je příslušníkem průkopnické generace umělců, kteří tíživou a absurdní atmosféru skomírajícího socialismu v tehdejším Československu prozářili postmoderními a neoexpresionistickými přístupy a s nimiž v roce 1987 založil dnes již legendární skupinu Tvrdohlaví; dalšími spoluzakladateli byli Jiří David, Michal Gabriel, Zdeněk Lhotský, Stefan Milkov, Aleš Najbrt, Petr Nikl, Jaroslav Róna, František Skála, Čestmír Suška a manažer Václav Marhoul. Od roku 2010 je členem umělecké skupiny CLAN, kterou založil se svými studenty z VŠUP Davidem Hanvaldem, Aldinem Popajou a Karlem Štědrým. Zatím poslední samostatná výstava Stanislava Diviše proběhla v Galerii 1. patro v Praze pod kurátorským vedením Richarda Adama (Prázdný prostor / Barevná geometrie, 2018).

Prázdný prostor

„Chyba je součástí života i obrazu.“

K oblastem, které Stanislav Diviš ve své tvorbě trvale a soustředěně prověřuje, patří architektura a geometrie, ať už jako abstraktní princip reprezentace (zamýšleného) hmotného světa nebo jako „téma malby“. V představovaném malířském cyklu zpracovává půdorysy nejrůznějších namátkou vybraných staveb – římských katakomb, raně křesťanských kostelů, mešit, klášterních komplexů, aristokratických rezidencí či vojenských objektů –, které „portrétuje“ prostřednictvím zvláštní redukce. Záměrně totiž eliminuje materiální podstatu architektury a ze zpodobněných půdorysů odnímá zdivo. Zajímá jej kategorie prázdnoty – ať už v hmotném nebo spirituálním smyslu –, volný prostor, který se vyjevuje mezi zamlčenými stavebními konstrukcemi. Diviš při tom nezohledňuje původní účel ani historické, stylové či geografické zařazení zachycovaných staveb. Naopak je přesouvá do bezčasí i mimo společenské souvislosti, aby mu jejich plány posloužily jako určitý typ kompoziční matrice.

Nositelem zobrazení prázdna se autorovi stává barva, která v jeho tvorbě zaujímá klíčovou úlohu. Stanislav Diviš je erudovaným znalcem symbolických významů barev, s nimiž pracuje už od poloviny osmdesátých let, kdy vstupuje na uměleckou scénu jakožto příslušník generace zvěstovatelů postmoderny a spoluzakládající člen skupiny Tvrdohlaví. Vedle promyšlenosti barevné kompozice obrazu klade důraz i na další složky malířství: je vyznavačem tradičních řemeslných postupů, pracuje s rozmanitými texturami, s různou traktací barevných ploch, s lazurami. Nikdy si nepomáhá vykrýváním nebo páskováním, protože je vnímá jako cestu k přílišné generičnosti a mechaničnosti výsledného díla.

Vztah k architektuře a geometrii je autorovi vlastní, stejně jako práce se symbolikou barevnosti. Obrací se do dějin umění, převádí díla klasické moderny do nových barevných kompozic, například přesouváním pozic jejich vrstev – pozadí se dostává do hlavní role, přičemž ústřední motiv je vynechán –, čímž se přeskupují i vrstvy významové (série Střepy paměti, 2008). Diviš parafrázuje Čapka, Fillu nebo Kubištu – svou tvorbou konstruuje vlastní dějiny umění. Pracuje rovněž s díly svých současníků, kteří jsou mu blízcí nejen co do konstruování obrazové plochy a vztahu ke geometrické abstrakci. Za jednoho z nejspřízněnějších umělců považuje Stanislava Kolíbala, k jehož dílu se opakovaně vrací a nachází v něm nové inspirační momenty; autorovy monochromatické práce Diviš převádí do barevných kompozic, ovšem se záměrným opominutím jejich příslovečné exaktnosti.

Analogicky k budování vlastních dějin umění (nekodifikovaných!, jak sám podotýká) vytváří v cyklu Prázdné prostory také jakési „vzorníky historických architektur“, jejichž konkrétní funkci už ale nelze vysledovat, protože pro obraz není podstatná. Primární je výsledná redukovaná struktura, která však přesto nezůstává bez významu – zachycuje stopy ztracené paměti a utajené děje, příběhy, které se mohly odehrát v tomto „dvojím prázdnu“: v prázdnu vnějším, vzniklém vynecháním konstrukce, a v prázdnu vnitřním, které jí bylo vymezeno a nyní je definováno barvou. Hlavní roli tak zaujímají místa nedourčenosti, řečeno s Romanem Ingardenem a Wolfgangem Iserem, jejichž konkretizaci musí provést každý sám. Nově vzniklé struktury se pak stávají součástí fikčního nebo možného světa konstruovaného divákem. Odpoutávají se od původního východiska, kterým je architektonický plán, a účinkují jako entity zakládající jiné čtení. Půdorys už není půdorysem, ale například deskou plošných spojů nebo orientálním kobercem. Autor tak beze zbytku naplňuje svou tezi, že estetizace má vždy větší váhu, než pouhý přepis předmětné skutečnosti. Ale pozor: jeho výpověď není nikdy jednoznačná (přece jen pracuje s postmoderními principy). Dekonstruované a znovuzaznamené „půdorysy prázdna“ na sebe mohou vzít třeba i podobu Nejsvětější Trojice nebo Panny Marie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *